ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.573.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 573/2020-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Janoškem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalované Telia Carrier Czech Republic a.s. , se sídlem v Praze 3, U nákladového nádraží 3265/10, identifikační číslo osoby: 26207842, zastoupené Mgr. Milanem Schagererem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 276/298, o zaplacení částky 71.981,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 225/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2019, č. j. 72 Co 410/2019-213, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 3. 12. 2019, č. j. 72 Co 410/2019-213, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 2. 10. 2019, č. j. 4 C 225/2018-194, jímž bylo rozhodnuto o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 207/2019.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval v pořadí svým druhým rozhodnutím, že v dané věci jsou splněny podmínky pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), za situace, kdy u Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 51 C 207/2019 bude rozhodováno o zřízení věcného břemene užívání k předmětnému pozemku ve vlastnictví žalobce za současného určení jednorázové náhrady za omezení žalobcova vlastnického práva k tomuto pozemku. Konstatoval, že se jedná o řízení, v němž bude řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v této věci, neboť bude-li ve zmíněném řízení vedeném pod sp. zn. 51 C 207/2019 zřízeno věcné břemeno k předmětnému pozemku, bude zároveň rozhodnuto i o přiznání jednorázové náhrady, jejímž primárním účelem je jednou pro vždy kompenzovat omezení vlastnického práva způsobené zřízením věcného břemene, a tudíž nebude důvod nadále uvažovat o možnosti přiznat žalobci další plnění z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), jakož i v existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Klade otázku, zda jednorázová náhrada za zřízení věcného břemene soudem podle ustanovení §147 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, konzumuje nárok vlastníka pozemku na vydání bezdůvodného obohacení vůči vlastníkovi stavby za dobu užívání pozemku před právní mocí rozhodnutí soudu o zřízení takového věcného břemene a pokud nikoliv, tak jestli je dán důvod pro přerušení řízení. Domnívá se, že se nejedná o konkurenci nároku na vyplacení jednorázové náhrady a nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobce požaduje plnění za dobu, kdy k předmětnému pozemku nebylo zřízeno věcné břemeno, přičemž přiznání jednorázové náhrady má konstitutivní povahu a působí s účinky ex nunc. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami, čímž založil nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním. Zdůraznila, že argumentaci žalobce považuje za předčasnou, neboť se týká toliko konečné úvahy o vztahu bezdůvodného obohacení a jednorázové kompenzace za zřízení věcného břemene, kterou se ovšem soudy nižších instancí nezabývaly. Podotkla, že dovolatel nenamítá nenaplnění podmínek pro aplikaci ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že je uplatněn zákonem vymezený dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným usnesením odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), vysvětlil, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu.
Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit sám podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 169/2011). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).
V dané věci se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval, neboť podrobně odůvodnil závěr, proč je otázka řešená v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 207/2019 podstatná pro toto řízení, a jeho úvahy zcela jistě nelze považovat za nepřiměřené, nýbrž pro danou věc přiléhavé. Odvolací soud rozhodoval na základě relevantních skutečností a zohlednil veškeré okolnosti projednávané věci.
Předkládá-li žalobce k dovolacímu přezkumu otázku, zda jednorázová náhrada za omezení vlastnického práva pokrývá i nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého před zřízením věcného břemene, pak se sluší podotknout, že řešení této otázky se dotýká merita věci (věcného posouzení žalobou uplatněného nároku) a odvolací soud nebyl s ohledem na limity vyplývající z ustanovení §212a odst. 6 o. s. ř. oprávněn takovou otázku řešit (a také ji neřešil). Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení procesní otázky, zda jsou splněny podmínky pro (fakultativní) přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 o. s. ř., přičemž – jak již bylo výše vyloženo – v intencích rozhodování soudu ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. bylo podstatné, zda právní otázka řešená v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 207/2019 může představovat pro předmětné řízení natolik významnou skutečnost, že by bylo vhodné, aby bylo vyčkáno na její vyřešení pravomocným (meritorním) soudním rozhodnutím. Jinak řečeno, odvolací soud neřešil, zda je nárok žalobce po právu, nýbrž toliko to, zda s ohledem na uplatněný nárok přichází v úvahu přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 o. s. ř. Namístě tak není řešení otázek hmotného práva, zejména pak zkoumání oprávněnosti žalobou uplatněného nároku, tedy i toho, zda žalobce má vedle náhrady přiznávané (v souvislosti se zřízením věcného břemene) vlastníku pozemku, jenž je věcným břemenem omezen, i právo žádat vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku bez právního důvodu.
Závěr odvolacího soudu, je-li – jako v poměrech projednávané věci – založen na racionální úvaze konvenující zjištěným okolnostem věci, nelze hodnotit jako nepřiměřený, a rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v komparaci s judikaturou Nejvyššího soudu obstojí.
Sluší se dodat, že výtka dovolatele o nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, představuje námitku vystihující případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění usnesení odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobce měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se mu nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění usnesení odvolacího soudu nesouvisí. Usnesení odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelné.
Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06 – zmíněné nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že odvolací soud, jenž na odvolací námitky žalobce reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu prvního stupně, které požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají a v rámci nichž je také patřičně reagováno na námitky uplatněné posléze v odvolání, dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 4. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu