ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.3386.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 3386/2015-553
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a/ J. R. , a b/ E. M. , obou zastoupených JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 Cm 2/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva , se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2015, č. j. 16 Cmo 3/2015-375, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 11. září 2014, č. j. 196 Cm 2/2010-275, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) žalobu na vyloučení ve výroku specifikovaných bytových jednotek a garáže (dále též jen „nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel především z toho, že:
1/ Dne 14. prosince 1992 uzavřel pozdější insolvenční dlužník (Pražské stavební bytové družstvo) jako budoucí prodávající s M. B. (dále jen „M. B.“) jako budoucí kupující smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní č. 328. Budoucí prodávající s budoucím kupujícím se dohodli, že uzavřou kupní smlouvu týkající se bytové jednotky č. 26, a to do 90 dnů ode dne, kdy nabude právní moci kolaudační rozhodnutí. Předpokládaná cena byla stanovena ve výši 794 208 Kč (dále také jen „smlouva č. 328“).
2/ V potvrzení ze dne 14. prosince 1993 potvrdil pozdější insolvenční dlužník společnosti Mastest, spol. s r. o. (dále jen „společnost M“) převzetí částky ve výši 794 208 Kč, zaplacené v souladu se smlouvou č. 328.
3/ Dohodou o postoupení práv a povinností ze dne 21. dubna 1994 společnost M postoupila práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí č. 328 na žalobce (J. R.) s tím, že ten vyrovnal převodci částku ve výši 794 208 Kč, kterou společnost M uhradila pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku.
4/ Dne 29. listopadu 1995 uzavřel pozdější insolvenční dlužník s žalobcem dodatek ke smlouvě o uzavření smlouvy budoucí o majetkovém převodu č. 328, v němž se strany dohodly na převodu bytu podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů), a to do 12 měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku a budoucím prodávajícím upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje zákon.
5/ Dne 11. února 1993 uzavřel pozdější insolvenční dlužník jako budoucí prodávající s žalobcem jako budoucím kupujícím smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní č. 378 (správně 327). Budoucí prodávající s budoucím kupujícím se dohodli, že uzavřou kupní smlouvu týkající se bytové jednotky č. 24, a to do 90 dnů ode dne, kdy nabude právní moci kolaudační rozhodnutí. Předpokládaná cena byla stanovena ve výši 794 208 Kč (dále také jen „smlouva č. 327“).
6/ V potvrzení ze dne 7. června 1993 potvrdil pozdější insolvenční dlužník žalobci převzetí částky ve výši 794 208 Kč, zaplacené v souladu se smlouvou č. 327.
7/ Dne 29. listopadu 1995 uzavřel pozdější insolvenční dlužník s žalobcem dodatek ke smlouvě o uzavření smlouvy budoucí o majetkovém převodu č. 327, v němž se strany dohodly na převodu bytu podle zákona o vlastnictví bytů, a to do 12 měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku a budoucím prodávajícím upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje zákon.
8/ Dne 14. října 1993 uzavřel pozdější insolvenční dlužník jako budoucí prodávající s K. F. (dále jen „K. F.“) jako budoucím kupujícím smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní č. 858. Budoucí prodávající s budoucím kupujícím se dohodli, že uzavřou kupní smlouvu týkající se garáže č. 858, a to do 6 měsíců ode dne zápisu nemovitosti do katastru nemovitostí. Předpokládaná cena byla stanovena ve výši 95 500 Kč (dále také jen „smlouva č. 858“).
9/ V nedatovaném potvrzení o úhradě kupní ceny pozdější insolvenční dlužník potvrdil K. F. převzetí částky ve výši 95 500 Kč, zaplacené v souladu se smlouvou č. 858.
10/ Dohodou o postoupení práv a povinností ze dne 18. prosince 1996 K. F. postoupil práva a povinnosti ze smlouvy č. 858 na žalobce s tím, že ten vyrovnal převodci částku ve výši 95 500 Kč, kterou K. F. uhradil pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku. Pozdější insolvenční dlužník dne 16. ledna 1997 vyslovil souhlas s postoupením práv a povinností.
11/ Podle výpisů z katastru nemovitostí byly nemovitosti ve vlastnictví insolvenčního dlužníka.
12/ Rozsudkem ze dne 15. dubna 2008 Obvodní soud pro Prahu 5, č. j. 31 C 350/2007-43, na základě žaloby podané žalobcem určil, že výpověď z nájmu bytu je neplatná.
13/ Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.
14/ Nemovitosti byly pojaty do soupisu majetkové podstaty dlužníka, který byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku dne 17. června 2009 (B-158).
15/ Žalobu žalobců (J. R. a E. M.) na určení vlastnictví nemovitostí Obvodní soud pro Prahu 5 pravomocně zamítl rozsudkem ze dne 28. května 2010, č. j. 9 C 151/2009-71, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2011, č. j. 64 Co 471/2010-182.
16/ Žalobu žalovaného (JUDr. Tomáše Pelikána, jako insolvenčního správce dlužníka) na vyklizení nemovitostí (bytů a garáže) Obvodní soud pro Prahu 5 pravomocně zamítl rozsudkem ze dne 26. května 2010, č. j. 9 C 47/2009-267.
Před posouzením věci samé insolvenční soud s odkazem na §159 a §160 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejné jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu, odmítl žalobci vznesenou námitku funkční nepříslušnosti s tím, že v dané věci šlo o incidenční spor, který se projedná u insolvenčního soudu.
Dále se vypořádal s opakovaně vznesenou námitkou podjatosti, o které již nadřízený soud rozhodoval s tím výsledkem, že „projednávající soudce“ nebyl vyloučen z projednávání a rozhodnutí v dané věci. Konstatoval, že žalobci se svými obstrukčními procesními úkony pouze snažili oddálit rozhodnutí ve věci samé.
K věci samé pak insolvenční soud uvedl k jednotlivým argumentům žalobců následující.
1/ K vydržení.
Podle insolvenčního soudu nemohli žalobci nemovitosti vydržet, když nemohli být oprávněnými držiteli a v dobré víře. Insolvenční soud měl za to, že si byli vědomi obligačního právního titulu, který vedl k užívání nemovitostí, a nechovali se tudíž jako vlastníci věcí. Tvrdili-li, že se za vlastníky považovali, nemohli být v dobré víře, která by vycházela z objektivních okolností. Prostým nahlédnutím do katastru nemovitostí by zjistili, že vlastníkem byl někdo jiný. Navíc se nemohli považovat za vlastníky, jestliže před rozhodnutím o úpadku žádali dlužníka o převod nemovitostí.
Žalobci tvrdili, že nabyli vlastnické právo vydržením, avšak svou aktivní legitimaci odvozovali od smlouvy o postoupení práv a povinností a od smlouvy o smlouvě budoucí. K tomu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 1908/11, které je – stejné jako další rozhodnutí Ústavního soudu označená níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu, insolvenční soud uvedl, že smlouva o smlouvě budoucí je dvoustranným závazkovým vztahem, je typická vzájemnými právy a povinnostmi a takové postoupení práv a povinností není dle jeho názoru možné, neboť předmětem cese může být jen právo a nikoliv povinnosti. Navíc poukázal na to, že v případě bytové jednotky č. 26 smlouvu o smlouvě budoucí uzavřela M. B., ale smlouvu o postoupení se žalobcem uzavírala společnost M.
2/ Ke smlouvě o smlouvě budoucí jako smlouvě přípravné/kupní.
K této námitce insolvenční soud uvedl, že na smlouvu o smlouvě budoucí nelze nahlížet jako na smlouvu přípravnou či dokonce rovnou smlouvu kupní, neboť tyto smlouvy jsou odlišné po stránce věcné i formální a zakládají i odlišné účinky. Poukázal na to, že si žalobci nemohli myslet, že uzavřeli smlouvu kupní, když ve smlouvách jsou účastníci označeni přívlastkem „budoucí“ (k tomu odkázal znovu na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1908/11). Dále podotkl, že žalobci si nemohli na jedné straně myslet, že nemovitosti koupili, a na druhé že bylo třeba koupi ještě „dofinalizovat“. K obsahu smluv závěrem doplnil, že v nich nebyl sjednán převod vlastnického práva, ale pouze závazek v dohodnuté lhůtě vlastní kupní smlouvy uzavřít.
3/ K právu na ochranu legitimního očekávání a možnosti uspokojit věřitele majetkem žalobců.
Insolvenční soud k této námitce nejdříve uvedl, že zahrnul-li žalovaný insolvenční správce nemovitosti do soupisu majetkové podstaty proto, že dlužník byl veden v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, není tento postup v rozporu s dobrými mravy.
Dále insolvenční soud poznamenal, že spatřovali-li žalobci podstatu věci v tom, že vlastnické právo nenabyli jen proto, že pozdější insolvenční dlužník porušil svou smluvní povinnost nemovitosti převést, a v tom, že takovému vlastnickému právu existujícímu jen za současného porušení zásady pacta sunt servanda nebylo možné poskytnout ochranu, „potom by svého stejně vylučovací žalobou dosáhnout nemohli“. Kdyby totiž žalobě bylo vyhověno, nebo by žalovaný nemovitosti dobrovolně vyloučil z majetkové podstaty, došlo by pouze k tomu, že by se nemovitosti dostaly z dispozice žalovaného insolvenčního správce do dispozice dlužníka, protože byly (jsou) v jeho vlastnictví. V žádném případě by se nedostaly do dispozice žalobců.
K tomu insolvenční soud podotkl, že žalobci na jedné straně tvrdili, že byli vlastníky nemovitostí ze zákona na základě vydržení, a na druhé pak, že byli pouze v legitimním očekávání převodu vlastnického práva.
Insolvenční soud zdůraznil, že řízení o vylučovací žalobě není primárně určeno k rozhodování a k realizaci ve věci práva legitimního očekávání. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3354/2007, 29 Cdo 2476/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2011, pod číslem 56, také dodal, že žalobci se nemohli svého práva domáhat cestou excindační žaloby, nýbrž žalobou na nahrazení projevu vůle.
Insolvenční soud tak dospěl k závěru, že žalobci (zatím) nedisponovali právním titulem, který by vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty ospravedlňoval, a proto žalobě nevyhověl.
Ještě před vydáním rozsudku ve věci samé insolvenční soud usnesením ze dne 4. září 2014, č. j. 196 Cm 2/2010-269, zamítl návrhy na klid řízení (bod. I výroku), na přerušení řízení dle č. l. 205 (bod II. výroku) a na změnu žaloby, žalobního petitu uvedené žalobci v podání na č. l. 253 (bod III. výroku).
K odvolání žalobců proti bodům II. a III. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 4. září 2014, č. j. 196 Cm 2/2010-269, a proti rozsudku insolvenčního soudu ze dne 11. září 2014, č. j. 196 Cm 2/2010-275, Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok) a odmítl odvolání proti bodům II. a III. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 4. září 2014, č. j. 196 Cm 2/2010-269.
Odvolací soud se nejprve zabýval námitkami žalobců proti postupu insolvenčního soudu, přičemž neshledal žádná procesní pochybení či vady, které by mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí insolvenčního soudu.
Jako nedůvodnou odmítl námitku proti nepřipuštění změny žaloby obsaženou v podání ze dne 15. srpna 2014 (č. l. 291), protože žalobci učinili takovou změnu žalobního nároku, která není v řízení o vylučovací žalobě možná.
K námitce podjatosti soudkyně insolvenčního soudu a senátu odvolacího soudu konstatoval, že o námitkách podjatosti soudkyně insolvenčního soudu bylo opakovaně rozhodnuto tak, že nebyla vyloučena, a odvolací soud nadále na tomto stanovisku trval. Stejně tak měl za nedůvodnou námitku podjatosti uplatněnou vůči soudcům odvolacího soudu. Uvedl, že soudci odvolacího soudu projednávající tuto věc neměli žádný vztah k projednávané věci, jejím účastníkům nebo zástupcům a rovněž se nepodíleli na projednání a rozhodnutí věci v jiném stupni. Žalobci neuvedli ve svých námitkách žádnou relevantní okolnost, která by mohla vzbuzovat pochybnosti o nepodjatosti, stejně tak nebyly žádné okolnosti zjištěny z předloženého spisu. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. října 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99, odvolací soud konstatoval, že žalobci podmínce uvedení konkrétních skutečností o podjatosti nedostáli.
K poukazu žalobců na rozsudek druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva ve věci F. A. proti Turecku, ze dne 4. března 2014, stížnost č. 36073/04, uvedl, že jeho závěry nesprávně interpretovali. V citované věci se Evropský soud pro lidská práva vyslovil k otázce nestrannosti soudců při meritorním a procesním rozhodování, přičemž shledal porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z důvodu oprávněných pochybností stěžovatele o nestrannosti rozhodujícího soudního senátu s ohledem na jeho složení za situace, kdy při rozhodování o věci samé byli členy rozhodujícího senátu tři soudci, kteří se již podíleli na meritorním rozhodování věci v nižším stupni, aniž by přitom byla jejich účast z jakéhokoli důvodu nezbytná, přičemž mezi těmito soudci byla také soudkyně, která z titulu místopředsedkyně soudu vykonávala funkci předsedkyně tohoto rozhodujícího nadřízeného senátu a řídila tak rozpravy při jednání. Podle odvolacího soudu však taková ani obdobná situace v projednávané věci nenastala, navíc v podmínkách tuzemské právní úpravy je vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí ve věci z takového důvodu upraveno §14 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Konečně konstatoval, že námitky dovozující podjatost soudkyně insolvenčního soudu a soudců senátu odvolacího soudu v jejich postupu v řízení a v jejich rozhodování v jiných věcech, nemohly být podle §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce.
K věci samé pak odvolací soud uvedl, že insolvenční soud si opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, skutkový stav správně a úplně zjistil a rovněž že jeho právní posouzení bylo správné.
Odvolací soud odmítl argumentaci žalobců, že uzavřeli s pozdějším insolvenčním dlužníkem kupní smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že nemovitosti byly (jsou) ve vlastnictví dlužníka a žalobci, kteří ani netvrdili, že by ke vkladu vlastnického práva v jejich prospěch kdy došlo, nikdy nebyli vlastníky nemovitostí (na tom podle odvolacího soudu ničeho nezměnil ani §1040 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, který na danou věc nedopadá). Odvolací soud také na základě provedeného dokazování neměl pochyb o tom, že smlouvy č. 327, 328 a 858 byly uzavřeny jako smlouvy o smlouvách budoucích podle §50a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „obč. zák.“), neboť v nich vyjádřená vůle smluvních stran nepochybně směřovala k uzavření budoucích kupních smluv za stanovených podmínek. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3354/2007, 29 Cdo 2476/2008, odvolací soud poznamenal, že bylo na žalobcích, aby se zavčasu po dlužníku domáhali nahrazení projevu vůle.
Shodně s žalovaným měl odvolací soud za to, že bylo namístě aplikovat závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 22, podle nichž závazky budoucího kupujícího ze smlouvy o smlouvě budoucí vůči budoucímu kupujícímu mají pouze obligační povahu a vlastnické právo budoucího prodávajícího k předmětu budoucího prodeje budoucímu kupujícímu není existencí smlouvy o uzavření smlouvy budoucí omezeno jinak, než odpovědností budoucího prodávajícího za vzniklou škodu budoucímu kupujícímu z porušení takové smlouvy, pokud by budoucí prodávající v mezidobí předmět budoucího prodeje převedl na třetí osobu. Proto podle odvolacího soudu neobstály jakékoli úvahy žalobců o „dofinalizování“ ústních kupních smluv, když navíc v případě nemovitostí mohly být kupní smlouvy o jejich převodu uzavřeny jen v písemné formě a projevy účastníků musely být na téže listině (§46 obč. zák.).
Odvolací soud dále zdůraznil, že v případě nemovitostí se kupující nestává vlastníkem samotným uzavřením kupní smlouvy, ale až věcněprávními (translačními) účinky, které nastanou teprve vkladem do katastru nemovitostí. Legitimní očekávání – i kdyby bylo opodstatněné – není zákonným nabývacím titulem.
K otázce vydržení odvolací soud uvedl, že již z argumentace žalobců, jakož i z jejich návrhu na změnu žalobního petitu jednoznačně vyplývalo, že nebyli (nejsou) v dobré víře, když se domáhali povinnosti žalovaného vyhotovit v jejich prospěch ke sporným věcem vkladovou listinu a tuto doručit příslušnému katastrálnímu úřadu. Z toho bylo podle odvolacího soudu zřejmé, že žalobci si byli dobře vědomi skutečnosti, že k převodu vlastnického práva k nemovitostem na žalobce dosud nedošlo. Navíc kdyby žalobci měli skutečně za to, že s dlužníkem uzavřeli kupní smlouvy, nic jim nebránilo v podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Založit jejich dobrou víru nebyla způsobilá ani skutečnost, že „správcovská společnost“ je oslovovala v písemné korespondenci „Vážený vlastníku“. Dále poznamenal, že z podání žalobců bylo patrné, že jim bylo známo, že se mohli domáhat splnění závazku z titulu smlouvy o smlouvě budoucí žalobou na nahrazení projevu vůle, což byl jasný důkaz toho, že žalobci měli povědomí o tom, že se nestali vlastníky nemovitostí. Z těchto důvodů nemohlo ani dojít k nabytí vlastnického práva žalobců k nemovitostem vydržením.
V neposlední řadě odvolací soud uzavřel, že věc nebyla po skutkové a právní stránce nijak komplikovaná, jak se u jednání odvolacího soudu snažili žalobci předestřít prezentací obsáhlé judikatury, která však na posuzovanou věc nedopadala. Za daného skutkového stavu bylo od žalobců možné očekávat, že byli srozuměni s tím, že nebyli (nejsou) vlastníky nemovitostí a že jen jejich legitimní očekávání z nich vlastníky rozhodně neučinilo. Závěr insolvenčního soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců tak měl odvolací soud za správný.
Závěrem se odvolací soud vypořádal s požadavkem žalobců na hodnocení věci s ohledem na Dohodu mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o podpoře a vzájemné ochraně investic vyhlášenou pod číslem 201/1996 Sb. jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí (dále jen „Dohoda“). Měl za to, že vztah mezi účastníky, jenž byl předmětem tohoto řízení, nespadá do působnosti této dohody a že nadto spor ze zahraniční investice vzniklý mezi hostitelským státem a zahraniční osobou není „občanskoprávním či obchodním sporem“, nýbrž sporem majícím původ v mezinárodním právu veřejném a případné konkrétní nároky investora je třeba uplatňovat odpovídajícím způsobem před příslušným fórem.
Žalobci podali proti prvnímu a druhému výroku (posuzováno podle obsahu podání) rozsudku odvolacího soudu obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, anebo které mají být dovolacím soudem posouzeny „jinak“ a které „měly být odvolacím soudem posouzeny jinak“. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a změnil rozsudek insolvenčního soudu dle jejich návrhu, případně aby zrušil rozsudky obou stupňů a věc přikázal k projednání jinému soudu prvního stupně, nebo v případě zrušení jen napadeného rozhodnutí věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci.
Dovolatelé formulují a rozvádějí následující otázky „zásadní právní významnosti“.
1/ Jednalo se podle občanského zákoníku o koupi, když prodávající (budoucí insolvenční dlužník) prokazatelně předal předmět koupě („garážový box“) kupujícím (žalobcům manželům J. R. a E. M.) do držby (ze strany kupujících tedy nedošlo k okupaci jednotky) a tito kupující za předmět koupě zaplatili prodávajícímu celou sjednanou kupní cenu?
Otázku dovolatelé následně rozvádějí a vztahují i na zbylé bytové jednotky s tím, že nesouhlasí s „tvrdohlavým“ setrváním soudů obou stupňů na právním názoru, že „prokazatelně zjištěný skutkový stav“ (podle dovolatelů situace, kdy uhradili celou kupní cenu a převzali protokolárně do držby nemovitosti) koupí není. Citujíce §588 obč. zák. trvají na tom, že šlo o koupi, přičemž zdůrazňují, že neuhradili „zálohu“ ale kupní cenu, nemovitosti jim byly předány do oprávněné držby a tímto „reálným právním jednáním“ tak došlo ke koupi nemovitostí. S poukazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 3236/2006, a nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, argumentují tím, že „reálné právní jednání“ je rozdílné od případného sepisu listiny, coby „listiny vkladové“ a že je-li smlouva perfektní, pak je i účinná bez ohledu na to, že samo vlastnictví se nabývá až intabulací.
K uvedenému doplňují, že byli „skutečnými investory“ výstavby nemovitostí a pozdější insolvenční dlužník byl a je pouze vlastníkem zdánlivým. Podle dovolatelů byly kupní smlouvy uzavřeny ústní formou a písemné smlouvy č. 327, 328 a 858 je třeba posoudit podle jejich skutečného obsahu, z čehož má plynout, že šlo o koupě pouze s tím, že obsahují ještě závazek k „dofinalizování“ převodu, což bylo způsobeno skutečností, že v době podpisu ještě předmět koupě fakticky a právně neexistoval. Povinnost „dofinalizovat“ převod vlastnictví má žalovaný, který toto odmítá učinit. K tomu poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003, uveřejněný pod číslem 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 1211/2009.
Podle dovolatelů neexistuje žádný legitimní důvod, aby i nadále byly nemovitosti v dispoziční sféře žalovaného. Vyhověním podané žalobě by totiž došlo k tomu, že by se osobou s dispozičním oprávněním stal opět dlužník, který je podle dovolatelů po změně ve složení jeho představenstva nakloněn ke splnění povinností vyplývajících „ze zrealizované koupě“, přinejmenším takové součinnosti, která by žalobci umožnila prakticky realizovat ochranu legitimního očekávání kupujícího skrze soudní moc (k tomu dále viz otázka 3/).
Dovolatelé míní, že nemovitosti do majetkové podstaty nepatří, neboť nemohou sloužit k uspokojení věřitelů.
2/ „V případech, kdy ke koupi majetku, který je jednotkou podle zákona o vlastnictví bytů, došlo ještě před účinností tohoto zákona, avšak k vyhotovení realizační smlouvy dosud nedošlo z důvodů okolností ležících zcela na straně dlužníka, je možné ze strany oprávněného (tj. budoucího kupujícího) ze smlouvy o smlouvě budoucí (tj. ze smlouvy o vzájemném plnění) k prosazení práva na vyhotovení realizační smlouvy podat žalobu na nahrazení projevu vůle (formou neúplného žalobního petitu obsahujícího převodní smlouvu bez některých náležitostí vyžadovaných §6 zákona o vlastnictví bytů) proti insolvenčnímu správci dlužníka (časově) před tím, než insolvenční správce dlužníka předá žalobcům (kupujícím) informace a podklady, které jsou nezbytnou obsahovou náležitostí první převodní smlouvy ve smyslu §6 zákona o vlastnictví bytů, a v případě, kdy tak insolvenční správce sám neučiní před tím, než o návrhu oprávněných (kupujících a budoucích žalobců) na výkon dohlédací činnosti (tematicky v této souvislosti podaného) ve smyslu §11 insolvenčního zákona rozhodne pravomocným usnesením insolvenční soud?“
Dovolatelé zpochybňují závěry, že se měli podle odvolacího soudu zavčasu domáhat svého práva žalobou na nahrazení projevu vůle, když to podle jejich názoru nebylo možné pro překážky na straně prodávajícího, tj. pozdějšího insolvenčního dlužníka, resp. následně insolvenčního správce. To bylo zcela mimo jejich dispoziční sféru, šlo o „předčasný, nerealistický požadavek soudu, který na žalobce z hlediska ústavněprávního vkládá zcela zjevně nesplnitelné břemeno“. Navíc namítají, že v době uzavírání výše označených smluv ještě zákon o vlastnictví bytů ani neexistoval. Odkazujíce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012, uvádějí, že na danou věc „nelze mechanicky vztáhnout dosud publikovanou soudní judikaturu“, neboť okolnosti tohoto případu „zásadním způsobem odlišují tento nápad od jiných insolvenčních kauz“.
Dále dovolatelé nesouhlasí s tím, že nejprve se měli domáhat „dofinalizace“ převodu vlastnictví k nemovitostem žalobou na nahrazení projevu vůle a poté že až mohou podat znovu excindační žalobu, tedy že měli postupovat dle závěrů obsažených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 1838/2007, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3147/2011, a to proto, že tato judikatura je dle přesvědčení dovolatelů neaplikovatelná na poměry insolvenčního zákona, neboť se vztahuje k zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále také jen „ZKV“).
3/ Je insolvenční soud povinen poskytnout ochranu legitimnímu očekávání kupujících přímo v řízení o žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, tedy v řízení o incidenčním sporu vedeném podle §159 odst. 1 písm. b/ a §225 insolvenčního zákona?
Dovolatelé mají za to, že soudy obou stupňů nerespektovaly závěry rozhodnutí Ústavního soudu – nálezů ze dne 16. června 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04, a ze dne 12. května 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10, usnesení ze dne 13. prosince 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12, ze dne 14. března 2013, II. ÚS 3942/12, ze dne 4. září 2013, sp. zn. IV. ÚS 2085/13, ze dne 3. října 2013, sp. zn. III. ÚS 2514/13, ze dne 3. října 2013, sp. zn. III. ÚS 2267/13, nálezu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13, usnesení ze dne 30. října 2014, sp. zn. II. ÚS 3044/14, a usnesení ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3544/13.
V této souvislosti poukazují i na judikaturu Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 19. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 3372/2012, rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“), usnesení ze dne 20. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2495/2014, a rozsudek ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 1224/2014, které podle dovolatelů akcentují ochranu legitimního očekávání kupujících, kterou jim soudy nižších stupňů neposkytly. S odkazem na §13 o. z., pak poukazují také na závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 12. června 2013, č. j. 26 Cdo 449/2013.
K této otázce zdůrazňují, že kdyby došlo ke zpeněžení předmětného majetku, ztratila by ochrana legitimního očekávání kupujících svého smyslu, čímž by došlo „k faktickému vyprázdnění“ označené judikatury Ústavního soudu.
Dovolatelé dále uvádějí, že disponují též tzv. „vlastnickým zájmem“, který rovněž měly soudy ochránit a i na základě tohoto titulu žalobě vyhovět. K tomu citují z rozsudku páté sekce Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ž. proti České republice, ze dne 3. října 2013, stížnost č. 2000/09.
4/ „Je s ohledem na čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky insolvenční soud povinen zabývat se ochranou majetkových zájmů zahraničního investora (tj. subjektu, který byl kupujícím majetku od insolvenčního dlužníka) podle mezinárodních dohod (smluv) o podpoře a vzájemné ochraně investic i v řízení o incidenčním sporu vedeném podle §159 odst. 1 písm. b/ a §225 insolvenčního zákona?“
Dovolatelé zde opakují svůj postoj, že při posuzování předmětné věci měla být do úvahy vzata i Dohoda, když tvrdí, že dovolatelka je občanskou Ruské federace a že investovala do nemovitostí jakožto zahraniční investor. Mají za to, že se soudy obou stupňů nezabývaly ochranou legitimních majetkových zájmů žalobců, přestože jsou přesvědčeni, že Česká republika je povinna zabránit tomu, aby bez poskytnutí adekvátní náhrady nedošlo k jakémukoliv faktickému „odnětí majetku“, který zahraniční investor oprávněně užívá.
Nad rámec argumentace k výše předestřeným otázkám dovolatelé dále namítají, že na ně přešla veškerá práva a povinnosti ze smluv č. 327, 328 a 858, a to formou záměny účastníků závazkového vztahu, s čímž navíc pozdější dlužník vyslovil písemně souhlas. K tomu odkazují na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 33 Cdo 969/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 1164/10. I z těchto důvodů tak jsou přesvědčeni, že jsou v nepřetržité oprávněné držbě po dobu 22 let.
Dále pak dovolatelé, citujíce usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, mají za to, že jejich dovolání je přípustné rovněž proto, že napadeným rozhodnutím či postupem odvolacího soudu byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody, když konkrétně podle nich bylo zasaženo do ústavně zaručených práv na spravedlivé řízení, jakožto součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
Dovolatelé namítají celou řadu vad dosavadního řízení, které podle jejich názoru mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Předně namítají podjatost rozhodujících soudců odvolacího soudu a také soudkyně insolvenčního soudu, přičemž poukazují na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci F. A. proti Turecku a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012.
Konkrétně namítají, že odvolací soud jim nebyl schopen poskytnout odpověď na otázku, „zda má na věc již definitivně utvořen právní názor, nebo zda je připraven rozhodovat až na základě toho, co v tomto řízení a v rámci provedeného ústního jednání teprve vyjde najevo“. Podle jejich názoru nebylo možno aplikovat §15b odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť odvolací soud se námitkou opřenou o citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva nezabýval, námitka podjatosti nebyla vznesena v průběhu ústního jednání, ale již dříve a vůči soudcům odvolacího soudu rozhodující v této věci byla tato námitka vznesena poprvé.
V dané souvislosti zpochybňují interpretaci závěrů rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci F. A. proti Turecku odvolacím soudem.
Dovolatelé mají napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť na jednání dne 13. dubna 2015 odvolacím soudem ústně vyhlášený napadený rozsudek neobsahoval do merita věci žádné odůvodnění; odvolací soud jen odkázal na písemné vyhotovení rozsudku. Poukazujíce na čl. 96 odst. 2 Ústavy, §157 odst. 2 o. s. ř. a na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. února 2015, sp. zn. I. ÚS 3046/14, mají za to, že s ohledem na absenci ústního odůvodnění rozsudku na jednání nelze přihlížet k jakékoli rozšiřující argumentaci odvolacího soudu obsažené v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí, tedy jinak řečeno je na ně třeba pohlížet, jako kdyby žádné odůvodnění neobsahovalo. Navíc namítají, že se odvolací soud vůbec neseznámil s argumenty, které předestřeli odvolacímu soudu v průběhu jednání o podaném odvolání.
K postupu soudů v řízení pak s odkazem na výše uvedenou argumentaci k ochraně legitimního očekávání namítají, že insolvenční soud jejich právní zástupkyni přípisem ze dne 28. února 2012 sdělil, že je rozhodnut „aktivně chránit legitimní očekávání nabytí majetku kupujícími žalobci“. S ohledem na vydané rozhodnutí pak považují postup insolvenčního soudu za „zcela schizofrenní“.
Dovolatelé také mají za to, že (s ohledem na zamítnutí žaloby) měly soudy obou stupňů zavázat žalovaného k vrácení kupní ceny, přičemž k tomu dodávají, že jsou nositeli „tzv. reziduálních nároků“ a proto jim má být v případě zamítnutí žaloby vyplacena také kapitalizovaná hodnota nemovitostí.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž je považuje za nepřípustné, příp. za nedůvodné a navrhuje jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Úvodem zdůrazňuje, že dovolatelé se stejně jako v celém řízení a jako v dalších případech snaží ryze účelově vyvolat dojem jakési zvláštní a komplikované povahy sporu a zároveň řízení obstrukčně komplikují. Na úkony dovolatelů je třeba hledět optikou §6 o. s. ř. a v něm obsaženého zákazu zneužití práva. Dále upozorňuje, že zástupkyně žalobců do řízení uměle vtahuje otázky, které s předmětem řízení nesouvisí a na jejichž řešení napadené rozhodnutí ani nebylo vystavěno. Poukazuje též na to, že popis věci je v dovolání založen i na nepravdivých informacích.
Žalovaný má za to, že dovolatelé stále opakují svou argumentaci, že smlouvy o smlouvách budoucích kupních jsou smlouvami kupními a že jsou tak vlastníky nemovitostí. To však zcela odmítá, s tím, že vlastníkem je od počátku dlužník a dovolatelé se mohli svých nároků domáhat výhradně žalobou na nahrazení projevu vůle, přičemž odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1908/11 a sp. zn. I. ÚS 1164/10, a také na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3354/2007, 29 Cdo 2476/2008. Podle žalovaného vylučovací žaloba není právním institutem k vymožení tvrzeného nároku ze smlouvy o smlouvě budoucí, který není silnějším nárokem nežli právo vlastnické, neboť jde pouze o obligační nárok na uzavření smlouvy kupní. Dodává, že je tedy pouze jeho odpovědností jako insolvenčního správce, jak posoudí dané obligační vztahy.
Ke třetí otázce žalovaný uvádí, že zástupkyně žalobců „tradičně“ dezinterpretuje judikaturu, která navíc s projednávanou věcí nesouvisí, neboť tzv. legitimní očekávání v judikatuře Ústavního soudu ve vztahu k dlužníku (dovolateli citované) má výhradně podobu okolností významných pro možnost zamítnutí žaloby na vyklizení, a to jako jednoho z aspektu dobrých mravů. Ústavní soud nikdy nekonstatoval, že osobám v postavení obdobném žalobcům svědčil či svědčí nárok na uzavření kupních smluv. Jiný obsah má tento institut v řízení o nahrazení projevu vůle; k tomu žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 353/04. Opět jiný význam má otázka legitimního očekávání v řízení o vyloučení z majetkové podstaty; potud žalovaný znovu poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3354/2007, 29 Cdo 2476/2008, a zdůrazňuje, že v excindačním řízení lze pouze zkoumat, zda k uzavření kupních smluv již došlo.
Žalovaný konečně argumentuje ve prospěch závěru, že dovolatelům již marně uplynula lhůta k uplatnění práva na uzavření kupních smluv – to se pomlčelo. Dodává, že dovolatelé se po celou dobu o jednotky, o užívací tituly ani o smlouvy o smlouvě budoucí relevantním způsobem nezajímali a údajných nároků na uzavření smluv se nikdy nedomáhali. Uzavírá, že pokud dovolatelé tzv. „zaspali“ a své údajné nároky dosud neuplatnili, tak v jejich neprospěch hovoří i zásady vigilantibus iura scripta sunt a ignoratia legis non excusat. K tomu doplňuje, že dlužník u převážné většiny jednotek smlouvy uzavřel a ve zbylých případech, kde osoby ze smluv o smlouvách budoucích nebyly aktivní a pokusily se opožděně svou situaci zvrátit žalobami na nahrazení projevu vůle, došlo k zamítnutí žalob s tím, že právo žalobců buď prekludovalo, anebo se promlčelo. K námitce podjatosti konstatuje, že dovolatelé podjatost žádného z rozhodujících soudců nedokládají.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro které neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
K otázkám ad 1/ až 3/.
V projednávané věci je podstatné, že soudy nižších stupňů vyšly z následujícího skutkového stavu.
Pozdější insolvenční dlužník uzavřel v rozmezí let 1992 až 1995 s dovolatelem, M. B. a s K. F. smlouvy o budoucích kupních smlouvách včetně dodatků, a to ohledně budoucího prodeje sporných nemovitostí, přičemž tyto subjekty pozdějšímu insolvenčnímu dlužníkovi uhradily zálohy na kupní ceny (v případě smlouvy č. 858 přímo „kupní cenu“). Společnost M a K. F. pak následně smlouvami o postoupení práv a povinností ze smluv o budoucích kupních smlouvách svá práva a povinnosti převedli až na dovolatele. Podle údajů v katastru nemovitostí byl vlastníkem nemovitostí (a stále jím je) dlužník.
Klíčové je v dané věci posouzení, zda na základě daného skutkového stavu mohli být dovolatelé úspěšní s žalobou na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, a to zejména se zohledněním tvrzené „ochrany legitimního očekávání“ vázaného na výše uvedené smlouvy o smlouvách budoucích.
Pro poměry konkursních řízení vedených podle zákona o konkursu a vyrovnání Nejvyšší soud ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3354/2007, 29 Cdo 2476/2008, objasnil k povaze řízení o vylučovací žalobě a jeho vztahu k žalobě na nahrazení projevu vůle, že vyloučení sepsaného bytu ze soupisu majetku konkursní podstaty předtím, než se oprávněná osoba na základě dohody uzavřené se správcem konkursní podstaty stane vlastnicí bytu (k němuž vlastnické právo do té doby svědčí úpadci – bytovému družstvu) by vedlo k absurdnímu důsledku spočívajícímu v tom, že právo s vyloučeným majetkem nakládat by přešlo (již bez kontroly konkursního soudu a správce konkursní podstaty) zpět na úpadce – bytové družstvo.
Tamtéž dodal, že zákonná nebo smluvní povinnosti bytového družstva uzavřít se členem družstva – nájemcem bytu smlouvu o převodu bytu do vlastnictví člena družstva se tak i za trvání konkursu na majetek bytového družstva prosazuje (v případě, že správce je se splněním takové povinnosti v prodlení) žalobou o nahrazení projevu jeho vůle při uzavření dohody (tzv. přímusovou žalobou ve smyslu §161 odst. 3 o. s. ř.) a nikoli vylučovací žalobou (ta nevede k žádoucímu výsledku).
K tomu lze dále odkázat na závěry formulované v usnesení sp. zn. II. ÚS 3367/10, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3354/2007, 29 Cdo 2476/2008, podle nichž pouhé vyškrtnutí ze seznamu konkursní podstaty nemá za následek vznik vlastnického práva k bytové jednotce, a proto musí být nejprve právo (člena družstva a nájemce bytu na uzavření smlouvy o převodu bytu z vlastnictví družstva) realizováno a teprve poté může dojít k vyškrtnutí bytové jednotky z konkursní podstaty.
Již v rozsudku ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, uveřejněném pod číslem 127/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že jakkoliv pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy /a to zpravidla záměrně/ odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání) [srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], závěry formulované v konkursních poměrech k povaze tzv. vylučovací žaloby, jsou – se zřetelem k tomu, že podstata vylučovací žaloby nedoznala změn ani v nyní platné právní úpravě insolvenčního práva – použitelné i pro výklad §225 odst. 1 insolvenčního zákona.
Výkladem §225 odst. 1 insolvenčního zákona a řešením otázky, za jakých předpokladů může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, se Nejvyšší soud dále zabýval v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž závěry, k nimž dospěl, lze shrnout následovně:
1/ I v poměrech insolvenční úpravy je jedním z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle §225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí.
2/ Tento předpoklad může být podle insolvenční úpravy (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání nově) nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“.
K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 20/2015, ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 37/2016, uveřejněném pod číslem 65/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 14/2015.
Z výše uvedeného vyplývá, že závěry formulované v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ke vztahu žaloby excindační (§19 ZKV) a přímusové (§80 b/ a §161 odst. 3 o. s. ř.) v poměrech práva konkursního (ve sporech vyvolaných konkursem) se beze zbytku uplatní i v právu insolvenčním (ve sporech vyvolaných insolvenčním řízení, v řízení o excindační žalobě podle §225 insolvenčního zákona). Přitom není podstatné, že v dané věci nejde o vztahy mezi členy družstva – nájemci nemovitostí a družstvem, ale o vztahy založené smlouvami o budoucích kupních smlouvách podle §50a obč. zák. I v tomto případě je jediná cesta pro budoucí kupující domáhat se splnění povinnosti z takové smlouvy žalobou o nahrazení projevu vůle (přímusovou žalobou) [k tomu, že lze danou povinnost vymáhat pouze touto žalobou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2011, sp. zn. 33 Cdo 4789/2009, či ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1960/2011].
Tento závěr nemůže zvrátit ani argument dovolatelů, že má být vyhověno excindační žalobě z důvodu ochrany legitimního očekávání dovolatelů ve smyslu a významu jimi citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k otázce 3/. Tato rozhodnutí totiž vycházejí z jiných okolností, neboť se vztahují k případům, ve kterých tamější žalobci uplatnili vůči řadě subjektů (včetně dovolatelů) žaloby na vyklizení nemovitostí. Již z tohoto důvodu nejsou takové závěry uplatnitelné v této věci, neboť, jak je popsáno shora, účel a cíl žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty je odlišný od žaloby na vyklizení nemovitosti.
Ostatně Ústavní soud se k otázce vztahu ochrany legitimního očekávání a ochrany vlastnictví (dokonce ve skutkově shodné věci) velmi pregnantně vyslovil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1908/11, k němuž se následně přihlásil v nálezu sp. zn. II. ÚS 1355/13.
V označeném usnesení Ústavní soud vysvětlil, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. května 2011 (na který poukazují i dovolatelé), byly stanoveny mantinely žalobcům, kteří hodlali docílit vyklizení nemovitostí (přičemž stěžovatelé se nacházejí v potenciálně podobné situaci) toliko s poukazem na vlastnické právo k nim. Ústavní soud stanovil, že se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje. V rovině ústavní nelze takovému formálnímu vlastnickému právu, existujícímu jen za současného porušování obecného přirozenoprávního principu pacta sunt servanda, poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu. Tím ovšem nebylo nikterak stanoveno, že by se osoby oprávněné ze smlouvy o smlouvě budoucí (účastníci žalob na straně žalované o vyklizení těchto nemovitostí a současně oprávnění uživatelé těchto nemovitostí) automaticky stali vlastníky takových nemovitostí, jak se stěžovatelé snažili v této ústavní stížnosti neúspěšně dovodit; řečeno jinými slovy: uživatele nebylo lze s odkazem na vlastnické právo vystěhovat, užívání nemovitosti se dělo po právu, vlastnické právo k nemovitosti však nenabyli.
Ústavní soud zdůraznil, že ochranou vlastnictví (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) se rozumí především ochrana vlastnického práva buď již konstituovaného, a tedy již existujícího, nebo legitimní očekávání, a nikoli jen tvrzený majetkový nárok. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu zasahuje nejenom existující majetek, ale také majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (např. rozsudek senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. C. N. S. A. a ostatní proti Belgii, ze dne 20. listopadu 1995, stížnost č. 17849/91); to však není posuzovaný případ, neboť v něm nešlo o dostatečně doložený předpoklad nabytí vlastnického práva – tak by tomu bylo, kdyby stěžovatelé včas (resp. neprodleně po porušení sjednaných podmínek) požádali soud, aby svým rozhodnutím nahradil chybějící vůli budoucího prodávajícího; takto jde jen o tvrzené nároky ze závazkového právního vztahu.
Uvedené závěry se prosadí i v projednávané věci pro poměry excindační žaloby. Dovolateli tvrzené nároky ze závazkového právního vztahu, resp. pouhé obligační nároky (k tomu, že dovolatelé mají jen obligační nároky, srov. např. již závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1505/97), nejsou v tomto případě dostačujícím důvodem pro vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka.
Řečené platí i pro dovolateli tvrzený tzv. „vlastnický zájem“, neboť jejich „zájem“ nedosahuje intenzity věcného zájmu a tedy „majetku“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, protože mají pouhý nárok ze závazkového právního vztahu, jenž není „majetkem“ ve smyslu odůvodnění jimi odkazovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ž. proti České republice. Totéž se podává i z argumentace Ústavního soudu uvedené výše. Navíc nelze přehlédnout, že citované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva se týká zcela jiné skutkové situace, když především tamější stěžovatelka byla po nějakou dobu vlastnicí sporných věcí a jako k vlastnici se k ní choval i stát, což u dovolatelů nikdy nenastalo, stejně jako nebyli nikdy oprávněnými držiteli, jak je uvedeno dále.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož se dovolatelé měli bránit žalobou na nahrazení projevu vůle a až v případě jejího úspěchu podat vylučovací žalobu, se nijak neprotiví výše shrnuté ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Důvod připustit dovolání pro zodpovězení otázek ad 1/ až 3/ proto nebyl dán.
Zbývá dodat, že námitky dovolatelů, kteří obsáhle zdůvodňují, proč tak neučili (nepodali žalobu na nahrazení projevu vůle), nejsou při posuzování důvodnosti vylučovací žaloby podstatné, nadto zůstávají pouze v rovině pouhých tvrzení dovolatelů.
Nejvyšší soud dále poznamenává, že veškeré dovolací námitky, které vychází z dovolateli tvrzeného skutkového stavu ohledně uzavření „kupních smluv“ a jejich „dofinalizování“, je třeba bez dalšího odmítnout (nemohou založit přípustnost dovolání), neboť nevycházejí ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že jakékoli úvahy o ústním či faktickém sjednání kupních smluv na nemovitosti by s ohledem na §46 odst. 1 ve spojení s §40 odst. 1 obč. zák. tak jako tak nemohly vést k úspěchu excindační žaloby.
Pro úplnost lze doplnit, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu není ani závěr soudů nižších stupňů, podle něhož dovolatelé nemohli nemovitosti vydržet, neboť nebyli vzhledem k povaze smluv o smlouvách budoucích objektivně v dobré víře (ani v jimi zmiňované „laické dobré víře“), že jsou vlastníky nemovitostí, ani nemohli mít s ohledem na pouhý obligační titul oprávněnou držbu. K tomu srov. výstižné odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1164/10.
Nejvyšší soud též konstatuje, že mu není srozumitelné, proč by neměly (nemohly) nemovitosti sloužit k uspokojení věřitelů. Nemovitosti jsou ve vlastnictví dlužníka, nejsou vyloučeny z možnosti zpeněžení a jsou způsobilým předmětem prodeje. Zpeněžení nebrání samo o sobě ani pravomocné zamítnutí žaloby na vyklizení nemovitostí.
K otázce ad 4/.
Poslední z dovolateli formulovaných otázek nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že v řízení nebyl učiněn skutkový závěr, že by dovolatelka investovala do sporných nemovitostí. Nadto se Dohoda vztahuje pouze na investory ve smyslu jejího čl. 1, tedy takové osoby, které vkládají majetkové hodnoty na území jednoho ze států dohody při uskutečňování podnikatelské nebo jiné činnosti za účelem dosažení zisku. Dovolatelé nikdy netvrdili ani neprokazovali, že by uzavření výše označených smluv o budoucích kupních smlouvách činili při podnikatelské či jiné činnosti za účelem dosažení zisku.
Založit přípustnost dovolání nemůže ani námitka dovolatelů, jejímž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkají, že současně (se zamítnutím žaloby) nerozhodl o „vrácení kupní ceny“. Potud přehlížejí, že předmětem excindačního sporu je pouze požadavek na vyloučení dotčeného majetku ze soupisu konkursní podstaty.
Dovolatelům lze přisvědčit pouze v tom, že neobstojí závěr insolvenčního soudu (který odvolací soud nekorigoval), podle něhož dohody o postoupení práv a povinností ze smluv o smlouvách budoucích č. 328 a 858 na dovolatele byly neplatné, neboť takové smlouvy byly v poměrech právní úpravy do 31. prosince 2013 nepřípustné. K tomu, že i podle tehdejší právní úpravy bylo možné se tímto způsobem dohodnout na změně v subjektech smlouvy, srov. zejména dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 969/2013, nebo např. též rozsudek ze dne 26. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 3612/2015, či usnesení ze dne 15. března 2017, sp. zn. 28 Cdo 5661/2016.
Tato dílčí nesprávnost však nic nemění na výsledku sporu, tj. závěru odvolacího soudu, že dovolatelům nesvědčí právo vylučující zahrnutí sporných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka, které odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.
Nadto nelze než poznamenat, že výtky dovolatelů v tomto směru jsou ryze účelové. Rozhodnutí odvolacího soudu a předcházející řízení vytýkanými vadami zjevně netrpí.
K namítané podjatosti soudců odvolacího soudu a k předvídatelnosti a právu jednat před soudem.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský.
Ve světle takto vymezených kritérií pak Nejvyšší soud uzavírá, že v posuzovaném případě nebyly zjištěny (z obsahu spisu se nepodávají) žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudců Vrchního soudu v Praze. Tito soudci nemají k věci, k účastníkům ani jejich zástupcům zjevně žádný z hlediska §14 o. s. ř. významný vztah, který by mohl představovat důvod k jejich vyloučení.
Dovolatelé ani nepředkládají žádný konkrétní důkaz, jenž by svědčil o opaku. Jakékoli odkazy a argumentace založené na závěrech rozsudku druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva ve věci F. A. proti Turecku tak v daném případě nejsou na místě, neboť zůstávají pouze v rovině obecného tvrzení bez uvedení konkrétních důvodů a bez specifikace důkazů k vyvrácení presumované nestrannosti. Současně nelze přehlédnout, že odkazovaný rozsudek řešil zcela odlišnou procesní situaci, jak výstižně poznamenal již odvolací soud. Měli-li dovolatelé na mysli aplikaci obecných principů při posuzování nestrannosti soudců v průběhu řízení, které jsou v tamějším rozsudku vyjádřené, tak znovu lze zopakovat, že bez konkrétních tvrzení jsou bezpředmětná.
K argumentu dovolatelů, že se odvolacího soudu dotázali, „zda má na věc již definitivně utvořen právní názor, nebo zda je připraven rozhodnout až na základě toho, co v tomto řízení a v rámci provedeného ústního jednání teprve vyjde najevo“, a odvolací soud jim na tuto otázku neodpověděl, nelze než uvést, že jde o zjevně účelovou námitku. Z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného rozhodnutí se naopak podává, že se odvolací soud pečlivě vypořádal s návrhy dovolatelů v průběhu odvolacího řízení a v písemném odůvodnění napadeného rozhodnutí se také vyjádřit ke všem podstatným argumentům dovolatelů (k tomu viz i níže).
Lichá je i námitka, že odvolací soud nemohl jednat a měl věc předložit nadřízenému soudu. V dané věci totiž byly (oproti mínění dovolatelů) naplněny podmínky §15b odst. 2 o. s. ř. pro rozhodnutí o odvolání, neboť dané ustanovení se vztahuje i na námitku podjatosti uplatněnou před jednáním, při němž bylo rozhodnuto, když odvolací soud měl podanou námitku za nedůvodnou.
Nelze souhlasit ani s poukazem dovolatelů na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 30 Cdo 3753/2012. Žádná z tam zmiňovaných vad se v tomto řízení nevyskytla, když dovolatelům nebyla odňata možnost jednat před soudem, neboť soudy obou stupňů plně dovolatelům i žalovanému umožnily seznámit se se všemi vzájemnými podáními a návrhy a rovněž jim daly možnost se k nim vyjádřit.
K namítané nepřezkoumatelnosti.
K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
V rozsudku ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud též upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, rozsudek ze dne 13. července 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a usnesení ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013).
Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
V posuzované věci napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zjevně netrpí dovolateli vytýkanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i se všemi argumenty a námitkami účastníků řízení. Ačkoli lze připustit, že soudy při vyhlašování musí v souladu s §157 odst. 2 věty poslední o. s. ř. své rozhodnutí odůvodnit i ústně na jednání, není případný odkaz na písemné vyhotovení rozhodnutí na překážku přezkoumatelnosti daného rozhodnutí ve výše uvedeném smyslu. V poměrech projednávané věci pak nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ta skutečnost, že odvolací soud (podle tvrzení dovolatelů) pouze odkázal na písemné vyhotovení rozsudku, neboť tento nedostatek nebyl na újmu uplatnění práv dovolatelů, jak je i patrné z jejich rozsáhlého dovolání podaného dokonce ještě ten samý den, kdy jim napadený rozsudek byl doručen.
Na tomto závěru nemění nic ani odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3046/14, neboť ten se vztahuje k diametrálně odlišné skutkové i procesní situaci a na projednávanou věc není aplikovatelný, a to zejména proto, že v projednávané věci byl rozsudek řádně vyhlášen veřejně.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 16. července 2015), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalovanému částku 4 114 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud přiznal žalovanému insolvenčnímu správci právo na náhradu nákladů řízení (tj. k možnosti insolvenčního správce dlužníka požadovat náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem), srov. např. důvody R 15/2015. K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle advokátního tarifu, pak srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 2. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu