ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1335.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1335/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2009 o dovolání, které podal obviněný J. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 23. 10. 2008, č. j. 6 To 482/2008-540, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 136/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 5. 2008, č. j. 3 T 136/2006-510, byl obviněný J. O. uznán vinným dvojím trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., na tom skutkovém základě, že „1) ve Zlíně dne 9. 6. 2005 převzal od poškozeného JUDr. PhDr. A. C., PhD., prostřednictvím I. Š., částku 3.100,- USD za účelem předání těchto finančních prostředků obchodnímu partnerovi obchodní společnosti G., a. s., se sídlem U., P., jejímž byl zaměstnancem, a to I. A., přičemž svěřené finanční prostředky jmenovanému nepředal, tyto použil pro vlastní potřebu, čímž poškozenému JUDr. PhDr. A. C., PhD. způsobil škodu ve výši 76.154 Kč“ a že „2) ve Z., na ulici R., dne 22. 11. 2005 převzal v kanceláři obchodní společnosti G., a. s., se sídlem U., P., od poškozeného JUDr. PhDr. A. C., PhD., finanční hotovost ve výši 3.000,- USD za účelem předání těchto finančních prostředků obchodnímu partnerovi obchodní společnosti G., a. s., se sídlem U., P., jejímž byl zaměstnancem, a to v R. panu G., a dále dne 20. 12. 2005 na stejném místě převzal od poškozeného JUDr. PhDr. A. C., PhD., finanční hotovost ve výši 10.000,- USD opět za účelem předání těchto finančních prostředků obchodním partnerům obchodní společnosti G., a. s., se sídlem U., P., a to V. C., a M. I. P., přičemž svěřené finanční prostředky jmenovaným osobám nepředal, tyto použil pro vlastní potřebu, čímž poškozenému JUDr. PhDr. A. C., PhD. způsobil škodu ve výši 317.048,- Kč“. Za tyto trestné činy byl podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 23. 10. 2008, č. j. 6 To 482/2008-540, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 10. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. O. následně dovolání, kterým současně napadl i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a - jak je patrno z jeho konečného návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu - také dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutkové závěry soudů obou stupňů - pokud jde o výrok o vině - vycházejí především z výpovědí svědků JUDr. PhDr. C., PhD., Š., K., P. a Z., kteří jsou ovšem všichni provázáni buď zaměstnaneckými nebo rodinnými vztahy a lze se důvodně domnívat, že tato skutečnost mohla s ohledem na povahu projednávaného případu ovlivnit jejich výpovědi v dovolatelův neprospěch. Jejich hodnověrnost bylo proto třeba hodnotit s přihlédnutím k možné podjatosti svědků vůči dovolatelově osobě. Dovolatel rovněž zpochybnil procesní účinnost a validitu důkazu písemným prohlášením svědka P., podle nějž ani on ani svědek C. neobdrželi údajně jím zpronevěřené peněžní částky. Podle mínění dovolatele mohl tento důkaz „vyrobit“ v podstatě kdokoliv. Soudy se s ním však spokojily, aniž by provedly výslech jmenovaných osob nebo za tím účelem dožádaly příslušný orgán R. f., a tím podle dovolatele porušily jeho právo na obhajobu, neboť neměl možnost přímé konfrontace s nimi. Soudy též nezkoumaly, z jakých důvodů měl údajně poškozený JUDr. PhDr. C., PhD., resp. jeho obchodní společnost těmto osobám posílat do R. peníze a zda k tomu vůbec nějaký důvod existoval. Přitom svědek A. ve své výpovědi prohlásil, že žádné peníze od poškozeného dostat neměl. V naznačeném postupu soudů spatřuje dovolatel „zjevné překročení hmotného práva“ ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zák., neboť je toho názoru, že takový způsob provedení dokazování „nemá oporu v trestním řádu“.
V další části dovolání obviněný deklaroval svoji vědomost o tom, že výhrady proti hodnocení důkazů, jak je provedly ve věci rozhodující soudy, nemohou být důvodem dovolání. Takové výhrady však přesto uplatnil, neboť podle jeho přesvědčení posouzení důležité výpovědi svědka A. postrádá nezbytný objektivní a logický základ, jestliže byla považována za výpověď, která ho ze spáchání trestné činnosti usvědčuje, přestože ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Podle dovolatele totiž svědek vyvrátil tvrzení poškozeného a ostatních svědků o existenci nějaké konkrétní zpronevěřené pohledávky. V této souvislosti dovolatel zároveň poukázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se povinnosti dovolacího soudu přezkoumat napadené rozhodnutí případně i ve větší šíři, „než by mohly být velmi omezené dovolací důvody“.
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům pak obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 6 To 482/2008-540, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, č. j. 3 T 136/2006-510, z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. S projednáním dovolání v neveřejném zasedání současně vyjádřil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah v dovolání uplatněného hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a připomněl, že na jeho základě nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy ani jiná procesní pochybení. Dovolatel přitom podle jeho názoru nevznesl jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků souzeného trestného činu, popř. nesprávnost jiného hmotně právního posouzení, když výlučně brojil proti hodnocení důkazů soudy a úplnosti provedeného dokazování. To platí i pro námitky týkající se procesní použitelnosti písemných prohlášení osob P. a C. směřující výlučně do oblasti procesní, netýkající se žádné otázky hmotného práva. Z textu dovolání přitom nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který by výjimečně mohl založit přezkumné oprávnění dovolacího soudu i ve vztahu ke skutkovým zjištěním. Dovolatel se tedy v podstatě domáhal pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem a při vlastním hodnocení výpovědi svědka A. navíc z nejasných důvodů hovoří o jakési „zpronevěřené pohledávce“, ačkoli podle tzv. skutkových vět spočívala podstata jeho trestné činnosti v tom, že si ponechal svěřené peníze v hotovosti, které měl předat dalším subjektům. Podle státního zástupce tedy ve skutečnosti uplatnil výlučně námitky skutkového a procesního charakteru, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Proto státní zástupce své písemné vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. O. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou dovolacího přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2008 a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel primárně uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzovaném případě však dovolatel nenamítl nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem věci vyjádřeným v popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku (a rozvedeným v odůvodnění rozhodnutí obou soudů) a použitou právní kvalifikaci skutku, ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svou dovolací argumentaci založil jednak na polemice s rozsahem provedeného dokazování a jednak na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, konkrétně podle něj účelovou výpověď poškozeného JUDr. PhDr. A. C., PhD. a další pochybnosti vzbuzující svědecké výpovědi, které výpověď poškozeného potvrzují, a dále výpověď svědka I. V. A., kterou měly k dovolatelově tíži v rozporu se zásadami formální logiky hodnotit jako výpověď usvědčující ho z trestné činnosti. Zpochybnil rovněž procesní relevanci písemného prohlášení M. I. P. ze dne 23. 5. 2007 jako důkazu pro účely předmětného trestního řízení. Dovolatel tedy soudům vytkl, že vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci, resp. nesprávně hodnotily důkazy, které závěr o jeho vině nedovolovaly.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutno - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat za předpokladu, že je dán extrémní rozpor mezi zjištěním soudů popsaným ve výroku rozsudku (tzv. skutková věta) a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zřetelně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zjevným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávané věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětných skutků nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku velmi podrobně zabýval provedenými důkazy a zároveň náležitě vyložil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Způsobem respektujícím požadavky kladené na odůvodnění rozsudku ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. se vypořádal mimo jiné i s otázkou věrohodnosti výpovědí ve věci slyšených svědků a poškozeného, prezentoval své hodnotící úvahy stran obsahu výpovědi svědka A. a zdůvodnil, proč dospěl k závěru o vině dovolatele stíhanými skutky a jeho obhajobu v uvedeném smyslu odmítl (viz str. 7 a zejména 8 rozsudku). Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Zároveň při respektování ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil důvody, pro které se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, a proč prakticky totožné námitky obviněného, jako uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, považoval za nedůvodné (viz str. 2, 3 usnesení odvolacího soudu).
Shora naznačený postup soudů svědčí o tom, že skutkový stav věci nebyl zjišťován povrchně a bez zřetele k zásadám uvedeným v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Naopak byl opřen o pečlivý rozbor ve věci provedených důkazů. Dovolatelem naznačovaný extremní rozpor mezi zjištěním soudů a právní kvalifikací skutku byl ve skutečnosti použit jen v rovině prosazení vlastní skutkové verze celého případu a v tomto smyslu nejde o námitku, jíž by bylo možno přiznat jakýkoliv hmotně právní dopad.
K námitce dovolatele, že odvolací soud nevyhověl jeho důkaznímu návrhu výslechem svědků P. a C., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Podle ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. však soud ve svém rozhodnutí musí vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí musí být současně patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč případně nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2., jako nález č. 49, a dále např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 213/2000, III. ÚS 1285/08, III. ÚS 1305/08).
Podle názoru Nejvyššího soudu nebyla v posuzovaném případě tato kritéria soudy prvního ani druhého stupně porušena. Odvolací soud navíc v odůvodnění napadeného usnesení jasně vysvětlil, proč považoval obviněným navrhované doplnění dokazování za nadbytečné. V této souvislosti je třeba nad rámec výše uvedeného také poznamenat, že dovolatelova argumentace o nezbytnosti provedení výslechu svědků P. a C. se odvíjí od zjevně nepravdivého tvrzení, že písemné prohlášení M. I. P. ze dne 23. 5. 2007 nebylo přeloženo do češtiny a jeho pravost nebyla řádně ověřena. Z předloženého procesního spisu je přitom zřejmé, že pravost podpisu jmenovaného na tomto prohlášení byla ověřena notářkou města M. a prohlášení bylo přeloženo do českého jazyka soudem ustanoveným tlumočníkem (č. l. 412, 413 spisu).
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, neexistuje ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného bylo opřeno o námitky, které pod dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod podřaditelné nejsou, nelze přiznat opodstatnění ani uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného J. O. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler