ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4621.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4621/2018-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně INSOLV, v.o.s. , se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, identifikační číslo osoby (IČO): 283 98 483, jako správkyně konkurzní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, IČO: 148 68 334, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 013 12 774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 697 97 111, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 45/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. dubna 2018, č. j. 8 Co 345/2017-174, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 6. 2017, č. j. 12 C 45/2013-124, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 8. 2017, č. j. 12 C 45/2013-123, ve výroku pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. 10. 2012, č. j. 9564/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM11190/2012-13302, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 20. 12. 2012, č. j. 220893/2012-MZE-12151, jimiž bylo deklarováno, že na pozemky parc. č. XY v katastrálním území XY v se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). [Ve zbylých výrocích pod body II – IV byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.]
V podaném dovolání (jehož přípustnost opírá o kritéria uvedená v §237 občanského soudního řádu) dovolatelka nastoluje otázku, zda pro závěr, že určitý pozemek patří do zemědělského půdního fondu ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění do 30. 6. 1992 (dále jen „zákon č. 53/1966 Sb.“) a že se tak na něj vztahuje zákon o půdě (§1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb.) je vždy třeba současného naplnění jak znaku formálního (označení pozemku zemědělským druhem kultury v evidenci nemovitostí), tak i znaku materiálního (zemědělského obhospodařování pozemku). Chybí-li znak formální (tj. označení pozemku zemědělským druhem kultury v evidenci nemovitostí), jak je tomu v projednávané věci, nelze podle dovolatelky příslušnost pozemku k zemědělskému půdnímu fondu poměřovat prizmatem ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., nýbrž toliko ustanovením §1 odst. 3 zákona cit. zákona, přičemž není možné kritérium „nepostradatelnosti“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení nahrazovat kritériem „obhospodařování“, jak to – dle názoru dovolatelky – činí odvolací soud napadeným rozhodnutím.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř., je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.).
V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, Nejvyšší soud ve vztahu k týmž účastníkům řízení, kteří se účastní i projednávané pře, a při řešení totožné právní problematiky již formuloval a odůvodnil závěr, dle kterého pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu (a vztahují se na něj tudíž právní účinky ustanovení §22 odst. 1 zákona o půdě), mohl být dle právní úpravy účinné k 24. 6. 1991 rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu. Vysvětlil přitom, že dřívější judikatura se (na rozdíl od projednávané věci) danou problematikou zabývala vždy v situaci, v níž bylo naplnění formálního znaku nesporným a absentoval znak materiální, tedy v případech, v nichž byly zemědělsky nevyužívané pozemky v evidenci nemovitostí nadále vedeny jako zemědělské (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, a ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, či dovolatelkou odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1886/2005, a usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. Konf 32/2004 ). Striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by pak v případě zemědělsky využívaných pozemků nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu (jímž je efektivní ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku, umožňujícího zemědělskou produkci, a složky životního prostředí). Způsob obhospodařování pozemku má přitom za rozhodující kritérium též judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 9 As 246/2016).
Ke shora citovaným závěrům se Nejvyšší soud později přihlásil např. i v usneseních ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, a ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4077/2018, či naposled i v usnesení ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4070/2018, jež byla vydána ve skutkově a právně podobných věcech týchž účastníků; znovu tak činí i v nyní posuzované věci, neshledávaje důvody, pro něž by se měl od své konstantní rozhodovací praxe odchýlit (tedy důvody, k tomu, aby tato jím již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak).
Ve skutkových poměrech projednávané věci je tedy rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nekoliduje ani s judikaturou, na níž dovolatelka současně odkazuje v podaném dovolání (kdy právě znak faktický, tj. zemědělské obhospodařování pozemku, se akcentuje i v dovolatelkou zmiňovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, v němž se uzavírá, že pro posouzení, zda pozemky byly nebo nebyly součástí zemědělského fondu, samotný druh kultury podle bývalé evidence nemovitostí ničeho nevypovídá). Zjištění způsobu obhospodařování pozemku je přitom i v tomto případě otázkou skutkovou.
Ve světle výše uvedeného jsou tudíž bezpředmětné i další úvahy dovolatelky, že u pozemku, jenž dle svého „účelové vymezení“ (tj. z hlediska naplnění formálního znaku) nebyl bezprostředně určen k zemědělské výrobě, nebylo možno jeho přináležitost k zemědělskému půdnímu fondu poměřovat ustanovením §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., a že bylo možno aplikovat jedině ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., kdy v tomto směru dovolatelka současně namítá, že odvolací soud danou otázku, tj. zda pozemky patří do zemědělského půdního fondu, neposoudil prizmatem jejich nepostradatelnosti pro zemědělskou výrobu (ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb.) a toto kritérium snad nahradil hlediskem jejich (faktického) obhospodařování. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (v němž odvolací soud současně jako správná aproboval i skutková zjištění soudu prvního stupně o stavu předmětných pozemků) je přitom zřejmé, že přináležitost jednotlivých pozemků k zemědělskému půdnímu fondu na základě ustanovení §1 odst. 2 a §1 odst. 3 zák. č. 53/1966 Sb. odvolací soud rozlišuje, dochází-li k závěru, že pozemky parc. č. XY v k.ú. XY byly v rozhodném období zemědělsky obdělávány (a je tak zřejmé, že na základě této skutečnosti spatřuje naplnění hypotézy podle §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., ač citaci tohoto ustanovení v důvodech svého rozhodnutí výslovně neuvádí), zatímco v případě pozemku parc. č. XY v k.ú. XY uzavírá, že šlo o jediný (nepostradatelný) přístup k zemědělskému obdělávání okolních pozemků (jenž tak do zemědělského půdního fondu přináleží na základě §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., byť by nešlo o pozemek zemědělsky bezprostředně obhospodařovaný). Odvolací soud tedy nejenže nepopřel ani evidenční status sporných pozemků (jenž však – v případě pozemků parc. č. XY – nemohl převážit nad dlouhodobým faktickým způsobem jejich obhospodařování; k tomu znovu srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, a na něj navazující usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4077/201, a ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4070/2018), nýbrž ani nezaměnil (nenahradil) předpoklady přináležitosti pozemků do zemědělského půdního fondu dle druhého a třetího odstavce §1 zákona č. 53/1966 Sb. (a na řešení otázek, jež dovolatelka formulovala pod písmeny B/ a C/ čl. III dovolání, tak napadené rozhodnutí zjevně ani nezávisí).
Ke zmatečnostem podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); vady řízení samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolací soud přitom nesdílí ani přesvědčení dovolatelky, že postupem soudů nižších stupňů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (zaručené každému čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Namítá-li v této souvislosti dovolatelka i to, že na ni soudy chybně přenesly důkazní břemeno, jež mělo správně spočívat na protistraně, je nutno uvést, že i v posuzované věci odvolací soud rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu (své závěry o způsobu využívání jednotlivých pozemků čerpal z provedených důkazů) a žalobu v dotčeném rozsahu nezamítl pro neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2016, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3167/17, bod 17); na vyřešení otázky rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení tudíž rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí, přičemž samotná zjištění o způsobu využití předmětných pozemků k rozhodnému datu jsou – jak již výše uvedeno – skutkové povahy a takové otázky přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1383/2016, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017, a ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 834/2018).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není (že není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 3. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu