ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.836.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 836/2018-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 8. 2018 o dovolání, které podala obviněná I. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 61 To 408/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 22/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné I. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 5 T 22/2017 , byla obviněná I. Š. uznána vinnou přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že po předchozí domluvě s odděleně trestně stíhaným T. B. za účelem neoprávněně získat finanční prospěch, dne 3. 1. 2013 prostřednictvím internetu nahlásila poškozené společnosti Allianz pojišťovna, a. s., IČ: 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, s níž měla ode dne 12. 2. 2012 uzavřenu pojistnou smlouvu č. 111032865 Pojištění věcí a jiného majetku a odpovědnosti za škodu občanů, pojistnou událost evidovanou pod č. 2013001696, se kterou je spojeno právo na plnění z uvedené pojistné smlouvy, a to vyplavení vodou bytové jednotky č. 8, na adrese U K., P., ke které mělo dojít dne 30. 12. 2012, přičemž ve skutečnosti k takové události nedošlo, současně poskytla své osobní údaje a číslo svého bankovního účtu s vědomím, že budou užity v rámci likvidace nahlášené pojistné události, T. B., který využil svých vědomostí a svého pracovního zařazení v oddělení likvidace pojistných událostí spol. Allianz, a. s., a v systému poškozené pojišťovny uvedl, že s pojištěnou byla dne 3. 1. 2013 telefonicky domluvena osobní prohlídka, ačkoliv dle záznamů pojišťovny s touto uvedeného dne nehovořil, jako důkaz vzniklé pojistné události do spisu založil padělaný zápis o škodě a fotodokumentaci, kterou měl pořídit dne 7. 1. 2013 při osobní prohlídce bytové jednotky, avšak účelově zde byla přiložena pouze jedna fotografie pohledu domu, ostatní fotografie byly pořízeny v jiné bytové jednotce a byly do optického archivu poškozené pojišťovny nahrány již dne 15. 2. 2012, a současně byly doloženy u dalších fiktivních škodných událostí, a tím záměrně vyvolala povinnost pojistitele poskytnout pojistné plnění, které bylo ještě téhož dne 3. 1. 2013 odesláno ve výši 203.126,- Kč na účet obžalované, z něhož vzápětí dne 11. 1. 2013 vybrala v hotovosti částku 50.000,- Kč a dne 14. 1. 2013 vybrala další částky 40.000,- Kč a 10.000,- Kč, s nimiž naložila nezjištěným způsobem, a tímto jednáním způsobila poškozené společnosti Allianz pojišťovna, a.s., škodu ve výši 203.126 Kč .
Za to byla obviněná odsouzena podle §210 odst. 4 k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, který byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost během zkušební doby nahradit vzniklou škodu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněné uložena povinnost uhradit poškozené Allianz pojišťovně, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, IČ: 47115971, náhradu majetkové škody ve výši 203.126 Kč.
Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 5 T 22/2017, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
O odvolání obviněné rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 61 To 408/2017 , a to tak, že jej podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku obviněnou I. Š. odsoudil podle §210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, který podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost, aby během zkušební doby dle svých sil uhradila způsobenou škodu.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání (č. l. 271-278), v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. g) , tj. že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 5 T 22/2017, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení výroku o vině.
V rámci obsáhlého dovolání obviněná zejména namítla, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, že v projednávané věci je dán možný zásah dovolacího soudu do skutkového základu napadeného rozhodnutí, neboť je zde dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy. Poukazuje na chybu ve výroku, kdy bylo nesprávně uvedeno, že pojistitel dne 3. 1. 2013 odeslal na její účet pojistné plnění, přestože prohlídka bytové jednotky byla provedena dne 7. 1. 2013 a plnění na její účet došlo dne 10. 1. 2013.
Dále se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, dle kterého jsou skutková zjištění soudu prvého stupně úplná a mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Odkazuje zejména na závěr soudů, že není možné, aby voda neprosákla do bytové jednotky nacházející se pod jejím bytem. Havárie byla způsobena prasknutím vodovodní baterie v místnosti WC v prvním patře mezonetové bytové jednotky, kde se nachází i vchod. Uvádí, že v rámci své výpovědi se nijak nevyjádřila k množství vody v přízemí. V rámci řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že míra vody, která se měla nacházet v přízemí bytové jednotky, byla nutně taková, aby prosákla i do stropu bytové jednotky, která se nacházela pod její bytovou jednotkou. Navíc v této souvislosti ani nebyla dokazována míra vody, která se měla nacházet na podlaze v prvním patře bytové jednotky. Dále nebylo dokazováno potřebné množství vody, která by se musela nacházet na podlaze jejího bytu, aby došlo k průsakům do stropu bytové jednotky pod ní. Má za to, že soud není oprávněn si o tomto množství vody činit sám závěry, neboť nedisponuje potřebnými znalostmi a ani mu nebylo známo technické řešení předmětného bytového domu. Množství vody, které je dostačující, aby došlo k průsakům mezi jednotlivými bytovými jednotkami, je přímo odvislé od použitých materiálů v rámci konstrukce daného bytového domu. K tomu však nebylo prováděno jakékoli dokazování a chybí zde i odborné zjišťování např. v podobě znaleckého posudku. Obviněná dále uvedla, že po havárii společně s manželem realizovali sanační práce trvající několik měsíců, soudy však vycházely z výpovědí svědků J. J. a P. P., jejichž bytové jednotky se nacházejí v přízemí pod jejím bytem, kdy předmětné výpovědi shledává nevěrohodnými. Prvně jmenovaný svědek nebyl schopen identifikovat ani hlasový hovor z vyššího patra, přičemž sám připustil, že neví, jaký zvuk vysoušeče vydávají, a druhý svědek uvedl, že si stavebních prací v bytě nad ním nevšiml, stejně jako toho, že bytová jednotka, kterou obývá, byla kdysi zdevastována vodovodní havárií daleko většího rozsahu.
Pokud je jí kladeno za vinu, že se měla přečinu pojistného podvodu dopustit „po předchozí vzájemné domluvě s odděleně trestně stíhaným T. B.“, pak má obviněná za to, že v rámci provedeného dokazování absentuje jakýkoliv důkaz o tom, že k této údajné dohodě došlo, resp. důkaz, který by takovou dohodu potvrzoval. Přitom se s uvedeným likvidátorem (poškozeného pojistitele) do doby šetření pojistné události vůbec neznala a nemohla ani ovlivnit skutečnost, že to bude právě on, který bude přidělen k likvidaci její pojistné události; při kontaktu s ním postupovala zcela standardním způsobem. Tato skutečnost vychází i z výpovědi svědka Z. Š., specialisty operačních rizik u poškozeného pojistitele.
Dále obviněná poukazuje na skutečnost, že v rámci provedeného dokazování zcela absentuje provedení důkazů, ze kterých by mohlo být usuzováno naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu, který je jí kladen za vinu, resp. to, že by měla předstírat pojistnou událost. Jaké provedené důkazy svědčí o předstírané pojistné události, není uvedeno. Žádné přímé důkazy, z nichž by toto vyplývalo, nebyly v řízení provedeny a případné nepřímé důkazy ani netvoří logicky ucelený přehled. K tomuto dále uvádí, že nahlášení škody je klasickým postupem při vzniku škodní události v bytové jednotce, která je proti vzniku škodní události pojištěna. Skutečnost, že si sama nezadokumentovávala poškození bytové jednotky a ani nečinila jiné další kroky, jako doložení faktur apod., jí nelze klást k tíži, když podle výpovědi svědka Z. Š. nemají klienti možnost ovlivnit, jaké podklady budou součástí archivu k dokumentaci pojistné události, neboť toto je tzv. pouze na likvidátorovi. Faktury sice měly být obecně doloženy, avšak pokud likvidátor řeší výši škody rozpočtem, jak to dělal pan B., pak klient takovou povinnost nemá. Je dle obviněné současně pochopitelné, že s ohledem na uběhlou dobu již fakturami v současné době nedisponuje. Obviněná má tak za to, že nemohlo dojít ke spáchání trestného činu, neboť zde není naplněna objektivní stránka trestného činu, tedy porušení povinnosti a protiprávní jednání. Sama nedisponuje takovými znalostmi a možnostmi, aby mohla ovlivnit zadokumentování pojistné události a tedy se podílet na jakémkoliv protiprávním chování, kdy rozhodně nemoha nijak ovlivnit, jaké fotografie likvidátor nahraje do systému. Stejně tak má za to, že zde absentuje úmysl ke spáchání škodlivého následku, resp. uvedení pojišťovny v omyl a získání plnění. Rozpor shledává i v tom, že soud z použití peněz dovozuje existenci dohody, avšak následně zcela v rozporu s touto domněnkou konstatuje, že tyto částky byly použité nezjištěným způsobem. V rámci hlavního líčení nebyl proveden jediný důkaz, který by vyloučil skutečnost, že k pojistné události v bytové jednotce obviněné došlo a tato škodní událost byla pouze předstírána. Pan T. B., který by mohl tuto skutečnost potvrdit nebo vyvrátit k celé věci odepřel vypovídat. V rámci řízení před soudem též nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil o tom, že její jednání a jednání pana T. B. bylo úmyslným jednáním společným. Dle obviněné tedy není možné hovořit o spolupachatelství dle ustanovení §23 tr. zákoníku.
Dále obviněná uvádí, že navrhovala doplnění dokazování o vypracování znaleckého posudku k vyjádření, zdali došlo k rekonstrukci bytové jednotky či nikoliv, neboť tuto skutečnost shledává v celé věci určující. Tento návrh na doplnění dokazování byl však soudem zamítnut pro nadbytečnost. V rámci hlavního líčení dne 18. 9. 2017 byl sice učiněn návrh na doplnění dokazování znalcem z oboru ohodnocení nemovitostí, avšak toto nepřesné označení znaleckého oboru, bylo následně korigováno upřesněním, k čemu by se daný znalec měl v rámci svého znaleckého posudku vyjádřit. Z tohoto důvodu nelze akceptovat názor Obvodního soudu pro Prahu 8, že „byl zamítnut návrh obhajoby na doplnění dokazování přibráním znalce z oboru „ohodnocení nemovitosti“ pro nadbytečnost, jelikož závěry znalce týkající se ohodnocení nemovitosti nejsou jakkoli způsobilé ovlivnit rozhodnutí v projednávané věci“. Tento závěr soudu opět nemá oporu v průběhu trestního řízení, neboť ze strany obhajoby nebylo navrhováno přibrání znalce za účelem ohodnocení ceny nemovitosti. S ohledem na nedostatek důkazů, přes který byla obviněná uznána vinnou, bylo v rámci veřejného zasedání navrhováno provedení důkazů výslechem dalších svědků, kteří by se mohli k věci vyjádřit. Odvolací soud však nepřistoupil k provedení důkazů výslechem navržených svědků s poukazem na údajnou nadbytečnost těchto výslechů.
Obviněná vznesla i námitku chybějícího zohlednění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, kteréžto bylo namístě důkladně zvážit a uplatnit právě z toho důvodu, že její jednání nedosahuje takové míry společenské škodlivosti, která je nezbytně spojena s aplikací norem trestního práva. Poukazuje na to, že jednala zcela v souladu s řádně uzavřenou pojistnou smlouvou a podle ní pouze nahlásila pojistnou událost, když se v této souvislosti spolehla na služby odborníka - likvidátora svého pojistitele Allianz pojišťovna, a. s., podle jehož pokynů by také postupovala, pokud by ji vyzval k předložení fotografií či faktur. Závěrem poukázala na to, že se nejedná o ojedinělý případ jednání likvidátora T. B., kterýžto pravděpodobně postupoval v rozporu s jeho pracovními povinnostmi ohledně dokumentace pojistných událostí, kdy je v tomto směru obviněno několik desítek osob. Soudy pak s ohledem na množství případů zcela rezignovaly na svoje povinnosti a odsuzují paušálně všechny obviněné. Zcela absurdně přitom přepokládají, že tento likvidátor se domluvil s celou řadou osob (v řádech desítek) na pojistném podvodu. Soudy tedy nepostupují řádně a důkladně, ale naprosto povrchně. Zde jsou obvinění stíhání za ledabylý postup likvidátora a neschopnost pojišťovny kontrolovat svoje zaměstnance.
S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud dle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 61 To 408/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 5 T 22/2017, zrušil, a dle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně obviněná vznesla návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 6. 2018, sp. zn. 1 NZO 477/2018.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že v daném případě nenastala dovolatelkou namítaná situace, že by soudy rezignovaly na účel trestního řízení, že by do jejího práva na spravedlivý proces zasáhly nesprávnou realizací důkazního řízení, jakož i svévolným hodnocením provedených důkazů. Neshledává, že by se jednalo o situaci, kdy by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, neboť je nalézací soud vyhodnotil za splnění předepsaných podmínek §2 odst. 6 tr. ř. tak, že výsledek přezkumné činnosti na odvolací úrovni nebyl spojen s objektivní potřebou jejich přehodnocení. Lze tedy plně akcentovat příslušné hodnotící pasáže zejména rozsudku soudu prvního stupně, ze kterých při respektu k požadavku ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. vyplývají naprosto přesvědčivé, logické a výsledky provedeného dokazování podložené úvahy, které jej vedly k odmítnutí obhajoby obviněné. Z hlediska skutkového podkladu výroku o dovolatelčině vině soudy rozhodně nepochybily, pokud na pozadí provedených důkazů odmítly akceptovat její obhajobu. Byť by soudy mohly uvěřit důvodu, pro který ponechávala pořízení fotodokumentace škodní události na samotném likvidátorovi, nemohly na straně druhé přehlédnout evidentní rozpor v popisu poškození interiéru jejího bytu tak, jak mu jej svým podpisem stvrdila na zápisu škod a tak, jak naproti tomu uvedla ve své procesní výpovědi. Z její strany deklarovaná poměrně vysoká škoda a zejména pak způsob jejího odstraňování nebyl podložen jakýmikoliv doklady o vynaložení v uvedeném směru nezbytných nákladů nejen na práci, kterou měl provádět formou pouhé výpomoci již zemřelý a blíže nejmenovaný rodinný známý; dovolatelka rovněž nemohla předložit ani faktury či účty k použitému materiálu, jakož ani k pronájmu údajně zapůjčených vysoušečů. Státní zástupkyně rovněž shledala, že pokud bylo obviněné vyplaceno uplatněné pojistné plnění, pak se tak stalo zcela zákonitě v příčinné souvislosti se spolupachatelskou dohodou s odděleně trestně stíhaným likvidátorem T. B. Ačkoli jí nebyly známy všechny podrobnosti podvodné likvidátorské praxe T. B., z poukázaných a v rozhodnutích obou soudů rozvedených okolností o uplatnění tvrzeného pojistného nároku prokazatelně věděla, že k předmětné pojistné události nikdy nedošlo a že chybějící nárok na uvedené smluvní plnění musí být ze strany kontaktovaného pojistitelova pracovníka podložen způsobem, nepravdivě dokládajícím, že je reálné povahy.
K námitce neakceptovaných důkazních návrhů obhajoby státní zástupkyně uvedla, že nelze spatřovat účelným zabývat se znovu jejími důkazními návrhy za stavu, že z hlediska jejich reálného důkazního přínosu tak učinil v předepsané procesní kvalitě za podmínek §216 odst. 1 tr. ř. již soud nalézací v rámci hlavního líčení dne 18. 9. 2017 a správnost jeho skutkových závěrů z namítaného pohledu akceptoval i soud odvolací (str. 4 napadeného rozsudku). Připomíná, že ze zásady vyjádřené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. Ve vztahu k námitce stran zásady subsidiarity trestní represe, poukázala státní zástupkyně na to, že vzhledem k tomu, že dovolatelka v souvislosti se svým poukazem na nízkou společenskou škodlivost nevycházela z podstaty jednání, kterým byla uznána vinnou, ale podmínky pro aplikaci zásady ultima ratio spatřovala ve standardním způsobu naplnění svého pojistného vztahu s poškozeným pojistitelem, a tudíž tak postupovala pouze s akcentem na jeho občanskoprávní základ, nezbývá než poukázat na přisouzený způsob jejího jednání, plynoucí z výroku o její vině, jímž smluvní rámec takového závazkového vztahu reálně naplnila.
Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Dne 13. 7. 2018 Nejvyšší soud obdržel repliku obviněné k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, v rámci níž uvedla, že se neztotožňuje se závěry státní zástupkyně, že ve věci není dán extrémní rozpor. Obviněná v podstatě opakuje a rozvádí svou argumentaci obsaženou v dovolání, a to ve vztahu k vyjádření státní zástupkyně, s jehož závěry se neztotožňuje.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 61 To 408/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou I. Š. vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněné projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněná poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí J. J., Z. Š., P. P., které označila za nevěrohodné, dále podkladů uložených v archivu k dokumentaci pojistné události, stejně jako faktur, které s ohledem na časovou prodlevu již nemá v držení; spadá sem i námitka neprovedení jí navrhovaných důkazů, kdy konkrétně uvádí znalecký posudek k posouzení toho, zda došlo k rekonstrukci její bytové jednotky, a blíže nejmenované svědky, kteří by se mohli k věci vyjádřit) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména pak zjištění stran toho, jaká míra vody se v bytě nacházela, zda to bylo množství potřebné k tomu, aby došlo k průsakům stropu bytové jednotky nacházející se pod její mezonetovou bytovou jednotkou, zda a jak probíhaly sanační práce na její bytové jednotce, jaká byla míra slyšitelného hluku mezi jednotlivými bytovými jednotkami, jaký byl postup likvidátora T. B., resp. o jaké dokumenty byla požádána a jak celý proces likvidace škodní události probíhal, jaký byl její vztah k osobě likvidátora, stejně jako zjištění, jakým způsobem měly být údajně neprávem obdržené peníze z pojistného použity), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nebyl proveden jediný přímý usvědčující důkaz, pouze několik nepřímých důkazů, které ovšem nevytváří vzájemně související řetězec, kdy nebyl proveden jediný důkaz vylučující, že by k pojistné události v bytové jednotce došlo a škodní událost tak byla toliko předstíraná) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná trvá na tom, že se jí za vinu kladeného jednání nedopustila, zejména pak poukazuje na to, že osobu likvidátora škodní události T. B. neznala, nijak se s ním tedy nedomlouvala a nemohla ani nijak ovlivnit, jaké dokumenty budou nahrány do archivu předmětné škodní události, kdy v této souvislosti poukazuje na osobu likvidátora a množství podobných případů v jeho praxi; současně trvá na tom, že k vodovodní havárii došlo v důsledku prasklého vodovodního vedení v místnosti WC v prvním patře jejího mezonetového bytu, kdy v důsledku toho byly poničeny podlahy a vybavení bytu v přízemí jejího mezonetového bytu, přičemž nemuselo nutně dojít k tomu, aby voda prosákla do bytových jednotek nacházejících se pod její bytovou jednotkou).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněná sama hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila v drtivé většině na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takový případ nejedná, neboť nalézací soud se možností provedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem z oboru „ohodnocení nemovitostí“ zabýval a dospěl k závěru, že jeho provedení je nadbytečné, kdy „ závěry znalce týkající se ohodnocení nemovitosti nejsou jakkoli způsobilé ovlivnit rozhodnutí v projednávané věci “ (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud poté zamítl návrh na doplnění dokazování dodacími listy a výslechem obhajobou navržených svědků, neboť toto shledal nadbytečným, jak rozvedl blíže v rámci odůvodnění rozsudku (str. 4 napadeného rozsudku).
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 8, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Byť lze odůvodnění nalézacího soudu vytknout určitou kvalitu, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Odvolací soud pak shrnul jak důkazní, tak skutkový stav, a na odůvodnění napadeného usnesení lze v tomto rozsahu odkázat.
Pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence podřadit některé námitky stran nenaplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu, otázky spolupachatelství a uplatnění principu subsidiarity trestní represe. Nicméně i argumentace obviněné vážící se k těmto námitkám je v drtivé většině uplatněna způsoben neregulérním, neboť obviněná vychází z vlastní verze skutkových událostí a vlastního hodnocení provedených důkazů, na podkladě čehož dochází ke zcela odlišným skutkovým zjištěním, než byly v rámci řízení učiněny soudy.
Přečinu pojistného podvodu dle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu .
Větší škodou je dle ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.
Objektem trestného činu pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku je cizí majetek , ale trestněprávní ochrana se tu poskytuje majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu, a to jen pokud jde o taková práva a vztahy týkající se tzv. soukromého pojištění, které je zásadně vázáno na pojistné smlouvy, a plnění na základě něho poskytované, včetně jiných obdobných plnění. Ustanovení §210 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty. V samostatné skutkové podstatě uvedené v odst. 2 jednání pachatele v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch spočívá mimo jiného ve vyvolání nebo předstírání události , s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění. Úmyslné předstírání události , s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění (pojistné události), je fingování události blíže označené v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění, ač ve skutečnosti se taková událost vůbec nestala (předstírání ztráty, zničení nebo odcizení pojištěné věci, předstírání zranění u úrazového pojištění apod.).
Dle skutkových zjištění soudu, jimiž je dovolací soud vázán, obviněná prostřednictvím internetu nahlásila poškozené pojišťovně, s níž měla uzavřenou smlouvu, škodní událost spočívající ve vyplavení jejího bytu, k níž však ve skutečnosti nedošlo, přičemž jí na tomto podkladě bylo vyplaceno plnění ve výši 203.126 Kč. Obviněná tedy předstírala vznik události, s níž bylo dle jí uzavřené smlouvy s poškozenou pojišťovnou spojeno právo na plnění.
Nalézací soud svoje závěry vyložil v rámci rozsudku (zejména str. 5 až 6), kdy rovněž rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že obhajoba obviněné se ve světle provedených důkazů jevila jako ryze účelová a lživá. Vycházel jak z výpovědi obviněné, kdy poukázal na řadu nesrovnalostí v jejích vyjádřeních, přičemž jí uplatněnou obhajobu shledal jako velice nekonkrétní (zapůjčení a užití vysoušečů, rozsah škody dosahující vyplacené částce pojistného, doba, po kterou trvaly opravy v bytě, apod.), tak z výpovědí svědků (svědci J. a P.). Nalézací soud uvedl, že „ jen těžko lze uvěřit obž. její tvrzení, že voda jí způsobila poměrně vysokou škodu, avšak nepamatuje si konkrétní detaily, nemá žádné doklady od rekonstrukce, opravné práce omezuje na svépomoc s rodinným známým, který již však zemřel. Rovněž by musel soud nutně uvěřit tomu, že unikající voda se omezila jen na poškození v bytu obž., což je vzhledem ke zjištěným skutečnostem vyloučeno “ (str. 6 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, přičemž poukázal i na nesrovnalosti stran toho, jaká poškození v bytě uváděla obviněná, a jaká poškození byla uvedena v zápisu o škodě, který podepsala (str. 4 napadeného rozsudku).
Je pak zcela evidentní, že by k předmětnému jednání nemohlo dojít bez spolupráce se samostatně stíhaným likvidátorem T. B., kterému byl v rámci pojišťovny případ obviněné přidělen.
Podle §23 tr. zákoníku , byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel) .
Je potřebné připomenout, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání .
Pokud obviněná namítá, že osobu likvidátora neznala a nemohla ani tušit, že bude T. B. k jejímu případu přidělen, je třeba uvést, že předešlá známost není podmínkou pro to, aby došlo ke vzájemné dohodě. K té může dojít až v samotném průběhu řešení škodní události. Stěžejní však je v projednávané věci závěr soudu stran skutkového zjištění, že k žádné škodní události nedošlo, resp. v rozsahu, v jakém byl u pojišťovny nárok uplatněn. Je sice pravdou, že obviněná technicky nemohla ovlivnit, jaká dokumentace bude k případu nahrána do systému, nicméně toto jí ani není kladeno za vinu, toliko tato skutečnost ve vztahu k její osobě poukazuje na to, že faktický stav se lišil od stavu namítaného v rámci řízení o škodní události, jak poukázáno výše. Nalézací soud dospěl k závěru, že „ ze způsobu provedení činu je jasně patrný takový charakter součinnosti (od jednotlivých dílčích kapitol – oznámení škody, její likvidace, doložení rozsahu poškození, přijetí plnění), který odpovídá spolupachatelství “ (str. 6 rozsudku nalézacího soudu).
Bez participace obviněné by nemohlo dojít k vyplacení pojistného plnění. Soudy pak vycházely z výpovědi svědka Z. Š., který uvedl, že samotné jednání likvidátora, bez spolupráce s klienty, by nemělo žádný význam, resp. prospěch pro jeho osobu, neboť právě toliko klientům bylo vypláceno pojistné plnění. V této souvislosti soudy poukazují na to, že ihned poté, co bylo pojistné plnění obviněné zasláno, tato vybrala z účtu neobvykle vysokou částku, téměř polovinu vyplacené částky. To sice může naznačovat, že tato částka byla předána osobě likvidátora, a byť se takový závěr zdá zcela logický, jedná se toliko o domněnku. Na tomto místě je však třeba připomenout, že zjištění, na co přesně byly vybrané peněžní částky užity, nejsou pro posouzení viny obviněné nijak významné.
Stran námitky chyby ve výroku spočívající v tom, že bylo nesprávně uvedeno, že již dne 3. 1. 2013 bylo na její účet odesláno pojistné plnění, kterou shledává obviněná jako případ extrémního rozporu, lze uvést, že se jedná toliko o formální nepřesnost nemající vliv na posouzení její viny. Uvedenou námitku přitom nelze pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Lze uzavřít, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněné se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněná neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, kdy trvá na tom, že se předmětného jednání nedopustila. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná I. Š. uplatnila, tedy znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v její neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněná namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Uvedené námitce obviněné tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně právní relevantnost uplatněných námitek, dospěl k závěru, že obviněnou podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněné o odklad výkonu trestu odnětí svobody, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový návrh na postup Nejvyššího soudu neučinil. Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné I. Š. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 8. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu