ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.320.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 320/2023-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Adas Security Group, s.r.o. , se sídlem v Havířově, Prostřední Suchá, Hornosušská 1036/47, identifikační číslo osoby 26830604, zastoupené Mgr. Jakubem Vepřkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, proti žalovanému M. R. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Michaelou Kudlejovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, o zaplacení částky 235 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 208/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2022, č. j. 8 Co 193/2022-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 568 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení částky 235 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výší 10 % ročně za dobu od 4. 4. 2020 do zaplacení a dále zaplacení částky 1 200 Kč jako paušálních nákladů spojených s uplatněním pohledávky.
Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 6. 2022, č. j. 26 C 208/2020-209, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 236 200 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 235 000 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 4. 4. 2020 do zaplacení (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a dále rozhodl o náhradě nákladů státu (výrok III).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že se žalovaný na základě smlouvy zavázal provést odtah vozidla žalobkyně z místa jeho odstavení do autoservisu v Ostravě. Dále odvolací soud souhlasil s posouzením okresního soudu, že žalovaný byl povinen zvolit správný postup při provádění odtahu, což neučinil, a nesprávně zvoleným postupem odtahu tedy porušil svou povinnost odtáhnout vozidlo z místa odtahu do autoservisu v nezhoršeném technickém stavu. Mezi způsobem provedení odtahu a vzniklou škodou existuje podle odvolacího soudu příčinná souvislost. Žalovaný pak odpovídá za škodu vzniklou poškozením vozidla v době od jeho převzetí do předání autoservisu, přičemž se jedná o objektivní odpovědnost za porušení smluvní povinnosti ve smyslu ustanovení §2944 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Odvolací soud na tomto základě uzavřel, že okresní soud rozhodl správně, jestliže zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni z titulu náhrady vzniklé škody částku 235 000 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním. Jeho přípustnost spatřoval v tom, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou specifikoval, jestliže hodnotil provedený důkaz jako „neprůkazný“, aniž by toto své hodnocení řádně odůvodnil, a aniž by provedl dokazování, které by „průkaznost“ provedeného důkazu zpochybňovalo. Současně žalovaný namítl, že takový postup porušuje jeho právo na spravedlivý proces.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za nepřípustné, a navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel předně namítá, že soudy nižších stupňů dospěly k závěrům, které neodpovídají provedenému dokazování, jestliže měly hodnotit provedený důkaz jako „neprůkazný“, aniž by se řádně, srozumitelně a logicky vypořádaly s odůvodněním tohoto svého hodnocení. Taková kritika závěrů odvolacího soudu ve svém důsledku představuje polemiku se skutkovými, nikoliv právními konkluzemi (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2749/2021). Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedená námitka žalovaného tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Vytýká-li pak dovolatel odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, oznamuje tím pouze vadu řízení, která sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2965/2020). Způsobilým dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). K případné existenci vady řízení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustnosti dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což však není případ projednávané věci. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). Z uvedeného důvodu tak přípustnost dovolání nemohou založit ani odkazy dovolatele na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3253/13, a ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3496/13.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu