ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.622.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 622/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání obviněné D. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 To 405/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 210/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné D. V. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 13 T 210/2016, byla obviněná D. V. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznán vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustila tím, že:
poté, co K. D., majitelka nebytových prostor na ul. S. v J., kde obžalovaná A. Š., jejíž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, provozovala prodejnu, s touto ukončila k 30. 11. 2013 spolupráci z důvodu neplacení nájemného, obrátila se obžalovaná A. Š. na obžalovanou D. V. s žádostí o uzavření nové smlouvy o nájmu uvedených prostor s tím, že obžalovaná D. V. by figurovala formálně jako nájemce, avšak prodejnu by i nadále provozovala obžalovaná A. Š., která by rovněž hradila nájem a služby s tím spojené, s čímž obžalovaná D. V. souhlasila, ačkoliv věděla, že obžalovaná A. Š. měla v minulosti finanční problémy a k ukončení spolupráce s obžalovanou A. Š. ze strany poškozené došlo z důvodu neplacení nájemného,
a následně v souladu s uvedenou dohodou obžalovaná D. V. uzavřela dne 19. 1. 2014 s K. D. nájemní smlouvu, v níž se zavázala k platbě měsíčního nájemného ve výši 14.000 Kč a ostatních služeb, přičemž obžalovaná A. Š. při přípravě nájemní smlouvy do kolonky nájemce vyplnila osobní a kontaktní údaje osoby jménem D. V., nar. ..., bytem V H., P., včetně identifikačního čísla náležícího společnosti, v níž je jmenovaná jednatelkou, a to bez jejího vědomí a souhlasu a bez vědomí a souhlasu obžalované D. V. i poškozené K. D.,
následně nejméně do května 2014 prodejnu provozovala obžalovaná A. Š., avšak sjednané nájemné ani jiné platby nadále řádně nehradila a poté prodejnu bez dalšího opustila,
přičemž k ukončení nájemního vztahu mezi obžalovanou D. V. a K. D. došlo až na základě výpovědi ze strany K. D. z října 2014,
čímž byla podvodným jednáním obžalovaných A. Š. a D. V. poškozené K. D. způsobena škoda na dlužném nájmu a platbách za odebranou elektřinu a plyn nejméně ve výši 121.617 Kč.
Za uvedený přečin Okresní soud v Jihlavě uložil obviněné podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou K. D. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 13 T 210/2015, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 To 405/2016, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 To 405/2016, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněné rozhodnutí ve věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a to zejména v otázce, zda její jednání má znaky přečinu. Obviněná zdůrazňuje, že pro právní kvalifikaci skutku je zcela zásadní, aby ve skutkové podstatě bylo zahrnuto i zavinění, když v případě uvedeného trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění. Podle dovolatelky ze skutku není možno dovodit, v čem spočívala protiprávnost jejího jednání. Nelze ani dovodit, že by uvedla někoho v omyl či využila něčího omylu a existenci příčinné souvislosti mezi jednáním a vzniklým následkem. Obviněná uvádí, že nepopírá, že uzavřela předmětnou nájemní smlouvu, ovšem odmítá, že by fungovala jako fiktivní nájemce. Takový pojem právní úprava nezná. Vyjadřuje přesvědčení, že na ní přešly všechny práva a povinnosti nájemce a že není důležité, kdo fakticky předmět nájmu užíval, když tato skutečnost neměla na právní postavení nájemců žádný vliv. Navíc i pokud by to bylo podstatné, lze to řešit v souladu se zásadou ultima ratio. Pokud by skutečně existovaly pochybnosti o tom, kdo je nájemce, tak by bylo nutno hodnotit užívání předmětných prostor jako užívání bez právního důvodu a jí by nevznikla povinnost hradit nájem. Zároveň obviněná vyjadřuje pochybnosti o subjektivní stránce předmětného přečinu a existenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vzniklou škodu. Zdůrazňuje, že zavinění je třeba posuzovat ke dni uzavření nájemní smlouvy a že nemohla být dopředu srozuměna s tím, že spoluobviněná A. Š. nájem nebude hradit. Pokud škoda vznikla nahodile, když důvodně předpokládala, že v předmětných nebytových prostorách bude realizována podnikatelská činnost a z této bude hrazeno nájemné, tak nemohla být v době uzavírání předmětné nájemní smlouvy být srozuměna s tím, že nájemné nebude hrazeno.
V závěru podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně 10. 1. 2017, sp. zn. 4 To 405/2016, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 13 T 210/2015, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 1 NZO 475/2017, sdělil, že převážná část uplatněné argumentace je jen opakováním důvodů uvedených v podaném odvolání, když hodnotí provedené důkazy a postup soudu při hodnocení důkazů. Poškozená byla uvedena v omyl jednáním jak obviněné, tak i spoluobviněné, když současně nelze pominout, že obě spoluobviněné se dlouhou dobu znaly a spoluobviněná obviněné alespoň v hrubých rysech sdělila, co bylo důvodem ukončení nájemního vztahu mezi ní a poškozenou a že po ní chce, aby formálně figurovala v nové nájemní smlouvě, přestože by obchod a činnosti s ním spojené nadále provozovala spoluobviněná. Její jednání tedy odpovídá zdánlivému právnímu úkonu podle §551 NOZ. Protože obviněné byla známa předchozí špatná finanční situace spoluobviněné, že obchod již předtím neprosperoval a důvod ukončení předchozího nájemního vztahu, tak musela být přinejmenším srozuměna s tím, že nájem nemusí být hrazen, což s nakonec i stalo. Zavinění obviněné je tedy dáno v úmyslu eventuálním. O věrohodnosti obviněné nesvědčí ani skutečnost, že v nájemní smlouvě byly uvedeny data jiné osoby, když jen stěží lze uvěřit tomu, že by si obviněná nevšimla při podpisu smlouvy jiného data narození a bydliště u své osoby. Z těchto důvodů považuje podané dovolání ze zjevně neopodstatněné.
V závěru státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska vyjádřil souhlas s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněná naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že podle jejího názoru nebyla fiktivní nájemce, ve skutečnosti, že neuvedla poškozenou v omyl a nedostatku zavinění, neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a porušení zásady ultima ratio.
Lze konstatovat, že uplatněné námitky lze částečně pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Jedná se o námitky vztahující se k uvedení poškozené v omyl, nedostatku zavinění, neexistenci příčinné souvislosti a porušení zásady ultima ratio.
Ohledně další argumentace obviněné lze uvést, že obviněná toliko zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů, že nebyla fiktivní nájemce. Takto uplatněné námitky směřují do způsobu hodnocení důkazů, a tudíž mají procesní charakter. Obviněná v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, předestírá vlastní verzi skutkového děje a požaduje, aby soudy vycházely z její verze. Takto formulované námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který ovšem není ani v dané věci namítán, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany obviněné se jednalo o tzv. fiktivní nájemní smlouvu, mají jeho závěry oporu v provedených důkazech. V tomto směru je třeba poukázat na výpověď samotné obviněné a spoluobviněné A. Š., ze kterých je nepochybné, že obviněná fakticky nájemní smlouvu neuzavírala s úmyslem, že by v pronajatých prostorách podnikala, nikdy o tom vážně neuvažovala, ačkoliv poškozeným nepravdivě uváděla, že již několik obchodů provozuje, což nepochybně posílilo její důvěryhodnost, přičemž toto tvrzení se prokazatelně nezakládalo na pravdě (viz výpověď svědků D. a D.). Obviněná již v době uzavírání nájemní smlouvy jednala s vědomím, že obchod bude provozovat a jeho činnost realizovat spoluobviněná A. Š., činnosti související s provozováním obchodu ji nijak nezajímaly, ačkoliv jí z nájemní smlouvy vyplývala řada povinností, jako např. hradit nájemné a služby spojené s nájmem nebytových prostor, žádné kroky k plnění svých povinností vyplývajících z této smlouvy nerealizovala a ani neověřila, zda tyto kroky provedla spoluobviněná, nezajímala se o to, zda je nájem řádně hrazen, ačkoliv ve smlouvě vystupovala jako nájemce. Soudem prvního stupně použitý pojem fiktivní nájemce vyjadřuje faktický stav, jedná se o vyjádření skutečnosti, že obviněná nikdy reálně nechtěla naplnit obsah předmětné nájemní smlouvy.
V souvislosti s argumentací obviněné, že nájemní smlouva byla platná a že se tedy nemohla dopustit přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je třeba uvést, že v obecné rovině platí, že tohoto trestného činu se může dopustit pachatel i v rámci obvyklého závazkového vztahu, aniž by porušil nějaký právní předpis, na který trestní zákon neodkazuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1287/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 784/2010). Nad rámec shora uvedeného lze uvést, že i pokud by byla předmětná smlouva neplatná, tak by to nevylučovalo trestní odpovědnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 895/2014). Navíc je nutno i zdůraznit, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (nyní §551 NOZ) pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 občanského zákoníku (nyní §547, §580 odst. 1 NOZ) pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a občanského zákoníku (nyní §583 až §585 NOZ), jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy, nikoliv osoba, které omyl vyvolala (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 228/2015).
Ohledně námitky obviněné týkající se uvedení poškozené v omyl lze konstatovat, že zvolená argumentace naplňuje uplatněný dovolací důvod, neboť se vztahuje k naplnění všech znaku objektivní stránky zvoleného trestného činu. V dané věci byla obviněná uznána vinnou skutkem, ve kterém je spatřováno spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená.
Objektem ochrany trestného činu podvodu je zde majetek. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije či zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne větší škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele či jiné osoby. Za omyl se považuje vždy rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo jedná v omylu, a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Za uvedení v omyl je tedy třeba pokládat takové jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, jež se neslučují s faktickým stavem věci, přičemž není podstatné, zda pachatel uskuteční své jednání konáním, opomenutím nebo mlčky tzv. konkludentním jednáním. Pachatel může naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu i tím, že využije něčího omylu. V tomto případě se sice pachatel sám nepřičiní o vyvolání omylu jiné osoby, nicméně po poznání omylu jiného se cíleně snaží dosáhnout obohacení sebe či další osoby, a to v příčinném vztahu k existujícímu omylu jiného. Podobně je tomu i při zamlčení podstatných skutečností (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1852 až 1855).
Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dospěl k závěru, že obviněná uvedla poškozenou v omyl. Uvedení v omyl podle soudů nižších stupňů spočívalo v tom, že nájemní smlouvu s poškozenou uzavírala při vědomí skutečnosti, že předmětný obchod nebude nikdy provozovat, a že provozování obchodu přenechá spoluobviněné A. Š., kdy se fakticky nehodlala na činnosti obchodu nijak podílet a to ani na hrazení nájemného a služeb spojených s užíváním nebytových prostor, které byly předmětem nájmu, což poškozené zatajila (blíže viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud shledal, že závěry soudů o uvedení poškozené v omyl jsou správné a mají oporu v provedeném dokazování. Za uvedení poškozené v omyl lze považovat takové jednání obviněné, která ačkoliv věděla, že sama nikdy nehodlá naplnit důvod nájmu, tj. provozovat obchod s potravinami, nikdy nehodlala sama hradit nájemné a služby spojené s užíváním obchodu, vědomě při uzavírání nájemní smlouvy zatajila poškozené skutečnost, že obchod bude fakticky provozovat spoluobviněná, která ho již dříve provozovala a nehradila nájem, což i bylo důvodem ukončení předchozího nájemního vztahu, a že právě tato spoluobviněná má hradit nájemné a služby za užívání předmětného nebytového prostoru. Skutečnost, kdo bude předmětný obchod fakticky provozovat a kdo má hradit nájemné a služby spojené s užíváním nebytového prostoru nepochybně ve vztahu k poškozené představovaly podstatný údaj, který měl vliv na uzavření či neuzavření nájemní smlouvy, což nakonec vyplývá i z jejího vyjádření, když výslovně uvedla, že nájemní smlouvu se spoluobviněnou A. Š. ukončili z důvodu neplacení nájmu, což i obviněné sdělila a že neměla zájem v nájemní smlouvě se spoluobviněnou pokračovat (viz č. l. 106–107). Jednalo se tedy o neshodu v představě poškozené v tom, kdo bude nájemcem a kdo bude hradit nájemné a služby spojené s užíváním předmětných prostor, s faktickým stavem věci, který jí obviněná záměrně zatajila.
Rovněž argumentace týkající se zavinění naplňuje zvolený dovolací důvod, neboť obviněná namítá, že u ní není dána subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, tedy úmysl poškozenou podvést. Z hlediska subjektivní stránky se pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, když postačuje i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 2. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zároveň platí, že zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu. Závěr o tom, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Jak je patrno z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento dospěl k závěru, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu (viz str. 6 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil, když i své úvahy ohledně naplnění subjektivní stránky jednání obviněné rozvedl z pohledu námitek, které uplatnila v podaném dovolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání (viz str. 3–4 rozhodnutí soudu druhého stupně).
Nejvyšší soud považuje za potřebné konstatovat, že při posuzování úmyslu obviněné poškozenou podvést není možno vycházet jen z její výpovědi a tuto bezvýhradně akceptovat, byť lze připustit, že v dané věci ze samotné výpovědi obviněné lze dovodit její úmysl poškozenou podvést. Výpověď obviněné je vždy nutno hodnotit z pohledu dalších provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že samotná obviněná připouští, že nikdy neměla v úmyslu hradit nájemné včetně služeb spojených s užíváním předmětného obchodu. Již při uzavírání nájemní smlouvy jednala s vědomím, že nájemné a služby má hradit spoluobviněná, což vyplývá nejen z její výpovědi, ale i výpovědi spoluobviněné. Současně je z výpovědi poškozené zřejmé, že při uzavírání nájemní smlouvy byla obviněná seznámena s tím, z jakých důvodů byla ukončena nájemní smlouva se spoluobviněnou, že důvodem byla skutečnost, že nehradila nájemné, když i spoluobviněná připustila, že měla s obviněnou kamarádský vztah, že tato věděla o jejich jistých finančních problémech, co měla dříve (zavření obchodu). Přesto při vědomí špatné finanční situace spoluobviněné, která již dříve nehradila nájem, nájemní smlouvu uzavřela a fakticky neučinila žádné kroky k tomu, aby nájemné a služby byly hrazeny, ačkoliv nájemcem byla ona. Jinak řečeno, obviněná neměla se spoluobviněnou žádnou dohodu o tom, že by ji tato dokladovala, že nájemné a služby hradí, popř. že bude nájemné a platby za služby hradit k jejím rukám a ona je přeposílat poškozené, tedy neučinila žádné kroky k zajištění a prověření skutečnosti, zda nájemné a služby budou skutečně hrazeny poškozené. Tedy obviněná, ačkoliv primárně chtěla uzavřením nájemní smlouvy pomoci spoluobviněné, aby mohla dále podnikat, svým faktickým jednáním vyjádřila srozumění s tím, že nájemné případně nebude hrazeno a poškozené bude způsobena škoda na majetku. Obviněná totiž musela být vzhledem ke všem skutečnostem, které jí byly známy v době uzavírání nájemní smlouvy a skutečnosti, že neučinila žádné kroky k tomu, aby si ověřila, že nájemné a služby budou hrazeny spoluobviněnou, srozuměna s tím, že nájemné a služby fakticky hrazeny nemusí být a byla s tím smířena (jedná se o případ nepravé lhostejnosti). Srozuměním u úmyslu nepřímého se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005). Proto nelze námitce obviněné přisvědčit.
Rovněž námitka směřující do neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a způsobeným následkem, vzniklou škodu, je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se týká objektivní stránky trestného činu. Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal. Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnutý zaviněním. Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (R 20/1981). Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. R 69/1953, R 20/1981 a R 21/1981). U úmyslných trestných činů tedy pachatelovo zavinění musí zahrnovat příčinný průběh jako možný, přičemž pro tento případ s ním musí být pachatel alespoň srozuměn (blíže viz P. Šamal a kol., Trestní zákoník I. §1až 139, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 124).
V dané věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve věci je dána existence příčinného vztahu mezi jednáním a následkem. Pokud by totiž obviněná neuzavřela nájemní smlouvu s poškozenou, tak by nemohlo dojít k následku, tedy vzniku škody na straně poškozené, když poškozené nebylo hrazeno nájemné (nedostalo se jí očekávaného přírůstku) a musela za obviněnou hradit služby spojené s užíváním předmětného prostoru, ačkoliv podle nájemní smlouvy měla tyto hradit obviněná. Ke vzniku následku došlo v důsledku uzavření nájemní smlouvy a nehrazení nájemného a služeb, které měla podle nájemní smlouvy hradit obviněná, jež ani neučinila žádné kroky k tomu, aby nájemné a služby byly fakticky hrazeny spoluobviněnou. Zavinění postihuje i způsobený následek, když obviněná jednala v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, když pro stručnost lze odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu ohledně subjektivní stránky jednání obviněné.
Námitku obviněné týkající se zásady ultima ratio lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod, když souvisí se zásadou subsidiarity trestní represe, takže obecně naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná při uplatnění této námitky výslovně uvádí, že věc je zcela řešitelná prostředky civilního práva.
Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“.
K tvrzení obviněné, jenž uplatnila v souvislosti s námitkou zásady ultima ratio, a které spočívá v tom, že věc měla být řešena prostřednictvím civilního řízení a nikoliv prostředky trestního práva, když záležitost má soukromoprávní povahu, lze uvést následující. Zásadu ultima ratio vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní (např. rozhodnutí ÚS III. 4097/12). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12). Jinak řečeno existence civilněprávního vztahu nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti konkrétní osoby, pokud ta svým jednáním naplní zákonné znaky skutkové podstaty určitého trestného činu (blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 82/2012 ze dne 8. 2. 2012, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1035/2010 ze dne 8. 9. 2010). Pokud obviněná namítá, že ve věci došlo k porušení zásady „ultima ratio“, když věc nebyla řešena prostředky civilního práva, tak je třeba zdůraznit, že skutečnost, že věc nebyla řešena prostředky civilní žaloby, neodůvodňuje závěr, že by ve věci bylo možno postupovat prostředky trestního práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 823/2010 ze dne 22. 9. 2010).
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud v dané souvislosti odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, podle kterého „je princip subsidiarity trestní represe kriminálně politickou směrnicí, platnou pro zákonodárce a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího naplňování zasahovat. Ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v roli „negativního zákonodárce“ v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt namítal protiústavnost platné právní úpravy. Princip subsidiarity trestní represe nalézá své uplatnění také v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení při projednávání jednotlivých trestních kauz – zde je chápán jako korektiv, zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako trestného činu. Je vyjádřen v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin“.
Posuzovaný skutek v dané věci nepochybně po formální stránce naplňuje všechny znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Skutek dosahuje i hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu. V tomto směru lze odkázat na skutečnost, že obviněná naplnila kvalifikovanou skutkovou podstatu, výší způsobené škody, která více než 2násobně přesáhla dolní hranici škody většího rozsahu (50.000 Kč) a dobu páchání trestné činnosti. Lze mít za to, že vzhledem ke všem těmto skutečnostem je v dané věci nutno uplatnit reparační a preventivní funkci trestního práva.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová