ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.45.2018.1
KSBR 28 INS 27133/2015
sp. zn. 29 NSČR 45/2018-A-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka KREANS a. s. , se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 29000327, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 28 INS 27133/2015, o insolvenčním návrhu věřitelů 1) RALT COMPANY s. r. o. , se sídlem v Dobřejovicích, Lipová 181, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 02138816, 2) Glory Daze Associated S. A. , se sídlem 33 Porter Road, P. O. Box 3169, PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 584444, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, a 3) LEVAPLECK LTD. , se sídlem v Coventry, THE APEX, Sheriffs Orchard 0, CV1 3PP, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 9212937, zastoupeného Mgr. Michalem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Krkonošská 1512/11, PSČ 120 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Janem Vančurou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Salmovská 1534/11, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2017, č. j. KSBR 28 INS 27133/2015, 2 VSOL 167/2017-A-158, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 9. června 2016, č. j. KSBR 28 INS 27133/2015-A-97, ve znění usnesení ze dne 15. srpna 2016, č. j. KSBR 28 INS 27133/2015-A-101, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitelů RALT COMPANY s. r. o. (dále jen „první insolvenční navrhovatel“), Glory Daze Associated S. A. (dále jen „druhý insolvenční navrhovatel“) a LEVAPLECK LTD. (dále jen „třetí insolvenční navrhovatel“) tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka KREANS, a. s. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku), insolvenčním správcem ustanovil společnost Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. (bod III. výroku) a zamítl návrh třetího insolvenčního navrhovatele na povolení reorganizace dlužníka (bod XV. výroku).
K odvolání dlužníka a prvního a třetího insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením (mimo jiné) potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodech I., II. a III. výroku (první výrok), odmítl odvolání dlužníka proti bodu XV. výroku rozhodnutí insolvenčního soudu (druhý výrok) a odmítl odvolání prvního insolvenčního navrhovatele proti bodům I., IV. a XV. výroku rozhodnutí insolvenčního soudu (třetí výrok).
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud v napadených výrocích zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Jako dovolacím soudem neřešenou předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu jednak otázku pojetí koncernu ve smyslu ustanovení §79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále jen „z. o. k.“], jednak otázku, jak má soud postupovat, byl-li podán návrh na povolení reorganizace, která není (podle soudu) přípustná.
Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyvozuje dovolatel z toho, že insolvenční soud byl při rozhodování nesprávně obsazen (ve věci nerozhodoval zákonný soudce) a z toho, že při posuzování, zda byly splněny podmínky pro prohlášení konkursu (zejména při řešení námitky nedostatku aktivní legitimace druhého insolvenčního navrhovatele a při řešení pochybností dovolatele o existenci pohledávky) nebyly posouzeny veškeré skutečnosti.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Částí dovolatelem předestřených otázek se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 16. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 181/2017. Závěry obsažené v tomto usnesení lze shrnout následovně:
1) Otázku pojetí koncernu podle §79 zákona z. o. k. předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu ve spojení s námitkou, že v jeho věci rozhodoval nezákonný soudce; jelikož nešlo (dle dovolatele) o věc koncernově propojenou s věcí vedenou u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 28 INS 25210/2013, neměla být přidělena do soudního oddělení č. 28. Touto argumentací však dovolatel z obsahového hlediska vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen; srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2012, pod číslem 16. Taková „zmatečnostní“ vada však není způsobilým dovolacím důvodem; k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2) V rovině posouzení, zda lze s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojit (rovnou) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem [§148 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] pak závěry odvolacího soudu nevybočují z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu; k tomu srov. – s přihlédnutím ke změnám, jichž s účinností od 1. ledna 2014 [po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 313/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] doznalo ustanovení §316 insolvenčního zákona – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2011“).
K závěrům obsaženým v usnesení sen. zn. 29 NSČR 181/2017 se Nejvyšší soud dále přihlásil (při rozhodování o dovoláních v typově shodných dovolacích věcech) v usneseních ze dne 29. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 109/2017, 29 NSČR 116/2017 a 29 NSČR 117/2017, v usneseních ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 118/2017 a 29 NSČR 119/2017, v usneseních ze dne 21. prosince 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2017 a 29 NSČR 120/2017, v usnesení ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 182/2017, v usnesení ze dne 31. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 5/2018, v usnesení ze dne 22. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 29/2018, v usneseních ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 203/2017 a 29 NSČR 44/2018, a v usnesení ze dne 29. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 48/2018.
Rovněž výhrady, které dovolatel uplatňuje proti závěru o osvědčení aktivní věcné legitimace druhého insolvenčního navrhovatele, nejsou objektivně způsobilé zpochybnit správnost dovoláním napadeného rozhodnutí a pro výsledek dovolacího řízení jsou právně bezcenné. Je tomu tak proto, že ani účinné zpochybnění pohledávek druhého insolvenčního navrhovatele by nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o splnění podmínek pro zjištění úpadku dlužníka. K tomu srov. např. důvody R 96/2011, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§141 odst. 2 insolvenčního zákona). Dále v této souvislosti srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/13), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/14), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.
Ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení, jež otevírá otázku přezkoumatelnosti napadeného usnesení, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu