ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1193.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1193/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Mgr. E. V. , zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 25, proti žalovaným 1) E. B. , 2) J. N. , zastoupeným Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně I., Řetězová 2, za účasti REUNION-CT s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3097/37, identifikační číslo osoby 250 42 777, vedlejší účastnice na straně žalovaných, zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 736/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2015, č. j. 9 Co 144/2004-363, takto:
Dovolání vedlejší účastnice na straně žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2015, č. j. 9 Co 144/2004-363, se odmítá .
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2015, č. j. 9 Co 144/2004-363, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. března 2008, č. j. 12 C 736/2004-89, zamítl žalobu „na určení, že žalobce je vlastníkem domu čp. v obci a katastrálním území H., jeho součástí a příslušenství spolu se stavební parcelou č. 41 a zahradami č. 39 a 42 (dále již „předmětné nemovitosti“) “ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou dne 24. října 2001 uzavřeli účastníci tohoto řízení, resp. žalobce a nynější vedlejší účastnice na straně žalovaných, a podle které žalobce prodal předmětné nemovitosti nynější vedlejší účastnici za kupní cenu 650.000,- Kč, není neplatná, nepředstavuje simulovaný ani disimulovaný právní úkon. Soud prvního stupně ani neshledal, že by smlouva byla postižena (relativní) neplatností ve smyslu §49a obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. září 2009, č. j. 9 Co 606/2008-115, odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1295/2011, zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem ke kasaci rozhodnutí byla okolnost, že rozsudek odvolacího soudu byl postaven na vzájemně si odporujících dílčích skutkových závěrech, z nichž nebylo možné přistoupit k právnímu posouzení věci.
Odvolací soud poté co rozhodnutím připustil, aby na místo žalované společnosti REUNION-CZ, s. r. o., se sídlem shora, vstoupili nynější žalovaní 1) a 2), usnesením ze dne 1. března 2012, č. j. 9 Co 606/2008-187, zrušil shora cit. rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním (ve stručnosti shrnuto), že s ohledem na právní názor dovolacího soudu v kasačním rozhodnutí a nové skutečnosti nastalé v odvolacím řízení, je zapotřebí se zabývat novými tvrzeními žalovaných a vedlejšího účastníka, že předmětné nemovitosti nabyli v dobré víře a že nemovitosti vydrželi.
Soud prvního stupně v dalším svém rozsudku ze dne 20. května 2013, č. j. 12 C 736/2004-243, opět zamítl předmětnou určovací žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaní koupili předmětné nemovitosti sice v dobré víře, ale od nevlastníka. Za této situace soud prvního stupně při právním posouzení věci odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11. Zdůraznil, že možnost nabytí vlastnického práva od nevlastníka následně připustil i Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 8. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/11, nebo ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2367/2012, s odůvodněním, že: „nepřiznání ochrany dobré víry žalovaných by vůči nim bylo hrubě nespravedlivé, a to měrou převažující zájem na ochraně principu nemo plus iuris ad alium trasnfere potest quam ipse habet svědčícího žalobci. Protože, jak z podstaty věci vyplývá, nebylo možné najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum principu – nezbylo, než při konečném rozhodnutí na jeho působení zcela rezignovat.“ V závěru odůvodnění svého rozsudku se soud prvního stupně zabýval otázkou vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalovanými. S ohledem na popisované právně významné okolnosti pak uzavřel, že „žalovaní kupní smlouvou ze dne 1. 4. 2010 nemovitosti nabyli do svého vlastnictví, a i kdyby tomu tak nebylo, nabyli je do svého vlastnictví uplynutím desetileté vydržecí lhůty počítané od 1. 11. 2001.“
K dalšímu odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 9 Co 144/2014-324, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. října 2001 ve smyslu §39 obč. zák., protože byla ujednáním o propadné zástavě a vlastnické právo na vedlejšího účastníka na jejím základě přijít nemohlo. Neztotožnil se však – s odkazem na právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014 - se závěrem soudu prvního stupně o vydržení vlastnického práva žalovaných k uvedeným nemovitostem.
Dále se odvolací soud zabýval otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě dobré víry žalovaných v zápis v katastru nemovitostí (nabytí nemovitosti od nevlastníka). Za tím účelem bylo již soudem prvního stupně provedeno obsáhlé dokazování a s odkazem na cit. judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu nalézací soud dospěl k závěru, že je třeba dát přednost možnosti nabytí věci od nevlastníka. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil. Odvolací soud zdůraznil, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu k předmětné problematice stojící na stanovisku, že nelze nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru z důvodu dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Naproti tomu stojí judikatura Ústavního soudu (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/2012), kde bylo judikováno, že je možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí. Současně platný nový občanský zákoník vychází z toho, že není možné připustit, aby ten, kdo jednal v dobré víře v zápis ve veřejném seznamu, byl ve své důvěře zklamán. Zakotvení zásady materiální publicity ve vztahu k nabývání nemovitostí je zdůrazněno v ustanovení §984 o. z., které výslovně uvádí, že osobě, která nabyla vlastnické právo za úplatu v dobré víře od osoby zapsané ve veřejném seznamu jako osoba oprávněná, svědčí zapsaný stav ve veřejném seznamu v její prospěch. Podle odvolacího soudu nová právní úprava tak řeší dosud ne zcela jednoznačnou judikaturu, zda je možné nabýt vlastnické právo k nemovitostem od neoprávněného nevlastníka. S ohledem na tento vývoj právní úpravy i na skutečnost, že je třeba především respektovat rozhodnutí Ústavního soudu, se odvolací soud přiklonil k posouzení učiněném soudem prvního stupně a uzavřel, že v daném případě žalovaní nabyli v dobré víře vlastnictví k nemovitostem, i když je nabyli od nevlastníka.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kde namítal, že soudy obou stupňů se v této věci nevypořádaly správně s kolizí principů dobré víry nabyvatelů a ochrany vlastnického práva původního vlastníka, když zcela přehlédly okolnosti svědčící ve prospěch principu ochrany vlastnického práva. Soudy se rovněž nevypořádaly s právní argumentací dovolatele stran jeho odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10, nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011, podle něhož je-li smlouva o převodu nemovitosti uzavřená mezi prodávajícím a kupujícím absolutně neplatná, nemohl se kupující stát vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl je ani převést do vlastnictví dalšího subjektu. Kromě toho je dovolatel přesvědčen, že existence dobré víry na straně žalovaných při nabývání nemovitostí nebyla v řízení prokázána. Dovolatel dále poukázal na procesní pochybení, jež zatěžuje prvoinstanční řízení ohledně výslechu svědkyně Schickerové. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 206/2015, uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení mj. s tímto odůvodnění:
„ V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně ohledně nabytí předmětných nemovitostí žalovanými od nevlastníka, a to s ohledem na jejich dobrou víru v zápis v katastru nemovitostí. Odvolací soud sice odkázal na dva nálezy Ústavního soudu řešícího předmětnou právní otázku, nicméně v rámci zaujatého právního názoru nezprostředkoval žádnou právně kvalifikační úvahu v otázce jím sledované aplikace hmotného práva při zjištění dobré víry u předmětných žalovaných, případně ústavně právního předpisu, na jehož základě dospěl k závěru o nabytí předmětného nemovitého majetku žalovanými. Přitom Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení – v rámci právního posouzení věci – učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito...
V reakci na dosavadní rozpornou judikaturu Ústavního soudu ovšem velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod číslem 16/2015, čímž lze také uzavřít, že dále uvedený právní názor sdílí celé občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu) vyložil a odůvodnil právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, viz §3064 o. z.) nemohl (nemůže) – vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis v katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Nejvyšší soud tedy i nadále vychází z plenární judikatury Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (jíž jsou podle jeho mínění podřízeny i tříčlenné senáty Ústavního soudu), z nichž vyplývá (jak také formuloval velký senát v posledně označeném rozsudku), že ‚pouze zákonem stanovené způsoby nabytí vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy A a B poté, co B převedl své vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit věcněprávní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej...nemůže pozbýt. Popsaný model je tak třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého počátku absolutně neplatná.´ [k tomu srov. třeba i důvodovou zprávu k zákonu č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), v níž je obsažen totožný právní názor, který zaujímá Nejvyšší soud, dále např. závěry převažující právní doktríny zapovídající nabytí nemovitosti od nevlastníka podle předchozí civilní úpravy či těmto závěrům přisvědčující judikaturu i Ústavního soudu – rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 91/98, sp. zn. II. ÚS 349/03, sp. zn. I. ÚS 226/98, sp. zn. ÚS II. 77/2000, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, sp. zn. I. ÚS 3391/10, sp. zn. IV. ÚS 2469/11, sp. zn. II. ÚS 3676/11].“
Poté odvolací soud – vázán právním názorem Nejvyššího soudu (tj. zejména názorem týkajícím se nabývání nemovitostí od nevlastníka při dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, obsaženým zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí pod číslem 16/2015) – nově rozhodl rozsudkem ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 9 Co 144/2014 – 363, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. května 2013, č. j. 12 C 736/2004 – 243, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. ledna 2014, č. j. 12 C 736/2004 – 268, a ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. ledna 2014, č. j. 12 C 736/2004 – 269, tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí.
Odvolací soud konstatoval, že v dané věci je postaveno na jisto, že kupní smlouva ze dne 24. října 2001, uzavřená mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaných ohledně předmětných nemovitostí, je absolutně neplatná, a že žalovaní kupní smlouvu ze dne 1. dubna 2010, kterou měly nabýt do vlastnictví předmětné nemovitosti od vedlejšího účastníka na straně žalovaných, tak uzavřeli s nevlastníkem. Odvolací soud uzavřel, že „vztaženo na tento případ, žalovaní se nemohli stát vlastníky předmětných nemovitostí, neboť je nabyli od nevlastníka.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soud podali prostřednictvím svých advokátů dovolání společně žalovaná 1) a žalovaný 2) (dále též „dovolatelé“), jakož i vedlejší účastnice na jejich straně, jejíž dovolání ovšem není přípustné.
Podle §93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Pravidlo uvedené v §93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje §203 odst. 1 o. s. ř. a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší §231 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), dospěl k závěru, že vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání. S přihlédnutím k občanskému soudnímu řádu platnému a účinnému od 1. ledna 2013 Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, ovšem zaujal právní názor, že vedlejší účastník je osobou oprávněnou podat dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení. Lze tedy zrekapitulovat, že de lege lata vedlejší účastník není oprávněn (subjektivně legitimován) k podání dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, je však oprávněn (subjektivně legitimován) podat dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 3609/2014).
Protože k podání dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), a protože v daném případě vedlejší účastnice na straně žalovaných ve svém dovolání nijak nebrojila proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání vedlejší účastnice na straně žalovaných podle §243b, §218 písm. b) a §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaní 1) a 2) ve svém dovolání namítali, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 9 Co 144/2014 – 363 spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Hledisko přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vymezili tak, že „právní otázka nabývání vlastnictví od nevlastníka, která byla řešena v rámci nalézacího řízení, má být dovolacím soudem vyřešena jinak.“ Žalovaní 1) a 2) zejména poukázali na to, že odvolací soud řádně nevymezil odpovídající právně kvalifikační závěr, na základě jehož rozhodl, což činí soudní rozhodnutí nepřezkoumatelným. V této souvislosti žalovaní 1) a 2) odkázali na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, tj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 206/2015.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalovaných 1) a 2) je podle ust. §237 o. s. ř. přípustné a je – jak bude rozvedeno níže – i důvodné.
Předně je třeba poznamenat, že cca pět měsíců po vydání rozsudku odvolacího soudu, v němž byla řešena právní otázka nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vydal dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016, rozsudek, v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016 vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
* obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí dalším nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014.
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014).
S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně zmíněný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
Z vyloženého důvodu Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu (byť ten v předchozím odvolacím řízení postupoval zcela v intencích předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu obsahujícího k řešení právní otázky „nemo plus iuris“ právní názor, který ovšem v mezidobí zásadním způsobem na půdě Nejvyššího soudu – pod vlivem judikatury Ústavního soudu – doznal změny) podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Dovolací soud přitom nemohl sám změnit rozsudek odvolacího soudu, neboť otázka dobré víry žalovaného nebyla dosud – v intencích uvedené judikatury Ústavního soudu (z hlediska popsaných znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka) – odvolacím soudem posuzována, takže bude nyní plně na odvolacím soudu, aby při rozhodování vycházel z této nově do právního řádu Ústavním soudem zavedené (přijaté) skutkové podstaty. Nejvyšší soud nepřikročil též ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, neboť by se tím mohlo výrazně prodloužit soudní řízení (trvající již od roku 2004), když je v možnostech odvolacího soudu v dalším řízení ve věci co nejdříve rozhodnout.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu