ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1690.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1690/2020-392
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Biskupství ostravsko-opavského , se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, IČO 65468953, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovaným 1) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Ostrava,
Ostrava-Radvanice, Lihovarská 1335/9, a 2) J. F. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 35/1a, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 18 C 179/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2019, č. j. 11 Co 82/2019-336, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2019, č. j. 11 Co 82/2019-336, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále výrokem I. rozsudku ze dne 20. 12. 2018, č. j. 18 C 179/2014-308, určil, že vlastníkem pozemků parc. č. XY (trvalý travní porost o výměře 78 m 2 ) a parc. č. XY (trvalý travní porost o výměře 24 m 2 ) v kat. území XY, vyznačených v geometrickém plánu č. XY vyhotoveném G. S. pro rozdělení pozemku parc. č. XY - trvalý travní porost, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, pro obec XY a kat. území XY, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (dále jen „předmětné pozemky“) je žalovaná 1); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Bruntále na nákladech řízení částku 8.173 Kč (výrok III.) a že žalovaný 2) je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (výrok IV.).
Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě podané žalobcem, jakožto církevní právnickou osobou, s odkazem na §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobce (Arcibiskupství vratislavské) byl před rozhodným obdobím vlastníkem nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č. XY pro k. ú. XY, mimo jiné pozemků PK parc. č. st. XY - stavební plocha a parc. č. XY - neplodná, že tyto pozemky mu byly státem odňaty dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, že oba pozemky dle srovnávacího sestavení parcel odpovídají části pozemku zapsaného nyní jako parc. č. XY - trvalý travní porost v k. ú. XY (dále jen „pozemek parc. č. XY“), že na základě smlouvy o převodu pozemku parc. č. XY ze dne 20. 5. 2009 uzavřené s Pozemkovým Fondem ČR - dále jen „Fond“ (jemuž Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, dne 11. 11. 2008 k jeho žádosti sdělil, že pozemek parc. č. XY nebyl podle podkladů katastru nemovitostí a předchozích evidencí majetkem církve, náboženské společnosti, řádu nebo kongregace) se jeho vlastníkem stal J. F., jemuž jakožto oprávněné osobě podle zákona o půdě svědčil nárok na převod náhradního pozemku vyplývající z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Bruntál ze dne 23. 8. 1995, že žalovaný 2) koupil tento pozemek kupní smlouvou ze dne 26. 5. 2009 od J. F. a že žalovaný 2) je jako jeho vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že žalobce podáním ze dne 6. 11. 2015 vzal žalobu částečně zpět [z důvodu, že nechal vyhotovit geometrický plán na rozdělení pozemku parc. č. XY na tři pozemky tak, aby předmětem žaloby byl jen jeho historický majetek, a současně aby byl žalovanému 2) zachován přístup k sousednímu pozemku parc. č. XY, na němž vystavěl rodinný dům, a žalobci byl zachován přístup k budově na sousedním pozemku parc. č. XY], soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 8. 2016, č. j. 18 C 179/2014-166, řízení o určení vlastnictví částečně zastavil „co do určení vlastnictví ve vztahu k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, tak jak byl vyznačen v geometrickém plánu pro dělení pozemku vyhotoveném G. S.“ (takže předmětem určovací žaloby zůstaly jen nově oddělené předmětné pozemky). Při právním posouzení věci vyšel soud z §1, §2 písm. a), §3 písm. a), §4, §5 písm. a) a §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a dále §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), a dovodil, že smlouva o převodu pozemku parc. č. XY ze dne 20. 5. 2009 uzavřená mezi Fondem a J. F. je absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť byla uzavřena v rozporu s §29 zákona o půdě, přičemž dobrá víra z hlediska tohoto ustanovení není právně významná. Za následek by mohla mít – ve spojení s absolutně neplatným nabývacím titulem - počátek běhu desetileté vydržecí lhůty, která však v případě žalovaného 2) byla přerušena doručením výzvy žalobce ze dne 7. 3. 2014; neplatná je tak i následná smlouva, kterou pozemek nabyl žalovaný 2) od J. F. Pokud jde o námitku dobré víry žalovaného 2) ve vztahu k zápisu do katastru nemovitostí, kterou nezpochybnil ani žalobce, pak ta by podle soudu byla relevantní pouze pro účely případného vydržení, avšak v daném případě nepřichází v úvahu, neboť skutečnosti jím tvrzené, které by mohly prolomit účinky blokačního ustanovení §29 zákona o půdě ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10, sp. zn. I. ÚS 3314/11 a sp. zn. II. ÚS 165/11 nedosahují takové intenzity a nejsou tak mimořádného charakteru, aby mohly prolomit účinek tohoto ustanovení. Náklady, které žalovaný 2) vynaložil do asanace pozemku a jeho oplocení nepředstavují žádnou mimořádnou okolnost, a „otázka příjezdové cesty a vedení inženýrských sítí byla v mezidobí vyřešena“. Navíc žalobce prokázal, že spolu s předmětnými pozemky žádá o vydání navazujících sousedních pozemků a že se tedy nejedná o účelové jednání, kterým by chtěl získat pozemky o zanedbatelné výměře; kromě toho žalobce vyšel žalovanému 2) vstříc, když „zúžil rozsah žaloby“. Dále soud poukázal na to, že Krajský soud v Ostravě dospívá i v jiných věcech k závěru, že nelze použít judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se nabytí věci od nevlastníka na základě dobré víry, neboť takový výklad by zcela popřel smysl restitučního zákonodárství, a je též judikováno, že restituční nároky je třeba považovat za primární, a to i za cenu zásahů do již provedených majetkových přesunů. Žalobci současně nelze vytýkat, že v době uzavření smlouvy mezi Fondem a J. F. nepodal námitku vlastnického práva, když vlastníkem pozemku od roku 1948 formálně nebyl. Soud též připomněl, že „to byl stát, kdo udělal chybu při lustraci pozemku a vytvořil tuto situaci“.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 11 Co 82/2019-336, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč (výrok II.) a že žalovaný 2) je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek za odvolání v částce 5.000 Kč (výrok III.). Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, ztotožnil se s jeho právními úvahami a za klíčovou považoval otázku, zda je možno upřednostnit ochranu majetku žalovaného 2), jako osoby nabyvší pozemek parc. č. XY v dobré víře, před restitučním nárokem žalobce; v tomto ohledu uvedl, že soud prvního stupně přiléhavě odkázal na ta rozhodnutí, dle nichž je možno blokační ustanovení §29 zákona o půdě prolomit pouze ve výjimečných případech, kdy pro takové řešení existují silné a přesvědčivé důvody a kdy závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačnímu ustanovení musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4721/2016). Takové mimořádné okolnosti pro ochranu dobré víry žalovaného 2) však odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - „nenašel“, jelikož přístup a příjezd k pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 2) bude v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zachován, nově vzniklé předmětné pozemky přiléhají (mimo jiné) k pozemku parc. č. XY (ve vlastnictví žalobce) a mohou s ním a s dalšími okolními pozemky v případě následného úspěšného uplatnění restitučního nároku vytvořit funkční celek. Tvrzení žalovaného 2) o jeho investicích do pozemku parc. č. XY a o tom, že pod jeho povrchem vedou inženýrské sítě, nejsou v dané věci právně významná, a otázka případné zastavěnosti předmětných pozemků bude řešena v následujícím řízení při úvaze, zda jsou splněny podmínky pro jejich vydání žalobci. Navíc v daném případě není namístě prolomit zásadu platnou ke dni 26. 5. 2009, kdy žalovaný 2) uzavřel kupní smlouvu s J. F., že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Jestliže tedy J. F. v důsledku absolutně neplatné smlouvy část pozemku parc. č. XY představující historický majetek církve nenabyl, nemohl ji účinně převést na žalovaného 2). Tento závěr dle odvolacího soudu odpovídá spravedlivému řešení, o které je nutno v případě kolize práva restituenta a dobrověrného nabyvatele pozemku usilovat (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 349/17).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.
Žalovaná 1) - dále též „dovolatelka“ - napadla dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu, přičemž jeho přípustnost spatřuje v řešení otázek: 1) „významu okolností mimořádné povahy, jež je nutno při střetu restitučního nároku církevní právnické osoby a nabyvatele církevního majetku zvažovat, a při jejichž existenci je třeba upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2141/2019, ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2650/2018, a ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017), a 2) „zda při posuzování platnosti naložení s věcí podléhající §29 zákona o půdě je namístě přihlédnout ke všem důsledkům spojeným s případným neposkytnutím ochrany dobrověrnému nabyvateli takové věci, třebaže oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb. se domáhá na základě §18 odst. 1 tohoto zákona určení vlastnického práva státu pouze k části takové věci“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá dle dovolatelky v tom, že „je rozporné s principem proporcionality“, jelikož nepřihlédl k okolnostem svědčícím ve prospěch poskytnutí ochrany reálně vykonávanému vlastnickému právu žalovaného 2) k předmětným pozemkům, a konstatoval, že jeho tvrzení o investicích do pozemku parc. č. XY a o tom, že pod povrchem pozemku vedou inženýrské sítě, nejsou v dané věci právně významná, a že otázka případné zastavěnosti pozemků bude řešena v následujícím řízení; tedy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nezhodnotil okolnosti podstatné pro posouzení existence okolností mimořádné povahy, když je pokládal za právně irelevantní, a tudíž tak ani nepodrobil vzájemnému poměřování dvě proti sobě stojící práva, jakými jsou právo žalovaného 2), jakožto dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku, na straně jedné a právo žalobce na restituci jeho historického majetku na straně druhé. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že stejně jako soud prvního stupně, byť učinil závěr o absolutní neplatnosti převodní smlouvy uzavřené mezi Fondem a J. F. a převodní smlouvy uzavřené mezi J. F. a žalovaným 2), následně při posouzení věci vycházel z toho, že vlastnictví žalovaného 2) k nově vzniklému pozemku parc. č. XY zůstává zachováno a že žalovaný 2) bude mít zajištěn přístup k rodinnému domu v jeho vlastnictví. Oba soudy ovšem pomíjejí skutečnost, že nebude-li nakládání s pozemkem parc. č. XY posouzeno jako platné, pak nebude možno učinit jiný závěr, než že žalovanému 2) nesvědčí vlastnické právo ani k pozemku parc. č. XY, který je rovněž z větší části historickým majetkem právního předchůdce žalobce, na čemž nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že se žalobce k němu nedomáhá určení vlastnického práva státu. Z toho dovolatelka dovozuje, že nebude-li při posouzení platnosti převodních smluv upřednostněna ochrana vlastnických práv žalovaného 2), jakožto dobrověrného nabyvatele, pozbude vlastnictví též k té části pozemku, která mu zajišťuje jediný možný přístup k jeho rodinnému domu, na jehož existenci bylo vázáno vydání stavebního povolení na stavbu tohoto domu; jedná se tak o zcela výjimečnou okolnost svědčící ve prospěch ochrany vlastnického práva žalovaného 2), které odvolací soud nepřiznal žádný význam. Pokud pak odvolací soud okolnosti vážící se k předmětným pozemkům pokládal za právně irelevantní, nezabýval se jejich významem pro žalovaného 2) a za podstatnou považoval okolnost, že přiléhají k pozemku parc. č. XY (ve vlastnictví žalobce) a mohou s ním a s dalšími okolními pozemky v případě následného úspěšného uplatnění restitučního nároku vytvořit funkční celek, pak jednak bez dalšího dovozuje možnost funkční souvislosti z pouhé souvislosti prostorové, avšak stejně tak mohl teoreticky presumovat funkční souvislost těchto pozemků s pozemkem parc. č. XY, jelikož i k němu přiléhají pozemky žalobou dotčené. Pro funkční souvislost předmětných pozemků s pozemkem parc. č. XY ovšem nesvědčí pouhá souvislost prostorová, nýbrž i skutečnost, že jsou připloceny k pozemku parc. č. XY, a tvoří jeden celek rovněž s pozemkem parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 2) a se stavbou jeho rodinného domu, přičemž původní pozemek parc. č. XY užívá téměř 11 let jako svůj majetek. Žalobou dotčené předmětné pozemky o výměře 78 m 2 (pozemek parc. č. XY) a o výměře 24 m 2 (pozemek parc.č. XY) žalovaný 2) rovněž zvelebil a investoval do nich, neboť se na nich nacházely dřevěné kůlny (garáže), které na své náklady zboural, provedl asanaci zeminy kontaminované oleji a naftou a následně terénní úpravy tak, aby mohl tyto části pozemku užívat pro své potřeby a osázet je stromy, pročež proti rozdělení pozemku parc. č. XY v průběhu řízení aktivně brojil. Žalovaný 2) tedy plně realizoval své vlastnické právo též k těm částem pozemku parc. č. XY, nově označeným parc. č. XY a č. XY, choval se k nim vždy jako k jednomu celku se zbývající částí pozemku parc. č. XY, označenou nyní parcelním číslem XY, a navazující na pozemek parc. č. XY se stavbou rodinného domu, což svědčí o jeho vztahu k posuzovanému majetku, který rozhodně nelze spojovat toliko s investicemi do tohoto majetku. Všechny tyto skutečnosti ve spojení s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k celému majetku nabytému na základě kupní smlouvy ze dne 26. 5. 2009 způsobilo dobrověrnému nabyvateli - žalovanému 2), podle názoru dovolatelky odůvodňují v dané věci upřednostnění jeho právního postavení. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, příp. aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) - dále též „dovolatel“ napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním v plném rozsahu, přičemž jeho přípustnost spatřuje v řešení následujících právních otázek:
a) „Zda je možno upřednostnit ochranu jeho majetku jako osoby nabyvší pozemek parc. č. XY v dobré víře před restitučním nárokem žalobce při zohlednění okolnosti, že jej nenabyl od státu, že ho revitalizoval a že je zastavěn“. Ohledně této „klíčové právní otázky“ dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyslovil, že mimořádné okolnosti pro ochranu jeho dobré víry na úkor uspokojení žalobního nároku nenašel a že jeho tvrzení o investicích do pozemku a o tom, že pod jeho povrchem vedou inženýrské sítě, nejsou v dané věci právně významná. Správně měl odvolací soud upřednostnit ochranu majetku dobrověrného nabyvatele při zohlednění níže uvedených mimořádných okolností před žalobním nárokem žalobce.
b) „Zda před řešením otázky absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 20. 5. 2009 pro rozpor s §29 zákona o půdě má přednost řešení právní otázky, že pozemek parc. č. XY nelze vydat pro jeho zastavěnost ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.“, jíž se odvolací soud nezabýval a která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. K této otázce dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně primárně řešil právní otázku absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 20. 5. 2009 namísto toho, aby se nejprve zabýval řešením právní otázky, že žalobnímu nároku nelze vyhovět z důvodu zastavěnosti pozemku parc. č. XY ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a to vodovodní přípojkou, která je samostatnou stavbou podle §3 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, a kterou pořídil na své náklady v souladu se stavebním zákonem, jakož i elektroinstalací. Dovolatel argumentuje též tím, že inženýrské sítě tvořící funkční celek s jeho rodinným domem a vedoucí pod povrchem pozemku parc. č. XY činí tento pozemek - s ohledem na platné technické normy a ochranná pásma pod zemí uložených inženýrských sítí – pro žalobce nevyužitelným, a proto úvaha odvolacího soudu, že na oba pozemky navazují další pozemky žalobce, není přiléhavá, navíc když se jedná o pozemky svojí výměrou zanedbatelné (o výměře 78 m 2 a 24 m 2 ). Zamítnutím žalobního nároku by tak žalobce neutrpěl žádnou významnější škodu, neboť zákon č. 428/2012 Sb. upravuje pouze zmírnění některých majetkových křivd, a navíc, církve obdrží od státu též paušální finanční náhradu podle §15 tohoto zákona, v níž je „zakalkulovaná i náhrada za nevydané nemovité věci“.
c) „Zda okolnost, že dovolatel nebyl účastníkem smlouvy ze dne 20. 5. 2009, tedy že pozemek parc. č. XY nenabyl od státu, nýbrž až následně jej koupil kupní smlouvou ze dne 26. 5. 2009 od restituenta J. F., který jej získal od státu jako náhradu na vykrytí jeho restitučních nároků, je sama o sobě mimořádnou okolností pro ochranu jeho dobré víry na úkor uspokojení žalobního nároku“, jež taktéž dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem. V souvislosti s touto otázkou dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně vyhodnotil okolnost, že pozemek parc. č. XY koupil od předchozího vlastníka J. F., který jej nabyl při vypořádání svého restitučního nároku podle zákona o půdě od Fondu, ačkoliv tuto okolnost lze vyhodnotit tak, že již sama o sobě je mimořádnou okolností ve prospěch ochrany jeho dobré víry na úkor uspokojení žalobního nároku.
d) „Zda jeho investice do pozemku parc. č. XY (spočívající v asanaci zeminy kontaminované oleji a naftou, vybagrování a odvozu zeminy jakožto nebezpečného odpadu, navezení nové zeminy, srovnání s okolním terénem, oplocení a osázení stromy) jeho revitalizováním nákladem 250.000,- Kč lze považovat za mimořádnou okolnost svědčící ve prospěch ochrany jeho dobré víry na úkor uspokojení žalobního nároku“, která rovněž nebyla dovolacím soudem vyřešena. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v řešení této otázky spočívá dle dovolatele v tom, že byl veden chybnou úvahou, že inženýrské sítě nejsou v dané věci právně významné. Dovolatel má naopak za to, že zastavěnost pozemku inženýrskými sítěmi, které byly zřízeny v souladu se stavebním zákonem, jejich bezprostřední souvislost a nezbytná nutnost k užívání stavby jeho rodinného domu znemožňovala „jeho vydání“ ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb.
e) „Zda ochrana dobré víry na úkor žalobního nároku, tedy při kolizi práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1. Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, kdy nelze zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti při zohlednění toho, že dovolatel jako neprávník a běžný občan, který pozemek parc. č. XY koupil od restituenta, věřil v princip materiální publicity údajů zapsaných v katastru nemovitostí a v principy právního státu, jejichž pilířem jsou mimo jiné i veřejné rejstříky“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, např. od nálezu I. US 2219/12, a tím nenaplnil očekávané povědomí průměrného člověka v princip obecné spravedlnosti a právního státu. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu k této otázce spočívá v tom, že při kolizi jeho práva jako dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku nabyvšího pozemek parc. č. XY od předchozího vlastníka (restituenta), a za situace, kdy nelze zachovat maximum z obou práv, se řešením této kolize nezabýval, pouze primárně dovodil absolutní neplatnost smlouvy ze dne 20. 5. 2009, která byla uzavřena v rozporu s §29 zákona o půdě, a dále vyslovil, že nelze prolomit zásadu platnou ke dni 26. 5. 2009, kdy byla uzavřena kupní smlouva mezi prodávajícím J. F. a dovolatelem, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Nicméně dovolatel se dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12, který je přiléhavý i na danou věc, totiž, že i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí v souladu s principem obecné spravedlnosti a právního státu, v něž dovolatel jako průměrný člověk věřil.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k oběma dovoláním - s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě v obdobných věcech, která jsou součástí spisu - navrhl, aby dovolání žalované 1) bylo zamítnuto a dovolání žalovaného 2) jako nepřípustné odmítnuto, případně aby obě dovolání byla zamítnuta.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) obě dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že byla podána proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, oprávněnými osobami (žalovanými) v zákonné lhůtě, že za žalovanou 1) jedná zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, že žalovaný 2) je zastoupen advokátem, dospěl k závěru, že obě dovolání jsou přípustná podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to nutnosti zkoumat existenci mimořádných okolností na straně (druhého) nabyvatele majetku, k němuž byla uplatněna církevní právnickou osobou určovací žaloba ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a jejich vliv na upřednostnění jeho vlastnického práva před restitučním nárokem oprávněné osoby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obou žalovaných k řešení otázky, pro niž je dovolání přípustné, jsou opodstatněná, a že jinak nejsou přípustná, neboť další otázky v nich formulované odvolací soud neřešil, a na jejich řešení tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Podle §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Podle §39 obč. zák. (k jeho aplikaci srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl formulován a odůvodněn závěr, že smyslem §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo především překlenutí do té doby konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, a že odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny (či platně přejít) do vlastnictví jiné osoby, lze zpravidla hledat toliko v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aktivní legitimace k podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se připíná k oprávněné osobě (tedy osobě splňující kritéria dle §3 tohoto zákona), přičemž v takto iniciovaném řízení je pak rozhodující, zda předmětná nemovitost - v době před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi - byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv, a že zásadně tak v něm nelze řešit další otázky, jež byly by významné až v následujícím restitučním řízení (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018) a pro něž je rozhodující stav v době rozhodování o vydání nemovitosti. [Prolomení této zásady připustil Nejvyšší soud ve výjimečných případech, kdy vydání majetku oprávněné osobě vůbec možné není, a proti ochraně dobré víry nabyvatele tak nestojí hodnota v podobě zmírnění historických majetkových křivd vrácením odňatého majetku jeho původním vlastníkům (újmu nabyvatele nevyvažuje prospěch církevní právnické osoby, nýbrž jen majetkový zájem státu, který neplatnost převodu sám zapříčinil) - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, a usnesení téhož soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019)].
Otázkou v řízení o žalobě oprávněné osoby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bude tedy v zásadě jen to, zda věc - před účinností zákona o majetkovém vyrovnání - byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem, či nikoli [s dovětkem, že tato otázka nemá restituční charakter a na existenci eventuálního restitučního nároku nezávisí a že třetí osoby se nedostávají do postavení osob povinných, nýbrž teprve po eventuálním určení vlastnictví na straně státu je možno výzvu na vydání věci směřovat vůči němu - tento názor je zastáván i v odborné komentářové literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 184)].
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena i v závěru, že smysl §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, a nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, a nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Okolnost, že nabyvatel nemovitostí představující původní majek církve, byl při jeho nabytí (za účinnosti blokačního ustanovení §29 zákona o půdě) v dobré víře plynoucí i ze zapojení veřejnoprávních subjektů do protiprávně realizovaných dispozic k prolomení blokačních účinků §29 zákona o půdě bez dalšího nepostačuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, nebo ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015).
Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu, kterou reflektoval i soud dovolací (k tomu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena zápisem do katastru nemovitostí, odvozoval své vlastnické právo od osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na základě právního úkonu, který se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 28, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15). Ochranu vlastnického práva nabytého od neoprávněného však bylo možné za výjimečných okolností přiznat pouze v případech, kdy smlouva mezi nabyvatelem a „nevlastníkem“ je neplatná toliko pro počáteční nemožnost plnění (v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet), přičemž tato neplatnost je způsobena neplatností předcházející smlouvy mezi původním vlastníkem a „nevlastníkem“.
Na případy, v nichž neplatnost smlouvy nebyla vyvolána absencí oprávnění vlastnické právo převést na straně převodce (odtud „neoprávněného“), nýbrž jejím důvodem byl rozpor se zákonem podle §39 obč. zák., spočívající v porušení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, se závěry výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu nevztahují (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, v nichž Ústavní soud uzavřel, že závěry o nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ se neprosadí v případech, v nichž byl nabyvatel přímým účastníkem absolutně neplatného právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením (důvody k výjimečnému prolomení §29 zákona o půdě shledal Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17).
Byť žalovaný 2) nebyl stranou absolutně neplatné smlouvy uzavřené mezi Fondem a J. F. a z hlediska vlastnických transferů započatých uzavřením smlouvy porušující blokační §29 zákona o půdě by na něj jako na druhého nabyvatele mohly být aplikovány judikatorní závěry týkající se dobré víry při nabytí vlastnického práva od neoprávněného, Ústavní soud odlišuje nabytí od nevlastníka od převodu blokovaného majetku i v dalších ohledech. Tato odlišnost spočívá mimo jiného v tom, že u nabytí od nevlastníka se zpravidla na začátku řetězce právních jednání vyskytuje neplatné právní jednání (úkon) samotného původního vlastníka, s tím, že „upřednostnění jednoho z kolidujících základních práv v případě nabytí od neoprávněné osoby je ve svém důsledku opět výsledkem procesu vážení nároků na půdorysu individuálních okolností konkrétního případu“ (viz body 37-39 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 a bod 16 usnesení téhož soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18). Vzhledem k tomu, že historický původ majetku představuje specifickou okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty svědčící pro zachování práva dalších nabyvatelů věci, je možnost nabytí věci blokované §29 zákona o půdě od neoprávněné osoby inherentně limitována stejnými důvody, jako možnost mimořádného prolomení blokačního ustanovení prvním nabyvatelem. V praxi tudíž nelze v řízení o určovací žalobě podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zásadně z hlediska existence dobré víry rozlišovat mezi nabyvatelem, jenž byl stranou absolutně neplatného právního úkonu uzavřeného v rozporu se zákazem vtěleným do §29 zákona o půdě, a dalším nabyvatelem (v dané věci jde o žalovaného 2)], jenž tak nabyl vlastnické právo od neoprávněného (k tomu opětovně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, bod 16, a dále rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4560/2018).
Judikatura dovolacího soudu (aprobovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu) současně dospěla k závěru, že k prolomení účinků §29 zákona o půdě jsou zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další konkrétní - účastníkem řízení tvrzené - okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Tyto okolnosti musí být k námitce žalovaného (dobrověrého nabyvatele) zkoumány; mohou se vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikosti pozemku a jeho tvaru, dopadu pozbytí majetku či do poměrů členů jeho rodiny, apod. nebo může jít o okolnosti původního pozbytí majetku církví. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, či jeho usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18). Při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou dotčena, a poté s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, bod 20, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod 23.).
V rozsudku ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, dovolací soud konstatoval, že dovození neplatnosti právního jednání pro rozpor s §29 zákona o půdě a určení trvajícího vlastnického práva státu představuje zásah do právního postavení nabyvatele, jejž je v intencích shora předestřeného zásadně možné pokládat za podepřený legitimním účelem a nezbytný pro zjednání průchodu práva církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku. Ani tento závěr ovšem nesmí být prosazován mechanicky, jelikož nelze vyloučit situace, v nichž by nezákonně převedené pozemky měly pro potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, již by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele. V podobných případech je třeba zvažovat, zdali je i zde namístě konstatovat prioritu majetkového zájmu církevní právnické osoby, anebo zda je přiléhavější poskytnout ochranu nabyvateli dotčených objektů, ovšem za striktního předpokladu jeho dobré víry. V této věci Nejvyšší soud dovodil, že byl-li by v konkrétním (výjimečném) případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků oprávněné osobě dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního ustanovení zákona o půdě způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, bod 30), jímž jsou poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty veřejné moci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06).
Promítnutí judikatorní konkluze o potřebě zkoumání mimořádných okolností, jež mohou - vedle existence dobré víry - vést k zachování vlastnického práva žalovaného 2), jakožto dobrověrného nabyvatele, do poměrů projednávané věci, vede dovolací soud k závěru, že dovoláními napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát.
Odvolací soud, byť dobrou víru žalovaného 2) při nabytí pozemku parc. č. XY na základě kupní smlouvy uzavřené dne 26. 5. 2009 s J. F. považoval za nezpochybněnou (když ji ani žalobce nerozporoval), mohl úvahu o prioritě práva žalobce na určení vlastnictví státu k předmětným pozemkům dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., na jejímž základě by se žalobce mohl domáhat jejich vydání, učinit až tehdy, posoudil-li by žalovanými namítané okolnosti [jež oba v dané věci považují za mimořádné, na jejichž základě by bylo lze upřednostnit ochranu vlastnického práva žalovaného 2), jakožto dobrověrného nabyvatele, před oprávněným zájmem žalobce - církevní právnické osoby na restituci církevního majetku] komplexně s ohledem ke všem individuálním okolnostem daného případu, které se mohou vztahovat - jak bylo již shora uvedeno - k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikosti pozemků a jejich tvaru, dopadu pozbytí majetku či do poměrů členů jeho rodiny apod., jakož i k okolnosti původního pozbytí majetku církví. To však odvolací soud neučinil, neboť za právně významná (předně) nepovažoval tvrzení žalovaného 2) o jeho investicích do pozemku parc. č. XY, spočívajících v jeho rekultivaci a finančních nákladech, což se týká i předmětných pozemků, z něj oddělených, neposoudil vztah žalovaného 2) k tomuto pozemku a potažmo k předmětným pozemkům, nezohlednil, že žalovaný 2) pozemek parc. č. XY užívá od roku 2009 spolu se sousedním pozemkem, na němž vystavěl rodinný dům, že jej od restituenta J. F. za tímto účelem koupil, že pozemky oplotil a že spolu s nově odděleným pozemkem parc. č. XY tvořily všechny pozemky jeden funkční celek, a to i s ohledem na to, jak žalovaný 2) tvrdí, že pod pozemkem parc. č. XY zbudoval vodovodní přípojku k jeho rodinnému domu a že pod ním vede i elektroinstalace, neuvážil, jaký dopad by pro něj znamenalo pozbytí předmětných pozemků, a nezabýval se ani tím, jaký by byl ekonomický přínos žalobce založený vydáním těchto pozemků nepatrné výměry (24 m 2 a 78 m 2 ), z nichž menší je trojúhelníkového tvaru (jak to plyne z geometrického plánu), v porovnání s obtížemi, jež by způsobilo zpochybnění vlastnického práva žalovanému 2), jakožto dobrověrnému nabyvateli, kdy by se vyslovení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi ním a J. F. mohlo jevit i rozporným s principem proporcionality.
Je třeba připomenout i nálezy Ústavního soudu (např. ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, nebo ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11), byť byly vydány před účinností zákona č. 428/2012 Sb., v nichž se postavil proti bezvýhradné aplikaci zásady, že nikdo nemůže převést na druhého více práv, než sám má (nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet), a to s důrazem na ústavní princip právní jistoty a z něj vycházející principy důvěry v akty státu, ochrany dobré víry a ochrany nabytých práv. V nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, Ústavní soud v této souvislosti poukázal i na to, že dobrověrný nabyvatel je taktéž pod ochranou čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu, který chrání mimo jiné legitimní očekávání nabytí vlastnického práva. Jelikož přitom původnímu vlastníkovi také náleží ústavněprávní ochrana, neboť vlastnictví je chráněno čl. 11 Listiny, je dle Ústavního soudu třeba rozhodnout tak, aby pokud možno zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce. Není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti.
Aniž by tedy odvolací soud posoudil a zhodnotil všechny okolnosti, které žalovaný 2), stejně jako žalovaná 1), považují v dané věci za mimořádné a které by opodstatňovaly závěr o upřednostnění dobré víry žalovaného 2) vedoucí k tomu, aby bylo zachováno jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům, pak ani okolnost, kterou odvolací soud zdůraznil, že nově vzniklé předmětné pozemky přiléhají (mimo jiné) k pozemku parc. č. XY(ve vlastnictví žalobce) a mohou s ním a s dalšími okolními pozemky v případě následného úspěšného uplatnění restitučního nároku vytvořit funkční celek, nemůže vést k závěru o spravedlivém řešením kolize mezi právem žalobce na určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům a právem žalovaného 2), jakožto dobrověrného nabyvatele celého pozemku parc. č. XY, který byl geometrickým plánem předloženým žalobcem „rozparcelován“ na tři samostatné pozemky.
Podpořil-li odvolací soud své závěry argumentačně odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, pak přehlédl, že v tomto řešeném případě Ústavní soud upřednostnil právo církevní právnické osoby na restituci historického majetku před uspokojeným restitučním nárokem oprávněné osoby, která je nabyla od státu, jakožto náhradní pozemky podle zákona o půdě na základě soudem schváleného smíru.
Na odvolacím soudu taktéž bude, aby v souvislosti se všemi shora zmíněnými okolnostmi, které žalovaní považují za mimořádné, zvážil i tu, že žalovaný 2) pod pozemkem parc. č. XY zbudoval vodovodní přípojku k jeho rodinnému domu a že pod ním vede i elektroinstalace, a to s ohledem na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2653/2011, že vodovodní přípojka není součástí pozemku, ve kterém byla umístěna, a že vlastníkem přípojky zřízené po 1. 1. 2002 je osoba, která na své náklady přípojku pořídila.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem založené na aplikaci §29 zákona o půdě, §39 obč. zák. a §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., je neúplné a tudíž nesprávné.
Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, byl dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. naplněn, a protože nebyly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. o věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o soudním poplatku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Za tohoto stavu je již nadbytečné, aby se dovolací soud vyjadřoval zvlášť ke každé otázce formulované dovolatelem, z nichž dovozuje přípustnost dovolání.
V dalším řízení je soud vázán vyslovenými právními názory dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu