ECLI:CZ:US:2014:3.US.4097.12.1
sp. zn. III. ÚS 4097/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 5 Tdo 464/2012 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 5 To 9/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež obecné soudy vydaly v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného procesního spisu se podává, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 1 T 61/2006 stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, (dále jen "tr. zákon"), a podle §250 odst. 4 tr. zákona jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zákona mu uložil peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč a pro případ, že by jej nevykonal, podle §54 odst. 3 tr. zákona stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Současně stěžovateli uložil podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 10 roků. Podle §229 odst. 1 tr. řádu rozhodl o nároku na náhradu škody.
Vrchní soud v Praze po zrušení jeho předchozího rozsudku Nejvyšším soudem znovu projednal stěžovatelovo odvolání a shora uvedeným rozsudkem zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu. Sám rozhodl ve věci podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010, (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej podle §212 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Soud poškozeného podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností taktéž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, posuzuje je jako zjevně neopodstatněné.
III.
V jednotlivostech v ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že:
1. Žádného trestného činu se nedopustil, neboť nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu, kterým jej soud uznal vinným. Jde o soukromoprávní spor mezi zhotovitelem a objednatelem ze smlouvy o dílo, přičemž Mgr. Sixtovi nedával pokyny, aby proplácel faktury za údajně neprovedené práce.
2. Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, aniž by se zabýval námitkami vznesenými v jeho rámci a postupoval zcela formálně; zejména nedocenil, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků, a i vadné zjištění skutkového stavu je eo ipso z pohledu práva hmotného důvodem pro nesprávné právní posouzení [srov. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], aniž by bylo možné tyto dvě roviny procesní činnosti vždy oddělit.
3. Vrchní soud v Praze porušil zákaz reformace in peius, neboť trestný čin dotačního podvodu, pro který byl nově uznán vinným, je zvláštním případem podvodu, který nevyžaduje způsobení škody ani úmysl takovou škodu způsobit a ani uvedení poškozeného v omyl. Vzhledem k tomu, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku není vyžadováno tolik kritérií jako u trestného činu podvodu (jmenovitě způsobení škody, úmysl tuto škodu způsobit a uvedení poškozeného v omyl), je soudy užitá právní kvalifikace skutku pro něj nepříznivá, čímž došlo k porušení předmětného zákazu.
4. Obecné soudy nerespektovaly zásady ultima ratio a subsidiarity trestní represe v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, když se nedostatečně vypořádaly s obchodněprávní stránkou věci, jmenovitě s právní úpravou smlouvy o dílo v obchodním zákoníku.
5. Obdobně nedocenily obsah smluvního vztahu mezi společností Stavitelství KRRO, s. r. o., jako zhotovitelem, a Domovem důchodců Rataje nad Sázavou coby objednatelem. Opomenuly i konstatování "civilního soudu", který rozhodoval ve sporu o zaplacení mezi zhotovitelem (žalobcem) a objednatelem (žalovaným), že v této dohodě byla stanovena cena provedeného díla ke dni uzavření smlouvy, a tudíž cena byla stanovena dohodou, v důsledku čehož je nadbytečné zkoumat, zda došlo k provedení všech prací; irelevantní zůstává rovněž výše subdodavatelských faktur, jelikož dohodnutá cena byla cenou pevnou, tj. nepřekročitelnou i v případě zaplacení vyšší částky na subdodávkách. K navýšení ceny díla pak došlo v důsledku požadavků Ministerstva práce a sociálních věcí (změna místa výstavby na lokalitu s jinými vlastnostmi podloží a rozšíření díla).
6. Vrchní soud v Praze nevzal v potaz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 30 Ca 213/2008, ze kterého vyplývá, že subdodavatelské faktury, které soudy v trestní věci označily za fiktivní, představují řádné účetní doklady, přičemž zdanitelné plnění jimi dokládané skutečně proběhlo.
7. Vrchní soud v Praze nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu, který mu přikázal v následném řízení odstranit nesrovnalosti mezi znaleckým posudkem Ing. Petra Řepy a znaleckým posudkem Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty stavební - znaleckého ústavu a institutu soudního znalectví. Vrchní soud vycházel ze závěrů posudku Ing. Řepy, ačkoli z výslechu znalců vyplynula jejich nesprávnost, a to zejména v otázce hodnoty rozestavěného díla.
8. Obecné soudy chybně stanovily výši škody, jelikož nezohlednily skutečnost, že zhotovitel jako plátce DPH vracel do státního rozpočtu veškerou daň z přidané hodnoty, kterou mu jako součást ceny díla hradil objednatel z dotačního programu Ministerstva práce a sociálních věcí.
9. Prohlídka jiných prostor v přípravném řízení proběhla v rozporu s normami ústavního práva, jejichž výklad podal Ústavní soud v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 a sp. zn. II. ÚS 1414/07 ze dne 15. 7. 2010; v jejím rámci získané důkazy jsou tudíž absolutně neúčinné.
10. Trestní řízení trvalo nepřiměřenou dobu (od roku 2002), v důsledku čehož lze považovat výši uloženého trestu za nepřiměřenou.
11. Vrchní soud v Praze postupoval nezákonně tím, že zaměnil účastenství ve formě organizátorství na pachatelství. Příspěvková organizace DD Rataje a současně investor, zastoupený Bedřichem Sixtou, od počátku věděli, že schválená dotace je maximálně do 100 000 000 Kč a že jakékoli snahy investora o navýšení byly Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem financí ČR písemně zamítnuty; přesto soudy obou stupňů vyhodnotily uvedené skutečnosti v jeho neprospěch, navíc jako hlavního viníka.
12. Ústavní soud by měl předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku spočívající v tom, zda musí být články 16, 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie vykládány tak, že brání právní úpravě kriminalizovat obchodní činnost stavební firmy při zhotovení díla a umožnit tak trestnímu soudu řešit soukromoprávní spor mezi zhotovitelem a objednatelem ze smlouvy o dílo.
IV.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
V.
Výtky pod bodem 8 ústavní stížnosti (podle nichž škodou mohla být nanejvýše fakturovaná částka bez DPH, tj. 36 564 890 Kč) stěžovatel v dovolání neuplatnil, resp. neuvádí, že tyto námitky Nejvyšší soud opomenul, čímž způsobil, že tyto výhrady, nyní vtělené do ústavní stížnosti, neobstojí již se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu; obecně totiž platí, že ústavní stížnost nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány, neboť především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Pak je nevyhnutelné tyto námitky podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu) hodnotit jako nepřípustné (z judikatury Ústavního soudu srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 484/07 ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 1058/07 ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 697/06 ze dne 10. 4. 2008, popř. též nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997, N 95/8 SbNU 367, usnesení sp. zn. I. ÚS 650/99 ze dne 14. 3. 2000, usnesení sp. zn. IV. ÚS 92/04 ze dne 8. 6. 2004 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1479/08 ze dne 25. 9. 2008). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002 sp. zn. 6 Tdo 142/2002 přitom vyplývá, že námitka nesprávného zjištění výše škody, která je znakem skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu [§212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku], resp. chybného výroku o náhradě škody, je v dovolacím řízení efektivně uplatnitelná [§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu].
V této části je proto podaná ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
VI.
Ve vztahu k námitkám, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti procesně regulérním způsobem, se odkazuje na obecné vymezení hranic ústavněprávního přezkumu, jež bylo podáno v bodě IV. shora.
Je namístě doplnit, že ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou, v důsledku čehož je pak určující ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Konkrétně je případné zaznamenat následující:
Ad 1) Tyto námitky stěžovatele staví Ústavní soud do pozice další (v pořadí již čtvrté) instance trestního soudnictví; stěžovatel totiž v podstatě požaduje, aby Ústavní soud sám suploval roli trestních soudů a přistoupil k vyhodnocení naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, kterým jej soudy uznaly vinným. Takový postup Ústavního soudu je však vyloučen.
Ad 2) Stěžovatel nezpochybňuje relevantně úsudek dovolacího soudu, že dotčené - v dovolání uplatněné - námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním (stěžovatelova obrana je založena na jiných okolnostech jednání), stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů; z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních (rozporů mezi skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, resp. právním posouzením) lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit, a takovým však posuzovaná věc očividně není. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.
Ad 3) Nejvyšší soud výstižně dovodil, že porovnávání jednotlivých znaků trestného činu podvodu se znaky trestného činu dotačního podvodu v daném případě nemá jakékoliv opodstatnění; zásada zákazu změny k horšímu totiž nemůže být uplatňována ve vztahu k jednotlivým způsobům provedení činu nebo případnému širšímu výčtu podmínek naplnění konkrétní skutkové podstaty. Princip zákazu reformationis in peius je nutné hodnotit z hlediska výsledku, který pro obviněného odsouzení znamenalo (srov. č. 41/2007 Sb. rozh. tr.); nelze naopak srovnávat základní skutkové podstaty obou citovaných ustanovení, neboť - mimo jiné - by se tak zcela pomíjel vznik škodlivého následku velkého rozsahu, za nějž byl stěžovatel odsouzen.
Ad 4) Zásady ultima ratio a subsidiarity trestní represe obecně nevylučují, aby se trestní řízení odvíjelo ze soukromoprávního sporu (srov. z judikatury Nejvyššího soudu usnesení ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, dále usnesení ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006).
Ad 5) a 6) Ohledně poukazu na rozhodnutí "civilního soudu" a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 30 Ca 213/2008 se patří uvést, že podle §9 odst. 1 in fine tr. řádu nejsou soudy v rámci trestního řízení vázány pravomocnými rozhodnutími jiných státních orgánů o předběžné otázce, pokud jde o posouzení viny obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1053/2009).
Ad 7) Obecné soudy se na argumentované bázi zabývaly též rozpory mezi posudky Českého vysokého učení technického a Ing. Petra Řepy, přičemž dovodily, že prvně jmenovaný posudek vycházel z předpokladu v trestním řízení - z ústavněprávních hledisek akceptovatelně - vyvráceného, že fakturace odpovídala provedeným stavebním pracím, a Ing. P. Řepa použil neadekvátní metodu určení ceny rozestavěné budovy výhradně v dodatku ke svému posudku, a to k výslovnému požadavku soudu, resp. v rámci polemiky s dalšími znalci. Ohledně znaleckého posudku Českého vysokého učení technického ze dne 25. 10. 2012 se sluší zaznamenat, že z ustanovení §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež upravuje dokazování v řízení před Ústavním soudem, plyne, že je omezeno ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o újmě v základních právech a svobodách, zatímco k dokazování, sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci (k čemuž směřují stěžovatelem vznesený návrh na doplnění dokazování) je použít nelze (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 279). Odpovídajícím důkazním návrhem se stěžovatel v podstatě domáhá, aby v řízení o ústavní stížnosti byl skutkový stav prokazován opětovně, resp. samostatně; tím by však Ústavní soud převzal úlohu svěřenou soudům obecným (prvního stupně a odvolacího), a ve svém důsledku nepřípustně zasáhl do jejich rozhodovací činnosti.
Ad 9) K odkazu stěžovatele na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 a sp. zn. II. ÚS 1414/07 ze dne 15. 7. 2010, postačí připomenout, že Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10 ze dne 14. 12. 2010, 426/2010 Sb., ST 31/59 SbNU 607, se vyslovil k intertemporálním účinkům citovaného plenárního nálezu tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů (pod č. 219/2010 Sb.). Stěžovatelem uplatněná námitka nepoužitelnosti důkazů zajištěných v rámci provedené prohlídky jiných prostor tudíž neobstojí.
Ad 10) Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nikterak nestojí v kolizi s nálezy Ústavního soudu, které se týkají korelace mezi délkou řízení a přiměřeností výše trestu (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 380/09 ze dne 12. 10. 2009 a sp. zn. I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010). Ústavní soud zde kladl důraz na povinnost soudů zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj.; připomínal rovněž, že není jeho úlohou předjímat, jaký konkrétní trest či v jaké výši má být uložen tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován.
Ve stěžovatelově věci obecné soudy vzaly v potaz zejména výši způsobené škody (38 393 135 Kč), zištný motiv, způsob provedení a složitý skutkový základ případu, resp. jemu odpovídající rozsah dokazování (procesní spis zahrnuje téměř 18 000 listů). Neúměrná délka řízení, jakož i polehčující okolnosti (stěžovatel se nedopustil trestného činu v období před ani po spáchání inkriminovaného jednání), nalezly zdůvodněného výrazu v uložení trestu odnětí svobody na jeho samé spodní hranici, neuložením jiného v úvahu přicházejícího trestu (trestu zákazu činnosti nebo trestu peněžitého) a zařazením do mírnějšího typu věznice. Ani situace, kdy by bylo možné z ústavněprávních hledisek obecným soudům vytknout, že se neuchýlily k aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody (srov. §58 tr. zákoníku), zde přesvědčivě dovoditelná není (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 908/12 ze dne 17. 5. 2012).
Ad 11) Jelikož zákaz reformationis in peius platil pouze ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, který uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, a to jako pachatele, nikoliv účastníka, přisvědčit nelze ani stěžovatelově námitce, podle které Vrchní soud v Praze nezákonně zaměnil účastenství ve formě organizátorství na pachatelství.
Ad 12) K požadavku stěžovatele, aby Ústavní soud předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, se konstatuje, že normy práva Evropské unie nezakazují trestní stíhání jednání, které vychází ze soukromoprávního základu (v širších souvislostech lze poukázat na trestněprávní úpravu v dalších členských státech); zásadu subsidiarity trestní represe přitom obecné soudy respektovaly [srov. ad 4)].
VII.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a je tak odůvodněn výše předznačený úsudek, že jeho ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a v rozsahu námitky ad 8/ návrhem nepřípustným. Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu