ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.140.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 140/2018-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 2. 2018 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných M. D. ml., R. H. a S. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 12 To 12/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 9/2014, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. ml. o dmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. H. a S. D. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 57 T 9/2014, byli obvinění M. D. ml., R. H., dříve D., a S. D. uznáni vinnými pod bodem I. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to obviněný M. D. ml. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněná R. H. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku v trvání osmi roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou a S. D. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněných M. D. st., R. D., M. Č. a P. K.
Stalo se tak na základě skutkového zjištění, že
obvinění M. D. ml., R. H., dříve D. st., M. D. st., R. D. ml. a S. D., společně s obviněným T. D. v přesně nezjištěné době, nejméně od blíže neurčené doby v roce 2010 do 23. 7. 2013, kdy byli zadrženi policejním orgánem, v místě svého přechodného bydliště v L. ul. R. a dále na různých místech L. kraje kupovali za účelem dalšího prodeje od dosud nezjištěné osoby a v období od léta 2011 do 23. 7. 2013 od obž. M. Č. drogu konopí (marihuanu) v množství nejméně 7.000 g za cenu 135 - 140 Kč za gram, kterou následně uschovali v místě svého přechodného bydliště v L. ulici R., připravili do prodejních balení po 0,5 g, nebo po 1 g a takto připravenou ji prodávali za cenu 200 Kč za 1 g, a to v celkem 62 případech blíže specifikovaných ve výroku o vině pod bodem I. napadeného rozsudku na č. l. 2 – 12,
přičemž obžalovaný M. D. ml. prodal nejméně 920 g konopí odběratelům mladším 15 let a nejméně 1373 g odběratelům mladším 18 let, obžalovaná R. H., dříve D. st. prodala nejméně 1044,5 g konopí odběratelům mladším 15 let a nejméně 1396,5 g odběratelům mladším 18 let, obžalovaný M. D. st. prodal nejméně 924 g konopí odběratelům mladším 15 let a nejméně 924 g odběratelům mladším 18 let, obžalovaná R. D. ml. prodala nejméně 912 g konopí odběratelům mladším 15 let a nejméně 1250,5 g odběratelům mladším 18 let a obžalovaná S. D. prodala nejméně 956 g konopí odběratelům mladším 15 let a nejméně 1266,5 g odběratelům mladším 18 let,
přičemž konopí je omamnou látkou zařazenou do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků, a Δ9- tetrahydrocannabinol je jako psychotropní látka zařazen do seznamu II podle Jednotné úmluvy o psychotropních látkách, v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu §44 c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků.
2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obvinění M. D. ml., R. H., M. D. st., R. D., S. D., M. Č. a P. K. prostřednictvím svých obhájců, jednak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky Liberec v neprospěch obviněných M. D. ml., R. H., M. D. st., R. D. a S. D., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 12 To 12/2017 tak, že:
I. Z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu ohledně obviněných R. D. a S. D., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou R. D. odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem a obviněnou S. D. odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
II. Odvolání obviněných M. D. ml., M. D. st., R. H., R. D., S. D., M. Č., P. K., jakož i státní zástupkyně ve vztahu k obviněným M. D. ml., M. D. st. a R. H., podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
3. Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadli obvinění M. D. ml., R. H. a S. D. prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obviněná S. D. uplatnila také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř..
4. Pokud jde o dovolání obviněného M. D. ml ., ten sice připouští, že společně se svým bratrem, obviněným T. D., zajišťoval psychotropní látku, do jejíhož prodeje zapojili i ostatní členy rodiny. Rozhodně však popírá, že by se na jejím prodeji podílel v přisouzeném rozsahu a již vůbec ne osobám, které nedovršily patnáctý rok. Ani videozáznamem ze sledování osob a věcí není prokázáno, že by těmto osobám drogu on osobně prodával, když tato skutečnost nevyplývá ani ze žádných jiných důkazů. Soud prvního stupně porušil zásadu ústnosti a bezprostřednosti, pokud nevyslechl všechny tvrzené osoby mladší patnácti let, kterým měla být droga prodávána, a nesprávně též vycházel z údajů, které svědci vypověděli nikoli v řízení před soudem, ale v řízení přípravném. Poukazuje rovněž na rozpory v údajích o konkrétních objemech omamné a psychotropní látky, kterou měli obvinění předávat jednotlivým odběratelům mladším patnácti a osmnácti let. Tyto údaje pak byly nekriticky převzaty jak obžalobou, tak následně i soudem prvního stupně. Nebylo rovněž objasněno, jakým způsobem si měly tyto osoby opatřovat prostředky na nákup drog, ačkoliv se jednalo o nepřiměřeně vysoké částky, se kterými ve svém věku nemohly disponovat a ani je nemohly vydělat. Je přesvědčen, že jeho vina nebyla v přisouzeném rozsahu prokázána, což mělo být posuzováno v jeho prospěch, když má za to, že napadený rozsudek vychází z nesprávného posouzení provedených důkazů, v důsledku čehož došlo k vadné právní kvalifikaci jeho jednání podle §283 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Rozsudek, kterým byla vyslovena jeho vina a uložen trest, tak považuje za nesprávný. V závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu v části vztahující se k výroku o vině a trestu ohledně jeho osoby zrušil včetně jemu předcházejícího rozsudku soudu prvého stupně a aby tomuto soudu byla věc „vrácena“ k novému rozhodnutí o vině a trestu.
5. Obviněná R. H. v dovolání namítá, že soud prvního stupně se nedostatečně zabýval otázkou jejího zavinění, když nesouhlasí, že její jednání bylo posouzeno jako spáchané ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s ostatními členy její rodiny. Popírá, že mezi obviněnými existovala dohoda, kterou by bylo možno považovat za spolupachatelství. Rozporuje rovněž závěr soudu prvního stupně o množství jí distribuované marihuany, neboť trestné činnosti se dopouštěla pouze v době, kdy nikdo jiný nebyl doma, což bylo výjimečné. Rozhodně však odmítá, že tak činila vůči osobám mladším jednak osmnácti a jednak patnácti roků. Soud prvního stupně neměl dostatek jasných důkazů pro závěr, aby mohl dospět k jí přisouzené právní kvalifikaci, když se domnívá, že svým jednáním mohla naplnit nanejvýš znak značného rozsahu ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Má rovněž za to, že odvolací soud pochybil, pokud rozsudek soudu prvého stupně nezrušil pro nepřezkoumatelnost, neboť nesplňuje náležitosti vyžadované ustanovením §125 tr. ř., přičemž poukazuje na nedostatky jeho odůvodnění. Navrhuje proto, aby bylo napadené „usnesení“ Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 12 To 12/2017-3749, zrušeno.
6. Obviněná S. D. úvodem svého mimořádného opravného prostředku na straně 2 – 5 (body ad I. – IV.) toliko zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a shrnula své odvolací námitky proti rozsudku soudu prvního stupně (zejména spáchání části jednání v době, kdy byla mladistvou, neprokázání její účasti a konkrétního objemu prodané marihuany a její pobyt mimo místo distribuce, absenci důkazů prokazujících spolupachatelství, přičemž soudu odvolacímu pak vytýká, že se s její odvolací argumentací nijak nevypořádal).
7. Ve vlastním dovolání na straně 5 – 8 (body ad V. – VII.) obviněná s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně namítá nesprávné hmotněprávní posouzení jejího jednání soudy obou stupňů, pokud v jejím případě neaplikovaly zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále též jen „z. s. m.“), který je pro ni příznivější . Protože ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) z. s. m. byla v době tvrzeného páchání trestné činnosti bezpochyby osobou mladistvou, má za to, že do konce roku 2012 se na ni vztahovala ustanovení o blízkém věku mladistvých. Dopustila-li se tedy před dovršením plnoletosti některých útoků jako mladistvá, taková trestná činnost jí nemůže být kladena k tíži. V daném případě měl soud prvního stupně vyloučit věc k samostatnému projednání, event. postupovat ve vztahu k její osobě podle §38 odst. 2 z. s. m.
8. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná poukazuje, že pochybení nižších soudů spočívající v nesprávné aplikaci hmotněprávního předpisu souvisí s tím, že rozsudek soudu prvního stupně je zčásti nepřezkoumatelný. Poukazuje na „povrchní“ odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, které je pouze přeformulované žalobní tvrzení a zdůrazňuje absentující odůvodnění konstatovaných zjištění, když nalézací soud ve vztahu k její osobě neshrnul důkazy, které mají potvrzovat její účast na trestné činnosti.
9. V další části svého mimořádného opravného prostředku pak obviněná v podrobnostech rozvádí své osobní poměry, které dle jejího názoru odůvodňují odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku. Zejména poukazuje na péči o nezletilou dceru ve věku necelých dvou roků, které je třeba po dobu jejího výkonu trestu odnětí svobody zajistit stabilní rodinné prostředí, aby nedošlo k újmě na její psychice a tuto na případnou změnu náležitě připravit. Připomíná, že do výkonu trestu nastoupila prakticky celá rodina a ani otec nezletilé není schopen sám plně péči o nezletilou zastat. Protože má za to, že jsou dány důvody pro další odložení výkonu trestu ve smyslu §323 odst. 1 tr. ř., žádá, aby Nejvyšší soud podle §265o tr. ř. rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu trestu v trvání 5 let, který jí byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 12 To 12/2017 – 3749.
10. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k, odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 12 To 12/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 57 T 9/2014, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce Liberec, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podaným dovoláním obviněných vyplývá, že uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají v podstatné části námitky obviněné R. H. a veškeré námitky obviněného M. D. ml.
12. Pokud jde o dovolání obviněného M. D. ml., lze z něj toliko dovodit, že není spokojen s důkazní situací a konkrétním hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů. Namítá-li porušení jeho práva na spravedlivý proces, nelze z jeho dovolání zjistit relevantní argument, který by takovému závěru svědčil, s výjimkou prostého nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů. Výhrady obviněného proti hodnocení provedených důkazů soudy jsou natolik nekonkrétní, že na ně nelze věcně adekvátně reagovat jinak, než poukazem na odůvodnění soudních rozhodnutí, zejména soudu odvolacího. Rovněž poukaz na skutečnost, že soudy vycházely z výpovědí svědků učiněných v přípravném řízení nelze považovat za důvodný, neboť se jednalo o relevantní a procesně použitelné důkazy a soudy dostatečným způsobem odůvodnily, z jakých důvodů považovaly výpovědi z přípravného řízení za přesnější. Poukazuje-li obviněný na nejasnost finančních zdrojů odběratelů pro nákup zjištěného množství marihuany, nejde o argument relevantní, neboť ověřování původu finančních prostředků, kterými tito disponovali, je zcela mimo rámec předmětu trestního řízení, jímž je jednání obviněného. Za relevantní státní zástupce neshledal ani vlastní matematické propočty jednotlivých předávek drogy mladistvým, resp. nezletilým odběratelům, na jejichž základě činí závěr, že skutková zjištění soudů jsou rozporná. Obviněný totiž provádí prostý součet konkrétních množství předané drogy členěný podle jednotlivých obviněných, avšak přehlíží, že podstatnou část dílčích částí téhož skutku páchali někteří z obviněných (v různě proměnlivých sestavách) společně. Patrně nevědomky dochází ke zcela nesprávným výpočtům, které však nemají žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů. Navíc ani není patrné, jaké konkrétní hmotněprávní důsledky by jím předestřené výpočty měly mít. Dovolání obviněného tedy směřuje pouze proti skutkovým zjištěním soudů a uplatněnému, ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu tak obsahově vůbec neodpovídá.
13. Ohledně dovolání obviněné R. H. , jistý náznak hmotněprávně relevantní argumentace státní zástupce shledal v námitce, jíž zpochybňuje spáchání přisouzeného jednání ve spolupachatelství s ostatními spoluobviněnými, nicméně se s touto námitkou neztotožňuje. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že jednání všech obviněných uvedených pod bodem I. rozsudku soudu prvého stupně byla do té míry provázána, že lze fakticky vyloučit, že by nejednali ve vzájemné shodě a ve společném (zištném) úmyslu. Dohoda na společném spáchání trestného činu přitom nemusí mít žádnou konkrétní formu, nemusí být dokonce ani výslovná, postačí, že jednotliví pachatelé naplňují skutkovou podstatu trestného činu s vědomím, že tak činí společně s dalšími osobami. To přitom ze skutkových zjištění soudů vyplývá bez zřejmých pochybností (k tomu srov. str. 15 – 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V tomto dílčím rozsahu dovolání obviněné považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné. Tvrzení obviněné, že sama dětem mladším 18 let, resp. 15 let, drogu nikdy neprodávala, bylo provedeným dokazováním bezpečně vyvráceno, navíc se jedná o prostou blíže argumentačně nepodloženou polemiku se skutkovými zjištěními soudů. Pokud obviněná v další části svého dovolání zpochybňuje rozsah a odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, upozornil státní zástupce na zákonné meze dovolacích námitek vyplývající z ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., s nimiž tyto námitky zjevně kolidují. Státní zástupce se sice rovněž domnívá, že odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně je skutečně velmi kusé, zároveň však nelze přehlédnout, že jisté deficity odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně dostatečným způsobem překlenul soud odvolací, jehož odůvodnění lze považovat za přesvědčivé. Jako celek tak soudní rozhodnutí i přes jisté nedostatky nelze považovat za nepřezkoumatelná, tím méně za rozhodnutí porušující právo obviněných na spravedlivý proces.
14. Pokud jde o podání obviněné S. D., státní zástupce uvedl, že nelze zcela jasně dovodit, které pasáže jsou pouhou reprodukcí obhajovacích a odvolacích námitek v předchozích fázích řízení, a které činí, popř. v jakém rozsahu, součástí svých námitek dovolacích. Jako celek lze přitom námitky této obviněné považovat za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak státní zástupce je považuje za zjevně neopodstatněné.
15. K námitce dovolatelky, že části jednání se měla dopustit jako mladistvá, státní zástupce uvedl, že takový závěr nemá na hmotněprávní posouzení jejího jednání žádný vliv. Nelze totiž přehlédnout, že jednání obviněné tvoří jediný trvající trestný čin, který svým trváním výrazně přesáhl den 18. narozenin obviněné (tj. den 9. 9. 2011), když trestná činnost obviněných byla ukončena až dnem 23. 7. 2013. V takovém případě je třeba trestnost jednání této obviněné posuzovat podle obecných zásad trestní odpovědnosti dospělých, neboť k ukončení trestné činnosti došlo až po dovršení jejího 18. roku věku. Dosažení této věkové hranice přitom netvoří žádný právně relevantní dělící moment, pro který by jednání obviněné mělo být posuzováno jako dva skutky, a to jednak jako skutek spáchaný obviněnou jako mladistvou, jednak jako dospělou. Námitka nutnosti dílčí aplikace zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže na dílčí část jediného trvajícího skutku tak dle názoru státního zástupce nemá hmotněprávní opodstatnění.
16. Pokud s jistou mírou benevolence za součást dovolacích námitek (třebaže formulace dovolání je v tomto směru poněkud nejasná) shledal i námitku, že soudy se nezabývaly jejím tvrzením, že po část žalovaného období se v místě páchání trestného činu nezdržovala, konstatoval, že jde pouze o námitku skutkové povahy, kterou se nadto zabýval soud odvolací. Ten pak poukázal na skutečnost, že i ze samotné výpovědi této obviněné vyplývá, že též v době, kdy v daném bytě nebydlela, marihuanu prodávala a do domu rodičů docházela. Takové tvrzení tedy není způsobilé podstatnou měrou omezit rozsah přisouzené trestné činnosti.
17. Zmiňuje-li ve svém dovolání obviněná otázku spolupachatelství (a zde opět není jasné, zda jde o rekapitulaci dříve uplatněné obhajoby, či zda jde o dovolací námitku), státní zástupce odkázal na výše uvedený závěr k obdobné námitce obviněné R. H. Nadto formulace této výhrady vyznívá spíše tak, jako by jí obviněná zpochybňovala naplnění znaku „organizované skupiny“ (srov. poukaz obviněné na to, zda byla „vědomou součástí skupiny“ v bodě 14/ jejího dovolání), kterýžto znak však obviněným přisouzen nebyl.
18. Poukazuje-li obviněná dále opět v části rekapitulující její odvolací námitky na údajnou „nepřezkoumatelnost většiny skutků“, aniž je z této námitky patrné, v jakém směru jsou závěry soudů nepřezkoumatelné a o jaké skutečnosti tento závěr dovolatelka opírá, jde opět o námitku obsahově směřující proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, a tedy mimo rámec uplatněného, či jiného dovolacího důvodu. Vytýká-li odvolacímu soudu, že se s jejími námitkami nevypořádal, jde o námitky dílem nepřípustné (k tomu srov. §265a odst. 4 tr. ř.), dílem nedůvodné. Z rozhodnutí soudu odvolacího je totiž zřejmé, že se odvoláními všech obviněných zabýval dostatečně a své závěry přiléhavým způsobem odůvodnil.
19. Pokud obviněná S. D. okrajově zmínila též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm . l ) tr. ř. (aniž je opět zřejmé, zda jej výslovně uplatnila), z obsahu podaného dovolání vyplývá, že odkazuje na jeho druhou alternativu, tedy že byl zamítnut její řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího dle názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být v daném případě naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm . l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
20. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. D. ml. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání obviněných R. H. a S. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za těchto okolností podle názoru státního zástupce není třeba se zabývat podnětem obviněné S. D. k přerušení výkonu napadených rozhodnutí ve smyslu §265o tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
23. Na úvod Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
24. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
25. Nejvyšší soud je dle ustálené judikatury Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek pouze v takovém případě, kdy v rozhodování soudů předchozích stupňů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
26. Je třeba ještě upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatelé uplatnili již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, což se v tomto případě z velké části stalo.
Dovolání obviněného M. D. ml .
27. Ohledně dovolání obviněného M. D. ml. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že toto nenaplňuje jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na výše uvedená obecná východiska k tomuto dovolacímu důvodu je nutno za irelevantní považovat námitky obviněného, kterými brojí proti způsobu hodnocení důkazů a postupu soudu prvního stupně při jejich provádění (kupř. tvrzením, že soudy učinily závěr pouze na základě výpovědí svědků z přípravného řízení, které nesprávně hodnotily, že prodej drogy osobám mladším 18 a 15 let mu nebyl prokázán ani videozáznamem ze sledování osob a věcí ani žádným jiným důkazem, pokud zpochybňuje konkrétní objemy těmto osobám prodávané drogy). Nejvyšší soud se tak ani nemohl zabývat námitkami skutkové povahy, jimiž obviněný celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci ( tvrzením, že nebyly vyslechnuty všechny osoby mladší patnácti let, kterým měla být droga prodávána, že nebyl prověřován původ finančních zdrojů odběratelů drog apod.). Obviněný uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný nabízí vlastní hodnocení provedených důkazů a vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Tím vším se však primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu, a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku ovšem v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil tak, jak mu bylo přisouzeno. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
28. Nad rámec tohoto závěru lze poukázat, že pokud zejména M. D. ml. a R. H. (viz dovolání této níže) namítají neprokázání rozsahu trestné činnosti, jimiž zpochybňují konkrétní objem distribuované drogy, a to zejména osobám mladším 18 a 15 let a vadné hodnocení důkazů soudy k této otázce, nutno konstatovat, že předmětnou námitkou rovněž vybočili z mezí požadavku na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož tímto nenamítají nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž výhradně brojí vůči procesu dokazování. Nutno podotknout, že pokud vyvstaly námitky ohledně číselného vyjádření či celkového množství manipulace s omamnou látkou, tak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že soud vyšel ze skutečností a ze zjištění, která byla učiněna v přípravném řízení, což odůvodnil tím, že jednotliví odběratelé si lépe pamatovali rozsah odběrů, množství zakoupené marihuany, jakož i další skutečnosti. Ve vztahu k jednotlivým obviněným se pak soud prvního stupně zcela správně pokusil individualizovat množství drogy, na jehož prodeji se ten který z obviněných skutečně podílel, a jehož celková shrnutí uvedená na str. 12 rozsudku soudu prvního stupně těmto zjištěním odpovídají.
29. Lze tedy konstatovat, že na základě provedeného sledování bylo jednoznačně prokázáno, že obvinění se svého protiprávního jednání dopouštěli i vůči osobám mladším patnácti a osmnácti let. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, ten poukázal na správná skutková zjištění, jež soud prvního stupně ve věci učinil. K námitkám obviněných M. D. ml. a R. H. toto popírajícím, odvolací soud konstatoval, že tato jejich obhajoba byla v plné šíři vyvrácena výpověďmi svědků, kteří popsali, v jaké době marihuanu od jednotlivých obviněných nakupovali, i to, kolik jim bylo roků, případně, do jaké třídy základní školy chodili. Obdobně odkázal na výpovědi svědků – osob mladších osmnácti roků. Nadto poukázal i na výsledky získané sledováním osob a věcí, ze kterých je patrný v mnohých případech mladistvý vzhled jednotlivých kupujících a někdy je patrné, že měli s sebou i školní brašny. Byla tak vyvrácena obhajoba obviněných, že by nikomu takto mladému marihuanu neprodali, či že v pochybnostech dokonce žádali předložení občanského průkazu. Ani jeden ze slyšených svědků nepotvrdil, že by byl, byť dotázán na svůj věk, nebo by po něm dokonce bylo žádáno předložení dokladu totožnosti za účelem zjištění jeho věku. I k tomu někteří ze svědků uvedli, že jim jinde drogu pro jejich věk neprodali, a tudíž jezdili k obviněným, kde problémy s nákupem neměli (č. l. 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
30. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnými považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
31. Nejvyšší soud ve shodě s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
32. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a to za podmínky, že dovolatelé tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvedou, v čem konkrétně tento nesoulad spatřují. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. O takový případ se v posuzované věci nejedná.
33. S ohledem na shora uvedené je tedy patrno, že skutečnosti uvedené v dovolání obviněného M. D. ml. nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když směřují toliko do sféry skutkových zjištění a nikoliv hmotněprávního posouzení věci. Současně lze konstatovat, že uplatněné námitky nelze podřadit ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Dovolání obviněného M. D. ml. tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a jako takové bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Dovolání obviněné R. H.
34. Za obecně hmotněprávní lze považovat námitku obviněné R. H., jíž zpochybňuje spáchání přisouzeného jednání ve spolupachatelství s ostatními obviněnými. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se jedná tehdy, byl-li trestný čin spáchán společným úmyslným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá osoba odpovídá tak, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329-331).
35. V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obviněná dopustila trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku s obviněnými M. D. ml., T. D., M. D. st., R. D. a S. D., přičemž je zřejmé, že tento trestný čin spáchali obvinění společným úmyslným jednáním jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku. Soudy se přitom ve svých rozhodnutích výslovně zabývaly i postavením a rolí jednotlivých obviněných na přisuzované trestné činnosti, přičemž shodně dospěly k závěru, že se na této všichni dílčím způsobem podíleli, přičemž jednali ve vzájemné shodě, a toto jejich jednání bylo vzájemně provázáno a vedeno totožným (zištným) záměrem, přičemž si byli vědomi i toho, že se tak děje jejich společným jednáním. Zejména ze zajištěných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu vyplývá, že se obvinění mezi sebou dohadovali např. o tom, „kdo udělá nákup“, což rovněž svědčí o aktivním podílu všech na projednávané trestné činnosti a jejich domluvě na tom, kolik marihuany od obviněného M. Č. koupí. Sama obviněná R. H. ve své výpovědi přiznala, že od M. Č. marihuanu obstarávala 2x v týdnu za částku 2.800 Kč. Z provedených důkazů tak jednoznačně vyplynulo, že marihuanu od obviněného M. Č. dojednávali a nakupovali nejen obvinění M. D. ml. a T. D., ale aktivně se nejen na něm, ale i na prodeji drogy podíleli i obvinění M. D. st., R. H. i R. a S. D. Nejvyšší soud nadto uvádí, že pro právní posouzení trestní odpovědnosti obviněných ani není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý z nich na trestné činnosti podílel (k tomu srov. např. č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 11 Tdo 482/2011, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 712/2017 a další).
36. V této části se tedy námitky obviněné R. H., byť v rámci uplatněného dovolacího důvodu relevantně uplatněné, jeví neopodstatněnými.
37. Co se týče další námitky obviněné R. H., která stejně jako spoluobviněný M. D. ml. argumentuje, že sama dětem mladším 18, resp. 15 let drogu nikdy neprodávala, což bylo provedeným dokazováním vyvráceno, stejně jako výhrady k množství prodávané drogy tvrzením, že se trestné činnosti dopouštěla toliko v době, kdy nikdo jiný nebyl doma a její jednání tak bylo nesprávně kvalifikováno, nutno konstatovat, že i dovolatelka tuto svou argumentaci vystavěla pouze na skutkových okolnostech případu a polemice s hodnocením důkazů nalézacím soudem. Primárně tak napadá skutková zjištění soudu, přičemž teprve sekundárně, až po dosažení jí nabízené verze skutkového děje by mělo dojít i ke změně právního posouzení jejího jednání toliko jako trestného činu uvedeného v §283 odst. odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na výše uvedené body odůvodnění tohoto rozhodnutí.
38. Pokud jde o shodné výhrady obviněných R. H. i S. D. spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které shledávají nedostatečnými a odporujícími ustanovení §125 tr. ř., když svými námitkami toliko polemizují s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládají žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265 odst. 4 tr. ř.). Jen pro úplnost tak lze dodat, že pokud jde o rozsudek soudu prvního stupně, jsou částečně důvodné námitky, jimiž tyto obviněné (i státní zástupce ve svém vyjádření) poukazují na jeho stručnost a spíše schematičnost, než aby obsahoval vyčerpávající odůvodnění jednotlivých rozsudečných výroků, hodnocení provedených důkazů a obhajoby obviněných. Nicméně lze konstatovat, že ačkoli předmětný rozsudek ne zcela odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., odvolací soud, který dostatečným způsobem případné deficity odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odstranil, shledal, že není nepřezkoumatelným, neboť byť heslovitý a schematicky odůvodněný, lze z něho vysledovat nosné myšlenky, na kterých soud prvního stupně založil svá skutková zjištění, jakým důkazům uvěřil a i jakým způsobem se vypořádal s obhajobou konkrétních obviněných.
39. Nejvyšší soud tak v posuzované věci neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu judikatury Ústavního soudu, přičemž konstatuje, že i přes výše citované nedostatky, které dostatečným způsobem napravil odvolací soud, a jehož odůvodnění lze považovat za přesvědčivé, nelze soudní rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelná, ani nedošlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces.
Dovolání obviněné S. D.
40. Obviněná S. D. ve svém mimořádném opravném prostředku vytýká nesprávné hmotněprávní posouzení jejího jednání soudy obou stupňů, pokud v jejím případě neaplikovaly zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, neboť se některých útoků dopustila jako mladistvá.
41. Jak vyplývá z výše uvedeného, obviněná tuto svou námitku sice opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na obecné konstatování shora je však v posuzované věci zřejmé, že takto předestřená námitka obviněné uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídá. Předmětnou námitku lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (k tomu srov. č. 16/2006 a č. 42/2016-I Sb. rozh. tr.). Tento dovolací důvod obviněná neuplatnila, Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že jde jinak o námitku neopodstatněnou.
42. Mladistvým se podle §2 odst. 1 písm. c) z. s. m., pokud není stanoveno jinak, rozumí ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok věku. Ve smyslu §139 tr. zákoníku o počítání času se za mladistvého považuje i pachatel, který spáchal provinění ještě v den svých osmnáctých narozenin.
43. V projednávané věci je patrné, že obviněná S. D., která dovršila 18 let dne 9. 9. 2011, přičemž páchala posuzovanou trestnou činnost nejméně od blíže neurčené doby v roce 2010 až do doby jejího ukončení dne 23. 7. 2013, spáchala tuto trestnou činnost jako dospělý pachatel, byť její počátek nastal ještě v době před dovršením jejího osmnáctého roku věku. Jednání obviněné tak tvoří jediný trestný čin, který svým trváním výrazně přesáhl den osmnáctých narozenin obviněné. Jak správně poukázal ve svém vyjádření státní zástupce, dosažení této věkové hranice netvoří žádný právně relevantní dělící moment, pro který by jednání obviněné mělo být posuzováno jako dva skutky, a to jednak jako skutek spáchaný obviněnou jako mladistvou, jednak jako dospělou. I přes okolnost, že obviněná spáchala část trestné činnosti, a to jen výrazně kratší úsek (asi po dobu jednoho roku) před dovršením věku osmnácti let, zatímco podstatnější části trestné činnosti (po dobu téměř dvou roků) se dopustila jako dospělý pachatel, trestnost jednání obviněné je tak třeba posuzovat podle obecných zásad trestní odpovědnosti dospělých, neboť k ukončení trestné činnosti došlo až po dovršení jejího osmnáctého roku věku.
44. V tomto kontextu lze upozornit na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 167/2012, z něhož se podává, že dobou spáchání provinění se obecně rozumí okamžik dokonání provinění. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele ve vztahu k jeho věku, tedy tomu, zda čin spáchal jako mladistvý a užilo by se na něj ustanovení zákona o trestní odpovědnosti mladistvých (zákon č. 218/2003 Sb.), anebo jako dospělý pachatel, je rozhodujícím momentem okamžik dokonání trestného činu. Jestliže část trestné činnosti byla spáchána ve věku mladistvých, avšak čin byl ukončen až po osmnáctém roce věku, posuzuje se pachatel takového činu za celou trestnou činnost jako dospělý.
45. Z těchto důvodů soudy nepochybily, jestliže trestné jednání obviněné S. D. posuzovaly jako jednání spáchané dospělým pachatelem. Námitka nutnosti aplikace zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže na dílčí část jejího jednání nemá hmotněprávní opodstatnění.
46. Poukazuje-li obviněná na nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, lze odkázat na již výše uvedený závěr k obdobné námitce v dovolání R. H. pod výše uvedenými body odůvodnění tohoto usnesení.
47 Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který obviněná též poukázala, když i přes ne zcela jasnou formulaci lze z obsahu dovolání dovodit, že jej uplatnila v jeho druhé alternativě, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
48. Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. jestliže v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněné S. D. uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, ani neopodstatňovaly v úvahu přicházející dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
49. S ohledem na všechna výše rozvedená hlediska Nejvyšší soud právní posouzení činu kladeného za vinu obviněné S. D. shledal správným a v souladu se zákonem. Její dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
50. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů a obviněnými konkrétně tvrzených dovolacích námitek nedošlo. Obviněný M. D. ml. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. Dovolání obviněných R. H. a S. D. pro jejich zjevnou neopodstatněnost Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
51. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněné S. D. na odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, když s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. shledán důvod (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 2. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu