ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.206.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 206/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Mgr. E. V. , zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 25, proti žalovaným 1) E. B. , 2) J. N. , zastoupeným Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně I., Řetězová 2, za účasti REUNION-CT s. r. o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3097/37, identifikační číslo osoby 250 42 777, vedlejší účastnice na straně žalovaných, zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 736/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. září 2014, č. j. 9 Co 144/2004-324, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. září 2014, č. j. 9 Co 144/2014-324, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. března 2008, č. j. 12 C 736/2004-89, zamítl žalobu „na určení, že žalobce je vlastníkem domu čp. v obci a katastrálním území H., jeho součástí a příslušenství spolu se stavební parcelou č. 41 a zahradami č. a (dále již „předmětné nemovitosti“) “ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou dne 24. října 2001 uzavřeli účastníci tohoto řízení, resp. žalobce a nynější vedlejší účastnice na straně žalovaných, a podle které žalobce prodal předmětné nemovitosti nynější vedlejší účastnici za kupní cenu 650.000,- Kč, není neplatná, nepředstavuje simulovaný ani disimulovaný právní úkon. Soud prvního stupně ani neshledal, že by smlouva byla postižena (relativní) neplatností ve smyslu §49a obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. září 2009, č. j. 9 Co 606/2008-115, odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a uložil žalobci povinnost, aby nahradil žalované na nákladech odvolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1295/2011, zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem ke kasaci rozhodnutí byla okolnost, že rozsudek odvolacího soudu byl postaven na vzájemně si odporujících dílčích skutkových závěrech, z nichž nebylo možné přistoupit k právnímu posouzení věci.
Odvolací soud poté co rozhodnutím připustil, aby na místo žalované společnosti REUNION-CZ, s. r. o., se sídlem shora, vstoupili nynější žalovaní, usnesením ze dne 1. března 2012, č. j. 9 Co 606/2008-187, zrušil shora cit. rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním (ve stručnosti shrnuto), že s ohledem na právní názor dovolacího soudu v kasačním rozhodnutí a nové skutečnosti nastalé v odvolacím řízení, je zapotřebí se zabývat novými tvrzeními žalovaných a vedlejší účastnice, že předmětné nemovitosti nabyli v dobré víře a že nemovitosti vydrželi.
Soud prvního stupně v dalším svém rozsudku ze dne 20. května 2013, č. j. 12 C 736/2004-243, opět zamítl předmětnou určovací žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaní koupili předmětné nemovitosti sice v dobré víře, ale od nevlastníka. Za této situace soud prvního stupně při právním posouzení věci odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11. Zdůraznil, že možnost nabytí vlastnického práva od nevlastníka následně připustil i Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 8. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/11, nebo ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2367/2012, s odůvodněním, že: „nepřiznání ochrany dobré víry žalovaných by vůči nim bylo hrubě nespravedlivé, a to měrou převažující zájem na ochraně principu nemo plus iuris ad alium trasnfere potest quam ipse habet svědčícího žalobci. Protože, jak z podstaty věci vyplývá, nebylo možné najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum principu – nezbylo, než při konečném rozhodnutí na jeho působení zcela rezignovat.“ V závěru odůvodnění svého rozsudku se soud prvního stupně zabýval otázkou vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalovanými. S ohledem na popisované právně významné okolnosti pak uzavřel, že „žalovaní kupní smlouvou ze dne 1. 4. 2010 nemovitosti nabyli do svého vlastnictví, a i kdyby tomu tak nebylo, nabyli je do svého vlastnictví uplynutím desetileté vydržecí lhůty počítané od 1. 11. 2001.“
K dalšímu odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 9 Co 144/2014-324, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. října 2001 ve smyslu §39 obč. zák., protože byla ujednáním o propadné zástavě a vlastnické právo na vedlejšího účastníka na jejím základě přijít nemohlo. Neztotožnil se však – s odkazem na právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014 - se závěrem soudu prvního stupně o vydržení vlastnického práva žalovaných k uvedeným nemovitostem.
Dále se odvolací soud zabýval otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě dobré víry žalovaných v zápis v katastru nemovitostí (nabytí nemovitosti od nevlastníka). Za tím účelem bylo již soudem prvního stupně provedeno obsáhlé dokazování a s odkazem na cit. judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu nalézací soud dospěl k závěru, že je třeba dát přednost možnosti nabytí věci od nevlastníka. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil. Odvolací soud zdůraznil, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu k předmětné problematice stojící na stanovisku, že nelze nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru z důvodu dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Naproti tomu stojí judikatura Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/2012), kde bylo judikováno, že je možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí. Současně platný nový občanský zákoník vychází z toho, že není možné připustit, aby ten, kdo jednal v dobré víře v zápis ve veřejném seznamu, byl ve své důvěře zklamán. Zakotvení zásady materiální publicity ve vztahu k nabývání nemovitostí je zdůrazněno v ustanovení §984 o. z., které výslovně uvádí, že osobě, která nabyla vlastnické právo za úplatu v dobré víře od osoby zapsané ve veřejném seznamu jako osoba oprávněná, svědčí zapsaný stav ve veřejném seznamu v její prospěch. Podle odvolacího soudu nová právní úprava tak řeší dosud ne zcela jednoznačnou judikaturu, zda je možné nabýt vlastnické právo k nemovitostem od neoprávněného nevlastníka. S ohledem na tento vývoj právní úpravy i na skutečnost, že je třeba především respektovat rozhodnutí Ústavního soudu, se odvolací soud přiklonil k posouzení učiněném soudem prvního stupně a uzavřel, že v daném případě žalovaní nabyli v dobré víře vlastnictví k nemovitostem, i když je nabyli od nevlastníka.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů se v této věci nevypořádaly správně s kolizí principů dobré víry nabyvatelů a ochrany vlastnického práva původního vlastníka, když zcela přehlédly okolnosti svědčící ve prospěch principu ochrany vlastnického práva. Soudy se rovněž nevypořádaly s právní argumentací dovolatele stran jeho odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10, nebo na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011, podle něhož je-li smlouva o převodu nemovitosti uzavřená mezi prodávajícím a kupujícím absolutně neplatná, nemohl se kupující stát vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl je ani převést do vlastnictví dalšího subjektu. Kromě toho je dovolatel přesvědčen, že existence dobré víry na straně žalovaných při nabývání nemovitostí nebyla v řízení prokázána. Dovolatel dále poukazuje na procesní pochybení, jež zatěžuje prvoinstanční řízení ohledně výslechu svědkyně S. Brojí také do nákladového výroku. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření odmítli uplatněnou dovolací argumentaci a navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), s přihlédnutím k §3028 odst. 1 a 2 o. z. (Hlava II, díl I, oddíl I o. z.), věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je – jak bude rozvedeno níže – i důvodné.
V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně ohledně nabytí předmětných nemovitostí žalovanými od nevlastníka, a to s ohledem na jejich dobrou víru v zápis v katastru nemovitostí. Odvolací soud sice odkázal na dva nálezy Ústavního soudu řešící předmětnou právní otázku, nicméně v rámci zaujatého právního názoru nezprostředkoval žádnou právně kvalifikační úvahu v otázce jím sledované aplikace hmotného práva při zjištění dobré víry u předmětných žalovaných, případně ústavně právního předpisu, na jehož základě dospěl k závěru o nabytí předmětného nemovitého majetku žalovanými. Přitom Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení – v rámci právního posouzení věci – učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 18. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 1717/2014, zdůraznil, že potřeba vyložení právně kvalifikačního závěru ohledně nabytí vlastnictví nemovité věci od nevlastníka, odhlédnuvše od splnění elementární povinnosti soudu ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., vyvěrá i z toho, že zatímco Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, čerpá především ze závěrů přijatých v jeho nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 165/11, mj. v tom směru, že obecné soudy jsou povinny se zabývat otázkou dobré víry nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí a poskytnout mu ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v aktuálním a velmi obšírně odůvodněném nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, Ústavní soud zase dospěl při řešení obdobného případu k závěru, že: „Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“
V situaci, kdy občanský zákoník č. 40/1964 Sb. neupravoval - mimo zákonem stanovené případy (např. na základě právního institutu vydržení) - nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka, a to na základě pouhé dobré víry nabyvatele nemovitosti v zápis do katastru nemovitostí [k tomu srov. též např. důvodovou zprávu zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastr nemovitostí): arg.: „Dosavadní právní úprava umožňuje skutečnému vlastníkovi nemovitosti, aby se domohl vlastnického práva i na osobě, která nabyla vlastnické právo od osoby, která byla v katastru zapsána jako vlastník. A to i přesto, že skutečný vlastník si v rozporu s ohlašovací povinnosti ponechal po dlouhou dobu doklady o svém vlastnictví pro sebe, nepožádal o zápis svého vlastnického práva ve svůj prospěch a nečinně po dlouhou dobu přihlížel, že podle zápisů v katastru je jako vlastník zapsán někdo zcela jiný. Takto může skutečný vlastník, který se o zápis svého vlastnického práva nepostará, rozvrátit celý řetězec nabývacích jednání vycházejících z důvěry v pravdivost zápisů v katastru...Obezřetní investoři, kterým je nedostatečné uplatnění zásady materiální publicity známo, na zápisy v katastru nespoléhají a sami prověřují nabývací tituly těch, se kterými jednají, a to nejméně po vydržecí dobu směrem do minulosti. Tím je ovšem oslaben vlastní smysl vedení katastru jako důvěryhodné evidence právních vztahů k nemovitostem.“ ], měl odvolací soud v rámci zaujatého právního názoru v odůvodnění svého rozhodnutí zprostředkovat svůj právně kvalifikační závěr, měl-li za to, že v daném případě soud prvního stupně správně vyřešil právní otázku dobré víry žalovaných v souvislosti s nabytím jejich nemovitého majetku, ačkoliv nevyložil, na základě jakého právního předpisu tak činí, když pouhý odkaz na judikaturu Ústavního soudu – jak již bylo zdůrazněno shora – zprostředkování v úvahu přicházejícího právně kvalifikačního závěru pochopitelně nenahrazuje.
Právně kvalifikační závěr nelze ani spojovat s úvahou odvolacího soudu o právní reglementaci dané materie v novém občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., v němž je zakotvena (nikoliv však jako bezvýjimečná) zásada materiální publicity. Bezcenná je proto právní argumentace, že uvedený vývoj právní úpravy přisvědčuje k reflektování závěru o možnosti (či nutnosti) nabytí nemovitosti dobrověrným nabyvatelem. Právě naopak, uvedený legislativní vývoj i sdělení zákonodárce (v podobě např. důvodové zprávy k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb. – viz citace shora) zcela jasně svědčí o opaku, že podle tehdejší právní úpravy (a to i z hlediska ústavněprávních předpisů) taková možnost, resp. takový způsob nabytí nemovitého majetku nepřipouštěla. Stejný právní názor byl ustálen i v právní doktríně a náznak opačného názoru se neobjevil ani u členů rekodifikační komise nového občanského zákoníku.
Bez odpovídajícího právně kvalifikačního závěru je nejen soudní rozhodnutí nepřezkoumatelné, ale absence právního posouzení věci jde současně na vrub jeho věcné správnosti; v takovém případě je pak dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. vždy naplněn.
Jen pro úplnost – zcela nesprávné je konstatování soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku, že právní názor o možnost nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí se podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2367/2012, neboť v tomto případě byl Nejvyšší soud v důsledku (již shora opakovaně zmiňovaného) kasačního nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, vázán právním názorem Ústavního soudu, takže neměl žádný procesní prostor přiklonit se ke své ustálené judikatuře. V případě odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/11, je pak zapotřebí při práci s judikaturou zohlednit, že uvedené rozhodnutí se zjevně odchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a tímto senátem vyřešená věc měla být správně předložena ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v rozhodném znění, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu [k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ale také i vyjádření tehdejšího předsedy senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu JUDr. Ludvíka Davida CSc. v příspěvku: O dobré víře při nabytí nemovitosti od (eventuálního) nevlastníka, in Právní rozhledy č. 2/2013, str, 62 a násl., ve kterém uvedený autor uvádí, že v cit. rozhodnutí či v dalším rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2652/2011, „senát 28 Cdo (...) nesměřoval proti konstantní judikatuře Nejvyššího soudu a ani se nevymezil proti zásadě nemo plus iuris...“ ].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/5357/2014, zaujal právní názor, že k zavedení skutkové podstaty nabytí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí došlo až nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, v němž bylo mj. reagováno na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu poukazující na dosavadní absenci vymezení skutkové podstaty tohoto způsobu nabytí nemovité věci v našem právním řádu.
Podle Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012) naplnění nové skutkové podstaty nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem od nevlastníka mají předcházet tři následující kroky.
Jak uvádí Ústavní soud v cit. nálezu, „Pokud jde o první krok , tj. identifikaci dotčených práv, v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 odst. 1 a čl. 1 Dodatkového protokolu....“
Pokud jde o druhý krok , usilující zachovat maximum z obou dotčených práv, zde bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého případu. Na jednu stranu bude mnohdy zřejmé, že je nemožné chránit daná dvě práva současně, neboť se vzájemně vylučují. Buď tedy bude poskytnuta ochrana dobrověrnému nabyvateli a uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka, nebo bude uznáno vlastnické právo původního vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit.“
V rámci třetího kroku má být podle Ústavního soudu řešen střet dotčených práv, a to v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. „Na druhou stranu si však lze představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty. Řešení tohoto druhého kroku tak bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Pokud pak bude přistoupeno ke třetímu, poslednímu kroku, bude v něm potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“
Za objektivní okolnosti považuje Ústavní soud poskytnutí dobrověrnému nabyvateli ochranu, neboť nelze snižovat důvěru jednotlivců v akty veřejné moci. Další okolností byla nedostatečná a polovičatá právní úprava zásady materiální publicity katastru nemovitostí podle §11 zákona č. 265/1992 Sb. „ústící dokonce v její neslučitelnost s ústavními maximami, zejména principy právní jistoty a ochrany nabytých práv.“
Za individuální okolnosti případu, které je třeba podle Ústavního soudu zohlednit při posouzení poskytnutí ochrany dobrověrnému nabyvateli, je pak třeba považovat např.:
- délku doby, která uběhla od vadného zápisu (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu) do katastru nemovitostí, než se původní vlastník začal domáhat svého práva;
- okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu došlo (zejména, zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení), investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil. Podle Ústavního soudu „pokud dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, kteréžto případy nejsou zcela ojedinělé, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici. V převážné většině takových případů totiž bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházející podvodnému jednání.“
Podle [do 31. 12. 2013 – k tomu srov. §67 bod 1. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)] tehdy platného a účinného §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění, „Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.“ Jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, Ústavní soud při formulování nové skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka však dobrou víru nabyvatele nepresumuje ve smyslu právě citovaného ustanovení, nýbrž (v odůvodnění svého nálezu – bod č. 47) výslovně stanoví, že „samu existenci dobré víry dalšího nabyvatele je třeba vždy náležitě posoudit a přísně hodnotit, s ohledem na všechny (roz. shora příkladmo vyložené) okolnosti nabytí předmětných nemovitostí dalším nabyvatelem.“ A jak kupř. zmínil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 5261/2014 (kdy byl – stejně jako soudy obou stupňů – vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11), uvedenou „situaci je zapotřebí oddělovat od posouzení dobré víry oprávněného držitele ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k posouzení podmínek originárního nabytí nemovitosti vydržením podle §134 obč. zák.“
V reakci na dosavadní rozpornou judikaturu Ústavního soudu ovšem velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod číslem 16/2015, čímž lze také uzavřít, že dále uvedený právní názor sdílí i občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu) vyložil a odůvodnil právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, viz §3064 o. z.) nemohl (nemůže) – vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis v katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Nejvyšší soud tedy i nadále vychází z plenární judikatury Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (jíž jsou podle jeho mínění podřízeny i tříčlenné senáty Ústavního soudu), z nichž vyplývá (jak také formuloval velký senát v posledně označeném rozsudku), že „pouze zákonem stanovené způsoby nabytí vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy A a B poté, co B převedl své vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit věcněprávní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej...nemůže pozbýt. Popsaný model je tak třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého počátku absolutně neplatná.“ [k tomu srov. třeba i důvodovou zprávu k zákonu č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), v níž je obsažen totožný právní názor, který zaujímá Nejvyšší soud, dále např. závěry převažující právní doktríny zapovídající nabytí nemovitosti od nevlastníka podle předchozí civilní úpravy či těmto závěrům přisvědčující judikaturu i Ústavního soudu – rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 91/98, sp. zn. II. ÚS 349/03, sp. zn. I. ÚS 226/98, sp. zn. ÚS II. 77/2000, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, sp. zn. I. ÚS 3391/10, sp. zn. IV. ÚS 2469/11, sp. zn. II. ÚS 3676/11].
V usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4577/2014, Nejvyšší soud navázal na judikovaný právní názor svého velkého senátu ve věci sp. zn. 31 Cdo 1168/2013. Přihlédl k právním závěrům plynoucím z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a poté s ohledem na v cit. nálezu nově vymezenou skutkovou podstatu nabytí nemovitostí od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem konstatoval, že: „Má-li být ovšem v daném směru opomenut právní institut oprávněného držitele ve smyslu §130 odst. 1 o. z. a prostřednictvím principů právní jistoty a ochrany nabytých práv prosazován (zákonem neupravený) nabývací titul vlastnického práva k nemovité věci na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, pak je třeba v této souvislosti mj. poukázat na plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, v němž se také uvádí, že ‚Akceptace i dalších pramenů, kromě psaného práva (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.“ Ústavní soud na tuto otázku odpověděl v tom směru, že: „ V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo (obecný právní princip) charakter samostatného pramene práva pouze preater lege (čili pokud psané právo nestanoví jinak). Občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2014 ovšem taková pravidla (pro nabytí nemovité věci od nevlastníka) stanovil (srov. §130 a násl. obč. zák.), takže není-li možné přímou aplikací obecného právního principu negovat příslušné psané právní pravidlo (lze je však pochopitelně prostřednictvím takového principu interpretovat), je pak otázkou, do jaké míry lze při řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka považovat přijatou tezi oprávněného držitele mimo dosah §130 obč. zák. v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012, za souladnou s jeho plenárním nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 a na něj navazující judikaturou.“
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle druhého odstavce věty první téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení. Nepřikročil též ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, neboť by se tím mohlo výrazně prodloužit soudní řízení (trvající již od roku 2004), když je v možnostech odvolacího soudu v dalším řízení ve věci co nejdříve rozhodnout. Bude nyní na odvolacím soudu, aby při meritorním rozhodování zohlednil připomenutou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a aby svůj právně kvalifikační závěr - vtělený do právního posouzení věci - zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku (§157 odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu