ECLI:CZ:US:2010:3.US.2344.10.1
sp. zn. III. ÚS 2344/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: V. T. L., právně zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem AK se sídlem Příkop 8, 601 95 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 č. j. 36 Ca 48/2009-34, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. srpna 2010, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 č. j. 36 Ca 48/2009-34, a to pro porušení článku 1, článku 11 odst. 1 a článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V souzené věci se stěžovatel podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku pod bodem II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 č. j. 36 Ca 48/2009-34, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle ust. §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") není kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení, přípustná. Dotazem na pracovnici Krajského soudu v Brně Ústavní soud ověřil, že stěžovatel proti žádnému z výroků usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 č. j. 36 Ca 48/2009-34 kasační stížnost nepodal.
Ústavní soud tedy konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 č. j. 36 Ca 48/2009-34 bylo rozhodnuto, že řízení se zastavuje (výrok pod bodem I.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.) a dále bylo rozhodnuto, že žalobci bude vrácen soudní poplatek za podání žaloby ve výši 1.000,- Kč (výrok pod bodem III.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výrokem krajského soudu o nákladech řízení. Poukazuje na rozdílnou rozhodovací praxi v předmětné věci rozhodujícího senátu Krajského soudu v Brně, a uvádí, že tentýž senát Krajského soudu v Brně rozhodoval ve skutkově stejných věcech naprosto odlišně. Stěžovatel poukazuje na nesrovnalosti ve spisovém materiálu vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 36 Ca 48/2009 spočívající v tom, že do spisu byly vyhotovovány listiny označené nejprve jako originál, posléze jako koncept bez jakéhokoliv zdůvodněného účelu. Dále se prý správní soud nevypořádal s důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení zákonem předvídatelným způsobem. Stěžovatel poukazuje na to, že soud dospěl k chybnému závěru, že se stěžovatel odmítal opakovaně dostavit k "výslechu" a že za tento stav řízení nese tedy odpovědnost. Správní soud ve svém usnesení podle stěžovatele nijak nezohlednil skutečnost, že stěžovatel ve své replice ze dne 9. března a 19. března 2010 poukazoval na to, že jej zastupitelský úřad nevyzýval k žádnému výslechu, jak mylně uvádí správní soud, ale vyzýval ho k vyjádření dle ust. §36 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), což je právem - nikoliv povinností stěžovatele jakožto účastníka správního řízení. Stěžovatel namítá, že žádný správní orgán není oprávněn vynucovat si po účastnících řízení, aby uplatňovali své právo. Soud se podle stěžovatele ve svém odůvodnění nevypořádal s námitkou stěžovatele, že není v souladu se zákonem vyzývat účastníky správních řízení k uplatnění jejich práva. Stěžovatel dále poukazuje na to, že výrok soudu týkající se náhrady nákladů řízení není řádně odůvodněn.
Stěžovatel dále namítá, že vzhledem k tomu, že se správní soud vyjádřil fakticky k samotné otázce činnosti či nečinnosti správního orgánu, přičemž dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán nečinný nebyl, se nezabýval otázkou, jaké úkony vlastně žalovaný správní orgán činil a zda k nim byl vůbec oprávněn. Přestože soud přičítá odpovědnost za vzniklý stav stěžovateli, nijak se argumentačně řádně nevypořádal s otázkou, zda je ze strany žalovaného správního orgánu zákonné činit úkony, byť již uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí a zda provádění těchto úkonů má oporu v zákoně.
Stěžovatel na okraj podotýká, že byť soud v napadeném usnesení uvádí skutečnost, že žalovanému správnímu orgánu byla stěžovatelova žádost o povolení k dlouhodobému pobytu postoupena až 6. srpna 2009 (ve smyslu ust. §42d odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. se žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia podává na zastupitelském úřadě a rozhoduje o ní cizinecká policie), pak toto nic nemění na tom, že žádost o povolení k dlouhodobému pobytu byla podána stěžovatelem již 9. července 2009 u Zastupitelského úřadu ČR v Hanoji a je věcí správních orgánů, jakým způsobem zajistí dodržení lhůt pro vydání rozhodnutí. Žalovaný správní orgán vydal rozhodnutí, jehož vydání se stěžovatel domáhal, téměř až dva měsíce po podání žaloby, přičemž po celou tuto dobu nepostupoval v souladu s ust. §80 odst. 4 správního řádu, a byl fakticky nečinný. Stěžovatel považuje tento postup soudu za extrémní svévoli v soudním rozhodování a hrubé porušení svého základního práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl výrok pod bodem II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 č. j. 36 Ca 48/2009-34, týkající se nákladů řízení. V předmětné věci rozhodl Krajský soud v Brně o nákladech řízení s odkazem na ust. §60 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V ust. §60 odst. 7 s. ř. s. se uvádí, že jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Toto ustanovení dává soudu možnost na základě volného uvážení rozhodnout, že náhrada nákladů řízení se účastníkům nebo státu nepřiznává nebo, že se přiznává jen zčásti, ačkoli podle předchozích odstavců (odst. 1 a odst. 4) by jim svědčilo právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Může se tak stát pouze výjimečně z důvodů zvláštního zřetele hodných. V odůvodnění rozhodnutí, v němž je toto ustanovení aplikováno, je třeba vysvětlit, v čem jsou spatřovány důvody zvláštního zřetele hodné a v čem tkví potřeba výjimečné aplikace tohoto ustanovení.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §60 odst. 7 s. ř. s.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení.
Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci citovaného ustanovení naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Brně své rozhodnutí o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve smyslu ust. §60 odst. 7 s. ř. s. řádným a dostatečným způsobem odůvodnil. Z hlediska ústavnosti nelze Krajskému soudu v Brně nic vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu