Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.03.2016, sp. zn. 3 Tdo 297/2016 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.297.2016.1

sp. zn. 3 Tdo 297/2016 -35 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovolání, které podal obviněný Ing. H. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 9 To 349/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 231/2014, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ing. H. H. odmítá . Odůvodnění: I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 2 T 231/2014 , byl obviněný Ing. H. H. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle učiněných skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ poté, co se nejpozději dne 16. 12. 2010 na zasedání Zastupitelstva Městské části P. po přijetí usnesení, jakožto zvolený člen zastupitelstva, dozvěděl, že neuvolnění členové zastupitelstva, kteří přichází o výdělek z podnikání, mohou požadovat proplácení prokazatelně ušlého výdělku v souvislosti s výkonem své funkce pro volební období 2010 - 2014 ve výši 450 Kč za hodinu, zatímco neuvolněným členům zastupitelstva, kteří jsou v pracovním poměru, poskytne jejich zaměstnavatel pouze pracovní volno s náhradou mzdy za dobu potřebnou k výkonu funkce, dne 20. 12. 2010 předložil Městské části P., písemnost označenou jako „Žádost neuvolněného člena Zastupitelstva městské části P., který není v pracovním nebo obdobném poměru" o proplácení údajně ušlého výdělku z podnikání, ve které zatajil existenci svého pracovně-právního poměru, a to přesto, že byl od 01. 09. 2009 v pracovním poměru u Vysoké školy finanční a správní o.p.s., sídlem E., P., čímž porušil ust. §52 odst. 4 ve spojení s ust. §87 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, dle kterého je poskytována náhrada výdělku prokazatelně ušlého v souvislosti s výkonem funkce pouze těm neuvolněným členům zastupitelstva, kteří nejsou v pracovním nebo jiném obdobném poměru, i schválené Zásady řešení náhrady mzdy nebo výdělku ušlého v souvislosti s výkonem funkce neuvolněného člena ZMČ P. ve volebním období 2010 - 2014 ze dne 16. 10. 2010, čímž rovněž uvedl osoby, které měly na starost proplácení náhrad za městskou část, v omyl o tom, že není osobou v pracovním poměru a tudíž může čerpat náhrady za ušlý výdělek z podnikání, o který údajně přichází v důsledku výkonu funkce zastupitele, což doložil městské části následujícími Výčetkami pro výpočet náhrady mzdy nebo výdělku prokazatelně ušlého v souvislosti s výkonem funkce neuvolněného člena zastupitelstva Městské části P., a to: - dne 30. 11. 2010 Výčetkou za měsíc listopad 2010 k proplacení částky ve výši 9.000 Kč; - dne 20. 12. 2010 Výčetkou za měsíc prosinec 2010 k proplacení částky ve výši 36.000 Kč; - dne 31. 1. 2011 Výčetkou za měsíc leden 2011 k proplacení částky ve výši 36.000 Kč; - dne 25. 2. 2011 Výčetkou za měsíc únor 2011 k proplacení částky ve výši 36.000 Kč; - dne 30. 3. 2011 Výčetkou za měsíc březen 2011 k proplacení částky ve výši 36.000 Kč; - dne 28. 4. 2011 Výčetkou za měsíc duben 2011 k proplacení částky ve výši 36.000 Kč; - dne 31. 5. 2011 Výčetkou za měsíc květen 2011 k proplacení částky ve výši 36.000 Kč; - dne 29. 6. 2011 Výčetkou za měsíc červen 2011 k proplacení částky ve výši 36.000 Kč; - dne 27. 7. 2011 Výčetkou za měsíc červenec 2011 k proplacení částky ve výši 36. 000 Kč; - dne 30. 8. 2011 Výčetkou za měsíc srpen 2011 k proplacení částky ve výši 36.000 Kč; - dne 29. 9. 2011 Výčetkou za měsíc září 2011 k proplacení částky ve výši 36.000 Kč; - dne 31. 10. 2011 Výčetkou za měsíc říjen 2011 k proplacení částky ve výši 36.000 Kč; - dne 29. 11. 2011 Výčetkou za měsíc listopad 2011 k proplacení částky ve výši 36.000 Kč; - dne 22. 12. 2011 Výčetkou za měsíc prosinec 2011 k proplacení částky ve výši 27.000 Kč; - dne 30. 1. 2012 Výčetkou za měsíc leden 2012 k proplacení částky ve výši 27.000 Kč; - dne 28. 2. 2012 Výčetkou za měsíc únor 2012 k proplacení částky ve výši 27.000 Kč; - dne 30. 3. 2012 Výčetkou za měsíc březen 2012 k proplacení částky ve výši 27.000 Kč; - dne 26. 4. 2012 Výčetkou za měsíc duben 2012 k proplacení částky ve výši 27.000 Kč; - dne 31. 5. 2012 Výčetkou za měsíc květen 2012 k proplacení částky ve výši 27.000 Kč; - dne 26. 6. 2012 Výčetkou za měsíc červen 2012 k proplacení částky ve výši 27.000 Kč; - dne 31. 7. 2012 Výčetkou za měsíc červenec 2012 k proplacení částky ve výši 27. 000 Kč; - dne 31. 8. 2012 Výčetkou za měsíc srpen 2012 k proplacení částky ve výši 27.000 Kč; - dne 25. 9. 2012 Výčetkou za měsíc září 2012 k proplacení částky ve výši 27.000 Kč; - dne 30. 10. 2012 Výčetkou za měsíc říjen 2012 k proplacení částky ve výši 27.000 Kč; - dne 30. 11. 2012 Výčetkou za měsíc listopad 2012 k proplacení částky ve výši 27.000 Kč; - dne 2. 1. 2013 Výčetkou za měsíc prosinec 2012 k proplacení částky ve výši 27.000 Kč; na základě kterých mu byl proplácen ušlý výdělek v sazbě pro členy zastupitelstva, kteří nejsou v pracovním nebo jiném obdobném poměru, přestože byl v poměru pracovním a věděl, že ušlý výdělek, který mu byl tímto způsobem městskou částí proplacen, je vyplácen neoprávněně, čímž se úmyslně neoprávněně obohatil o finanční částku ve výši 792.000 Kč, a to ke škodě Městské části P., se sídlem n., P. “ . Za to byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené Městské části P., se sídlem n., P. ve výši 792.000 Kč. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 2 T 231/2014 podal obviněný odvolání směřující do všech výroku napadeného rozsudku. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 9 To 349/2015 , a to tak, že dovolání obviněného Ing. H. H. podle §256 tr. ř. zamítl. II. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 9 To 349/2015 podal obviněný dovolání (č. l. 791-794), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný namítl, že soudy porušily jeho ústavní právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když nerespektovaly základní zásady trestního práva. Má za to, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami vznášenými po celou dobu trestního řízení, jež mají zásadní význam pro posouzení stran naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro který byl uznán vinným. Především se jedná o nejasný výklad §52 odst. 4 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“), od kterého se refundace odvíjejí. Odstavec 4 citovaného zákona, který dle něj upřednostňuje pracovní poměr před podnikatelskou činností, je nespravedlivý a potlačuje právo občana na svobodné rozhodování o míře a způsobu obživy, což pocítil ve své trestní věci. Soudy při výkladu tohoto ustanovení zcela nereflektovaly jeho situaci, kdy po řadu let pouze podnikal, výnos z podnikání byl jeho základní a zásadní zdroj příjmu, a to i do časové náročnosti. Citované ustanovení a ani další ustanovení zákona o hlavním městě Praze neupravuje tzv. souběh pracovního poměru a podnikání, kdy navíc podnikání je prioritní činnost zastupitele a pracovní poměr je sekundární činností. Pedagogickou činnost vykonával mimo činnost zastupitele, neboť vždy vše plánoval tak, aby ji mohl vykonávat. Naopak funkci zastupitele vykonával na úkor podnikání, což dokládal i snížením příjmu z podnikatelské činnosti, neboť se podnikání nemohl plně věnovat. Má tedy za to, že výklad citovaného ustanovení soudy je ryze formální a nereaguje na situaci, která není zákonem předvídána ani řešena. Soud by měl použít všech dostupných výkladů právní normy, aby tento výklad co nejblíže řešil vzniklou situaci a své skutkové a právní úvahy poté podrobně uvést ve svém rozhodnutí. Což ovšem v rozhodnutí soudů zcela absentuje, kdy tyto upřednostňují pracovní poměr před podnikatelskou činností, a z provedeného dokazování a právních analýz je zřejmé, že k dané problematice není dostupná žádná judikatura či podrobné výklady. V této souvislosti dále uvedl, že pokud se soudy podrobně nezabývaly touto otázkou, došlo také k porušení zásady in dubio pro reo, jelikož vyvstala zásadní pochybnost o tom, co je pro něj prioritním zdrojem příjmu, za který mu náležela náhrada, z čehož usuzuje na nenaplnění objektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu. Taktéž poukázal na svou obhajobu, jež je citována v rozsudku nalézacího soudu, že zastupitelstvo při koncipování prohlášení postupovalo podle §52 odst. 5 zákona o hlavním městě Praze. Obviněný uvedl, že porušení zásady in dubio pro reo ze strany soudů spatřuje také ve výkladu obsahu a smyslu čestného prohlášení neuvolněného člena zastupitelstva městské části P., který není v pracovním nebo obdobném poměru. Soud rozhodl o jeho vině, za situace, kdy připustil možnost vícero výkladů předmětného čestného prohlášení, přijal za jediný správný svůj výklad a tím rozhodl o jeho vině, aniž by přihlédl k této zásadě, kterou svým závěrem o možnosti vícero výkladů zcela popřel. Obviněný má taktéž za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a navíc je možno uplatnit ustanovení §19 tr. zákoníku, neboť jednal v souladu s výkladem zákona, jenž i sám soud připouští jako výklad možný. Tyto námitky byly soudy odmítnuty jako nedůvodné, aniž by si obstaraly důkazy, které by osvětlily pozadí přijímání předmětného textu prohlášení, tedy zda mu bylo zcela zřejmé, že neměl nárok na jím uplatňované náhrady. Je přesvědčen, že soudy učinily nesprávný závěr při posouzení obsahu a smyslu prohlášení, nesprávně učinil závěry o naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, neboť nerespektovaly výše uvedené zásady a principy trestního práva. Dále uvedl, že soudy nerespektovaly ustálenou judikaturu v otázce úmyslného jednání pachatele, kdy základním předpokladem jednání pachatele ve vztahu k úmyslu při spáchání trestného činu podvodu je úmysl spáchat tento trestný čin ještě před započetím jeho realizace. Tato zásadní skutečnost nebyla soudem prokazována, ani prokázaná. Jeho úmysl je spatřován v nesprávném, a podle soudů účelovém výkladu §52 zákona o hlavním městě Praze a obsahu prohlášení. Soudy nicméně připustily, že výklad předmětného prohlášení, tak jak jej prezentoval, je možný. Výklad předmětného prohlášení je závislý na posouzení interpunkce v dané větě prohlášení. Znění prohlášení bylo projednáno, odsouhlaseno, a podle jeho vědomí přijato, kdy neměl ani prostor zamýšlet, že bude páchat trestnou činnost, která je mu kladena za vinu. Z uvedeného je zřejmé, že neměl před započetím jednání úmysl jednat protiprávně. Nebyly tedy naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, především subjektivní stránka. Taktéž vytkl soudu odmítnutí jeho argumentace stran lehkovážného jednání poškozené, tedy Městské části P. Uvedl, že starosta, jako jediný statutární zástupce úřadu, po celou dobu věděl, že obviněný podniká a je i pedagogem na vysoké škole v pracovním poměru. Byli spolu v pracovním styku a řešili spolu i otázku jeho zaměstnavatele, tedy starosta disponoval všemi potřebnými informacemi, a přesto neučinil žádné opatření k zabránění vzniku škody. Tímto svým jednáním porušil nejen své povinnosti řádného hospodáře, ale choval se lehkovážně a zapříčinil tak vznik vysoké škody. Jeho odpovědnost je tedy nemožná. Na základě výše uvedeného obviněný Ing. H. H. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 9 To 349/2015, podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265 l tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 17. 2. 2016, sp. zn. 1 NZO 7/2016. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný opakuje svou dřívější obhajobu, uplatněnou zejména v odvolání. Zcela se ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu ohledně předmětných námitek, jenž nevzbuzuje pochybnosti o své správnosti. Dále uvedl, že obviněnému lze přisvědčit v otázce způsobu prosazování náhrad, kdy se při souběhu zaměstnání a podnikání uplatní náhrady v tom poměru, v jakém dotčený podnikatel a zaměstnanec dříve dosahoval příjmu. Obviněný by skutečně mohl čerpat náhrady za výpadek dřívějšího příjmu z podnikání, avšak zákonodárce v předmětném ustanovení §52 odst. 4 zákona o hlavním městě Praze takové řešení nezvolil. Sám obviněný správně poukázal ve svém dovolání, že citované ani jiné ustanovení tuto situaci neupravuje. Záměrem zákonodárce bylo nahradit neuvolněným členům zastupitelstva pouze výpadek jednoho z těchto příjmů, přičemž za prioritní zvolil příjem z pracovního poměru. Pokud obviněný s tímto nesouhlasí, jedná se o námitku směřující do oblasti legislativy, nikoliv do právního posouzení skutku. Ve vztahu k námitce užití, resp. neužití principu ultima ratio odkázal státní zástupce na odůvodnění odvolacího soudu a k argumentaci obviněného uvedl, že v jeho věci se sice jednalo o soukromoprávní vztah, v němž však vznikla škoda na veřejných prostředcích. K zásadě in dubio pro reo dodal, že argumentace obviněného je mylná, pokud uvedenou zásadu vztahuje k právnímu posouzení, jelikož platí, že soud zná právo a při výkladu právní normy nelze vážit žádné pochybnosti. Zásada in dubio pro reo se uplatní pouze při hodnocení důkazů a nikoliv při zvažování správného výkladu právního předpisu. Ostatní námitky obviněného považuje za toliko procesní námitky napadající skutková zjištění. Námitku obviněného stran porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces tím, že soud nerespektoval základní zásady trestního řízení, avšak tyto vyjma výše uvedené zásady in dubio pro reo blíže nespecifikuje, považuje za příliš obecnou a nekonkrétní, a tedy se k ní nelze blíže vyjádřit. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 9 To 349/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. H. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (především námitka stran neprovedení důkazu soudy k objasnění pozadí přijímání textu čestného prohlášení zastupitelstvem) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, zda jeho základním příjmem byla jeho podnikatelská činnost či naopak pracovní poměr a do jaké míry zasahoval výkon funkce zastupitele do jeho podnikatelské činnosti, resp. jaký to mělo vliv na příjmy z podnikatelské činnosti; jaký význam měl text čestného prohlášení, resp. zda bylo možno připustit vícero výkladů, a zjištění stran toho, zda a do jaké míry mělo na skutek vliv lehkovážné jednání poškozené Městské části P. a s tím související odpovědnost starosty coby statutárního zástupce poškozené), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že hodnocení důkazů neodpovídá zásadě presumpce neviny) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že neměl úmysl jednat protiprávně, jednal v souladu s výkladem zákona, který je možný a po celou dobu, kdy náhrady čerpal, poškozená, resp. její statutární zástupce věděl o všech podstatných okolnostech k posouzení, zda jeho nárok na náhrady je či není oprávněný). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že nelze přisvědčit námitkám obviněného stran připuštění možnosti vícero výkladů předmětného čestného prohlášení a ryze formálního a nejasného výkladu ustanovení §52 odst. 4 zákona o hlavním městě Praze ze strany soudů, které uplatnil jednak ve vztahu k výše uvedenému pravidlu in dubio pro reo, ale taktéž k nenaplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu. Nalézací soud se podrobně a pečlivě zabýval výkladem daného ustanovení, stejně jako textem čestného prohlášení, kdy nelze jeho závěrům ničeho vytknout. V podrobnostech lze na tyto pasáže odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu odkázat (strana 7 až 10 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se taktéž těmito námitkami obviněného zabýval, kdy uvedl, že „ rozhodně nelze souhlasit s obhajobou, že soud I. stupně považoval text zásad, na jejichž základě obžalovaný uplatňoval náhrady, za nesrozumitelný či zmatečný, pouze poukazuje na to, že nelze Prohlášení, které bylo základem pro toto čerpání, posuzovat izolovaně od jeho nadpisu, znění zákona a zásad, které je naprosto jednoznačné“ (str. 7 rozhodnutí odvolacího soudu), a dále, že „ soud I. stupně se zabýval textem příslušného ustanovení zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, které danou problematiku uplatnění náhrad řeší. Vylučuje, že by si obžalovaný mohl předmětný zákon a zásady z něho vzešlé vykládat jinak, než jaké je jejich skutečné znění, bez ohledu na to, že není právník“ (str. 8 rozhodnutí odvolacího soudu). Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítá, že jednal v právním omylu. Podle §19 odst. 1 tr. zákoníku , kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat . Dle odst. 2 se bylo možno omylu vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží . V projednávaném případě není sporu o tom, že obviněný se ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 tr. zákoníku mohl omylu vyvarovat, a tedy v právním omylu nejednal. Obviněný je vysokoškolsky vzdělaný člověk, navíc pedagog na vysoké škole. Znění zákona, které bylo základem pro výplatu náhrad, mu bylo známo. Jako zastupitel měl možnost jim prezentovanou nejasnost ve výkladu předmětného ustanovení zákona o hlavním městě Praze a čestného prohlášení, jenž setrvale uplatňuje v rámci své obhajoby, právně řešit. Odvolací soud k danému uvedl, že „ tvrzení, že jeho okolí ho mělo upozornit na případné pochybení, je bez významu pro posouzení jeho právní odpovědnosti za předmětnou trestnou činnost. Nedostatku a nemožnosti kontroly MČ si byl plně vědom, což mu umožnilo po tak dlouhou dobu tyto úhrady neoprávněně uplatňovat. Jeho jednání však odporovalo právním předpisům. Pokud by skutečně o právní omyl u něho šlo a vzaly by se v úvahu všechny namítané skutečnosti ve smyslu §19 odst. 2 tr. zákoníku, mohl se jej vyvarovat a v takovém případě by stejně přicházela v úvahu jeho tr. odpovědnost“ (str. 9 rozhodnutí odvolacího soudu). Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil. Přestože obviněný ve svém dovolání přímo nenamítá uplatnění principu ultima ratio, avšak činí tak prostřednictvím námitek stran lehkovážného jednání poškozené Městské části P., považuje Nejvyšší soud za podstatné uvést, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109 - 118). Případné porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že skutek, kterého se obviněný dopustil, má zcela jistě trestněprávní charakter. Otázkou užití principu ultima ratio v projednávané věci se zabýval odvolací soud, kdy uvedl, že „nelze ani souhlasit s tím, že by snad připadalo v úvahu užití principu ultima ratio. Naopak právě vzhledem k tomu, že se obžalovaný dopustil předmětné tr. činnosti jako zvolený zastupitel zvyšuje stupeň společenské škodlivosti jeho jednání, i když nebyl jediný, kdo zákonem dané možnosti zneužil k vlastnímu obohacení“ (str. 9 rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17). IV. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. H. H. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 23. 3. 2016 JUDr. Petr Šabata předseda senátu