ECLI:CZ:US:2009:3.US.909.09.1
sp. zn. III. ÚS 909/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2009, č. j. 18 Co 527/2008-417, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 9. 2008, č. j. 39 P 261/2003-399, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v průtazích v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 39 P 261/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož je účastníkem. Současně se domáhá, aby pro porušení čl. 38 Listiny Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 "bezodkladně odstranit průtahy v řízení o výkon rozhodnutí a procesní vady ve svém postupu a zajistit rovná práva ... účastníkům řízení".
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu sp. zn. 39 P 261/2003 Obvodního soudu pro Prahu 6 se podává následující.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 1. 9. 2008, č. j. 39 P 261/2003-399, v řízení o "výkon rozhodnutí ohledně styku otce s nezletilým, o změně styku, návrhu otce a babičky H. Z. o změnu výchovy" nepřipustil zastoupení stěžovatele "odborovým sdružením Spravedlnost, zmocněným L. P".
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž uplatnil též námitku podjatosti soudkyně JUDr. Jany Puchingerové.
Usnesením ze dne 9. 1. 2009, č. j. 18 Co 527/2008-417, odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a současně rozhodl, že soudkyně JUDr. Jana Puchingerová není vyloučena z projednání a rozhodnutí dané věci. Podle odvolacího soudu (jenž v této souvislosti odkázal rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 268/2006) nelze Odborovou organizaci Spravedlnost - odborové sdružení považovat za odborovou organizaci oprávněnou zastupovat účastníka v tomto řízení, neboť právo na styk s dítětem a jeho realizace je výlučně věcí ochrany rodičovství a soukromého života, jež není odvozeno od hospodářských a sociálních zájmů vyplývajících z pracovněprávního vztahu, a zastupování tak "jednoznačně překračuje postavení odborové organizace ... jako zástupce účastníka v občanskoprávním řízení". K námitce podjatosti odůvodněné tvrzením, že soudkyně neměla v jednací síni viditelně umístěnou svoji jmenovku, odvolací soud uvedl, že toto není způsobilým důvodem (§14 o. s. ř.) pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud projednává již několik let v řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým "větší množství" jeho návrhů, aniž by o nich rozhodl, čímž porušuje jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Přitom současně samostatně vede - vedle řízení o výkon rozhodnutí - i řízení ve věci úpravy styku s nezletilým, jež však nesloučil ke společnému projednání; takový postup stěžovatel považuje za nepřípustný a procesně vadný. Samostatně též upozorňuje na řadu procesních pochybení (vadné doručení návrhu na změnu výchovy, vadné zastupování nezletilého a jeho matky), jichž se měl soud v řízení o úpravě styku dopustit; za stěžejní přitom považuje, že soud "svévolně přehlíží ... nedostatky v zastoupení matky nezletilého ... i v opatrovnictví syna" a současně "znemožňuje legální a legitimní zastoupení stěžovatele jeho odborovou organizací". Podle stěžovatele "žádný zákon" nezakládá oprávnění soudu přezkoumávat a určovat, která "odborová organizace je ..... a která ... není odborovou organizací", a pokud odvolací soud dovodil, že oprávnění odborové organizace zastupovat účastníka v řízení (vyjma věcí obchodních) "není neomezená", překročil svoji pravomoc, neboť nemůže "toto omezení rozšiřovat i na věci jiné než obchodní".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní; deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení pak nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Oproti očekáváním stěžovatele právní názory, které byly obecnými soudy napadenými usneseními uplatněny, za protiústavní - ve vymezeném smyslu - mít nelze.
K napadenému "oprávnění" obecného soudu zabývat se tím, zda označené odborové sdružení splňuje podmínky pro zastupování ve smyslu ustanovení §26 odst. 1 o. s. ř. postačí odkázat na rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 356/97, sp. zn. III.ÚS 1564/07, sp. zn. II. ÚS 2928/07 či sp. zn. IV. ÚS 3266/07, z nichž se podává závěr o ústavní konformitě názorů obecných soudů, které (souladně s nyní posuzovanou věcí) nepřipustily zastoupení účastníka řízení obdobnou "odborovou organizací", jestliže v konkrétních případech dovodily, že nejde o zastoupení odborovou organizací, jež má rozhodné ustanovení §26 odst. 1 o. s. ř. na mysli, případně dospěly k závěru, že by takové zastupování vzhledem k předmětu daného soudního řízení překračovalo rámec zákonného vymezení působnosti činnosti takové ("odborové") organizace.
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, a v nyní posuzované věci rozhodnutí obecných soudů (viz vytýkaný "rozsah jejich oprávnění") hodnotit jinak.
K uvedenému pak postačí jen doplnit, že odpovídající posouzení, zda zastupování stěžovatele odborovým sdružením Spravedlnost překročilo postavení (rámec činnosti) odborové organizace jako zástupce účastníka v občanskoprávním řízení, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým při zvažování této otázky dospěly. Je tomu tak proto, že zastoupení podle §26 odst. 1 o. s. ř. - obdobně jako zastoupení podle §27 o. s. ř. - přímé ochrany na základě čl. 36 odst. 1 Listiny nepožívá (srov. usnesení Ústavního soud sp. zn. I. ÚS 698/04, sp. zn. III. ÚS 96/06, a potažmo i sp. zn. III. ÚS 1564/07).
Zůstává tudíž jen k posouzení, zda obecné soudy své závěry obhajitelně, logicky a srozumitelně, odůvodnily, a tak tomu v dané věci je, jestliže vycházely z názorů, které vyjádřil i Ústavní soud v rozhodnutích, jež byla výše označena.
V rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2928 (obdobně též sp. zn. IV. ÚS 3266/07) neshledal Ústavní soud svévolnými závěry, podávající se z rozhodnutí obecných soudů (zde Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze), podle nichž je "úkolem odborové organizace hájit práva a oprávněné zájmy zaměstnanců a zajišťovat ochranu jejich hospodářských a sociálních práv, a že tedy její činnost je vázána k pracovním vztahům členů organizace; ... jiná činnost odborové organizace je mimo rámec článku 27 odst. 1 Listiny" a ".... i když má dle svých stanov .... odborová organizace prosazovat jiné oprávněné zájmy členů a přispívat tak k vytváření demokratického právního řádu", nejedná se (pozn. zde šlo o zastoupení v řízení o ochranu osobnosti) o odborovou činnost".
I zde proto - stejně jako v jiných shora označených rozhodnutích - se Ústavní soud tudíž nemůže než omezit na závěr, že nyní napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou zjevně svévolná, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy též své právní názory rozumně odůvodnily, a jelikož kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Vzhledem k dovozenému neobstojí - již logicky - ani stěžovatelova námitka porušení zásady rovnosti účastníků, založená na tvrzení o "svévolném" přehlížení nedostatků v zastoupení matky nezletilého při současném "znemožnění legálního a legitimního" vlastního zastoupení "jeho odborovou organizací" (a to i kdyby zde nedostatky v doložení zastoupení matky dítěte vskutku byly).
Další výhrady k postupu obecných soudů, zejména co do formálního "nespojení" věcí ke společnému projednání, či tvrzených procesních vad v zastoupení matky nezletilého a nezletilého ustanoveným opatrovníkem, jsou pro hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí (o nepřipuštění zastoupení stěžovatele) bez významu zcela zjevně.
Nejsou však relevantní ani pro hodnocení ústavnosti samotných řízení, konkrétně ve vztahu k té části petitu ústavní stížnosti, v níž stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obecnému soudu tyto "procesní vady" uložil "odstranit".
Ústavní soud totiž standardně judikuje, že mu nepřísluší - zásadně - zasahovat do probíhajícího soudního řízení, a to proto, že je naopak povolán až ku zhodnocení ústavnosti řízení z pohledu jeho celkového výsledku, po vyčerpání všech procesních instrumentů, jež jsou účastníku řízení k dispozici, a přihlížeje též k tomu, že ne každý procesní nedostatek musí nutně znamenat důvod k jeho zásahu, neboť jde o to, aby řízení bylo "spravedlivé" jako "celek".
Namítá-li stěžovatel rovněž průtahy v řízení, je patrné, že brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [§87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], k jehož pojmovému vymezení se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud rovněž opakovaně (kupř. nález sp. zn. III. ÚS 62/95); průtahy v občanskoprávním řízení přitom takovým zásahem - v obecné poloze - být mohou.
Možnosti zasáhnout do procesů vedených obecnými soudy jsou však zde omezeny na situace, kdy jsou průtahy v řízení dosud aktuální a náprava nebyla zjednána ani na základě návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle §174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po dni 1. 7. 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v probíhajících řízeních před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 588/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06, III. ÚS 3043/08, II. ÚS 2993/08). Na této již ustálené judikatuře Ústavní soud setrvává i nadále.
Z obsahu vyžádaného spisu je zřejmé, že stěžovatel návrh ve smyslu §174a zákona o soudech a soudcích nepodal. Vzhledem k tomu, že se jedná o procesní prostředek, který Ústavní soud - jak již výše uvedl - považuje za efektivní prostředek sloužící k zamezení tvrzeným průtahům, nevyčerpal tím všechny prostředky k ochraně svých práv.
Ústavní soud dospěl proto zde k závěru, že ústavní stížnost je v této části (ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) nepřípustná.
Je přiléhavé též poznamenat, že ústavní stížnost je i nedostatečně určitá (co do procesního úkonu, jehož nedostatek má způsobovat průtahy v řízení); pakliže stěžovatel míní takovým "chybějícím" úkonem samotné rozhodnutí (ve věci), pak je nutné zdůraznit, že uložit "vydat rozhodnutí" je vzhledem k ústavně zakotvené nezávislosti obecných soudů vyloučené, stejně jako z pohledu předpisů podústavních (§174a zákona o soudech a soudcích), pročež je namístě i kvalifikace ústavní stížnosti jakožto návrhu, k němuž není Ústavní soud příslušný (§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu), a jejím následkem je nutně její odmítnutí (již soudcem zpravodajem).
Jinak je namístě (jak se podává z dříve řečeného) závěr, že se stěžovateli existence porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud tedy posoudil danou ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako nepřípustný, který podle §43 odst. 1 písm. d), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Jan Musil
předseda senátu