ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.521.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 521/2023-1066
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2023 o dovolání obviněných 1. L. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a 2. J. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 7 To 173/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 99/2018, takto:
Odůvodnění:
I. Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu se dovolání obviněného L. T. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. G. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 2 T 99/2018, byli obvinění L. T. a J. G. (dále též jen „obvinění“ či „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za uvedené jednání byli oba obvinění shodně podle §287 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §68 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy v celkové výši 30.000 Kč.
2. Výše uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 právní moci nenabyl, neboť proti němu podali odvolání oba obvinění, stejně jako státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, který tak učinil do výroku o trestu v neprospěch obou obviněných. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 7 To 173/2022, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ohledně obou obviněných ve výroku o trestu. Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze pak byli za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. řádu oba obvinění odsouzeni podle §287 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §68 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu, a to v případě obviněného L. T. ve výměře 50 denních sazeb po 2.000 Kč, tedy v celkové výši 100.000 Kč, a v případě obviněného J. G. ve výměře 50 denních sazeb po 1.500 Kč, tedy v celkové výši 75.000 Kč. Naopak v ostatních výrocích zůstal výše označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 nezměněn, přičemž odvolání obou obviněných byla odvolacím soudem podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 se L. T. a J. G. dopustili předmětné trestné činnosti tím, že:
L. T. jako jednatel a společník L. k., IČ: XY, sídlem XY, a J. G. jako společník, společným jednáním jako osoby k tomu oprávněné a odpovědné, nejméně v období od 21. 3. 2016 do 18. 5. 2018 prostřednictvím veřejně celosvětově přístupných internetových stránek pod adresou XY, nabízeli k prodeji semena rostlin rodu konopí pod různými obchodními názvy, s garancí obsahu látky delta - 9 - tetrahydrokanabinol vyšší než 1% hmotnostních v rostlinách, přičemž k nabídce uváděli doprovodný text s obsahem informací o chutích jednotlivých odrůd a jejich účincích, poskytovali podporu k pěstování rostlin rodu konopí prostřednictvím veřejně celosvětově přístupných internetových stránek pod adresou XY, nabídkou prodeje k tomu určeného sortimentu zboží, radami a jinými texty o vlastnostech konopí, a nabídka byla činěna tak, že byla způsobilá jiného svádět ke zneužívání psychotropní rostliny konopí jako jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporovat a nadto byla činěna prostřednictvím Internetu, tedy jiným obdobně účinným způsobem ve smyslu §287 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž látka delta - 9 - tetrahydrokanabinol je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, tato látka je charakteristická a jedinečná pro rostlinu konopí, které je uvedeno jako omamná látka v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.
II.
Jednotlivá dovolání a vyjádření k nim
4. Obviněný L. T. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 7 To 173/2022, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 2 T 99/2018, a to v celém jejich rozsahu. V rámci Odůvodnění:svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení.
5. V úvodu svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá, že odsuzující rozhodnutí je ryze formalistické, nekorelující se základními zásadami trestního řízení včetně zásady in dubio pro reo , zásady legitimního očekávání či principu subsidiarity trestní represe. Obviněný byl odsouzen za marginální jednání realizované v poměrně daleké minulosti, přičemž toto jednání bylo orgány činnými v trestním řízení v rámci opakovaných prověřování shledáno jako nezávadné, přičemž obdobné jednání jiných subjektů, objektivně daleko „intenzivnější“, ani dříve ani v současnosti kriminalizováno není. Obviněný navíc plnil pokyny státních orgánů a podnikal preventivní kroky, aby jeho podnikání bylo legální. Obviněný navíc poukazuje na skutečnost, že jak legislativa, tak celospolečenská „poptávka“ a zejména názory odborníků směřují – namísto soudem akcentované represe – k výrazné liberalizaci s nakládáním a využíváním konopí.
6. Stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný namítá, že tvrzené propojení obou webů nevyplývá z provedeného dokazování, ale naopak je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Vydání napadeného rozsudku totiž předcházelo podstatné doplnění dokazování (např. odborné vyjádření agentur Barely Legal a Next Vision, statistické údaje o návštěvnosti webu XY prostřednictvím odkazu z webu XY, jakož i další listinné důkazy), které jednoznačně prokázalo, že žádné vzájemné propojení obou webů neexistuje. Přitom právě ono propojení bylo zásadní pro právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, kterým bylo vyhověno dovolání nejvyššího státního zástupce a věc vrácena zpět obecným soudům k novému posouzení, aniž by Nejvyšší soud predikoval výsledek trestního řízení. Jestliže tedy přesto napadený rozsudek dovozuje existenci tzv. uceleného sortimentu toliko na základě jednostranného odkazu na web XY umístěného na webu XY (a to na jedné z tisíce významově marginálních podstránek), jedná se zcela jednoznačně o zjevný rozpor mezi skutkovým stavem a obsahem provedených důkazů. Obviněný přitom zdůrazňuje, že webový link sám o sobě nemůže být spojovacím prvkem, přičemž odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 2. 2014 ve věci C-466/12, jelikož webový link je objektivně toliko deskriptivní uvedení adresy na odlišnou webovou stránku. Navíc soudy v projednávané věci vůbec nereflektovaly imanentní povahu internetu a skutečnost, že informace na internetu jsou všechny veřejně a volně dostupné prostřednictvím vyhledávačů i odkazů. V této souvislosti je nutno zdůraznit i to, že ani samotný oznamovatel údajné trestné činnosti si nebyl vědom existence onoho „odkazu“ na web XY. Podle obviněného bylo tedy nade vší pochybnost prokázáno, že v projednávané kauze jde o dvě na sobě zcela nezávislé společnosti provozující zcela nezávislé webové stránky.
7. Stran uplatněného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení pak obviněný konkrétně namítá, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní stránka vytýkaného trestného činu. V prvé řadě totiž bylo z provedeného dokazování jednoznačně prokázáno, že společnosti P. a L. k. obchodují s legálním zbožím, v žádném případě nenabízí na jednom místě ucelený sortiment určený ke zneužívaní omamných či psychotropních látek a ani obsah stránek ke zneužívání jednoznačně nenabádal. Společnosti přitom nejsou propojeny a nejsou vzájemně propojeny ani jejich webové stránky . Výše uvedené bylo prokázáno i výslechem svědka L. B. jakožto cílového zákazníka obou společností, který nevnímal společnost P. jako společnost zaměřenou na prodej semen konopí. Ta představovala pouze doplněk široké nabídky sortimentu. Rovněž z předloženého vyjádření A. J., pedagogické pracovnice působící na ČZU, se specializací na výzkum pěstování a uplatnění léčebného konopí, vyplynulo, že semena konopí, včetně semen s proklamovaným vyšším obsahem THC v rostlině, jsou na českém i světovém trhu běžně dlouhodobě dostupná a nakládání s nimi není nijak zákonem omezeno. I ze skutečnosti, že identickou nabídku má také mnoho dalších společností v České republice, je podle obviněného zcela zřejmé, že nikdy nenabízel tzv. „ucelený řetězec pěstebních potřeb“ k produkci konopí s vysokým obsahem THC a kuřáckých potřeb, o čemž ostatně explicitně svědčí předchozí rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, dle kterých podnikání společností obviněného v žádném případě kvalitativně nenaplňuje znaky tzv. growshopů. S odkazem na aktuální obsah spisového materiálu a nově provedené důkazy tak podle obviněného nelze než shrnout, že bylo vyvráceno vytvoření výše popsaného tzv. uceleného sortimentu jakožto podmínky sine qua non pro naplnění objektivní stránky daného trestného činu.
8. Obviněný rovněž brojí proti tomu, jak se soud prvé instance vypořádal s údajným naplněním ohrožovacího potenciálu jeho jednání, jelikož za ohrožovací delikt nelze podle názoru dovolatele akceptovat jakékoliv jednání, které by mohlo být subjektivně interpretováno jako ohrožující. Jinými slovy ohrožení zákonem chráněného zájmu musí být objektivní, reálné a nikoliv pouze zcela hypotetické a při aplikaci §287 tr. zákoníku nelze pojmy "svádět, podporovat, podněcovat a šířit“ vykládat svévolně a extensivně, přičemž v této souvislosti obviněný odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3489/16. Orgány činné v trestním řízení přitom vyšetřovaly obviněného mnoho let, a to dokonce za užití odposlechů, aniž by však obžaloba předložila jediný důkaz, že by jeho jednáním byl někdo skutečně ohrožen v intencích presumovaných dikcí §287 tr. zákoníku. Výše jmenované obchodní společnosti byly a jsou zcela objektivně zaměřeny na zcela odlišnou cílovou skupinu, což bylo prokázáno výpověďmi svědků. Chemický rozbor zajištěného konopí u zákazníků i výpovědi znalců jasně dokazují, že šlo o legální verzi tzv. CBD konopí bez THC, přičemž tyto a celá řada dalších druhů jsou v ČR prakticky neregulovány, protože nemají žádné psychotropní účinky.
9. Obviněný se dále domnívá, že v daném případě mohlo být překvapivé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, nekompatibilní s konstantní judikaturou jak samotného Nejvyššího soudu (odlišných senátů), tak Ústavního soudu. Pod statou obdobných kauz je totiž jednání pachatelů spočívající v podněcování odhodlání zájemců o pěstování konopí a cílí směrem na jeho prezentování, coby populárního fenoménu, jehož zneužívání není škodlivé. Za tímto účelem pachatelé umožňují jednoduché získání všeho potřebného na jednom místě a vytvářejí tak ucelenou představu snadného a bezproblémového získání a užívání návykové látky, což v dalších osobách podněcuje ochotu s návykovou látkou experimentovat. Ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, se ovšem Nejvyšší soud ve svém právním názoru přihlásil k intenzivnější míře trestní represe při ochraně daného veřejného zájmu, než bylo dosud v konstantní judikatuře „přípustné“. Přitom „judikatorní úkrok“ Nejvyššího soudu směrem k rozšíření mantinelů trestní represe byl učiněn bez adekvátního legislativního rámce, který naopak zcela prokazatelně v dotčené oblasti ochrany veřejného zájmu tenduje (nejen) v českém právním řádu k výrazné liberalizaci.
10. Dále podle obviněného jeho jednáním nebyla naplněna ani subjektivní stránka vytýkaného trestného činu, jelikož veškeré provedené dokazování nenabízí jinou alternativu, než že obviněný ohrožení zájmu chráněného trestným zákoníkem nevnímal jako možné a nepočítal s eventualitou jeho způsobení. Obviněný objektivně nikoho – byť i v úmyslu nepřímém - nesváděl ke zneužívání konopí setého a ani celkové vyznění webových stránek nemohlo nikoho k takové činností svádět, jak ostatně konstatoval zástupce znaleckého ústavu P. K., vyjadřující se k podstatě návodů na pěstování rostlin . Obviněný popírá, že by na jimi prezentovaných webových stránkách byly v jiném než zcela zanedbatelném a kontextuálně bezvýznamném množství uváděny informace evokující zneužívání konopí. Některé z několika tisíc nabízených produktů sice mohly být doplněny kontroverzním popisem, ale v takovém případě se jedná o obchodní označení takového zboží, které nebylo možné měnit, pokud s tímto zbožím mělo být obchodováno, přičemž prodejem semen s obdobným popisem realizuje v České republice vícero subjektů. Veškeré vytýkané „popisky“ zboží byly na webových stránkách prezentovány před mnoha lety ve zcela odlišném společenském, kulturním a primárně i judikaturním kontextu, přičemž tyto obsahovaly důrazné varování před zneužitím konopí, které nelze bagatelizovat jako toliko formální. V této souvislosti je podle obviněného nutno z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu opětovně zdůraznit, že aktivity obviněného byly opakovaně prověřovány orgány činnými v trestním řízení se závěry, že jimi nejsou porušovány právní normy České republiky, natož normy trestněprávní, čemuž se obviněný snažil preventivními opatřeními předejít např. změnou formy propagace, zdůrazňováním negativ zneužívání konopí, ukončením prodeje kuřáckých potřeb a sofistikovaných pěstebních potřeb atd. V této souvislosti navíc obviněný poukazuje na přesun kauzy pod jurisdikci pražského státního zastupitelství poté, co byla identická právní věc původně odložena Policií ČR, Ředitelstvím Zlínského kraje, což u obviněného evokuje pocit kriminalizovat jeho jednání za každou cenu.
11. Závěrem svého dovolání proto obviněný L. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Rovněž obviněný J. G. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 2 T 99/2018, a to v celém jejich rozsahu. V rámci Odůvodnění:svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b), g) a h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen a ve věci rozhodl vyloučený orgán. Dále jsou podle obviněného rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a zároveň napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení. Obviněný přitom odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť podle jeho názoru bylo rozhodnuto o odmítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písmenech a) až l ) tr. řádu.
13. Obviněný úvodem svého mimořádného prostředku předestírá, že s napadeným rozsudkem nesouhlasí a považuje ho za nesprávný, nezákonný a nespravedlivý, jelikož neodpovídá materiální stránce, tedy společenské škodlivosti jeho jednání, pročež odporuje §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný přitom výslovně upozorňuje, že tuto skutečnost i jeho obhajobu umocňuje vyjádření soudce JUDr. Libora Vávry, k čemuž předestírá jeho části učiněné během veřejného zasedání dne 6. 5. 2020. Dále pak obviněný upozorňuje, že rovněž samosoudce JUDr. Milan Rossi po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 2 T 99/2018, uvedl, že jej považuje z větší části za nespravedlivý a kauzu obviněného za nestandardní. Již jen z popisu skutku, vývoje problematiky a z vyjádření trestních soudců podle obviněného vyplývá, že hrozí nebezpečný precedent spočívající v nadbytečné a nedůvodné kriminalizaci společensky naprosto nezávadného jednání.
14. K existenci dovolacích důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) a písm. b) tr. řádu obviněný namítá, že v rámci druhého odvolacího řízení v této věci bylo po zrušení prvních zprošťujících rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, rozhodováno jiným senátem Městského soudu v Praze než v řízení předcházejícím. Tato změna byla podle obviněného v jeho neprospěch, jelikož jej původní senát zprostil obžaloby, stejně jako tak učinil opakovaně soud prvního stupně. Nový senát Městského soudu v Praze pak bez dalšího uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 respektovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, aniž by zohlednil doplnění dokazování a změnu ve skutkových zjištěních. Podle obviněného tato skutečnost zakládá rovněž důvod podjatosti pro poměr k věci podle §30 odst. 1 tr. řádu. K tomuto obviněný odkazuje i na zvukový záznam z veřejného zasedání ze dne 24. 8. 2022, kdy namísto toho, aby se řešily věcné argumenty ústavněprávního charakteru, věnoval se Městský soud v Praze „grilování“ obviněných ohledně jejich majetkových poměrů. Důsledkem je překvapivá změna názoru Městského soudu v Praze vlivem změny senátu a současně donucování Obvodního soudu pro Prahu 2 změnit názor v neprospěch obviněných.
15. Stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněný konkrétně namítá, že rozhodná skutková zjištění, ze kterých Městský soud v Praze vycházel a jsou tak určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a zároveň jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu. Obviněný upozorňuje na to, že právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, již ztratil svůj skutkový základ, jelikož vydání napadeného rozsudku předcházelo podstatné a opakované doplnění dokazování (např. statistické údaje prokazující zanedbatelnou návštěvnost webu XY prostřednictvím tohoto odkazu), na jehož základě se potvrdilo, že žádné vzájemné propojení obou webů neexistuje, pouze jednostranná zmínky na web XY umístěného na webu XY, a to na jedné z tisíce podstránek, která je významově marginální a na jeho základě nelze konstruovat trestní odpovědnost obviněného. Webové stránky XY přitom spravuje jiná společnost a obviněný J. G. s ním neměl od roku 2015 podle svého tvrzení nic společného. Funkčně a zejména marketingově, tedy veřejně viditelně, byly webové stránky odděleny – viz k důkazu nově provedené odborné posudky marketingových společností Barely Legal a Next Vision. Oddělení obou webů pak vyplývá také z výslechu svědka L. B., který jakožto běžný a soustavný pěstil a cílový zákazník společnosti XY potvrdil, že její webové stránky v žádném případě nebyly zaměřeny na prodej semen konopí. Během hlavního líčení dne 1. 3. 2022 bylo také nově předloženo vyjádření A. J., pedagogické pracovnice působící na ČZU, se specializací na výzkum pěstování a uplatnění léčebného konopí, ze kterého vyplynulo, že semena konopí jsou na českém i světovém trhu běžně dostupná, a to včetně semen s proklamovaným vyšším obsahem THC v rostlině. Byl také doložen odborný posudek známého adiktologa p. Z. a profesora H. ze dne 21. 4. 2015. Každý z předmětných webů je podle obviněného obsahem, účelem, cílem a marketingem zaměřen zcela jinak a jednosměrný webový link ze stránek XY na stránky XY sám o sobě nemůže být spojovacím prvkem, k čemuž obviněný odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 2. 2014 ve věci C-466/12. Krom toho, soudy nijak neakcentovaly povahu internetu, kde jsou všechny informace veřejně a volně dostupné, přičemž i svědek P. N. potvrdil, že informace hledal na více webech. V této souvislosti obviněný upozorňuje na fakt, že ani samotný oznamovatel údajné trestné činnosti ani orgány činné v trestním řízení si zpočátku nebyly existence odkazu na web XY vůbec vědomy.
16. Obviněný nadto k výše uvedenému dodává, že napadený rozsudek dovozuje propojenost obou webů také z odposlechů zákaznické linky, na které se ve svém Odůvodnění:opakovaně odkazuje. Předmětné odposlechy ovšem nebyly řádně provedeny k důkazu, jelikož byl čten pouze jejich přepis, tj. nebyly přehrány, ani nebylo provedeno příslušné CD. Důkazem přitom může být pouze samotný odposlech, nikoliv jeho přepis, resp. vyhodnocení vyhotovené policejním orgánem. To tedy znamená, že pokud se nyní napadený rozsudek odkazuje na odposlech telefonické zákaznické linky, jde o procesně nepoužitelný důkaz ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc, z tak malého vzorku jednotek hovorů z celkových stovek nelze činit závěry ohledně jejího charakteru, když šlo pouze o exces příslušné pracovnice.
17. Obviněný dále namítá, že nebyl jednatelem společnosti L. k., tedy nebyl aktivním článkem řízení společnosti a jeho odsouzení není podloženo důkazem k jeho konkrétní aktivitě. Jeho trestní odpovědnosti přitom nemůže být dovozována automaticky z jeho postavení společníka a neodpovídá objektivně zjištěnému stavu, když se obviněný staral o jiné věci a jiné společnosti.
18. Obviněný je nadto přesvědčen, že již samotné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, není správné, a to jak skutkově, tak právně. Krom toho, že vykazuje relevantní nepřesnosti, nezohledňuje velmi specifický kontext skutkových okolností posuzovaného případu a nesprávně aplikuje relevantní judikaturu na posuzovaný případ, pročež obviněný žádá, aby rozhodnutí o dovolání bylo postoupeno velkému senátu, eventuálně jinému senátu Nejvyššího soudu, než senátu 11 Tdo. V této souvislosti obviněný připomíná zahraniční praxi či nedávno přijatou novelu zákona o návykových látkách, která má svědčit o obecném trendu ve vyspělém světě k liberalizaci v oblasti právní úpravy konopí, přičemž v tomto aktuálním společenském kontextu je názor jednoho senátu Nejvyšší soudu, který kriminalizuje zodpovědné a transparentní jednání usilující o léčebné využití konopí, nejen zpátečnický, ale i absurdní.
19. Stran nesprávného právního posouzení pak obviněný konkrétně namítá, že jeho jednání nemůže být trestným činem, a to z důvodu nenaplnění objektivní stránky a subjektivní stránky trestného činu. Pokud jde o právní posouzení skutku, je třeba zdůraznit, že nelze zneužívat argumentaci tzv. ohrožujícím charakterem daného trestného činu tak, jak to činí napadený rozsudek. Je totiž třeba zdůraznit, že u ohrožovacích trestných činů musí vzniknout situace, při níž hrozí reálné nebezpečí, které nelze presumovat, ale jeho existenci je nutno prokázat. V daném případě soud de facto ignoroval skutečnost, že se neprokázal jediný případ zneužití, a naopak bylo prokázáno, že legálně prodávaná semena byla zakupována za léčebným účelem. Takový přístup je neakceptovatelný a otevírá cestu velmi nebezpečnému precedentu, kdy by pak mohl být za tento trestný čin odsouzen prakticky kdokoliv. Je přitom důležité, že v daném případě nebyly na webových stránkách nabízeny pomůcky ke kouření marihuany a nemůže se z logiky věci jednat o ucelený sortiment ve smyslu relevantní judikatury. Stejně tak obvinění nikdy nenabízeli ani žádné high-tech pěstební zařízení či pěstební stany a nepropagovali životní styl spočívající ve zneužívání konopí jako drogy. Nelze přitom akceptovat, aby toto orgány činné v trestním řízení uměle nahrazovaly tvrzením o existenci receptů, a tím nepřípustně rozšiřovaly trestnost daného jednání. S tím pak souvisí také to, že skutečná povaha provozované obchodní činnosti je zde zcela odlišná od tzv. growshopů, když nabízené zboží nikdy nemělo za účel přilákat především zájemce o kouření marihuany.
20. Obviněný dále zdůrazňuje, že bylo prokázáno, že povinnost umisťovat k produktům dostatečné popisy vyplývá přímo ze zákona, a to konkrétně ze zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“). Je tedy zřejmé, že popisy zboží musí být převzaty v přesném znění od výrobce, které nemůže prodávající měnit, přičemž nemá ani možnost kontroly jejich pravdivosti stran množství účinné látky THC v rostlinách vypěstovaných z těchto semen. Navíc obviněný podotýká, že státní orgány mají podle §8 odst. 1 tr. řádu povinnost neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, což se ve vztahu k jednání obviněného nestalo. Krom toho nikde není nijak stanoveno, natož závazně, jak má vypadat účinná snaha o objektivní informování o negativech zneužívání konopí. Podstatou předmětného trestného činu je přitom podle obviněného vyvolání chuti zneužít omamnou látku a mít všechny informace, jak se k ní dostat, což nemohlo být naplněno na základě jednoho odkazu mezi webovými stránkami, u něhož navíc nebylo prokázáno, zda byl funkční a bylo prokázáno, že nebyl dohledatelný. Za situace legálnosti prodeje semen a veřejné dostupnosti zbylých relevantních informací je trestní odpovědnost možná pouze v případě ucelené nabídky sortimentu sloužícího ke zneužití konopí. To však nebylo dáno v tomto případě, kdy úmyslem obviněných nikdy nebylo jakkoli vyvolat chuť na konopí a jeho zneužití, ale naopak upřednostnit jeho nesporné léčebné účinky pro řešení různých zdravotních obtíží. Jak již přitom vyplynulo z dosavadního dokazování, umístnění odkazu na web XY, jenž je provozován nezávislou společností s jinou marketingovou strategií, na webu XY bylo jakýsi historický relikt, který zde zůstal vlastně omylem v rámci úprav webových stránek.
21. Stran subjektivní stránky trestného činu podle §287 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítá, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu je zcela vyloučeno již dřívějším ujištěním ze strany policie, že podnikání obviněného je v pořádku a skutečnosti, že na webu XY poptávala semena konopí dokonce sama Policie ČR a státní správa (např. univerzity). Zde je totiž třeba zdůraznit, že obvinění nikdy žádné THC neprodávali, jelikož semena žádné THC neobsahují. Pokud toto napadený rozsudek nezohledňuje a používá obdobné úvahy v neprospěch obviněných, opět to svědčí o celkovém zaujatém přístupu „odsoudit za každou cenu“. Z mnoha skutečností je naopak zřejmé, že nebyl naplněn úmysl šířit toxikomanii, jelikož prodej semen je legální a v daném případě bylo presentováno použití pro léčebné účinky. Tento závěr podporuje např. i historický vývoj, aktivita na konopném projektu s CzechInvest či název společnosti „L. k.“ Zároveň se připomíná, že obvinění nad rámec zákonné povinnosti na předmětný web umisťovali řadu dalších vyvážených informací, a to včetně varování před negativními účinky konopí či varování ohledně možných trestněprávních důsledků zneužívání konopí. Byla tak prokázána vážně míněná snaha obviněných zabránit toxikomanickému zneužití konopí a učinit vše, aby jejich podnikání bylo zcela legální. K tomu je třeba podle obviněného připočíst skutečnost, že web XY již byl v minulosti opakovaně prověřován, přičemž policie tehdy uzavřela, že nešlo o podezření z přečinu a věc pravomocně odložila. Navíc, v této době obvinění své podnikání konzultovali právě s policií, kterou byli ujištěni, že je vše v pořádku. Právě uvedené, tj. předchozí ujištění policie a následné zprošťující rozsudky, jsou pro tuto věc zcela zásadní, když zaprvé vylučují možnost naplnění subjektivní stránky a za druhé dávají věc ústavněprávní rozměr, jelikož napadený rozsudek porušuje základní ústavně zaručená práva, a nejen jejich právo svobodně podnikat, ale v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva také neposkytuje ochranu jejich legitimnímu očekávání. Princip ochrany tzv. legitimního očekávání je přitom v judikatuře soudů České republiky v čele s Ústavním soudem uznáván jako součást souboru základních principů demokratického právního státu, který je úzce spojen s principy ochrany právní jistoty, spravedlivosti a předvídatelnosti aktů veřejné moci a důvěry v ně a s principem zákazu libovůle.
22. Obviněný dále namítá, že napadený rozsudek nesprávně posoudil otázku možné aplikace subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, když především nesprávně interpretuje závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. Jak je však podrobně rozvedeno v tomto dovolání, jednání obviněných žádnou společenskou škodlivost nevykazovalo. Naopak, lze hovořit spíše o „společenské prospěšnosti“, když obvinění de facto svým jednáním sledovali ochranu stejných hodnot jako předmětná skutková podstata, tj. ochranu života a zdraví.
23. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a následně sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje viny. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení rozhodnutí obou soudů nižších stupňů přikázal, aby věc byla soudem prvního stupně v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
24. K podaným dovoláním obou výše jmenovaných obviněných zaslal své písemné stanovisko ze dne 16. 5. 2023, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k dovolání obviněných již úvodem konstatoval, že byť podaná dovolání obsahují námitky formálně podřaditelné pod jimi uplatněné dovolací důvody, jedná se zjevně o námitky neopodstatněné.
25. Pokud se jedná o námitku obviněného J. G. stran změny odvolacího senátu v jeho neprospěch, státní zástupce k této konstatoval, že senát odvolacího soudu 7 To byl ve všech třech proběhlých odvolacích řízeních totožný, pouze před konáním druhého odvolacího řízení došlo k jeho personální obměně v souladu s rozvrhem práce. Pokud se jedná o vytýkanou překvapivost, s ohledem na předchozí kasační usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, ji shledat nelze.
26. Ani námitce obviněného J. G. spočívající v podjatosti odvolacího soudu pak podle státního zástupce nelze přisvědčit, a to ani v obecné rovině. Soudce ani přísedící senátu odvolacího soudu, jenž vydal kasační usnesení, není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 tr. řádu ve vztahu k opětovně napadlé věci. Pochybnostem o objektivní či subjektivní podjatosti soudců přitom nic nenasvědčuje.
27. Státní zástupce dále zdůrazňuje, že v dané věci nedošlo po kasačním zásahu Nejvyššího soudu ke změně skutkového stavu, pročež se nelze ztotožnit s námitkou obviněných, dle které nebyly soudy prvního a druhého stupně při opětovném rozhodování ve věci vázány právním názorem dovolacího soudu. Pokud se pak jedná o samotné námitky stran hmotněprávního posouzení, z provedeného dokazování je zřejmé, že dovolatelé přes internetové stránky nabízeli semena konopí, což doprovázeli pochvalnými údaji o psychotropních účincích vypěstovaného konopí, přičemž tak činili v kontextu možné koupě pěstebních pomůcek na jiné internetové stránce, jež byla odkazem propojena. Jejich jednání tak zjevně představovalo podněcování ke zneužívání návykové látky jiné než alkoholu. Takové hmotněprávní posouzení je přitom v souladu nejenom s důvody předchozího kasačního usnesení Nejvyššího soudu, ale v konturách projednávané věci i s další judikaturou. Bezpředmětný je v této souvislosti poukaz dovolatelů na posudek adiktologa Z. a H., podle nichž rozhodnutí zneužít návykovou látku není plánovaným jednáním, což vypěstování rostliny představuje. Podněcování nebo jiné šíření zneužívání návykové látky odlišné od alkoholu ve smyslu §287 odst. 1 tr. zákoníku není možné chápat pouze jako bezprostřední ovlivnění ke zneužití takové návykové látky, ale obecně ovlivnění neurčitého okruhu osob, jež by mohly návykovou látku zneužít i někdy v budoucnu. Ani poukaz na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 2. 2014 ve věci C-466/12, Nils Svensson a další v. Retriever Sverige AB , jenž podle dovolatelů vylučuje, aby byl samotný odkaz považován za spojující prvek, není přiléhavý, jelikož se tato věc vztahovala k autorskému právu a sdělování díla.
28. Nepřiléhavá je pod státního zástupce dále argumentace stěžovatelů, že v případě popisu nabízeného zboží plnili informační povinnosti v souladu s §9 a násl. zákona o ochraně spotřebitele, což by jejich trestní odpovědnost mělo rovněž vylučovat. Pokud označení výrobků či jiné uvedené údaje (a to i v určitém kontextu) dosahují trestněprávní relevance, nemůže se prodávající zaštiťovat veřejnoprávním zákazem jejich odstranění či změny. Podstatné je, zda nabízením či prodejem takového zboží může být zasažen objekt některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku, v takovém případě nemůže být takové zboží nabízeno a prodáváno. Ani tato námitka tak podle státního zástupce není opodstatněná.
29. Taktéž námitky týkající se absence subjektivní stránky souzeného přečinu nejsou podle státního zástupce opodstatněné. Dovolatelé totiž museli být minimálně smířeni s tím, že může dojít k toxikomanickému zneužití konopí, a to za pomoci jimi nabízených semen
a pěstebních pomůcek, přičemž tomuto alespoň smíření odpovídají i popisy vychvalující psychotropní účinky konopí. Pokud se jedná o dovolateli namítané odložení trestní věci, k tomu je nutné dodat, že odložení věci nepředstavuje meritorní rozhodnutí, jež by zakládalo překážku rei iudicatae .
30. Pokud se dále jedná o dovolatelem G. namítanou nedostatečnou individualizaci obviněných, nelze se s ní ztotožnit. Jak vyplývá z Odůvodnění:rozhodnutí soudů obou stupňů, jeho trestní odpovědnost nebyla dovozována z jeho formálního postavení společníka. V této souvislosti státní zástupce poukazuje na bod 26. Odůvodnění:napadeného rozsudku odvolacího soudu, jenž se s touto námitkou dostatečným způsobem vypořádal.
31. Podle státního zástupce nic nesvědčí ani porušení práva na svobodné podnikání či neoprávněnému zvýhodnění konkurence XY, došlo-li k trestněprávní represi, přičemž ve vztahu k poslednímu se jedná o čiré spekulace. Svoboda podnikání je samozřejmě regulována a omezena nejrůznějšími zákony, přičemž významná jsou též omezení vyplývající ze zvláštní části trestního zákoníku. Omezuje-li přitom zákonodárce ve svém důsledku podnikání i ustanovením §287 tr. zákoníku, činí tak za účelem ochrany společnosti a lidí proti možnému ohrožení, jež vyplývá ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu. Ze shora uvedeného je tak zcela zřejmé, že se v případě takto koncipovaného omezení o žádné porušení esenciálního obsahu práva na svobodné podnikání nejedná, což tyto námitky dovolatelů činí zjevně neopodstatněnými.
32. Pokud se jedná o poukaz dovolatelů na změnu veřejného zájmu, liberalizaci v České republice i v zahraničí, společenský kontext, pak v této souvislosti je třeba podle státního zástupce uvést, že určitá liberalizace se projevuje pouze ve sféře užívání konopí pro léčebné účely, avšak nikoli ve sféře toxikomanického užívání konopí. Trestný čin šíření toxikomanie podle §287 tr. zákoníku žádných liberalizačních změn ve vztahu k toxikomanickému užívání konopí nedoznal. Soudy přitom nejsou prostorem, v němž by měla být vedena debata o existenci, popř. závažnosti problémů spojených se zneužíváním návykových látek a jejich řešením, tímto prostorem je zejména zákonodárný sbor.
33. Dovolávají-li se obvinění zásady subsidiarity trestní represe, nic podle státního zástupce nesvědčí o tom, že by se jejich jednání zásadním způsobem vymykalo běžně se vyskytujícím trestným činům stejné právní kvalifikace. Naopak se souzené jednání týkalo provozování jednoho z nejznámějších, největších a nejpřehlednějších českých e-shopů se semeny geneticky upravených a vysoce šlechtěných rostlin konopí a současně (se vzájemnými odkazy) též e-shop s pěstitelskými potřebami nabízející komplexní „hightech indoor“ pěstební vybavení. Ani dovolateli namítaná údajná absence konkrétního nebezpečí by jejich trestní postih nevylučovala, neboť přečin šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve formě podněcování a jiného šíření zneužívání návykové látky odlišné od alkoholu, představuje abstraktně ohrožovací trestný čin, jehož skutková podstata sankcionuje uvedené jednání bez ohledu na to, zda došlo ke konkrétní poruše chráněných právních statků.
34. Podle státního zástupce pak nelze dospět ani k závěru, že by se v případě dovolatelů jednalo o extenzivní kriminalizaci jejich jednání, jež by eventuálně mohla představovat porušení principu nullum crimen sine lege (certa) zakotveného v čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Naopak je třeba zdůraznit, že vysoká míra škodlivého užívání marihuany, k čemuž jednání dovolatelů směřovalo, je v České republice problémem i v mezinárodním měřítku.
35. Co se týče námitky procesní nepoužitelnosti důkazu čtením přepisů odposlechů namísto jejich přehrání, ta je podle státního zástupce zjevně neopodstatněná. V dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu totiž nelze namítat kteroukoli vadu dokazování, nýbrž pouze takovou, jež se vztahuje k rozhodným skutkovým zjištěním, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Odposlechy přitom byly v dané věci zjištěny pouze podružné informace, jež na výsledek trestního řízení před nalézacím soudem mají podle státního zástupce zcela zanedbatelný vliv.
36. Podle státního zástupce se pak nelze jakkoli ztotožnit s názorem dovolatelů, že by v dané věci byl dán prostor k jakémukoli „přehodnocení“ předchozího kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, či dokonce k předložení věci velkému senátu trestního kolegia. Naopak námitky obviněných fakticky zpochybňující pro soudy nižších stupňů závazné právní závěry Nejvyššího soudu je nutno považovat za námitky nepřípustné.
37. Státní zástupce závěrem konstatuje, že pokud se jedná o obviněným J. G. předestřené pasáže z vyjádření předsedy senátu Městského soudu v Praze JUDr. Libora Vávry, je nutné dodat, že nejsou nikterak relevantní s ohledem na skutečnost, že byly učiněny v průběhu veřejného zasedání, jež vyústilo v usnesení, které bylo posléze z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch dovolatelů dovolacím soudem zrušeno. Pokud jde o namítané vyjádření samosoudce JUDr. Milana Rossiho učiněné po vydání odsuzujícího rozsudku obvodního soudu, lze sice do určité míry připustit jejich problematické vyznění, nicméně tato skutečnost obviněným nijak neprospívá a takové vyjádření je pouze ne zcela profesionální polemikou s předchozími zrušujícími zásahy dovolacího i odvolacího soudu, jejichž právními názory a pokyny je nalézací soud ve smyslu §264 odst. 1 a §265s odst. 1 tr. řádu vázán.
38. Státní zástupce závěrem k dovoláním obou obviněných uvedl, že napadené rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody dovolání naplněny nebyly. Za této situace státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněná.
39. Vyjádření státního zástupce k dovoláním podaným obviněnými byla následně Nejvyšším soudem zaslána obhájcům obou obviněných k jejich případným replikám, které však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních nebyly tomuto soudu nikterak předloženy.
III.
Přípustnost dovolání L. T.
40. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného L. T. přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu, načež dospěl k závěru, že dovolání jmenovaného obviněného bylo podáno opožděně.
41. Podle §265e odst. 1 tr. řádu se dovolání podává u soudu, který rozhodl v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. V odstavci 2 téhož ustanovení pak zákon stanoví, že při doručování rozhodnutí jak obviněnému, tak i jeho obhájci (a opatrovníku), běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle §265e odst. 3 tr. řádu je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě přímo u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Podle §265e odst. 4 tr. řádu není navrácení lhůty k podání dovolání přípustné.
42. Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 7 To 173/2022, jako rozhodnutí soudu druhého stupně, proti kterému dovolání směřuje, byl obviněnému L. T. řádně doručen dne 8. 12. 2022, kdy si jej osobně převzal a toto převzetí stvrdil na Obvodním oddělení policie Luhačovice (viz doručenka a zpráva o doručení písemnosti na č. l. 1005 a 1023 trestního spisu). Obhájci obviněného, Mgr. Et Mgr. Marku Čechovskému, Ph.D., pak byl předmětný rozsudek odvolacího soudu doručen okamžikem přihlášení do datové schránky, tj. dne 2. 11. 2022 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 1005 trestního spisu). S ohledem na výše uvedené je tedy zcela mimo jakoukoli pochybnost, že v posuzovaném případě počala v souladu s §265e odst. 2 tr. řádu běžet zákonná dvouměsíční lhůta pro podání dovolání dne 8. 12. 2022 (tedy dnem pozdějšího doručení rozhodnutí soudu druhého stupně, a to osobě obviněného L. T.). Podle §60 odst. 2, odst. 3 tr. řádu, upravujícího počítání lhůt v trestním řízení, byl posledním dnem lhůty pro podání dovolání den 8. 2. 2023 (středa) jakožto pracovní den, který svým číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty (tj. kdy došlo k pozdějšímu doručení rozhodnutí odvolacího soudu osobě dovolatele, popř. jeho obhájci). Dovolání obviněného L. T., které jeho jménem předložil obhájce Mgr. Et Mgr. Marek Čechovský, Ph.D., bylo sice dle obsažené datace vypracováno dne 16. 1. 2023, avšak prostřednictvím datové zprávy bylo zasláno i doručeno do datové schránky Obvodního soudu pro Prahu 2 až dne 10. 2. 2023 (viz č. l. 1051 trestního spisu). Za tohoto stavu je proto zcela zřejmé, že dovolání obviněného bylo v dané věci podáno prostřednictvím jeho obhájce až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, byť o pouhé dva dny.
IV.
Přípustnost dovolání obviněného J. G.
43. Rovněž ve vztahu k osobě obviněného J. G. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je jím podané dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
44. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
V.
Důvodnost dovolání obviněného J. G.
45. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
46. V souvislosti s dovoláním obviněného J. G. a jím uplatněnými dovolacími námitkami Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem tedy daný dovolací důvod naplňuje rovněž vada spočívající v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Obecně přitom platí, že soud nebyl náležitě obsazen, jestliže jeho obsazení neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude zejména tehdy, když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2012-II. Sb. rozh. tr.) apod. (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).
47. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je pak dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod přitom nelze uplatnit, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. řádu. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
48. Obviněný J. G. dále ve svém dovolání odkázal rovněž na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Cílem tohoto dovolacího důvodu je (s účinností od 1. 1. 2022) kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Tento do zákona nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení jím nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
49. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, neboť smyslem jeho zakotvení byla pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
50. Obviněný současně odkázal též na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [dříve – tj. s účinností do 31. 12. 2021 - se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], na jehož základě je možné dovolání iniciovat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, není v rámci tohoto dovolacího důvodu možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů je možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku je možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
51. Obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, přičemž uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě, která je dána tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až písm. l ) tr. řádu. Obecně tak lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu po jeho věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že odvolací soud je neshledal důvodným a odvolání podle §256 tr. řádu zamítl.
52. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI.
K meritu dovolání obviněného J. G.
53. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného J. G. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky sice z většiny jím uplatněným dovolacím důvodům odpovídají, nicméně jako takové jsou zcela zjevně neopodstatněné.
54. Úvodem považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 2 T 99/2018, který napadl obviněný J. G. ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 7 To 173/2022, není první rozhodnutím soudu nalézacího soudu v dané věci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 2 T 99/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 7 To 104/2020, totiž byli oba obvinění původně obžaloby zproštěni. K dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných byla následně obě citovaná rozhodnutí nižších soudů usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, zrušena a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém usnesení zároveň vyslovil závazný právní názor, v němž předestřel své úvahy vzhledem k právnímu posouzení dotčeného skutku. Vysvětlil jak ohrožovací povahu trestného činu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tak podmínky pro naplnění zákonných znaků jeho skutkové podstaty stran pojmu „návyková látka“, se zaměřením na konopí i možnost jeho léčebného využití, a tyto obecné závěry následně aplikoval na skutková zjištění soudu prvního stupně. Za klíčovou (a nedostatečně soudy nižších stupňů zjištěnou a zohledněnou) označil zejména otázku propojenosti internetových obchodů obviněných, skrze které nabízeli kromě semen konopí též pěstitelské potřeby a publikovali zde recepty z konopí, otázku nedostatku restriktivních opatření vzhledem k průměrnému návštěvníku stránek, které by byly s to efektivně potlačit jeho potřebu či touhu konopí zneužít, a konečně též otázku subjektivní stránky trestného činu s ohledem na možnost existence nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
55. Obvodní soud pro Prahu 2 poté znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 2 T 99/2018, kterým oba obviněné opětovně zprostil obžaloby. Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 7 To 324/2021, na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných napadený rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s odkazem na právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, jehož závaznost trvala, neboť doplnění dokazování nevedlo ke změně skutkového stavu, a kterým se nalézací soud neřídil. Následně byl Obvodním soudem pro Prahu 2 vydán odsuzující rozsudek ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 2 T 99/2018, který je ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 7 To 173/2022, předmětem nynějšího přezkumu s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který byl v jím podaném dovolání uplatněn obviněným J. G.
56. K námitce obviněného brojící s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu proti změně senátu odvolacího soudu v jeho neprospěch, Nejvyšší soud nad rámec výše uvedených teoretických východisek k tomuto dodává, že předmětný dovolací důvod slouží k nápravě vad týkajících se věcné nepříslušnosti soudu, anebo nesprávného obsazení soudu, a souvisí s otázkou zákonného soudce, která spadá do rámce základního práva na zákonného soudce. Podstata tohoto dovolacího důvodu vychází z práva na zákonného soudce, které je zaručeno článkem 38 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Podstatou takto vymezeného ústavního práva na zákonného soudce je především ochrana proti účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc . Součástí tohoto základního práva je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce příslušných soudů.
57. Podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana proti libovůli při určování soudce pro rozhodování v konkrétní věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01), a proto základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) nemůže být vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98). Význam má proto i náležité obsazení soudu, případně senátu, u něhož je podstatné, zda byl sestaven způsobem vylučujícím účelovost nebo libovůli, na což je třeba usuzovat z ustanovení §29, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tento pojem je nutné vykládat v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu §41 a §42 a násl. citovaného zákona č. 6/2002 Sb. Ústavní soud k uvedeným zásadám podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, či ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99). Takto široký výklad se zásadně dotýká práva na zákonného soudce vymezeného v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto i výhrady spočívající v námitkách proti tomu, že došlo ke změně v obsazení senátu v průběhu vyřizování věci, je třeba podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, na jehož podkladě je nutno posuzovat důvodnost uvedené námitky (srov. obdobně usnesení Nevyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014, ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1507/2015, nebo ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 969/2017).
58. Z předloženého spisového materiálu přitom Nejvyšší soud shledal, že v trestním řízení vedeném v nyní projednávané věci skutečně došlo ke změně v obsazení senátu č. 7 To Městského soudu v Praze, neboť místo JUDr. Libora Vávry, který se jakožto předseda senátu podílel na vydání Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 7 To 104/2020, se na jednáních, kteréžto vyústily ve vydání usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 7 To 324/2021, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 7 To 173/2022, podílel stejný senát (tj. č. 7 To) v odlišném složení v čele s předsedkyní JUDr. Zuzanou Zápalkovou. K personální obměně členů senátu 7 To přitom došlo v plném souladu s rozvrhem práce Městského soudu v Praze pro příslušný kalendářní rok – což sám obviněný ve svém dovolání ostatně ani nikterak nerozporuje, a to včetně zařazení soudkyně JUDr. Zuzany Zápalkové. K daným změnám došlo na základě Rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2021, Spr 3131/2020, přičemž se nejednalo o změnu ad hoc , která by zavdávala podezření o její účelovosti. Nejvyšší soud proto uzavírá, že na podkladě pouhé nespokojenosti obviněného se způsobem, jakým senát 7 To Městského soudu v Praze rozhodoval po obměně svého personálního složení o dovolatelových řádných opravných prostředcích, nemůže být shledána jakákoli opora pro závěr o porušení jeho ústavně garantovaného práva na zákonného soudce.
59. K námitce obviněného stran podjatosti soudců senátu 7 To Městského soudu v Praze, která měla podle jeho názoru zatížit dovoláním napadené rozhodnutí, Nejvyšší soud předně konstatuje, že podle ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
60. K tomuto Nejvyšší soud dále uvádí, že zmíněné pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Naopak pouhý subjektivní pocit soudce nebo procesních stran, že určitý soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání konkrétní trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
61. Nejde tedy toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. o to, kterak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Přitom důvody, které k rozšíření nestrannosti i o zmíněnou objektivní rovinu vedou, osvětlil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, ve kterém uvedl: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739 - 740).
62. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z Odůvodnění:rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
63. Z příslušného spisového materiálu se podává, že obviněný námitku podjatosti soudců senátu 7 To Městského soudu v Praze vznesl již ve svém odvolání. Vycházeje přitom z konkrétních skutkových okolností dané trestní věci, je na místě konstatovat, že pochybnostem o objektivní či subjektivní podjatosti soudců senátu 7 To ničeho, tedy ani postup odvolacího soudu při vydání jeho kasačního usnesení ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 7 To 324/2021, nenasvědčuje. Městský soud v Praze zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 2 T 99/2018, zrušil svým řádně odůvodněným rozhodnutím na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných, neboť se nalézací soud v tomto rozsudku dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro jeho rozhodnutí, a nadto se odmítl řídit právním názorem, jenž vyjádřil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, a jímž je orgán, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, podle §265s odst. 1 tr. řádu vázán. Z uvedeného důvodu nelze rovněž předmětné kasační rozhodnutí Městského soudu v Praze považovat za překvapivé, a naopak je na místě jej označit za zcela důvodné. Obviněný oproti tomu staví svoji argumentaci čistě na subjektivním pocitu a názoru, že pokud soudci senátu 7 To Městského soudu v Praze v čele s předsedkyní tohoto senátu JUDr. Zuzanou Zápalkovou, kteří svým kasačním rozhodnutím zrušili v předmětném řízení v minulosti vyhlášený zprošťující rozsudek nalézacího soudu, vědomi si přitom povinnosti respektovat závazný právní názor vyslovený v dané věci Nejvyšším soudem, zjevně nebudou ani nadále slyšet na jeho téměř identické argumenty vznesené v rámci jeho obhajoby v nyní vedené fázi řízení.
64. Nejvyšší soud tedy v dané věci neshledal ničeho, co by zavdávalo jakékoli důvodné pochybnosti o možném narušení principu nestranného a objektivního rozhodování v důsledku účasti členů senátu 7 To Městského soudu v Praze na předchozích fázích řízení vedených vůči obviněnému, jež by byly logicky podepřené reálnými skutečnostmi vyplývajícími z postavení či chování soudců dotčeného soudu. V důsledku výše uvedeného se tak Nejvyšší soud v žádném případě nemůže ztotožnit s námitkou obviněného, z níž vyplývá, že by se stejní soudci neměli podílet na opětovném rozhodování téže věci za situace, kdy v minulosti přisvědčili státnímu zástupci a přistoupili k zrušení zprošťujícího rozsudku ve věci obviněného.
65. Obviněný dále namítl, že s ohledem na změnu skutkového základu již soudy nižších stupňů nebyly podle §265s odst. 1 tr. řádu vázány právním názorem dovolacího soudu vyjádřeném v jeho usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020. K tomu je místě konstatovat, že v rozporu s tímto tvrzením a ve shodě se závěrem soudů nižších stupňů Nejvyšší soud shledal, že žádná nová rozhodná skutková zjištění nalézací soud v řízení po vydání citovaného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu neučinil, neboť obsah předmětných webových stránek nabízejících pěstitelské potřeby, návody a semena konopí, včetně nabídky semen vhodných pro vypěstování rostlin s vysokým obsahem THC a vychvalujících jejich omamné účinky po zpracování rostlin z nich vypěstovaných, stejně jako existence linku propojujícího předmětné webové stránky, byla již jasně prokázána a ustálena v předchozích rozhodnutích, přičemž tato rozhodná skutková zjištění nebyla žádným z nově provedených důkazů zásadně zpochybněna, natožpak vyvrácena. Změna skutkových zjištění, kterou obviněný vydává za zásadní, spočívá pouze v doplnění dokazování zejména stran některých podrobností z hlediska intenzity využívání propojení mezi webovými stránkami XY a XY, propojení faktické obchodní činnosti společností P. a L. k. (skladování zboží, marketing apod.), přičemž obhajobou předložené důkazy vztahující se k nezávadnosti samotného prodeje semen konopí či poskytování návodů na pěstování rostlin, jakož i další skutečnosti nemohly relevantně zpochybnit správnost skutkových zjištěních učiněných v posledních rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně. Namítá-li tedy obviněný, že s ohledem na změnu skutkového základu již soudy nebyly podle §265s odst. 1 tr. řádu vázány právním názorem dovolacího soudu, je z Odůvodnění:jeho dovolání zjevné, že tuto námitku staví na základě jím požadované změny skutkového stavu v důsledku jím tvrzeného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěnými z nich učiněnými, který ovšem v dané věci nelze nikterak shledat.
66. K danému Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Za případ extrémního nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy nižších soudů, splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. řádu, ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Žádný z nově provedených důkazů v dané věci po zrušení původních zprošťujících rozhodnutí Nejvyšší soudem totiž zásadním způsobem nezpochybnil - natož aby vyloučil - skutečnost, že internetové stránky provozované obviněnými s nevýlučným zaměřením na konopí pro léčebné účely a prodej širokého sortimentu různorodých pěstitelských potřeb byly přímo odkazem propojeny a obsahovaly také informace relevantní pouze pro potenciální toxikomanické využití nabízených produktů a zcela jistě se tak mohly svým zpracováním, názvem a popisem produktů jevit jako zaměřené též (avšak nejen) na poskytování produktů a rad za účelem toxikomanického zneužití konopí. Ke stejnému závěru přitom dospěly ve svých rozhodnutích také soudy nižších stupňů ve svých posledních rozhodnutích v rámci vypořádání obsahově identických námitek obviněného, k čemuž Nejvyšší soud odkazuje na body 142. až 150. Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně a body 38. až 42. Odůvodnění:rozsudku soudu druhého stupně.
67. Pokud obviněný namítá, že s předmětným jednáním nemá ničeho společného a jeho účast na něm je dovozována pouze z jeho postavení společníka obchodní společnosti L. k., pak tato námitka zcela odporuje skutkovým zjištěním učiněným v dané věci. Jak již konstatoval Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, z vlastních vyjádření obviněných L. T. a J. G. učiněných napříč trestním řízením vyplynulo, že oba obvinění podnikali společně, danou formu podnikání zvolili především v důsledku skutečnosti, že obviněný J. G. byl v počátcích jejich spolupráce nezletilým a obviněný J. G. nikterak nepopíral svou účast na provozování předmětných webových stránek, když se naopak k těmto výslovně přihlásil jako ke svým projektům, jejichž prostřednictvím chtěl umožnit využití konopí pro léčebné účely potřebným osobám (viz body 45. a následující Odůvodnění:rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 2 T 99/2018), přičemž tyto závěry plně odpovídají závěrům, ke kterým dospěl rovněž odvolací soud v bodě 26. Odůvodnění:napadeného rozsudku.
68. Namítá-li dále obviněný, že v řízení byly čteny přepisy odposlechů namísto jejich přehrání, tak se v této části jedná o námitku nepodřaditelnou pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu lze sice namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, avšak obviněný ve svém dovolání žádné takové rozhodné skutkové zjištění neoznačuje, přičemž žádná ze skutečností zjištěných z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu mobilní telefonní stanice neposloužila k formulování skutkových závěrů obsažených ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu, ani žádným jiným způsobem neposloužila jakožto podklad pro závěr o vině obviněného. Jak již výslovně konstatoval nalézací soud v bodech 122. a 123. Odůvodnění:svého odsuzujícího rozsudku, zjištění z tohoto důkazu jsou připomínána pouze pro úplnost a v zájmu skutečností ve prospěch i neprospěch obviněného, přičemž i v Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu je obsah tohoto důkazu shrnut toliko v rekapitulaci důkazů a nad rámec toho je na něj odkazováno jako na jeden z dílčích důkazů, v jehož světle je na místě hodnotit varování o možných trestněprávních následcích zneužívání konopí, aniž by cokoli nasvědčovalo, že jej odvolací soud považoval za určující ve vztahu ke kterýmkoli z podstatných skutkových zjištění rozhodných pro posouzení otázky naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve formě nepřímého úmyslu. V důsledku výše uvedeného pak námitka obviněného směřující zákonnosti provedení důkazu čtením odposlechů nemůže posloužit pro zvrácení skutkových zjištění nalézacího soudu a pro přezkum dané věci je tedy zcela irelevantní.
69. Obviněný napadeným rozhodnutím vyjma námitek stran nesprávných zjištění skutkového stavu rozporoval rovněž naplnění subjektivní a objektivní stránky jemu přisouzeného trestného činu, k jejichž naplnění na základě identického skutkového stavu se Nejvyšší soud již podrobně a jednoznačně vyjádřil ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020. Jednoznačně přitom v poukazovaném rozhodnutí zdůraznil, že ačkoliv samotnou nabídku semen konopí, u nějž obvinění prezentují obsah THC v různých kategoriích, od obsahu do 10% až do obsahu převyšujícího 20%, není bez dalšího možné považovat za trestnou, jiná situace nastává, pokud obvinění ve dvou propojených internetových obchodech koncentrovali nejen semena, ale i další zboží, které slouží k úspěšnému pěstování takové rostliny, návody a rady, jak takto činit, a takové zneužívání propagovali sdělováním informací, jež mohou pozitivně působit na vědomí jiné osoby a v této vzbudit potřebu či touhu návykovou látku užít. Existence takového souboru zboží koncentrovaného na jednom místě (myšleno na jedněch webových stránkách či na propojeném celku tvořeném vícero webovými stránkami) a jeho nabízení a prodej, za současného pozitivního vyzdvihování psychotropních účinků a poskytování návodů konzumace, které je navíc činěno prostředky oslovujícími jednoduchou cestou blíže neurčitý počet osob (internet), lze jednoznačně chápat jako podněcování k jejímu zneužívání.
70. Nejvyšší soud nadto ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, rovněž jednoznačně konstatoval, že má za to, že v dané věci bylo na základě skutkových zjištění nižších soudů prokázáno naplnění subjektivní stránky přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě nepřímého úmyslu, a to navzdory skutečnosti, že primárním cílem obviněných byl finanční zisk, případně i propagace léčivých účinků konopí. Nadto Nejvyšší soud zdůraznil, že obvinění J. G. i L. T. o možnosti zneužití konopí zcela jistě věděli, což vyplynulo již z jejich deklarované snahy, aby se jejich jednání odlišovalo od jednání tzv. grow-shopů. Oba obvinění se přitom na obchodování s osivem konopí zaměřovali již po řadu let, a to i na území více států, přičemž navzdory svému prokázanému úmyslu podpory užívání konopí jako léčivého produktu neučinili žádných účinných opatření, jimiž by byla dostatečně vyjádřena jejich vážně míněná snaha zabránit toxikomanickému zneužití konopí, zvláště když se za účelem zajištění širokého sortimentu semen smířili se skutečností, že k těmto budou v důsledku požadavku dodavatelů uvádět též údaje propagující toxikomanické účinky konopí. Tyto úvahy nemohly být nikterak zpochybněny ani nyní vznesenými irelevantními dovolacími námitkami obviněného, který se ve svém mimořádném opravném prostředku zaměřil zejména na popření volní stránky svého jednání s ohledem na otázku, zda mohlo dojít ke chtěnému způsobení následků ohrožujících objekt chráněný trestním zákoníkem. V případě soudy shledaného nepřímého úmyslu ovšem ohrožení zájmu chráněného trestným zákoníkem není chtěným následkem jednání pachatele, nicméně ten ho ve svých představách vnímá jako možný a počítá s eventualitou jeho způsobení, jinak řečeno ví, že ho svým jednáním může způsobit a pro případ, že ho způsobí, je s tím srozuměn. Obviněný svými tvrzeními vznesenými v jeho dovolání nejenže nevyvrací, ale naopak podporuje závěr o existenci nepřímého úmyslu, jelikož z těchto plyne, že si byl vědom nejen určité míry kontroverznosti, ale také možné trestněprávně relevantní závadnosti svého jednání s ohledem na platnou legislativu, pročež se snažil, avšak podle Nejvyššího soudu neúspěšně, rizika vzešla z povahy jeho podnikání eliminovat. Obviněný tedy musel být minimálně smířen s existencí možnosti zneužití konopí, pěstovaného z jím a obviněným L. T. nabízených semen za pomoci jimi nabízených pěstebních pomůcek, a to i v důsledku vychvalování psychotropních účinků konopí a vyvolání dojmu o jednoduchosti celého procesu. Ani obviněným zdůrazňované konzultace policejních orgánů, jejich předchozí závěry k činnosti obviněného, ani předchozí zprošťující rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, která byla posléze zrušena Nejvyšším soudem, přitom nemohly na jeho straně založit legitimní očekávání stran výsledku trestního řízení, které by nadále jakkoli zavazovalo Nejvyšší soud s ohledem na princip právní jistoty a požadavek předvídatelnosti práva.
71. Závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v téže věci je vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (viz §265s odst. 1 tr. řádu), nýbrž i sám dovolací soud, a to dokonce nejen týž senát Nejvyššího soudu, ale i kterýkoliv jiný jeho senát, pokud se tato věc znovu stane předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení. Tento závěr samozřejmě platí při nezměněných skutkových zjištěních při novém projednávání a rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu bylo nutno zásadní dovolací námitky obviněného týkající se především otázky naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odmítnout jako nepřípustné, neboť po doplnění dokazování ze strany soudů nižších stupňů v nyní projednávané věci nedošlo v této otázce k prakticky žádné změně skutkového stavu. Za tohoto stavu bylo potřeba dostát závaznému právnímu názoru vyslovenému v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020. Soudy nižších stupňů tak v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 7 To 173/2022, jakožto i v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 2 T 99/2018, jen zcela respektovaly vyslovený právní názor Nejvyššího soudu, pročež jsou jakékoliv výhrady obviněného v nově podaném dovolání, zaměřené ve skutečnosti též proti předchozímu kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu, nepřípustné, ježto při přistoupení na požadavek jejich přezkumu by Nejvyšší soud musel přezkoumat též své vlastní předchozí rozhodnutí, což mu zapovídá ustanovení §265n tr. řádu. Jinými slovy, uvedené námitky obviněného nemohly být úspěšně uplatněny v tomto dovolacím řízení, neboť v tomto rozsahu je dovolání nepřípustné, jak bylo vyloženo shora. Na uvedeném přitom ničeho nemění kterékoli z vyjádření předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Libora Vávry, které se promítly do usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 7 To 104/2020, jenž bylo z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch dovolatelů dovolacím soudem zrušeno, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, tedy kasačním rozhodnutím, v němž Nejvyšší soud v dané věci vyjádřil svůj závazný právní názor. Pokud jde o namítané vyjádření samosoudce nalézacího soudu JUDr. Milana Rossiho učiněné po vydání odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 2 T 99/2018, pak uvedené představuje pouze ne zcela vhodnou ventilaci frustrace soudce soudu prvního stupně z povinnosti řídit se závaznými právními názory nadřízených soudů, avšak ani toto vyjádření není v nynějším přezkumu napadeného rozhodnutí cestou dovolacího řízení jakkoli relevantní.
72. V souvislosti s výše uvedeným je pak na místě odmítnout jako nepřípustnou též námitku obviněného spočívající v jeho argumentaci, podle které je třeba objektivní stránku trestného činu podle §287 tr. zákoníku hodnotit ve světle změny společenského vnímání konopí, vývoje právní úpravy a rozhodnutí zahraničních soudů, které vykazují liberalizační tendenci ve vztahu k užívání konopí. Klíčovou se v daném případě jeví především skutečnost, že dané posuny se vztahují k užití konopí pro léčebné účely, přičemž tyto se v žádném případě nedají jakkoli vztáhnout k užívání konopí pro jeho omamné a psychotropní účinky a k výkladu znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu podle §287 tr. zákoníku, ohledně kterého nedoznala platná legislativa v rozhodné době žádné změny. Ze stejného důvodu pak nelze za relevantní považovat ani námitku obviněného spočívající v extenzivní kriminalizaci jeho jednání, a to s ohledem na shora shrnutá skutková zjištění a za situace, kdy je dlouhodobě a konstantně vnímáno šíření toxikomanie a rozšířené zneužívání omamných a psychotropních látek (včetně konopí) jakožto celospolečenský problém. Má-li obviněný odlišný názor na to, jaká by právní úprava měla být, může se jej snažit prosadit např. přesvědčováním, resp. lobováním u členů zákonodárného sboru stran potřeby příslušné zákonné změny apod. Pokud však zvolil cestu, při níž - byť i v úmyslu nepřímém - porušil závazné právní normy, musí být připraven na riziko nesení následků trestní odpovědnosti za toto své jednání. Řízení vedené před obecnými soudy přitom není prostorem, v němž by se měla vést odborná debata o existenci, popř. závažnosti problémů spojených se zneužíváním omamných a psychotropních látek a usilovat o jejich faktickou legalizaci.
73. Výše uvedené teze lze shrnout následovně. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání není podle §265n tr. řádu, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný. Je tudíž nepřípustné, aby obviněný, byť i jen zčásti, brojil proti obsahu kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, stejně jako proti rozhodnutím soudů prvního nebo druhého stupně, která vycházela ze závazného právního názoru vysloveného dovolacím soudem podle §265s odst. 1 tr. řádu. Proto jsou nepřípustné námitky, kterými obviněný v nyní projednávaném dovolání brojil proti závěru, že svým jednáním nenaplnil - přes absenci jakýchkoli podstatných změn ve skutkovém stavu - subjektivní a objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
74. Namítá-li obviněný zásah do svého ústavního práva na svobodné podnikání garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je tuto námitku na místě označit za zcela neopodstatněnou. Ve shodě se státním zástupcem lze konstatovat, že svoboda podnikání je samozřejmě regulována a omezena ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nejrůznějšími zákony, přičemž významná jsou též omezení vyplývající ze zvláštní části trestního zákoníku. Obecný účel zakotvení skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie v ustanovení §287 odst. 1 tr. zákoníku, jehož naplnění sledovala napadená rozhodnutí obecných soudů, je zabránění šíření zneužívání omamných a psychotropních látek ve společnosti. Nepřímo pak chrání i práva a svobody druhých před závadným chováním poživatelů těchto omamných a psychotropních látek. Zamezení podnikání spočívajícího v šíření, podpoře či podněcování toxikomanie jakožto obecně ústavním pořádkem předvídaný zásah do ústavních práv obviněného tedy nelze v žádném případě považovat ze neproporcionální. Jinak řečeno veřejný statek, který je chráněn trestním zákoníkem, má bez nejmenších pochybností v daném případě přednost před právem na svobodné podnikání jednotlivce.
75. Z identických důvodů pak nelze za jakkoli relevantní považovat námitku obviněného stran toho, že by jeho trestněprávní odpovědnost byla vyloučena v důsledku skutečnosti, že tento svým jednáním plnil povinnost uloženou mu právními předpisy. Za prvé není závěr o vině obviněného opřen pouze o skutková zjištění stran zveřejnění závadných popisů jím nabízeného zboží na příslušných webových stránkách, ačkoli se jedná o jedno z rozhodných skutkových zjištění a bez přistoupení dalších relevantních okolností by samo o sobě nemuselo být posouzeno jako trestný čin. Za druhé je pouze na uvážení obviněného, jaké zboží bude distribuovat, přičemž rozhodne-li se na území České republiky distribuovat takové zboží, ve vztahu k němuž je plněním jím zdůrazňovaných povinností o řádném informování spotřebitelů zasažen některý ze zájmů chráněných trestním právem (např. pokud by se jednalo o zboží, u něhož by zveřejnění názvu či popisu mohlo představovat hanobení národa, jeho jazyka, některé rasy nebo etnické skupiny apod.), nelze takové zboží na území České republiky prodávat, aniž by se jeho prodejce nevystavil riziku sankce, a to ať již trestněprávní či jiné. Opačný výklad zastávaný obviněným, který se dožaduje vyloučení trestní odpovědnosti v případě prodeje jakéhokoli zboží původem z kterékoli části světa s odkazem na původ informací na straně výrobce tohoto zboží a své zákonné povinnosti podle jiných právních předpisů, je na místě označit za zcela absurdní a odporující účelu trestního práva.
76. Pokud obviněný s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku dále namítá, že jeho jednání nedosahovalo míry společenské škodlivosti potřebné k založení trestní odpovědnosti, shledal tuto námitku Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení do trestního zákoníku zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (“ ultima ratio “). Z důvodu subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním zákoníku obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku tedy bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti.
77. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe zejména vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“ , ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
78. S odkazem na výše uvedené je nutno zdůraznit, že v nyní posuzovaném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti obviněného jednoznačně splněny byly, neboť nižší soudy zcela správně vyhodnotily skutková zjištění ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty přečinu podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž z nich nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily potřebu výjimečného postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to s ohledem na dosah a popularitu webových stránek, prostřednictvím kterých obvinění jednak expresivně propagovali účinky spojené s nelegálním využitím části sortimentu a jednak poskytovali návody a zařízení k vypěstování rostlin a jejich následnému zneužití k toxikomanickým účelům. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, ježto dovolatel jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné trestní věci vyvození trestní odpovědnosti soudy obou stupňů nevybočilo ze zásady subsidiarity trestní represe, a to i přes obviněným zdůrazňovanou šíři a primární zaměření jeho podnikatelských aktivit, proklamovanou snahu o zabránění zneužití konopí a objektivní informování zákazníků o možných negativních následcích závadného nakládání s konopnými produkty, zaměření webových stránek XY především na běžné zemědělce a menšinový závadný obsah ve vztahu k šíři nabízeného sortimentu. Uvedené mohlo být a také fakticky bylo řádně zohledněno zejména v rámci posouzení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu při volbě druhu a výměry obviněným ukládaného trestu.
79. Jelikož tedy Nejvyšší soud, jak je podrobně uvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou nižších soudů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným J. G. souběžně uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu, nemohl být naplněn ani obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
VII.
Závěr
80. V souvislosti s přednesenou argumentací obviněného J. G. je třeba zdůraznit, že tento veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s těmito námitkami řádně vypořádaly oba soudy nižších stupňů. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
81. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15), nicméně v rámci přezkumné činnosti nebylo ze strany dovolacího soudu nikterak zjištěno, že by tyto zásady byly v nyní posuzované věci postupem obou soudů nižších stupňů jakýmkoli způsobem narušeny.
82. Současně v dané věci nebylo Nejvyšším soudem shledáno, že by v rámci provedeného řízení došlo k porušení práva obviněného na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího Odůvodnění:jím napadeného rozsudku městského soudu. Naopak, odvolací soud se se zásadními námitkami obviněného, stejně jako s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci řádně vypořádal. V této souvislosti lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na Odůvodnění:rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96). V této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
83. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci dovolání obviněného L. T. nebyla pro konání dovolacího řízení splněna jedna z formálních podmínek, které zákon vyžaduje. Dovolání bylo obviněným L. T. podáno prostřednictvím jeho obhájce až po marném uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty stanovené v §265e odst. 1 tr. řádu, aniž by nastala některá ze skutečností předpokládaných v §265e odst. 3 tr. řádu, která by mohla svědčit o zachování této lhůty, pročež Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu a dovolání tohoto obviněného jako opožděně podané odmítl. Ve věci dovolání obviněného J. G. pak Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve spojení s rozhodnutím nalézacího soudu, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že v dané věci nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), b), g), h) či m) tr. řádu, ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného J. G. z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí obou podaných dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu