ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3422.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3422/2019-823
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně T-Mobile Czech republic, a. s. , identifikační číslo 64949681, se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C155/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, č. j. 55 Co 114/2019-779, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 197 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Hromka, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 14. 12. 2018, č. j. 18 C 155/2014-729, uložil žalované zaplatit žalobkyni 361 257,08 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), a rozhodl též o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 561 911,90 Kč (výrok II rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil jí povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 57 596 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě na náhradu škody odůvodněné tím, že v rámci exekučního řízení, kde žalobkyně vystupovala jako oprávněná, soudní exekutor nevyplatil téměř nic z celkově vymožené částky, která činila 4 642 616,70 Kč. Žalovaná plnila až po podání žaloby částku 4 281 359,62 Kč, ve zbývajícím rozsahu dospěly soudu k závěru, že je žaloba důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , a usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval rovněž o požadavcích žalobkyně na náhradu škody v souvislosti s jednotlivými (v napadeném rozsudku vyjmenovanými) samostatnými exekučními řízeními, v nichž – až na jedinou výjimku – nebyly žalobkyni soudním exekutorem vyplaceny vymožené částky v rozpětí od 69 Kč do 45 564,40 Kč. Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu přímo dotčen. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání kladla za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto již v minulosti dovodil, že znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená, oproti do té doby účinné úpravě, další zúžení možnosti podání dovolání v tzv. bagatelních věcech, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2327/2018, ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018, nebo ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, kdy ústavní stížnost směřující proti posledně označenému rozhodnutí byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3946/2018). Řečeno jinak: dovolání nelze úspěšně podat proti výroku (jeho části), jímž bylo rozhodnuto o skutkově samostatném nároku, domáhá-li se ve vztahu k němu dovolatel přezkumu (ne)přiznání částky nižší než 50 000 Kč. Z toho důvodu nemohl dovolací soud ani přihlédnout k dovolacím námitkám žalované, které se k daným nárokům upínaly.
Dále se proto dovolací soud zabýval přípustností dovolání v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku z nevyplaceného plnění ve výši 84 767,50 Kč, jež se vztahoval k soudní exekuci prováděné někdejším soudním exekutorem Mgr. Jozefem Višváderem pod sp. zn. 100 EX 537/07.
Dovoláním byla předestřena otázka, k jakému okamžiku se váže počátek běhu promlčecí lhůty nároků na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), v případě nesprávného úředního postupu soudních exekutorů spočívajícím v zadržování vymoženého plnění, a to za předpokladu, že oprávnění měli být soudním exekutorem vyrozuměni o splácení povinnosti povinným, či o částečném vymožení povinnosti v průběhu exekuce. Tato otázka však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011). Z označených rozsudků vyplývá, že tříletá subjektivní promlčecí doba stanovená v §32 odst. 1 věty první OdpŠk začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni odpovídá stát. Zároveň je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho domnělé či předpokládané vědomosti o této škodě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, uveřejněný pod č. 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze současně poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2168/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 2755/16. Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody nelze ztotožňovat okamžik rozhodný pro skutečnou vědomost poškozeného o škodě a o odpovědném subjektu s okamžikem, kdy o těchto skutečnostech nabyla vědomost jiná osoba než poškozený (např. jeho advokát).
Jak již bylo uvedeno výše, judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že samotný vznik škody není tou skutečností, od které by počínala běžet promlčecí doba uvedená v §32 odst. 1 větě první OdpŠk. Její počátek se odvíjí až od okamžiku, kdy se poškozený prokazatelně dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (nikoli od nesprávného úředního postupu či od vzniku škody). Se žalovanou lze sice souhlasit v tom, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo již marným uplynutím tehdy přiměřené lhůty určené k výplatě části vymoženého plnění uvedené v §46 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů ve znění účinném do 31. 12. 2007, avšak o vzniku škody spočívající, s ohledem na skutkové vymezení nároku v žalobě, v tom, že žalobkyni vymožená částka nebude soudním exekutorem vyplacena, se žalobkyně podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (které podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají přezkumu Nejvyššího soudu) dozvěděla až v době, kdy jí muselo být zřejmé, že soudní exekutor si vymožené plnění neoprávněně přisvojil (zpronevěřil jej) a odmítá je vydat.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9 780 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalované, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12 197 Kč. Náklady řízení jsou splatné v prodloužené patnáctidenní pariční lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné místo platební (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 4. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu