ECLI:CZ:US:2008:1.US.2443.07.1
sp. zn. I. ÚS 2443/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem C. B. T. v. W., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, se sídlem Kateřinská 21/522, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 To 335/2007, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2007, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 To 335/2007 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, jímž byl shledán vinným ze spáchání trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon").
Stěžovatel svoji ústavní stížnost směřuje především proti skutkovým závěrům obecných soudů. Je přesvědčen, že v řízení byl prokázán pouze vznik škodné události, nikoliv však již to, že by se skutku popsaného v obžalobě dopustil právě on. Nikdo jej neviděl věci, které byly odcizeny, odnášet a ani u něj nebyly nalezeny. Svoji přítomnost v budově, kde ke krádeži došlo, hodnověrně vysvětlil. Krabice, které vynášel, obsahovaly pouze jeho vlastní věci z jím pronajaté kanceláře. Usvědčován je tedy pouze pachovou stopou, ta však dle judikatury Ústavního soudu nemůže sloužit jako stěžejní důkaz (na žádný konkrétní judikát stěžovatel nicméně neodkazuje - pozn. ÚS).
Kromě toho stěžovatel namítá, že do dnešního dne nebylo rozhodnuto, respektive nebylo mu doručeno rozhodnutí (údajně z 19. 7. 2006), o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 6. 2006.
Z těchto důvodů je přesvědčen, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně práva nebýt být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod [dále jen "Listina"]), práva, dle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (čl. 39 Listiny) a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 (jehož usnesení ze dne 19. 7. 2006 nebylo stěžovateli dle uplatněné námitky nikdy doručeno) k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel nebyl odsouzen pouze na základě výsledku zkoumání pachové stopy a rovněž není pravdou, že by nebylo rozhodnuto o jeho stížnosti proti zahájení trestního stíhání. V tomto směru městský soud odkazuje na obsah spisu.
Městské státní zastupitelství v Praze sdělilo pouze to, že usnesení městského soudu se mu jeví v souladu se zákonem.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 uvedlo, že není pravdou, že by stěžovatel byl uznán vinným pouze na základě pachové stopy. V rámci přípravného řízení, jakož i hlavního líčení, byly prováděny důkazy, na základě nichž bylo rozhodnuto o jeho vině. Jednalo se zejména o výslechy svědků, pachová stopa byla pouze podpůrným důkazem. Pokud jde o usnesení státního zástupce ze dne 19. 7. 2006, kterým byla dle §148 odst. l písm. c) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání, bylo obviněnému odesláno téhož dne na doručovací adresu, uvedenou ve vyšetřovacím spise. Doručenku nemůže doložit, neboť nedisponuje originálem trestního spisu; ten byl vyžádán Ústavním soudem.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten možnost repliky využil a uvedl, že u veřejného zasedání o odvolání bylo pouze sděleno, že usnesení o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vyhotoveno, přičemž stížnost byla zamítnuta, nicméně písemné vyhotovení mu do současné doby zasláno nebylo. Pokud jde o pachovou stopu, nezbývá než zopakovat, že další důkazy nic podstatného neprokazují.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 1 předmětný spis sp. zn. 44 T 80/2006 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Pokud jde problematiku užívání pachových stop, Ústavní soud se jí ve své judikatuře zabýval (viz rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 341/96, I. ÚS 394/97, IV. ÚS 202/98, II. ÚS 313/99, II. ÚS 418/99, III.ÚS 623/2000, IV. ÚS 10/02, II. ÚS 152/03, II. ÚS 90/04, II. ÚS 546/04, I. ÚS 671/05, II. ÚS 350/06, IV. ÚS 573/06 in http://www.usoud.cz). Kriminalistická odorologie je nauka o vzniku, významu a vlastnostech pachu a o metodách zjišťování pachových stop za účelem identifikace osob nebo věcí. O výsledku a průběhu identifikace se podává zpráva, která graficky dokumentuje výsledky jednotlivých srovnání. Ústavní soud obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou nezpochybňuje a jeho užití je též v souladu s §89 odst. 2 trestního řádu, dle kterého za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Samozřejmě, že z výsledků této zprávy je možné vyvodit jen to, že se pachatel dostal do kontaktu s předmětem, z něhož byla stopa sejmuta. Pouze na základě důkazního pramene v podobě pachové stopy by tedy nebylo možno jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě stěžovatel se dopustil trestného činu, za který byl trestně stíhán a později i odsouzen. V projednávané věci však stěžovatel není usvědčován pouze touto pachovou stopou, ale i pomocí dalších důkazních prostředků, zejména výpovědí svědků. Nejenom, že tito vyloučili, že by stěžovatel měl možnost na daném místě pachovou stopu zanechat náhodně, ale z jejich výslechů např. vyplynul i vyšší počet krabic, které stěžovatel z budovy vynášel (ač dle svědectví měl v kanceláři, kterou si v dané budově pronajal, jen několik drobností a žádnou výpočetní techniku).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud jde o usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 19. 7. 2006, Ústavní soud konstatuje, že ve spise se nachází pouze jeho kopie a to bez doručenek. Rovněž Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 nedokázalo jeho doručení k výzvě Ústavního soudu doložit. Za této situace nezbývá Ústavnímu soudu než vycházet z toho, že k jeho řádnému doručení stěžovateli nedošlo. V případě takovéhoto nedoručení bylo ovšem na stěžovateli, aby jej odpovídajícím způsobem urgoval. Stěžovatel netvrdí, že by tak učinil, ač mohl podat žádost o přezkoumání postupu státního zástupce dle §157a trestního řádu. Námitku nedoručení proto nyní, v řízení o ústavní stížnosti, uplatňovat nemůže. Bez ohledu na to je Ústavní soud navíc přesvědčen, že případné nedoručení usnesení o zahájení trestního stíhání by nemohlo být samo o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí soudů o vině a trestu za situace, kdy všechna další rozhodnutí v daném řízení stěžovateli doručena byla a stěžovatel ani neuvádí, že by jej toto nedoručení nějakým konkrétním způsobem omezilo na možnostech obhajoby, či jinak ovlivnilo výsledek trestního procesu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu