ECLI:CZ:US:2017:1.US.2531.16.1
sp. zn. I. ÚS 2531/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti B. S., t. č. Praha 6, Vazební věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Markétou Medřickou, advokátkou se sídlem Praha 5, Kopanina 464/10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2016 č. j. 6 To 219/2016-179, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. července 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2016 č. j. 6 To 219/2016-179. Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 3 PP 31/2014 vyplývá, že stěžovatel v současné době vykonává trest odnětí svobody v trvání 14 let na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2003 č. j. 17 T 22/2002-510 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003 sp. zn. 8 To 34/2003. Trestným činem, kterého se stěžovatel dopustil a za který byl následně odsouzen, bylo úmyslné usmrcení v úmyslu získat majetkový prospěch, a to společně s dalším spolupachatelem.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením městský soud zrušil usnesení obvodního soudu ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. 3 Pp 31/2014 a znovu rozhodl tak, že žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se zamítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas jak s napadeným rozhodnutím, tak i s jeho odůvodněním a uvedl, že řízení o podmíněném propuštění trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, když o jeho žádosti bylo rozhodnuto až po 19 měsících od jejího podání. Přitom trestní řád stanoví, že soudy mají o takové žádosti rozhodnout do 30 dnů. Podle názoru stěžovatele se jedná sice o lhůtu pořádkovou, která nemusí být v odůvodněných případech dodržena, ale její mnohonásobné překročení je také nepřípustné a je porušením práva na přiměřenou délku řízení. Stěžovatel dále namítal porušení ústavně zaručené podmínky přítomnosti při jednání z důvodu, že nebyl předvolán ani k jednomu ze stížnostních jednání. Stěžovatel současně namítal, že soud při svém rozhodování znovu přihlížel k okolnostem, které se vztahovaly k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, které nelze opětovně zvažovat při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu, čímž došlo k nepřípustnému zákazu dvojího přičítání. Takový zákaz lze dovodit z obecného ústavního principu ne bis in idem, který je obsažen v čl. 40 odst. 5 Listiny. Ke dvojímu přičítání mělo dojít i tím, že městský soud přihlížel k zahlazeným trestům bagatelního charakteru. Další námitka stěžovatele směřovala proti tvrzenému nesprávnému zohlednění předchozích znaleckých posudků znalců z oboru psychiatrie a dalších posudků, které byly vyhotoveny v průběhu trestního řízení. Podle názoru stěžovatele soudy mohou přihlížet pouze k aktuálním znaleckým posudkům, které se vyjadřují k aktuálnímu stavu odsouzeného, jeho charakterovým vlastnostem a možnostem nápravy. Stěžovatel má za to, že všechny aktuální posudky jednoznačně svědčily pro propuštění stěžovatele a byly výrazně pozitivnější, než ty předchozí. Soud však vyšel z minulých posudků a opětovně znovu přičetl tyto závěry k tíži stěžovatele. Samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze podle názoru stěžovatele zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění. V této souvislosti odkázal stěžovatel na komentář k trestnímu zákonu a na nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405).
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost, což vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
7. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
8. Otázce aplikace ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 22. března 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. března 2001 (N 51/21 SbNU 439) a usnesení ze dne 10. června 2008 sp. zn. III. ÚS 1280/08, ze dne 12. srpna 2009 sp. zn. III. ÚS 1845/09, ze dne 9. dubna 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09, ze dne 25. února 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10, ze dne 29. dubna 2015 sp. zn. III. ÚS 991/15 a ze dne 20. září 2016 sp. zn. III. ÚS 55/16]. Ve svých rozhodnutích Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, jestliže vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení ze dne 1. listopadu 2006 sp. zn. II. ÚS 629/06).
9. Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nález ze dne 1. prosince 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)] či usnesení ze dne 15. září 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09). Má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při odsouzení a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, jmenovitě právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje [srov. usnesení ze dne 16. dubna 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)]. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu.
10. V nálezu ze dne 3. ledna 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (bod 17.) Ústavní soud uvedl, že i když "Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele, pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní podle čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. května 2011 (N 90/61 SbNU 405) a sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. října 2016].
11. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 3 PP 31/2014 se podává, že stěžovatel žádost o projednání podmíněného propuštění z výkonu trestu podal dne 8. října 2014. Obvodní soud usnesením ze dne 22. září 2015 č. j. 3 Pp 31/2014 rozhodl o podmíněném propuštění stěžovatele se zkušební dobou stanovenou v trvání 7 let, za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Proti tomuto usnesení podalo stížnost Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 a městský soud usnesením ze dne 9. listopadu 2015 sp. zn. 6 To 345/2015 napadené usnesení zrušil a uložil obvodnímu soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl, a to vzhledem k doplnění znaleckého posudku za účelem vyjádření se v případě podmíněného propuštění k otázce rizika opakování spáchaného nebo jinak obdobného zvlášť závažného zločinu. Obvodní soud poté znovu rozhodl usnesením ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. 3 Pp 31/2014 tak, že žádost stěžovatele zamítl. Ke stížnosti podané stěžovatelem, městský soud rozhodl dne 31. května 2016 usnesením napadeným ústavní stížností.
12. Městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že si je vědom ustanovení §333 odst. 1 trestního řádu, kdy je třeba o návrhu na podmíněné propuštění rozhodnout nejpozději do 30 dnů od doručení soudu, přičemž však nesplnění této lhůty nemá za následek okamžitě propuštění odsouzeného z výkonu trestu. Pokud stěžovatel podal žádost dne 8. října 2014 a první rozhodnutí bylo vyneseno až dne 22. září 2015, stalo se to jen z toho důvodu, že bylo nezbytné vyhotovit na stěžovatele znalecký posudek, který vzhledem ke znění ustanovení §88 odst. 4 trestního zákoníku byl této věci nezbytným důkazem. Pokud stěžovatel vyjádřil nesouhlas s obsahem znaleckých posudků, stížnostní soud uvedl, že soud pouze hodnotí, zda provedení důkazů a jejich hodnocení odpovídá znění příslušných ustanovení trestního řádu a v tomto směru dospěl k závěru, že tomu tak bylo. Skutečnost, že stěžovatel mimo jiné nedovoleně přechovával ocelové lanko, což je věc bezpochyby nebezpečná, kterou lze použít jako zbraň, je nutno hodnotit v kontextu s hodnocením osoby stěžovatele, zejména z pohledu ustanovení §88 odst. 4 trestního zákoníku. Stížnostní soud současně nepřehlédl, že v samotném znění stížnosti stěžovatele v rozsahu šesti stran je vyjádřeno pouze formální projevení lítosti, že se dopustil nejtěžšího zločinu, větší prostor je však věnován lítosti stěžovatele nad sama sebou, jakož i nad svými rodiči. Přístup stěžovatele, který projevil v rámci své stížnosti, koresponduje se závěrem znalce z oboru psychologie ve znaleckém posudku ze dne 28. dubna 2015. Stížnostní soud vycházel ze závěrů vypracovaných znaleckých posudků a nepřehlédl právě závěry psychologa, jehož povinností bylo zabývat se povahovými vlastnostmi stěžovatele a jeho osobností, kdy u stěžovatele shledal tendenci bagatelizovat jeho odpovědi, nevracet se k činu samotnému ani předchozím, stěžovatel svoji vinu přijímá pouze částečně a absentuje u něho reálná lítost ve smyslu ztotožnění se s obětí. Znalec tak dospěl k závěru, že není důvod u stěžovatele zkrátit výkon trestu, neboť u něho nebyla nalezena zásadní změna osobnosti v pozitivním slova smyslu. Stížnostní soud současně uvedl, že si je vědom velmi kladného hodnocení stěžovatele během dosavadního výkonu trestu odnětí svobody, nemohl ale přehlédnout, že stěžovatel do výkonu trestu nenastoupil dobrovolně, ale byl tam dodán orgány policie. Stížnostní soud se s ohledem na uvedené důvody ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně ve smyslu nevyhovění žádosti stěžovatele, přičemž s ohledem absenci odstavce 1 §88 trestního zákoníku ve výroku napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně toto pochybení stížnostní soud napravil a v souladu s §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené usnesení zrušil a rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.
13. V posuzované věci je zřejmé, že stěžovatel přehlíží ustanovení §88 odst. 4 trestního zákoníku, kdy osoba odsouzená za trestný čin vraždy, může být podmíněně propuštěna až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody, nehrozí-li s ohledem na okolnosti činu, za který byla odsouzena, a povahu její osobnosti opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu. Toto ustanovení je mnohem přísnější k posouzení otázek vhodnosti podmíněného propuštění, než samotné ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku. Pokud stížnostní soud dovodil s ohledem na závěry učiněné ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie ze dne 28. dubna 2015, který pro toto řízení nechal vypracovat soud prvního stupně, že s ohledem na povahu osobnosti stěžovatele a nepřijetí kritického náhledu na svoji trestnou činnost, nelze žádosti stěžovatele vyhovět, je evidentní, že se celou věcí řádně zabýval a náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, jakými úvahami se řídil a na základě jakých skutečností rozhodl. Jestliže městský soud dovodil nenaplnění podmínek pro podmíněné propuštění, vyšel z konkrétních zjištění a důkazních pramenů a ve světle odůvodnění napadeného rozhodnutí vznesené námitky stěžovatele nemohou obstát.
14. Ústavní soud je přesvědčen, že postoj odsouzeného k trestné činnosti, kterou byl shledán vinným, bezpochyby patří mezi ty skutečnosti, které je na místě vzít v řízení o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v úvahu (shodně usnesení ze dne 6. října 2006 sp. zn. I. ÚS 357/06). Stěžovatel pomíjí, že již není v postavení obviněného, u kterého je samozřejmě nutno důsledně uplatňovat pravidla vyplývající z principu presumpce neviny, nýbrž je již odsouzeným, u kterého byla vina pravomocně vyslovena. Smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pak není v tom, aby za dobré chování, případně za dobrou práci ve výkonu trestu, byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu. Podmíněné propuštění je na místě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a že tu není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
15. Přitom ani "zohlednění trestní minulosti" nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. usnesení ze dne 5. ledna 2015 sp. zn. IV. ÚS 2253/14).
16. Ústavní soud nemá konkrétní výtky ani k procesnímu postupu městského soudu, který o věci rozhodl v neveřejném zasedání. Ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům; veřejnost přitom může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Na zákonné úrovni výše uvedenému koresponduje úprava hlavního líčení a veřejného zasedání zakotvená v trestním řádu, včetně stanovení podmínek, kdy naopak lze jednat v nepřítomnosti osoby, jíž se řízení týká [srov. nález ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 884/09 (N 195/54 SbNU 403)]. Pro rozhodování o stížnosti trestní řád formu zasedání výslovně nestanoví a vzhledem k ustanovení §240 trestního řádu lze proto rozhodovat v zasedání neveřejném, bez přítomnosti účastníků řízení. V neveřejných zasedáních konaných dne 9. listopadu 2015 a dne 31. května 2016 městský soud tedy postupoval postupem předvídaným v §240 a násl. trestního řádu (srov. usnesení ze dne 22. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 422/16 a ze dne 9. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 252/15).
17. Pokud jde o otázku průtahů, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z těchto důvodů se Ústavní soud tvrzenými průtahy nezabýval, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 148/15). K tomu bylo ve věci dne 31. května 2016 rozhodnuto, tudíž zásah do práv stěžovatele spočívající v tvrzených průtazích již netrvá. Ústavní soud tedy ani nemá prostor k meritornímu posuzování důvodnosti námitky průtahů v řízení, neboť touto námitkou by se mohl zabývat opět až poté, co stěžovatel vyčerpá jiné prostředky nápravy, které má ve vztahu k tvrzeným průtahům v řízení k dispozici [zejména kompenzační prostředek nápravy podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů].
18. Stěžovatel vystavil svoji ústavní stížnost na pokračující polemice s rozhodnutími obecných soudů, aniž by nějakým způsobem reflektoval skutečnost, že stížnostní soud se s jím vznesenou argumentací ve všech podstatných částech vypořádal. Stěžovatel tedy nijak věc neposouvá do ústavněprávní roviny. Samotný fakt, že soud nevyhověl jeho požadavku, není možno považovat za zkrácení v zaručených právech. Nespokojenost stěžovatele je pochopitelná, nicméně napadené rozhodnutí nevykazuje vady, které mu stěžovatel přisuzuje. Rovněž odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 je nepřípadný, neboť na jeho věc nedopadá.
19. Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu