ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1575.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1575/2015 -49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání obviněné Ing. A. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2015, č. j. 8 To 198/2015-796, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 213/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2013, č. j. 2 T 213/2012-270, byla obviněná Ing. A. S. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „jako majitelka bytového domu na ulici Š. v B., který odkoupila dne 28. 12. 2010 od původního vlastníka, převzala od jednotlivých nájemníků domu platby zahrnující platby nájmu, platby záloh na vodu, plyn a elektřinu, ty však nepoužila k danému účelu, tedy platbě záloh na vodu, plyn a elektřinu příslušným dodavatelům, ale pro vlastní potřebu, následkem nehrazení záloh v celkové výši 46.952,- Kč byl dodavatelem plynu, společností RWE ke dni 30. 8. 2011 demontován plynoměr od ústředního topení v domě a následně ukončena smlouva o dodávkách plynu do domu, nedoplatek vzniklý nehrazením záloh za vodné a stočné ve výši 5.229,- Kč byl dodavateli, Brněnské vodárny a kanalizace, a. s., uhrazen přímo nájemníky, i přes skutečnost, že toto již řádně uhradili k jejím rukám, aby jim nebyl odpojen i přívod vody, uvedeným jednáním způsobila nájemníkovi společnosti APEX EURO, s. r. o., škodu ve výši 26.999,- Kč na platbách záloh na vodu, plyn a elektřinu a části doplatku za vodu, J. L. škodu ve výši 4.415,- Kč na platbách záloh na vodu a záloh na plyn k ústřednímu topení v domě, Ing. Z. V. škodu ve výši 1.115,- Kč na platbách záloh na vodu, takto si počínala, přestože pravomocným rozhodnutím Úřadu městské části Brno-Žabovřesky ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. MCBZAB/11989/11/DIVT, jí byla uložena povinnost obnovit dodávku plynu pro ústřední topení v domě, toto neudělala, v důsledku nevytápění se Ing. J. B. - APEX EURO, s. r. o., musel z bytu pro jeho poškození v důsledku nevytápění odstěhovat do náhradního bydlení, poškozená J. L. a Ing. Z. V. v důsledku nevytápění bytů museli zvolit náhradní způsoby vytápění, které nejsou ze zdravotního hlediska vyhovující a nedosahují účinnosti ústředního vytápění“. Za to byl obviněné podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, s přihlédnutím k §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 400 Kč, tedy celkem ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené společnosti APEX EURO, s. r. o., IČ: 26291096, se sídlem Brno, Výstaviště 405/1, škodu ve výši 26.999 Kč, J. L., bytem B., S., škodu ve výši 4.415 Kč, a Ing. Z. V., bytem tamtéž, škodu ve výši 1.115 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. soud poškozeného Ing. Z. V. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 To 186/2013-325, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Z podnětu následně podaného dovolání obviněné Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1339/2013, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. shora citované usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy obou stupňů pochybily v právním závěru o tom, že jednání obviněné – podobě popsané ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku – naplnilo mimo jiné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku . Za nesprávnou pokládal jejich úvahu, že pokud obviněná nepoužila zálohy na energie (média), které jako pronajímatelka převzala od nájemců bytů v domě, k úhradě měsíčních zálohových plateb dodavatelům a nedostála tak své povinnosti podle §687 tehdy účinného občanského zákoníku, vybrané peněžní prostředky „zpronevěřila“. Soudy přitom nevzaly v úvahu reálně existující smluvní vztahy jako právní důvody nakládání s inkriminovanými peněžními prostředky; tj. především úpravu vzájemných práv a povinností obsaženou v nájemních smlouvách uzavřených mezi poškozenými jako nájemci bytů a obviněnou, jakož i okolnost, že osobou povinnou hradit zálohy na základě smluv uzavřených s dodavateli byla právě ona a nikdo jiný. Dovolatelce tak bez bližšího odůvodnění přisoudily postavení jakéhosi prostředníka mezi poškozenými coby faktickými odběrateli medií a dodavatelskými společnostmi a dovodily, že si vybrané platby jako cizí věci přisvojila v rozporu s účelem svěření, jak má na mysli ustanovení §206 odst. 1 tr. zákoníku. Městskému soudu v Brně tak bylo uloženo, aby se v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu – při vázanosti jeho právním názorem k projednávaným otázkám (§265s odst. 1 tr. ř.) – věcí opětovně zabýval a v rozsahu zrušení ji znovu projednal a rozhodl. Šlo v podstatě o to , aby odstranil vytýkané pochybení v právním posouzení jednání obviněné a jeho novou právní kvalifikaci náležitě odůvodnil.
V rámci následného řízení Městský soud v Brně vyhlásil dne 26. 3. 2015 rozsudek pod č. j. 2 T 213/2012-643, jímž obviněnou uznal vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku na částečně upraveném skutkovém základě, že obviněná „jako majitelka bytového domu na ulici Š. v B., který odkoupila dne 28. 12. 2010 od původního vlastníka, převzala od jednotlivých nájemníků domu platby zahrnující platby nájmu, platby záloh na vodu, plyn a elektřinu, ty však nepoužila k danému účelu, tedy platbě záloh na vodu, plyn a elektřinu příslušným dodavatelům, ale pro vlastní potřebu, kdy ani neměla v úmyslu platby realizovat , následkem nehrazení záloh v celkové výši 46.952,- Kč byl dodavatelem plynu, společností RWE ke dni 30. 8. 2011 demontován plynoměr od ústředního topení v domě a následně ukončena smlouva o dodávkách plynu do domu, nedoplatek vzniklý nehrazením záloh za vodné a stočné ve výši 5.229,- Kč byl dodavateli, Brněnské vodárny a kanalizace, a. s., uhrazen přímo nájemníky, i přes skutečnost, že toto již řádně uhradili k jejím rukám, aby jim nebyl odpojen i přívod vody, uvedeným jednáním způsobila nájemníkovi společnosti APEX EURO, s. r. o., škodu ve výši 26.999,- Kč na platbách záloh na vodu, plyn a elektřinu a části doplatku za vodu, J. L. škodu ve výši 4.415,- Kč na platbách záloh na vodu a záloh na plyn k ústřednímu topení v domě, Ing. Z. V. škodu ve výši 1.115,- Kč na platbách záloh na vodu, takto si počínala, přestože pravomocným rozhodnutím Úřadu městské části Brno-Žabovřesky ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. MCBZAB/11989/11/OV/DIVT, jí byla uložena povinnost obnovit dodávku plynu pro ústřední topení v domě, toto neudělala, v důsledku nevytápění se Ing. J. B. – APEX EURO, s. r. o., musel z bytu pro jeho poškození v důsledku nevytápění odstěhovat do náhradního bydlení, poškozená J. L. a Ing. Z. V. v důsledku nevytápění bytů museli zvolit náhradní způsoby vytápění, které nejsou ze zdravotního hlediska vyhovující a nedosahují účinnosti ústředního vytápění“. Za to soud obviněné podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, s přihlédnutím k §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, opět uložil peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 400 Kč, tedy celkem ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému Ing. Z. V. na náhradě škody částku 1.115 Kč. Poškozená společnost APEX EURO, s. r. o., pak byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněné Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č. j. 8 To 198/2015-796, podle §258 odst. 1, písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. jí poté nově uznal vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku po dalším upřesnění skutkového stavu, že obviněná „jako majitelka bytového domu na ulici Š. v B., který odkoupila dne 28. 12. 2010 od původního vlastníka, převzala od jednotlivých nájemníků domu platby zahrnující platby za nájem a služby s užíváním jednotlivých bytů spojené a tyto si ponechávala, kdy následkem nehrazení záloh v celkové výši 46.952,- Kč byl dodavatelem plynu, společností RWE dne 30. 8. 2011 demontován plynoměr od ústředního topení v domě a následně ukončena smlouva o dodávkách plynu do domu, přičemž neobnovila řádnou dodávku tepla do všech bytů v domě Š., B. prostřednictvím ústředního topení, a to i přesto, že rozhodnutím Úřadu městské části Brna, Brno-Žabovřesky , Odboru všeobecného, ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. MCZAB/11989/11/OV/DIVT, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města Brna, Odboru vnitřních věcí, ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. MMB/0455714/2011, jí byla stanovena povinnost obnovení pokojného stavu obnovením dodávek plynu pro ústřední topení v domě Š. v B., ve lhůtě 15-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, kdy v důsledku neobnovení dodávek tepla do všech bytů v domě Š., B., byli zde bydlící J. L. , Z. V., a J. B., nuceni v důsledku tohoto nevytápění zvolit náhradní způsob vytápění, mnohem finančně a fyzicky náročnější, nekomfortní a zdravotně nevyhovující, který navíc nebyl schopen vytopit byt na požadovanou teplotu, a neumožnila tak užívat veškeré prostory bytu, když teplota vnitřního vzduchu činila v období od 11. do 15. listopadu 2011 pouze 9,5 stupňů Celsia, namísto požadovaných průměrných 21,5 stupňů Celsia, zejména v zimním období byli nuceni užívat byt nevětraný, prašný, naplněný věcmi zabraňujícími úniku tepla, či vytvářejících teplo, avšak znemožňujících volný pohyb po bytě, respektive J. B. byl nucen z důvodů nevyhovujících podmínek pro život byt zcela opustit a zajistit si náhradní bydlení “. Za to obviněné podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, s přihlédnutím k §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, uložil peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy výši jedné denní sazby stanovil na částku 400 Kč, tedy celkem ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, odvolací soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému Ing. Z. V. na náhradě škody částku 1.115 Kč. Poškozená společnost APEX EURO, s. r. o., pak byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rovněž proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná Ing. A. S. dovolání , v němž znovu uplatnila důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že v prvé řadě bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť ve věci rozhodl vyloučený orgán. Napadenému rozhodnutí vytkla, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když jím bylo „de facto zamítnuto odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněná poukázala na to, že v první instanci rozhodovala ve věci vyloučená samosoudkyně Mgr. Bartoňová. V dané souvislosti pak zmínila jednotlivá pochybení, kterých se měla samosoudkyně v průběhu hlavního líčení dopouštět. Konkrétně mělo jít o zásahy do textů protokolů o hlavním líčení ze dne 21. 3. 2013 a 11. 11. 2014, provedení výslechu svědka Mgr. F., aniž by byl zbaven povinnosti mlčenlivosti, nestandardní způsob vedení tohoto výslechu; dále se jednalo o apriorní zamítání návrhů obhajoby na doplnění dokazování, nevyhovění žádosti o posunutí začátku hlavního líčení, aby se jej obviněná mohla osobně zúčastnit, hodnocení výpovědí svědků výhradně v neprospěch obviněné, vyhlášení rozsudku bezprostředně po skončení závěrečné řeči obhájce, negativní poznámky k osobě obviněné a argumentům jejího právního zástupce, neochotu samosoudkyně nechat doslovně zaprotokolovat závěrečný návrh obhájce, absenci jejího rozhodnutí o námitkách obviněné proti protokolaci atd. Dovolatelka zároveň uvedla, že samosoudkyně se nevyjádřila ani k otázce existence či neexistence svého poměru k JUDr. Procházkovi, zmocněnci společnosti APEX EURO, s. r. o.
Krajskému soudu v Brně pak obviněná vytkla, že ze zjevných nezákonností v takovém způsobu vedení řízení nevyvodil žádné důsledky a jejich význam zcela bagatelizoval. Svým postupem jí dokonce odňal právo podat stížnost proti rozhodnutí o podaných námitkách proti protokolaci hlavního líčení, jestliže toleroval skutečnost, že soud prvního stupně vůbec rozhodnutí podle §57 tr. ř. neučinil. Namísto toho v rámci odvolacího řízení dospěl k závěru, že rozdíly mezi obsahem zvukového záznamu z hlavního líčení a protokolací nejsou významné.
S odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněná namítla, že soud druhého stupně nedostál své přezkumné povinnosti vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., když vyhlásil odsuzující rozsudek postavený výhradně na úkonech provedených vyloučenou samosoudkyní, vycházeje ze skutkových zjištění, která byla v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatelka poté podrobně reprodukovala svou vlastní výpověď, výpověď svědka P. S. u veřejného zasedání před odvolacím soudem a rovněž psychiatrický znalecký posudek MUDr. Simony Venclíkové, kterým odvolací soud doplnil dokazování. Zdůraznila, že podle závěrů této znalkyně v kritické době trpěla posttraumatickou stresovou poruchou a nebyla schopna se soustředěně věnovat prakticky žádné činnosti. To měl být důvod, pro který udělila Mgr. F. plnou moc, aby se o dům staral. S Mgr. F. pak osobně nejednala. To přenechala svému manželovi, který ji – s ohledem na její zdravotní stav – s problémy v domě příliš nezatěžoval. Znalkyně ve svém psychiatrickém posudku potvrdila především to, že zdravotní potíže obviněnou zcela vyřadily z dřívějšího bezproblémového fungování, když přestala mít o cokoli zájem a neměla potřebnou kapacitu k řešení problémů spojených s koupí domu. Na základě toho jí byl přiznán i částečný invalidní důchod. Nemohla se tedy dopustit nějakého úmyslného jednání či opomenutí se záměrem vypudit obyvatele z domu, a to ani sama, ani v součinnosti s Mgr. F. Její pasivitu a nezájem o dění v domě tak bylo možno kvalifikovat nanejvýše jako nevědomou nedbalost, když se o důsledku své pasivity, tj. o odpojení plynoměru dozvěděla až dodatečně. Žádný z přečinů, kterými byla uznána vinnou, však z nedbalosti spáchat nelze. Soudy obou stupňů nicméně významný posun ve skutkových zjištěních, které přinesl právě důkaz znaleckým posudkem, prakticky nevzaly na vědomí. Namísto toho použily odkaz na dřívější závěr Nejvyššího soudu, který ovšem při svém rozhodování neměl nově provedené důkazy k dispozici.
K právní kvalifikaci skutku jako přečinu útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku dovolatelka namítla, že z žádného důkazu nevyplynulo, že by obyvatelé domu byli před údajným spácháním skutku v tísni a že by tohoto stavu zároveň nějakým způsobem využila. Aplikací dané právní kvalifikace podle jejího přesvědčení odvolací soud porušil též zákaz reformace in peius. Pochybil rovněž v tom, že nepřihlédl k důkazům, jež svědčily o složitosti právní problematiky nabývání, pronajímání a správy nemovitostí a s nimi spojených oprávnění a povinností. Předmětný skutek proto nesprávně posoudil i jako trestný čin (přečin) neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. V dané souvislosti dovolatelka zpochybnila oprávněnost užívání bytových jednotek jednotlivými poškozenými a znovu zdůraznila, že jí nelze přičítat k tíži, pokud se ani její právní zástupce Mgr. F. v dané problematice náležitě nezorientoval. Za podstatné však považuje, že ona sama nikomu v oprávněném užívání bytu vědomě nebránila. Ve spise není uveden jediný úkon či vyjádření, které by v souvislosti se správou domu učinila sama. Protože se nejednalo o důkazně jednoduchou a jasnou věc, nemělo být proti ní vedeno zkrácené přípravné řízení a mělo proběhnout vyšetřování.
Za vadné považuje dovolatelka i výroky o trestu a o náhradě škody. K peněžitému trestu ve výměře 200.000 Kč uvedla, že je nepřiměřeně přísný vzhledem k jejím aktuálním majetkovým poměrům, které dokládala v listinné podobě. Soudům vytkla, že v uvedeném směru rezignovaly na svoji povinnost rozhodnout podle stavu ke dni rozhodnutí a spokojily se s konstatováním stavu, jak byl zjištěn k 21. 3. 2013. Pokud jde o náhradu škody, je přesvědčena, že odvolací soud jí tuto povinnost ve vztahu k poškozenému Ing. Z. V. uložil bezdůvodně. Vzniklá škoda mu měla být údajně způsobena na zálohových platbách za vodu, přestože jmenovaný nikdy nic neplatil a nepatří ani mezi osoby „nájemníků“, vůči nimž mělo trestné jednání dovolatelky směřovat. V jeho rámci k přerušení dodávek vody nedošlo a s ničím jiným údaj uvedený v adhezním výroku nesouvisí. Na spotřebu plynu ke kotli Ing. V. žádnou částkou nepřispěl.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatelka závěrem alternativně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené výroky z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 8 To 198/2015, zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2015, č. j. 2 T 213/2012-643, „jakož i vadné řízení jim předcházející“, a podle §265m tr. ř. ji zprostil podané obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a), nebo b) případně c) tr. ř., nebo podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a podle §265l odst. 3 tr. ř. mu zároveň nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, resp. jiným samosoudcem, nebo aby věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., obviněná podle jeho názoru neuvedla žádné okolnosti, které by zakládaly důvody vyloučení orgánu činného v trestním řízení z projednávání věci uvedené v §30 tr. ř. Spíše se zabývala kvalitou vyjádření samosoudkyně Mgr. Bartoňové k námitce podjatosti a jejími procesními postupy, zejména při provádění dokazování, protokolaci a vedení hlavního líčení. Z výhrad takového charakteru však v žádném případě nelze dovodit nestandardní vztah samosoudkyně k projednávané věci nebo k aktérům řízení. Námitky obviněné uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy podle státního zástupce nelze považovat za důvodné. Nad rámec uvedeného dodal, že předmětný zákonný důvod uplatnila obviněná i ve svém prvním dovolání ve věci, kdy Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1339/2013, její argumentaci neshledal důvodnou. Obsah tohoto rozhodnutí ovšem dovolatelka zjevně nevzala na vědomí.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci tak nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy ani jakákoli jiná procesní pochybení. Podané dovolání přitom podle jeho názoru – i přes svůj značný rozsah – obsahuje jen málo námitek, kterými by obviněná vytýkala nesoulad mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením jako přečinů neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku a útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se nacházejí námitky týkající se správnosti protokolace průběhu jednotlivých hlavních líčení a absence rozhodnutí o námitkách obviněné proti protokolaci, dále námitky týkající se absence podmínek pro konání zkráceného přípravného řízení, jakož i námitka, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil zákaz reformace in peius. Se zřetelem k posledně uvedenému státní zástupce zdůraznil, že dovolatelka byla jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím uznána vinnou dvěma přečiny, přičemž za přečin útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku byla ohrožena podstatně mírnějším trestem odnětí svobody, než tomu bylo při odsouzení za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým ji uznal vinnou soud prvního stupně. K porušení zákazu reformace in peius v právním posouzení skutku nedošlo. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce neodpovídají ani výhrady obviněné vůči uloženému peněžitému trestu, jestliže jej označila za nepřiměřeně přísný. Její námitka týkající se neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů rovněž směřuje do oblasti skutkových zjištění a formálně ji tedy také pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nelze. Státní zástupce k ní pouze podotkl, že Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1339/2013, soudům nižších stupňů žádné doplnění dokazování neuložil. Dovolatelka přitom vytýkala neúplnost provedeného dokazování již ve svém prvním dovolání, když mj. uváděla, že „odvolací soud svévolně neprovedl navrhované důkazy“. Jestliže soudy řadě důkazních návrhů obhajoby opět nevyhověly, pak s ohledem na již zaujaté stanovisko dovolacího soudu nelze podle státního zástupce dovozovat, že by byl takovým jejich postupem založen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.
Za právně relevantní z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje státní zástupce námitku obviněné, že svým jednáním nenaplnila subjektivní stránku trestných činů (přečinů), jimiž byla uznána vinnou. Opodstatnění jí však přiznat nelze. Připomněl, že absenci úmyslného zavinění obviněná namítala již ve svém prvním dovolání. Nejvyšší soud ovšem jejím námitkám nepřisvědčil a její jednání označil za cílenou praktiku, tj. nepochybně za jednání úmyslné ve formě přímého úmyslu podle §15 písm. a) tr. zákoníku. Při novém projednání věci nedošlo k takovým změnám skutkového stavu, pro které by z již zaujatého názoru dovolacího soudu nebylo možno nadále vycházet. Důkazy prováděné na návrh obhajoby měly prokázat pasivní chování dovolatelky a rozhodující úlohu jejího právního zástupce Mgr. F. v celé věci, na kterého se měla jako laik spoléhat a řídit se jeho radami. Tuto obhajobu však obviněná dle poukazu státního zástupce uplatnila již v prvním dovolání podaném v dané trestní věci. Nejvyšší soud k ní zaujal jasné stanovisko, k jehož změně není žádný důvod. Závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nijak trestní odpovědnost obviněné nezpochybnily, když její rozpoznávací i ovládací schopnosti měly být pouze nepodstatně sníženy. Nyní i ve svém prvním dovolání zpochybňovala také existenci právního titulu k užívání bytu, byť tehdy pouze ve vztahu k poškozenému Ing. B., resp. společnosti APEX EURO, s. r. o., přičemž Nejvyšší soud její námitky zřejmě nepovažoval za způsobilé ke zpochybnění právní kvalifikace podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. Tím méně pak podle státního zástupce mohou obstát její námitky, kterými se účelově snaží zpochybnit existenci právních titulů i k dalším bytům v domě, někdy s odkazem na skutečnosti, které měly nastat před mnoha desítkami let (v případě poškozené Ing. J. L.).
Pod výše uvedený dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit také námitku obviněné, že u poškozených nebyl dán stav tísně ve smyslu ustanovení §177 odst. 1 tr. zákoníku. Ani tu však nepovažuje za důvodnou, když má zato, že stav vyvolaný nepříznivými okolnostmi spočívajícími v extrémně zhoršených podmínkách bydlení z obsahového hlediska nepochybně pod pojem „tíseň“ patří.
Výhrady obviněné proti výroku o náhradě škody pokládá státní zástupce za námitky skutkové. Připustil nicméně, že příčinná souvislost vzniku škody na straně poškozeného Ing. V. s jejím jednáním z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku nevyplývá, když odvolací soud z popisu skutku vypustil tu část skutkových zjištění, podle nichž obviněná nehradila ani zálohy za vodné a nájemníci museli příslušnou částku sami znovu zaplatit přímo dodavateli Brněnské vodovody a kanalizace, a. s. Ze skutkové věty nicméně vyplývá, že obviněná si ponechávala veškeré platby za služby spojené s užíváním bytu, přičemž okolnosti vzniku škody na straně poškozeného Ing. V. odvolací soud vyložil na str. 15 svého rozhodnutí. Rovněž výrok o náhradě škody je tedy možno považovat za věcně správný.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce uvedl, že základním procesním předpokladem pro jeho uplatnění je existence takového rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odvolání obviněného nebo státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo §256 tr. ř., popř. odmítnuto podle §253 odst. 3 tr. ř. Jestliže Krajský soud v Brně žádným z uvedených způsobů nerozhodl, uplatnění tohoto důvodu dovolání nepřicházelo v úvahu.
S ohledem na výše rekapitulované důvody státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 17. 5. 2016 obhájci dovolatelky s upozorněním, že k němu může zaujmout další stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však žádnou další reakci z jeho strany neobdržel.
Obviněná Ing. A. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání (jako celek) je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní námitky, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g), a l ) tr. ř., na které odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání obviněné v této části relevantně podáno nebylo a ani být nemohlo. Krajský soud v Brně totiž její řádný opravný prostředek (odvolání) nezamítl ani neodmítl, ale naopak z jeho podnětu v celém rozsahu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a ve věci rozhodl sám rozsudkem novým. Pokud obviněnou nezprostil obžaloby, případně rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení s tím, aby byla projednána jiným samosoudcem, jak se obviněná domáhala, nejde o vadu, jež by zakládala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet například v tom, že soudce nebo osoba mu blízká (srov. §89 odst. 8 tr. zák.) byli poškozeni projednávanou trestnou činností; poměrem k osobě, jíž se úkon přímo dotýká, se pak rozumí zejména poměr příbuzenský, švagrovský, druha a družky, úzce přátelský a nepřátelský. Projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít konkrétní podobu a osobní charakter , aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti soudce objektivně přistupovat k věci a úkonům jí se týkajícím (srov. přiměřeně např. Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 13/2002, rozh. č. T 339).
Zde je namístě připomenout, že k valné většině námitek obviněné vůči způsobu vedení řízení samosoudkyní Městského soudu v Brně Mgr. Hanou Bartoňovou (viz shora), jež mají svědčit o její podjatosti v dané trestní věci, zaujal Nejvyšší soud stanovisko již v předchozím rozhodnutí ve věci (usnesení ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1339/2013, str. 7/8) a nemá důvod na něm cokoli měnit. Skutečnosti odůvodňující dovolací přezkum na podkladě deklarovaného důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. či jiného z důvodů uvedených v §265b tr. ř. pak nespatřuje ani v obhajobou nově namítaných vadách protokolace průběhu hlavního líčení soudem prvního stupně, případně v tom, že samosoudkyně předložila Krajskému soudu v Brně procesní spis spolu s odvoláním obviněné bez toho, aby nejprve rozhodla o námitkách obhajoby uplatněných v režimu ustanovení §57 tr. ř. Uvedený procesní postup navíc odvolací soud neponechal při svém přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) bez povšimnutí, když mu naopak věnoval zvýšenou pozornost a s příslušnými námitkami obviněné se vypořádal dostatečně pečlivě a především ústavně konformním způsobem (viz str. 8 až 11 odůvodnění napadeného rozsudku), jemuž nelze nic vytknout. Námitky dovolatelky tedy postrádají z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. opodstatnění.
Nejvyšší soud dále opětovně uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze relevantně uplatnit tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je obecně možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán, nebo že soud nesprávně posoudil jiné skutečnosti důležité podle norem hmotného práva trestního, nebo jiných (netrestních) právních norem. Povahu právně relevantních námitek tak z hlediska uvedeného dovolacího důvodu nemají výhrady obviněného vůči hodnocení důkazů soudem a rozsahu, v němž byly důkazy provedeny; tj. proti skutkovým zjištěním, z nichž právní posouzení věci vychází. Nejvyšší soud totiž není soudem „třetí instance“, jehož úkolem by byl plný přezkum všech rozhodnutí soudů druhého stupně, když samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do výše uvedených obecných zásad představuje judikatura Ústavního soudu, podle níž je třeba v rámci interpretace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno brát zřetel na ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo obviněného na spravedlivý proces a přihlížet i k závažným vadám řízení, které sice primárně nemají hmotněprávní povahu, nicméně zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi takové vady pak nepochybně spadá např. opomenutí důkazů soudem nebo existence extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Zmíněný flagrantní rozpor lze dovodit tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové (procesní) námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí .
K dovolatelkou namítanému nedostatečnému rozsahu dokazování opakuje, že obecný soud není vázán žádnou zákonnou normou, jež by stanovila pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti či relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Je čistě na jeho uvážení, které důkazy je třeba v řízení provést a zda je případně nezbytné či účelné dosavadní stav dokazování doplnit, a to i k návrhům procesních stran; tj. jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je pak zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.).
Na straně druhé platí, že ačkoli soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), nesmí jeho rozhodnutí ani v tomto ohledu vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). To jinými slovy znamená, že rozhodnutí také v tomto směru musí respektovat požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Výše uvedená ústavněprávní východiska soudy obou stupňů v projednávané trestní věci neporušily . Pokud některým důkazním návrhům dovolatelky nevyhověly, rozhodly o nich v průběhu řízení formou procesních usnesení, jež není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol o hlavním líčení ze dne 26. 3. 2015 na č. l. 639 a protokol o veřejném zasedání o odvolání na č. l. 790 předloženého spisu). Důvody, pro které k provedení některých z navrhovaných důkazů nepřistoupily, přitom řádně vysvětlily v odůvodněních svých meritorních rozhodnutí ve věci (viz str. 17 a 18 písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně a str. 11 a 12 písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu). K opomenutí důkazu soudy, jež by zakládalo dovolací přezkum na podkladě důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy v daném případě nedošlo.
Za právně relevantní nelze považovat ani obecně hmotněprávní námitku obviněné stran absence subjektivní stránky přečinů neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku a útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku v jejím jednání (zde úmyslného zavinění). Obviněná ji totiž opakovaně založila na prosazování vlastní skutkové verze, podle níž se o dění v domě na ul. Š. v B. jako jeho majitelka osobně vůbec nezajímala, neboť ji v tom objektivně bránil zdravotní stav (psychické obtíže), a vyřizování veškerých záležitostí spojených s nemovitostí proto svěřila Mgr. F., jemuž zcela důvěřovala. Žila proto v dobré víře, že jmenovaný si při správě jejího majetku počíná s náležitou odborností a podniká v jejím rámci pouze právně bezvadné kroky. Opět se tedy domáhala revize dílčího skutkového zjištění soudů o jejím vědomém a cíleném zásahu do práv a oprávněných zájmů poškozených nájemců bytů v domě, tzn. že dovolání v této části de facto uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Totéž platí i ve vztahu k té části dovolání, v níž zpochybnila užívací tituly jednotlivých poškozených k bytům, a teprve na tomto základě vznášela námitky proti závěru soudů o naplnění formálních znaků skutkové podstaty přečinu podle §208 tr. zákoníku posuzovaným skutkem.
Ani ve stadiu projednání nynějšího dovolání Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatelky, že by příslušná skutková zjištění byla výsledkem jednostranného, neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů, tedy produktem nepřípustné soudní libovůle. V daném směru pro stručnost odkazuje na zcela vyčerpávající a především zákonným požadavkům (§125 odst. 1 tr. ř.) odpovídající odůvodnění na str. 14 až 18 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 12 až 14 rozsudku odvolacího soudu , vůči němuž nemá žádných výhrad.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněné, podle níž její jednání v soudy zjištěné podobě nevykazovalo zákonné znaky přečinu útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku, jak je – navíc v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius – právně kvalifikoval odvolací soud, neboť u poškozených nebyl dán stav tísně, jehož by mohla zneužít.
Nejvyšší soud jí nicméně nepřiznal žádné opodstatnění .
Dovolatelce předně nelze přisvědčit potud, že Krajský soud v Brně svým rozhodnutím překročil hranice vymezené ustanovením §259 odst. 4 tr. ř., za nichž lze změnit odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného . S její interpretací zásady „zákazu změny k horšímu“ nelze souhlasit. Tu totiž nelze vykládat zjednodušeně tak, že odvolací soud při zrušení rozsudku soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného , při absenci odvolání podaného v jeho neprospěch, nemůže nikdy napravit zjištěné vady v právní kvalifikaci stíhaného skutku. Jeho rozhodnutím toliko nesmí dojít k faktickému zhoršení postavení obviněného , jakkoli jde jinak o právně bezchybné řešení. Tak by tomu bylo tehdy, pokud by odvolací soud v rámci nápravy zjištěné vady uznal obviněného vinným přísněji trestným činem nebo trestným činem spáchaným za závažnějších okolností než jsou ty, podle nichž stíhaný skutek právně posoudil soud první instance; dále jestliže by mu uložil přísnější trest, případně mu uložil povinnost k náhradě škody v širším rozsahu. To se však v daném případě nestalo. V průběhu řízení byla dovolatelka vedle přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku uznána vinnou i přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. ř., resp. následně podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, s možností uložit trest odnětí svobody v sazbě až na dvě léta. Přečin útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku je v tomto smyslu přečinem podstatně mírněji trestným, neboť pachateli lze za něj uložit trest odnětí svobody maximálně ve výši jednoho roku. Z ákaz reformationis in peius tedy odvolací soud neporušil.
Ani po stránce věcné nelze odvolacímu soudu vytknout, že zjištěný skutek právně posoudil jako přečin útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže obviněná jako vlastník bytového domu vědomě podnikla takové kroky, aby došlo k přerušení dodávek základních energetických médií do bytů jednotlivých nájemníků, pak tímto bezohledným jednáním nepochybně do stavu tísně uvedla minimálně poškozené J. L. a Ing. Z. V., u nichž jako u dlouholetých obyvatelů domu a osob již staršího věku bylo možno jen stěží očekávat, že vzniklou situaci snadno a operativně vyřeší zajištěním si náhradního vyhovujícího bydlení. Ti tak byli nuceni strpět zcela nevyhovující podmínky k bydlení, zejména v zimních měsících, nedostatek tepla řešit nekomfortními a nákladnými způsoby vytápění, což vedlo k zásadnímu snížení kvality jejich života. Takto vzniklý stav měl za cíl vypudit je z jimi užívaných bytů bez toho, aby jim dovolatelka musela zajišťovat bytovou náhradu. Zneužití stavu tísně poškozených vyplývá z jejího postupu zcela zřetelně.
Námitkám obviněné stran přílišné přísnosti uloženého peněžitého trestu, výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému Ing. Z. V., nesplnění zákonných podmínek pro konání zkráceného přípravného řízení ve věci a nedostatků v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, Nejvyšší soud z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádnou právní relevanci nepřiznal . Jde znovu o výhrady svou povahou ryze procesního charakteru, případně o argumentaci, v jejímž rámci jsou zpochybňována skutková zjištění rozvedená v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 14/15, v nichž mají napadené výroky svůj podklad.
Protože dovolání obviněné Ing. A. S. bylo opřeno dílem o námitky, které pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu