ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1389.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1389/2020-740
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 9 To 173/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 68/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 6 T 68/2018, byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) – skutek pod bodem 1) skutkové věty, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku – skutek pod bodem 2) skutkové věty, a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku – skutek pod bodem 3) skutkové věty, jichž se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
1) dne 9. 6. 2017 v přesně nezjištěné době od 20:00 hod. do 24:00 hod. v chatové oblasti XY v katastru obce XY, bez souhlasu uživatelky E. N., narozené XY a za použití klíčů volně položených v chatě čp. XY, neoprávněně vnikl do osobního motorového vozidla zn. Renault Megane r. z. XY zaparkovaného před chatou, toto vozidlo užil k jízdě na přesně nezjištěné místo, a po návratu ho zaparkoval před chatou čp. XY, ale na jiné místo a v odlišné pozici, než ho v odpoledních hodinách zaparkovala E. N.,
2) dne 10. 6. 2017 v době od 00:15 hodin do 01:10 hodin v chatové oblasti XY v katastru obce XY v chatě čp. XY poté, co došlo mezi ním a poškozenou E. N., narozenou XY, ke slovnímu konfliktu, začal poškozenou fyzicky napadat tím, že do ní strkal, přitom ji udeřil rukou do krku a na hrudník, vulgárně ji nadával a vyhrožoval zabitím jí i nezletilým dětem AAAAA (pseudonym), narozené XY a BBBBB (pseudonym), narozenému XY, které poškozená o víkendu hlídala, poškozená se bránila tím, že jej kousla několikrát do ruky a rovněž pes poškozené ji bránil a kousl obžalovaného do nohy, přičemž se poškozená snažila při konfliktu telefonicky kontaktovat kamaráda F. R., což ji obžalovaný chtěl znemožnit tím, že se snažil vzít ji telefon z ruky, což se mu nepodařilo, a proto po ní hodil skleněnou vázu a zasáhl ji do hlavy, následkem čehož utrpěla tržnou ranku o délce 1 cm ve vlasaté části temene hlavy a zhmoždění krční páteře a drobný hematom na levé ruce, kdy zranění si nevyžádalo pracovní neschopnost, při konfliktu obžalovaný pošlapáním zničil poškozené sluneční brýle značky Polaroid a vyhozením věcí z okna chaty zničil poškozené mobilní telefon značky Samsung Galaxy Grand Prime a tablet nezjištěné značky a způsobil ji tak škodu ve výši 10 500 Kč a svého jednání zanechal až poté, co do něj poškozená strčila a upadl na postel,
3) na témže místě v přesně nezjištěné době od 9. 6. 2017 do 00:15 hodin dne 10. 6. 2017 odcizil z volně položené kabelky finanční hotovost ve výši 4 000 Kč, dále si ponechal hodinky značky Esprit v hodnotě 2 400 Kč, které zanechala poškozená při svém odjezdu z chaty v koupelně, čímž odcizením způsobil škodu ve výši 6 400 Kč .
2. Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozené E. N. na náhradě škody částku ve výši 16 000 Kč.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 6 T 68/2018, podal obviněný odvolání .
4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 9 To 173/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 1, odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu obviněnému uložil zaplatit poškozené E. N. na náhradě škody částku ve výši 5 000 Kč a podle §229 odst. 2 poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 9 To 173/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Nesprávné právní posouzení skutku vychází podle obviněného z opakovaných vad řízení zapříčiněných postupem odvolacího soudu. Připomíná, že obviněný byl v minulosti soudem prvního stupně dvakrát obžaloby zproštěn, a napotřetí nalézací soud obviněného uznal vinným až pod tlakem soudu druhého stupně. Je podle něj nepřípustné, aby odvolací soud obcházel zákon a v režimu §258 odst. 1 písm. b) a §259 tr. ř. neodstraňoval procesní vady řízení, ale ukládal soudu prvního stupně, jak má rozhodovat. Nalézací soud podle mínění obviněného nerozhodl podle svého právního názoru a na základě výsledků dokazování v hlavním líčení, ale pouze tak, aby se zavděčil soudu odvolacímu, který jeho rozhodnutí třikrát zrušil.
7. V rámci polemiky se samotným právním posouzením obviněný uvádí, že v případě přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku byla jediným usvědčujícím důkazem výpověď poškozené, která tvrdila, že obviněný užil automobil bez jejího souhlasu. Výpověďmi dalších svědků přitom podle něj bylo prokázáno, že obviněný tímto automobilem jezdil běžně, a to i sám bez poškozené, přičemž i sama poškozená přímo uvedla, že se obviněný mohl důvodně domnívat, že jejím souhlasem k užití automobilu disponuje, i kdyby jím ve skutečnosti nedisponoval. S ohledem na tuto důkazní situaci není podle obviněného možné, aby odvolací soud ukládal soudu prvního stupně pomíjet zásadu in dubio pro reo .
8. Stran skutku pod bodem 2) obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené, u které bylo zjištěno, že trpí smíšenou poruchu osobnosti projevující se histriónskými rysy osobnosti, a to konkrétně sebedramatizací, teatrálností, emoční labilitou, zvýšenou sugestibilitou nebo manipulativními tendencemi. Upozorňuje i na nepravdivost tvrzení poškozené, že byla kvůli celé události psychiatricky hospitalizována. Dále poukazuje na nízkou důkazní hodnotu výpovědi svědka R., svědkyně E. N. ml., dcery poškozené, a naopak vyzdvihuje výpovědi jeho dětí. Rovněž poukazuje na to, že nebyl proveden výpis telefonních hovorů, kterým by mohly být zjištěny časové podrobnosti o telefonických hovorech poškozené se svědkem R., s její dcerou, a prověřena pravdivost tvrzení těchto osob o tom, kdy jim poškozená telefonovala. Výpis hovorů by však podle obviněného zejména potvrdil, že se ho poškozená snažila druhý den vylákat k dalšímu kontaktu, a že namísto toho, aby ihned nahlásila trestnou činnost, obviněného vylákala do předem připravené konfliktní situace.
9. Obviněný zmiňuje i okolnosti podání trestního oznámení, se kterým poškozená podle jeho názoru otálela a na místo policie volala svému kamarádovi R., ke kterému jela i druhý den. Ve prospěch obviněného svědčí podle jeho názoru i výpověď policisty, který trestní oznámení přijal a podle kterého poškozená od krve nebyla. Rovněž se nepamatoval, že by poškozená měla nějaká zranění. Obviněný také vysvětluje, jak se na místě činu ocitly krevní stopy. S poukazem na znalecký posudek MUDr. Toupalíka a lékařskou dokumentaci rovněž zpochybňuje, že poškozenou škrtil. Skutečnost, že si poškozená vyžádala krční límec, podle něj neznamená, že jej objektivně potřebovala, a už vůbec ne, že se jí obviněný pokusil způsobit újmu na zdraví. Závěr soudu o tom, že „lze připustit, že při konfliktu došlo ke zhmoždění krční páteře“ je podle něj neakceptovatelný, neboť je v evidentním rozporu se zásadou materiální pravdy. Připomíná také, že ze znaleckého zkoumání jeho osoby vyplynulo, že má sklony k nadužívání alkoholu, znalci však uvedli, že není primárně agresivní osobností, byť může jednat situačně impulzivně, případně zkratovitě. Z tohoto zkoumání tedy nijak nevyplynulo, že by se celá událost odehrála tak, jak popisuje poškozená.
10. Dále obviněný upozorňuje, že jediným důkazem o tom, že poškozené zničil sluneční brýle, mobilní telefon a tablet, je její výpověď, neboť tyto věci se na místě činu při ohledání nenašly, a to ani jakékoli jejich části. Byla tedy opět porušena zásada in dubio pro reo .
11. K přečinu krádeže obviněný uvádí, že ani zde nebylo prokázáno, že by se skutek vůbec stal, když jediným usvědčujícím důkazem je opět výpověď poškozené.
12. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a obviněného zprostil obžaloby a poškozenou odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
14. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Jeho jednání je přitom prokázáno především výpovědí svědků R., N. ml., J., J. ml., a důkazy v podobě znaleckých posudků z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, které byly vypracovány na obviněného a poškozenou a z oboru soudního lékařství, který byl vypracován ohledně zranění poškozené, jakož i důkazy listinnými. Dále bylo podle státní zástupkyně jednání obviněného v bodě 2) a 3) výroku rozhodnutí soudu prvého stupně prokázáno výpovědí poškozené E. N., když tato výpověď byla podpořena dalšími důkazy listinnými a rovněž výpovědí svědků R. a N. ml. Snaha obviněného zpochybnit všechny tyto svědky a prosadit jako jedině správnou pouze svoji verzi, která má být podporována pouze zprostředkovanými informacemi od svědků J. a J. ml., podle ní neobstojí, stejně jako jeho snaha naprosto zdiskreditovat s odkazem na závěry znaleckého posudku osobu poškozené. K tomu dále uvádí, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá podle státní zástupkyně Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
15. Kromě toho se podle státní zástupkyně obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Státní zástupkyně je naopak toho názoru, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však podle státní zástupkyně nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
16. Vzhledem k tomu, že výhrady uplatněné dovolatelem nepovažuje za důvodné a že má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupkyně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
17. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný replikou ze dne 2. 2. 2021, v níž znovu poukazuje na to, že odvolací soud namísto odstraňování procesních vad zasahoval soudu prvního stupně do hodnocení důkazů tak dlouho, až jej napočtvrté přiměl k vydání odsuzujícího rozsudku. Dále konstatuje, že vyjádření státní zástupkyně ohledně provedeného dokazování neodpovídají skutečnosti, neboť v jeho prospěch hovoří ucelený soubor řady důkazů, zatímco ve prospěch poškozené pouze její výpověď doplněná v jednom bodě o výpovědi jejího kamaráda a dcery, kteří z většiny pouze reprodukovali informace, které jim sdělila. Ostatně i proto soud prvního stupně obviněného obžaloby opakovaně zprošťoval. Z těchto důvodů obviněný setrval na podaném dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
19. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
26. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
27. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný svoji dovolací argumentaci zaměřil proti výroku o vině všemi třemi skutky. V souvislosti s tím obviněný brojí i proti procesnímu postupu odvolacího soudu, který celkem třikrát zrušil předchozí zprošťující či částečně zprošťující rozsudky soudu nalézacího a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí, čímž podle obviněného tomuto soudu nepřípustně ukládal, jakým způsobem má ve věci rozhodnout. Soudy podle něj porušily i zásadu in dubio pro reo , neboť závěr o vině je podle obviněného založen pouze na protichůdných tvrzeních a naopak mnoho důkazů svědčí o pravdivosti jeho verze a zpochybňuje verzi poškozené. Namítá i vadu opomenutého důkazu.
28. Hned úvodem je však Nejvyšší soud nucen upozornit, že obviněný tuto dovolací argumentaci uplatňuje přesto, že ji uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení, tedy jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení (odvolání je prakticky totožné s dovoláním), a nižší soudy se jí zabývaly a vypořádaly se s ní. S ohledem na toto zjištění proto považuje Nejvyšší soud za nutné rovněž konstatovat, že pokud obviněný v podaném dovolaní opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
29. Nejvyšší soud navíc zjišťuje, že argumentace obviněného, jakkoli uplatněná s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., převážně nesměřuje proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení v duchu citovaného dovolacího důvodu, ale týká se otázek čistě procesních a skutkových.
30. V obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 22. až 24. tohoto usnesení) je však nutno uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy na skutková zjištění navazují. Uvedené námitky (skutkového charakteru) by pak bylo možné v rámci dovolacího řízení přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy. Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016).
31. Je však třeba konstatovat, že obviněný vadu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a ve věci provedenými důkazy ve svém dovolání kvalifikovaným způsobem netvrdí, když pouze nabízí vlastní verzi skutkového děje a vlastní způsob hodnocení důkazů. Rovněž namítá, že měl být proveden důkaz výpisem hovorů poškozené.
32. Nejvyšší soud však po prostudování spisového materiálu žádnou takovou vadu, která by mohla odůvodnit zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, v napadených rozhodnutích neshledal. Stejně tak Nejvyšší soud neshledal, že by postupem krajského soudu, který celkem třikrát zrušil předchozí zprošťující či částečně zprošťující rozsudky okresního soudu, bylo zasaženo do práv obviněného.
33. Soudy provedly dokazování v takovém rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Pokud obviněný namítá, že měl být proveden ještě další důkaz podporující jeho obhajobu, je možno připomenout, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). V nyní posuzované věci pak Nejvyšší soud neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadou opomenutých důkazů, neboť zejména soud druhého stupně se s uvedeným důkazním návrhem obviněného vypořádal.
34. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 20. 5. 2020 se navíc podává, že ani obviněný, ani jeho obhájce provedení žádných nových důkazů nenavrhovali. To samé přitom platí i pro veřejné zasedání konané dne 30. 7. 2020. Obviněný tak opatření výpisu hovorů navrhoval toliko v písemném vyhotovení odvolání. Odvolací soud si jej tedy byl vědom, avšak s ohledem na důkazní situaci se rozhodl tento důkaz neprovést, což, byť v poněkud v obecné poloze, vysvětlil v bodě 29. odůvodnění svého rozsudku.
35. Potřeba opatření a provedení navrhovaného důkazu v nyní projednávané věci nevyvstala ani podle Nejvyššího soudu. Skutek pod bodem 2), kterého se měl výpis hovorů poškozené týkat, byl totiž spolehlivě prokázán již důkazy, které byly ve věci provedeny (k tomu viz níže). Důkazní potenciál obviněným navrhovaného důkazního prostředku je navíc značně pochybný, neboť kromě telefonátu se svědkem R. v době napadení, o jehož existenci neměly soudy pochybnosti, by tento podle mínění obviněného měl zejména prokázat, že mu poškozená druhého dne opakovaně telefonovala a snažila se s ním domluvit další schůzku. Nejvyšší soud však konstatuje, že ani pokud by bylo zjištěno, že poškozená obviněnému skutečně telefonovala, nebylo by možné zjistit obsah těchto telefonátů. Na závěru o vině obviněného by se tak pouze stěží mohlo něco změnit. Lze tedy uzavřít, že námitka opomenutého důkazu není důvodná.
36. Pokud jde o otázku kasačních zásahů odvolacího soudu, je možno připomenout, že soud druhého stupně opakovaně (usnesením ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 9 To 1/2019, ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 9 To 214/2019, a dvěma usneseními ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 9 To 7/2020) zrušil zcela nebo částečně zprošťující rozsudky nalézacího soudu, a to mj. vždy z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud napadený rozsudek zruší pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.
37. Jak správně uvádí obviněný, odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/1992 tr.
38. Uvedeného nesprávného postupu se však odvolací soud v nyní projednávané věci nedopustil. Není totiž pravdou, že by autoritativně ukládal, jakým způsobem má soud prvního stupně ve věci rozhodnout. Z výše citovaných kasačních usnesení odvolacího soudu se podává, že krajský soud opakovaně soudu okresnímu vytýkal, že se při přijímání závěrů o skutkovém ději nevypořádal se všemi důkazy, které byly v řízení provedeny a které mohly významným způsobem ovlivnit závěr o vině. Konkrétně šlo o to, že okresní soud nepřiměřeným způsobem akcentoval zjištěnou histriónskou poruchu osobnosti poškozené a na důkazní situaci nazíral jako na „tvrzení proti tvrzení“. Ve věci byly přitom provedeny i další důkazy, které byly způsobilé průběh incidentu objasnit, zejména výpovědi svědků R., nezletilé AAAAA, N. ml., J., J. ml., psychiatrické znalecké posudky týkající se osoby obviněného a poškozené a soudně lékařské znalecké posudky ohledně zranění poškozené, jakož i důkazy listinné. Pokud krajský soud vytkl okresnímu soudu nedostatečné zohlednění těchto provedených důkazů, přičemž mu neukládal, jakým způsobem mají být tyto důkazy hodnoceny, nýbrž pouze to, že tyto důkazy je třeba při zjišťování skutkového stavu vzít na zřetel, jednalo se o postup zcela předpokládaný ustanovením §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Jedná se navíc i o postup souladný s judikaturou Ústavního soudu, podle kterého odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat, a které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06). O nepřípustné zasahování do volného hodnocení důkazů se tedy v případě postupu odvolací soudu v nyní projednávané věci nejednalo.
39. Pokud jde o nesouhlas obviněného se skutkovými závěry nalézacího soudu, které byly podkladem pro závěr o vině přisouzenými trestnými činy, Nejvyšší soud, jak shora uvedeno, neshledal, že by tyto byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když tento rozpor obviněný v dovolání ani netvrdil. Lze pouze stručně uvést, že obviněný setrval i v rámci své dovolací argumentaci na obhajobě známé již z předchozího průběhu trestního řízení. S touto obhajobou se navíc soudy obou stupňů (byť soud nalézací až po opakovaném zásahu soudu odvolacího – viz výše) pečlivě vypořádaly.
40. Pokud jde o skutky pod body 1) a 3) skutkové věty odsuzujícího rozsudku, ve kterých je spatřováno spáchání přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, lze souhlasit s obviněným, že jediným usvědčujícím důkazem je výpověď poškozené. To však samo o sobě neznamená, že by obviněný za takové situace musel být obžaloby zproštěn. Důkazní situace, kdy proti sobě stojí výpovědi obviněného a poškozené osoby, která je často jediným přímým důkazem, totiž nijak výjimečná. I v takových případech je však možno se v souladu s pravidly hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. zjistit skutkový stav, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Stěžejní je zde požadavek na zvýšenou pečlivost při posuzování všech dostupných výpovědí a věrohodnosti vypovídajících, kdy každou výpověď je nutno pečlivě hodnotit, a to jak v jejích jednotlivých tvrzeních, tak i v její celistvosti, stejně jako ve vztahu k dalším provedeným důkazům, jak jednotlivě, tak v kontextu celkového vyznění. Je třeba se zaměřit na vnitřní a vnější logickou soudržnost, otázku možných logických opomenutí či jiných vnitřních nesrovnalostí, které se mohou objevit, kdy tvrzení je třeba vzájemně poměřovat, posoudit do jaké míry jsou tyto ve shodě a v jakých bodech si naopak protiřečí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 3 Tdo 852/2020). Těmto požadavkům dostál i soud prvního stupně v nyní projednávané věci, byť, jak již bylo uvedeno, až po opakovaném zásahu soudu druhostupňového. Nalézací soud vyhodnotil výpověď poškozené jako věrohodnou, a to i přes nesporně významné zjištění o histriónské poruše osobnosti. Taková porucha osobnosti však tvrzení poškozené nečiní a priori nepravdivým. Okresní soud navíc toto zjištění zasadil do ostatních okolností projednávané věci a přesvědčivě odůvodnil, proč výpovědi poškozené, která je navíc podporována i ostatními zjištěními (např. o požití alkoholu obviněným, nákupu v obchodě v XY, resp. o tom, že si poškozená vyzvedla před incidentem svůj důchod), uvěřil a proč naopak neuvěřil verzi obviněného. Do těchto úvah nalézacího soudu není Nejvyšší soud zásadně (až na případy extrémního rozporu, který však v této věci přítomen není) oprávněn v rámci řízení o dovolání zasahovat. Navíc se s nimi ztotožňuje i po věcné stránce.
41. Pokud jde o nejzávažnější ze souzených skutků, tedy skutek pod bodem 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, zde je situace od předchozích dvou skutků odlišná v tom, že kromě výpovědi samotné poškozené existuje celá řada dalších důkazů, které potvrzují verzi poškozené o tom, že ji obviněný napadl a vyhrožoval jí. Tyto důkazy byly již v řízení před soudy obou stupňů opakovaně zmiňovány a soudy se s obhajobou obviněného týkající se věrohodnosti poškozené, výpovědi svědka R. a dalších svědků a znaleckých posudků, jakož i dalších jím tvrzených okolností často spekulativní povahy [např. ohledně výpisu hovorů (viz výše) či okamžiku podání trestního oznámení], náležitě vypořádaly (nalézací soud na str. 21 až 23 a odvolací soud v bodě 25. a 26. odůvodnění). Pouze pro úplnost lze připomenout, že obviněný je kromě výpovědi poškozené jednoznačně usvědčován i výpovědí svědka R. a N. mladší a zjištěnými poraněními na hlavě poškozené. Soudy se rovněž pečlivě zabývaly tím, že u části těchto důkazů se jedná o důkazy odvozené od tvrzení poškozené, jakož i případnou motivací těchto osob obviněného poškodit. Rovněž i zde platí, že zjištěná porucha osobnosti poškozené nemusí činit její výpověď bez dalšího nepravdivou či zkreslenou. Okolnosti zjištěné v nyní projednávané věci svědčí naopak pro závěr o pravdivosti její výpovědi a ve svém celku podporují závěr o vině obviněného i skutkem pod bodem 2), který bylo na základě těchto důkazů možno učinit bez důvodných pochybností. Aplikace zásady in dubio pro reo tedy nepřicházela v úvahu. Ani v případě tohoto skutku tak Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy, který by jako jediný mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových zjištění.
42. Lze tak uzavřít, že námitky obviněného, jakkoliv se s ohledem na jejich čistě procesní a skutkovou povahu jednalo o námitky uplatněné mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud neshledal důvodnými.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
43. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
44. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 2. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář