ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1222.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1222/2020-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Salabka, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Chlumova 313/6, identifikační číslo osoby 01886363, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Stavební firmě JANDA, s. r. o. , se sídlem v Jablonci nad Jizerou č. p. 322, identifikační číslo osoby 25992813, zastoupené JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, o zaplacení částky 3 978 945 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 117/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2019, č. j. 47 Co 172/2019-341, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované a vedlejší účastnici na straně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení každé částku 16 504 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupců.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 29. 3. 2019, č. j. 3 C 117/2016-267, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 252 320 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), žalobu o zaplacení částky 2 726 625 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výroky III a IV) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky V a VI).
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 1 252 320 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalované, vedlejší účastnici i státu (druhý až šestý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání (podle jeho obsahu pouze proti prvnímu výroku), jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení celkem pěti otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (tři otázky), nebo jde o otázky, které dosud nebyly vyřešeny v rozhodování dovolacího soudu (dvě otázky). Přípustnost dovolání odůvodnila též tvrzením, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhovala jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. Vedlejší účastnice na straně žalované dovolání považovala za zjevně bezdůvodné a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka procesního práva, „zda je možné v rámci procesní obrany ze strany žalované uplatnit úspěšně námitku nedostatku věcné legitimace žalobkyně poté, co nastala po poučení soudem koncentrace řízení ve smyslu ust. §118b o. s. ř.“ (první otázka), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť oproti přesvědčení žalobkyně již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který odkázal též odvolací soud).
V této věci bylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, že právě jí vznikla požárem rozestavěné stavby škoda, žalovaná v tomto směru povinnost tvrzení či důkazní povinnost neměla. Pokud tedy žalobkyně ke své aktivní legitimaci v žalobě tvrdila, že byla vlastníkem rozestavěné dřevostavby a investovala prostředky do její výstavby, byla vyzvána soudem prvního stupně při jednání dne 21. 11. 2007 (poté, co při prvním jednáním byly účastnice poučeny o koncentraci řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř.) k označení důkazů k prokázání tvrzení o vlastnictví a k takovému tvrzení označila důkazy (k možnosti vylíčit rozhodná skutková tvrzení a označit k nim důkazy na základě poučení daného podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. po koncentraci řízení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 Cdo 4497/2016, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ), nebránila koncentrace řízení žalované (ani vedlejší účastnici na její straně) popírat správnost takového tvrzení žalobkyně (namítat nedostatek aktivní legitimace) a vyjádřit se k důkazům, které žalobkyně označila.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není způsobilá založit ani námitka žalobkyně prezentovaná jako procesní otázka (druhá otázka), při jejímž řešení se měl podle žalobkyně odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a měl tím též porušit její právo na spravedlivý proces), tedy námitka, že „odvolací soud posoudil zjištěný stav jinak, než jak jej posoudil soud I. stupně, přičemž neposkytl účastníkům možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit, vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy, kdy tak v souvislosti s tím absentuje i poučovací povinnost účastníka ze strany soudu ve smyslu §118a o. s. ř.“, a že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, než jak byla zjištěna soudem prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování.
Prostřednictvím této námitky žalobkyně ve skutečnosti nepředkládá dovolacímu soudu k řešení otázku procesního práva, kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil, ale vytýká odvolacímu soudu, že zatížil odvolací řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil. Vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem, k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno.
Ze stejných důvodů nezakládá přípustnost dovolání ani námitka nedostatečného odůvodnění právních úvah odvolacím soudem (nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí), prezentovaná v dovolání s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, jako otázka procesního práva (pátá otázka). I prostřednictvím této argumentace žalobkyně ve skutečnosti nepředkládá dovolacímu soudu k řešení otázku procesního práva, kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil, ale namítá vadu řízení. Navíc právní závěry odvolacího soudu o tom, že právo na převod vlastnictví rozestavěné stavby nemá hodnotu finančních prostředků investovaných do takové stavby, jejichž nedostatečné odůvodnění žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, nebyly pro posouzení věci podstatné. Odvolací soud je zmínil pouze nad rámec svých úvah pro případ, že by byla dovozena existence projevené vůle objednatele převést vlastnictví rozestavěné stavby na žalobkyni. V rozhodnutí však vycházel ze zjištění, že taková vůle projevena nebyla.
K přípustnosti dovolání pak nemůže vést ani námitka žalované o porušení práva na spravedlivý proces postupem odvolacího soudu odchylným od rozhodovací praxe dovolacího soudu citované žalobkyní při formulaci druhé otázky, neboť odvolací soud se tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva žalobkyně nedopustil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soud prvního stupně o průběhu výstavby a o obsahu smlouvy o dílo a s jeho právním závěrem, že žalobkyně se nestala vlastníkem rozestavěné dřevostavby. Oproti soudu prvního stupně však dospěl k jiným skutkovým závěrům o obsahu dodatku ke smlouvě o dílo, z nichž následně vycházel při právním posouzení aktivní legitimace žalobkyně, tj. při závěru, že žalobkyně nebyla poškozenou požárem rozestavěné dřevostavby. Odvolací soud měl oproti soudu prvního stupně za to, že dodatek Smlouvy o dílo uzavřený dne 3. 12. 2013 obsahující pouze text, že se ruší objednatel uvedený ve smlouvě o dílo a nahrazuje se žalobkyní, neobsahoval projev vůle, z nějž by vyplývala povinnosti původního objednatele převést jeho již existující vlastnické právo k rozestavěné dřevostavbě na žalobkyni a že tato povinnost nevyplynula ani ze žádného jiného důkazu. Vycházel přitom výlučně z hodnocení listinných důkazů, přičemž i soud prvního stupně otázku aktivní legitimace žalobkyně posuzoval pouze na základě hodnocení listinných důkazů.
Podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, je nutno, aby takové důkazy sám zopakoval (srov. například žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2180/2008). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je však ustálena též v závěru, že důkaz listinou není třeba opakovat s ohledem na jeho povahu a způsob jeho provedení, jež jsou odlišné od výslechu svědků či účastníků (příp. znalce). Vzhledem k tomu, že se obsah listiny opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání, tento důkaz hodnotit jinak a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (z četné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. například rozsudek ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněný pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 938/2005, ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3345/2009, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1640/2011, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1102/2013).
V této věci byly předmětné listiny součástí spisu, jejich obsah (text) sám o sobě nebyl sporný, byl účastnicím řízení znám, měly možnost se k nim vyjádřit v předchozím průběhu řízení a sdělit svůj názor na to, zda z nich vyplývají skutečnosti svědčící o aktivní věcné legitimaci žalobkyně. To také činily, neboť žalovaná v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na základě vlastního hodnocení obsahu těchto listin zpochybňovala závěry soudu prvního stupně a žalobkyně naopak v rámci vyjádření k odvolání prezentovala své stanovisko, že z nich jednoznačně vyplývá vůle stran, kterou tvrdila. Opětovné provedení těchto důkazů před odvolacím soudem způsobem podle §129 odst. 1 o. s. ř. by na jejich obsahu nemohlo ničeho změnit. Nedošlo proto k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces (srov. obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, III. ÚS 3275/20, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ).
K závěru o porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces pak nemůže vést ani její tvrzení o nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a též o porušení „zásady dvojinstančnosti“. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (též Ústavního soudu) považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (z judikatury Ústavního soudu srov. například nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, uveřejněný pod číslem 134/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. například žalobkyní zmíněné rozsudky ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, a ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1225/2011, či rozsudky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, a ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1426/2019).
Vzhledem k výše zmíněnému obsahu odvolání žalované v této věci bylo všem účastnicím zjevné, že předmětem posuzování odvolacího soudu bude mimo jiné otázka vlastnického práva žalobkyně k rozestavěné dřevostavbě a též otázka, zda byla sjednána povinnost objednatele díla k převodu vlastnictví na žalobkyni, z jejíž existence soud prvního stupně dovozoval aktivní legitimaci žalobkyně. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjadřovala a k této rozhodné skutečnosti uplatnila svou skutkovou i právní argumentaci. Nemohla být proto následně zaskočena (překvapena) skutečností, že odvolací soud při odvolacím přezkumu na základě vlastního hodnocení obsahu právě těch žalobkyni známých listinných důkazů, k nimž se vyjadřovala, přiklonil k závěrům, které se v podstatě shodovaly s odvolacími námitkami protistrany, a že proto rozsudek soudu prvního stupně změnil. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni. Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení o náklady odvolacího řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01).
K závěru o porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces nevedou ani námitky o nesplnění poučovací povinnosti odvolacím soudem podle §118a o. s. ř. Postup podle 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a důkazy pro objasnění skutkové stránky věci, není třeba (i při případném jiném právním názoru soudu) k poučení podle §118a o. s. ř. přistupovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011). Odvolací soud nezaložil právní posouzení věci na závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k otázce existence práva na převedení vlastnictví ke stavbě, byť v odůvodnění napadeného rozhodnutí ne zcela přiléhavě použil formulaci „nebylo prokázáno“. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že na základě výkladu dodatku ke smlouvě o dílo (s přihlédnutím k obsahu dalších listinných důkazů) měl za to, že vůle stran k založení povinnosti objednatele převést na žalobkyni své již existující vlastnické právo k rozestavěné dřevostavbě nebyla v dodatku projevena. Zjistil tedy skutkový stav odlišně (opačně) od toho, jak jej v průběhu řízení tvrdila žalobkyně a jak jej zjistil soud prvního stupně. V odvolacím řízení tedy nenastala žádná z procesních situací, na něž míří ustanovení §118a o. s. ř.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Přípustnost dovolání proto nemůže založit otázka, „zda v rámci uzavřené smlouvy o dílo může být aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu škody tato osoba, která smlouvu o dílo uzavřela, ale je odlišná od vlastníka věci, kdy tato osoba škodnou událostí utrpěla újmu na svém jmění“ (třetí otázka), podle žalobkyně dosud neřešená v rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť takovou otázku odvolací soud neřešil. Odvolací soud nezjistil, že by žalobkyně utrpěla újmu na svém jmění, jak žalobkyně předpokládá při formulaci této otázky. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že ve smlouvě o dílo, v níž na základě dodatku ze dne 3. 12. 2013 vystupovala žalobkyně v postavení objednatele, bylo sjednáno, že nebezpečí škod na zhotovovaném díle nese zhotovitel od zahájení prací až do jejich dokončení a předání díla. Investice vynaložené žalobkyní na předmět díla, který shořel před jeho předáním, proto podle odvolacího soudu nebyly škodou žalobkyně, neboť v tomto rozsahu jí svědčí pohledávka vůči zhotoviteli, který nesplnil svou povinnost předat dílo za prostředky, které na jeho zhotovení od žalobkyně obdržel.
Formuluje-li žalobkyně dále otázku, „zda postoupením smlouvy na její osobu, kdy se stala novým objednatelem, na ni nebylo převedeno i právo domáhat se případné náhrady škody na předmětu díla, jelikož postoupením smlouvy došlo k převodu veškerých práv a povinností na ni jako nového objednatele“, pak ve vztahu k ní v dovolání nevymezila žádný ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. K judikatuře dovolacího soudu se ve vztahu k této otázce v dovolání nijak nevyjádřila. To stejné platí i pro tu část dovolání, v níž žalobkyně zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem a vyjadřuje přesvědčení o svém vlastnickém právu k rozestavěné a následně požárem zničené dřevostavbě, jež mělo vzniknout účinností dodatku ze dne 3. 12. 2013. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
Ostatně v rámci této dovolací argumentace žalobkyně zjevně vychází z předpokladu, že v dodatku ze dne 3. 12. 2013 byla projevena vůle k převodu vlastnického práva na žalobkyni, případně k převodu práva na náhradu škody. Skutkový závěr, že by dodatek obsahoval takové projevy vůle, však odvolací soud neučinil. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu. Dovolací soud se přitom neztotožňuje s námitkou, prezentovanou žalobkyní jako otázka procesního práva (čtvrtá otázka), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2008 (žalobkyně v této souvislosti zmiňuje též nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16), tím, že část svých úvah založil na skutkových zjištěních, která mu neumožňovala přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, neboť provedené důkazy hodnotil ve zjevném rozporu s jejich obsahem. V posuzované věci dovolací soud neshledal extrémní rozpor skutkových zjištění odvolacího soudu s obsahem důkazů provedených v řízení, neboť zjištění odvolacího soudu o absenci projevu vůle v dodatku ke smlouvě o dílo (či v dalších listinných důkazech) o povinnosti objednatele převést vlastnické právo k rozestavěné stavbě na žalobkyni není v extrémním rozporu s obsahem tohoto dodatku ani s obsahem jiných listinných důkazů. Nenastala tedy situace předvídaná v žalobkyní zmíněných rozhodnutích a námitky žalobkyně jsou fakticky pouhou polemikou s hodnocením důkazů odvolacím soudem, která přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014 a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (zčásti též jako vadné) odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 11. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu