ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.112.2019:11
sp. zn. 2 As 112/2019 - 11
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému:
Vrchní soud v Olomouci, se sídlem Masarykova třída 609/1, Olomouc, proti
usnesení žalovaného ze dne 12. 12. 2018, č. j. 7 Co 48/2018 - 107, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2019, č. j. 64 A 20/2019 - 5,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se podáním ze dne 21. 3. 2019 označeným jako „správní žaloba“
(dále jen „podání“) doručeným Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) domáhal,
aby zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) ze dne 12. 12. 2018,
č. j. 7 Co 48/2018 - 107 (dále jen „usnesení vrchního soudu“).
[2] Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“)
podání pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle §46 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) odmítl, neboť dospěl k závěru,
že se žalobce domáhá zrušení usnesení vrchního soudu vydaného v občanském soudním řízení.
Svůj postup krajský soud dále odůvodnil tím, že z §2 a §4 s. ř. s. vyplývá, že soudnímu
přezkumu podléhají toliko aktivity vykonávané správními orgány rozhodujícími v oblasti veřejné
správy. Ačkoli soudy jsou orgány veřejné moci, přičemž v některých specifických oblastech
vystupují v pozici správního orgánu, v pozici správního orgánu nevystupují při výkonu
soudnictví. Usnesení vrchního soudu vydané v občanském soudním řízení je výkonem
soudnictví, nikoli výkonem veřejné správy, a proto není dána pravomoc krajského soudu
pro rozhodnutí o žalobcově podání.
[3] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu, že nebyly splněny podmínky řízení před krajským soudem, ve věci jednali vyloučení
a nepříslušní soudci, stěžovateli nebylo umožněno se vyjádřit k vyloučení členů příslušného
senátu krajského soudu a krajský soud jednal, i když nebyl zaplacen soudní poplatek. Napadené
usnesení je zmatečné, nepřezkoumatelné, v rozporu s dobrými mravy, Ústavou ČR a zákony ČR,
jelikož stěžovatel nesouhlasil s neveřejným jednáním a nemohl se veřejně vyjádřit a předkládat
pro svá tvrzení důkazy. Nejvyšší správní soud vyhodnotil podání jako kasační stížnost proti
napadenému usnesení. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení vydal krajský soud coby
nepříslušný úřad a požádal o nařízení jednání.
[4] Kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a)
ve spojení s §120 s. ř. s., a to z níže uvedených důvodů.
[5] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedená
u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 As 370/2018, 2 As 296/2018, 2 As 219/2018, 2 As 416/2017,
2 As 172/2017, 2 As 261/2016, 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014, 3 As 179/2014,
2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky dalších). Stěžovatel v těchto věcech
podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména) ve správním soudnictví.
Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel buď daná usnesení napadne
další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví pro nezaplacení soudního
poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítne
s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné návrhy“ ve smyslu
§36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel napadá dalšími
„správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“,
v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil. Jak Nejvyšší správní soud
uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 As 162/2014 – 42 (dostupném
tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz),
„z procesního postupu stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování
dalších a dalších soudních rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval
tento stav Nejvyšší správní soud také v usnesení ze dne 18. 2. 2015, č. j. 1 As 5/2015 – 36:
„z podání stěžovatele nelze dovozovat, že by jeho snahou byla ochrana jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze
zpochybňování jednotlivých rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím procesu, jevícím znaky obstrukční
hry bez smysluplného významu“.
[6] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností proti napadenému usnesení,
jímž bylo odmítnuto jeho podání. Je přitom prima facie zřejmé, že toto podání, ačkoli
bylo stěžovatelem nazvané „správní žaloba“, nesměřuje proti aktu přezkoumatelnému v rámci
správního soudnictví, jelikož vrchní soudy usneseními tříčlenných senátů soudců rozhodují
o potvrzení jednotlivých rozhodnutí nižších soudních instancí a o právu na náhradu
nákladů odvolacích řízení při výkonu soudnictví, nikoli při výkonu veřejné správy. Stěžovatel
ve své kasační stížnosti neuvedl žádné relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit
rozhodný závěr krajského soudu o odmítnutí jeho podání z důvodu nedostatku pravomoci
krajského soudu pro rozhodnutí o podání, které nesměřovalo vůči výkonu veřejné správy.
Kasační námitky uplatněné stěžovatelem proto nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela
zjevně bezúspěšná.
[7] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva
obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou
judikaturu).
[8] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na zdejší soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv
formálního pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti)
a bude vyhrazen zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit
jako úplně neefektivní, a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná.
V tomto ohledu tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými
i právními okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[9] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších procesních úkonů, tj. nerozhodoval o žádosti o nařízení jednání. Ani další
doplnění kasačních důvodů či jiných tvrzení by totiž nemohlo zvrátit závěr soudu, že kasační
stížnost musí být z výše uvedených důvodů odmítnuta. Jednalo by se tak o bezúčelný a zcela
neefektivní postup (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[10] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu