ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3600.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3600/2020-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce M. H., bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Benešem, advokátem, se sídlem v Kladně, Ludvíka Kuby 803, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 46/2015, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 91 Co 289/2019-356, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady ušlého zisku v celkové výši 728 080 Kč, jež měla být součtem neinkasovaného nájemného za pronájem čtyř rodinných domů, ušlého v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími a s nesprávným úředním postupem Městského úřadu Slaný, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“).
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 18 C 46/2015-238, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 228 332 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, ve zbytku, tj. co do části úroků z prodlení z částky 228 332 Kč žalobu zamítl (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 94 167 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, ve zbytku, tj. co do částky 2 914 Kč s úrokem z prodlení a co do části úroků z prodlení z částky 97 081 Kč žalobu zamítl (výrok II), zamítl žalobu co do částky 232 917 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu co do částky 168 750 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 228 332 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, zamítá, jinak se odvolání žalované proti výroku I co do zbylé části příslušenství odmítá (výrok I), ve výrocích II, III, IV jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu ve věci samé napadli žalobce, zastoupený advokátem, a žalovaná, jednající osobou ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), včasnými dovoláními, která však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. ), odmítl. Dovolání žalobce bylo odmítnuto pro vady, dovolání žalované bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolání žalobce neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatel nevymezil žádnou právní otázku (ve smyslu §237 o. s. ř.), na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Pouhý nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu a prosté předestření vlastních úvah o tom, jak měl odvolací soud žalobcovu věc posoudit, výše uvedené požadavky zákona na obsah dovolání stran posouzení jeho přípustnosti nenaplňují.
K tomu dovolací soud dodává, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje, pokud Nejvyšší soud projedná dovolání, aniž by obsahovalo předepsané náležitosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Žalovaná (dále též „dovolatelka“) napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku II jen co do části týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 94 167 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Otázka, zda „v průběhu správního řízení vydané pravomocné rozhodnutí o vyměření správního poplatku, proti kterému poškozený nepodal odvolání, za úkon v rámci tohoto správního řízení předcházející nezpoplatněnému úkonu ve věci samé, má podle §5 odst. 5 věty druhé zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění účinném ke dni 26. 2. 2014, za následek stavení běhu lhůt, jestliže poškozený nezaplatil správní poplatek“, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně převzatých odvolacím soudem (které dovolací soud nepřezkoumává), mj. i toho, že Krajský úřad Středočeského kraje v opatření proti nečinnosti ze dne 12. 3. 2014 (pro nezákonnost nezrušeném) přikázal stavebnímu úřadu, aby do 10 dnů od doručení přípisu rozhodl ve věci řízení o vydání kolaudačního souhlasu, neboť dne 7. 1. 2014 proběhla závěrečná kontrolní prohlídka stavby a dnem 23. 1. 2014 marně uplynula zákonná lhůta pro vydání kolaudačního souhlasu, měl odvolací soud za nesporný jak počátek prodlení stavebního úřadu s vydáním kolaudačního souhlasu, tak též i konec téhož prodlení na základě kolaudačního souhlasu vydaného Magistrátem města Kladna dne 9. 9. 2014, č. j. OV/3513/14-8/Mi. Dovolací soud tedy uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo na vyřešení dovolatelkou předložené právní otázky, jež vychází z posouzení skutečnosti, zda byl zaplacen správní poplatek za kontrolní prohlídku stavby (včetně s tím souvisejících úvah o běhu lhůt). Naopak vyšel-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) z rozhodnutí krajského úřadu ze dne 12. 3. 2014, dovolatelka takové řešení nenapadá.
Rovněž tak přípustnost dovolání nezakládá otázka, „zda náklady vynaložené na zhotovení novostaveb domů určených k nájemnímu bydlení před započetím doby, za níž poškozený po zhotovení domů nárokuje nájemné jako ušlý zisk, mohou představovat náklady na dosažení zisku, které se odečítají od výnosů (příjmů ze sjednaného nájemného)“, neboť odvolací soud se ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe (včetně judikatury označené samotným dovolatelem), jestliže nepřihlížel k nákladům, které žalobce již dříve vynaložil na nabytí vlastnického práva ke stavbě, kterou v důsledku škodní události nemohl pronajímat, neboť se nejednalo o náklady, které bylo nutno vynaložit, aby mohl dosahovat zisku pronájmem věci ve svém vlastnictví. Naproti tomu náklady na pořízení stavby by byly relevantní v případě, kdyby se žalobce snažil dosáhnout zisku jejím prodejem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2460/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2858/2015).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, „mezi jakými skutečnostmi se zjišťuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou podle teorií ochranného účelu normy a adekvátní příčinné souvislosti… v souvislosti s ustanovením §71 odst. 5 správního řádu, jaké konání nebo opomenutí poškozeného již vede k aktivaci tohoto ustanovení, podle kterého se nedodržení lhůt nemůže dovolávat ten účastník řízení, který je způsobil,“ neboť dovolatelka svoji polemiku s napadeným rozhodnutím staví na vlastní variantě skutkového stavu, než z jakého vychází napadené rozhodnutí (srov. §241a odst. 1 a 6 o. s. ř.). Dovolatelka tak polemizuje s řešením, na kterém napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil délku průtahu, tj. dobu rozhodnou pro ucházení zisku, pokud měl za to, že skončil dne 16. 09. 2014. Toho dne byl kolaudační souhlas s trvalým užíváním rodinného domu na pozemku p. č. XY doručen žalobci. Jelikož ušlý zisk lze požadovat jen za tzv. dobu navíc, nad rámec zákonné lhůty, a předmětný kolaudační souhlas je opatřen údajem o vypravení dne 11. 09. 2014, již tohoto dne přestala běžet zákonná lhůta. Má za to, že u rozhodnutí podle §9 a §67 až 69 správního řádu končí lhůta pro jeho vydání podle §71 odst. 2 písm. a) správního řádu předáním stejnopisu jeho písemného vyhotovení k doručení. Dle dovolatelky se tak měl odvolací soud při své úvaze odchýlit od judikaturních závěrů Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 2793/2013, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009), z nichž má vyplývat, že v případě nároku na náhradu majetkové újmy může k založení odpovědnosti státu za ni dojít jen z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v existenci průtahů (ve smyslu období nečinnosti), nikoli z důvodu nepřiměřené délky řízení.
Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolaní, neboť tím, že odvolací soud spojil konec prodlení stavebního úřadu ve věci nároku na náhradu ušlého zisku s okamžikem, od kterého měl žalobce faktickou možnost legálně nakládat s předmětem svého zájmu, tj. s okamžikem právních účinků kolaudačního souhlasu, neodchýlil se ve smyslu §237 o. s. ř. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud již např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, uvedl, že ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, uveřejněném pod číslem 20/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl přijat závěr, že je-li vydání úředního povolení pro výkon určité činnosti součástí obvyklého běhu věcí, je jeho nevydání v zákonem stanovené lhůtě příčinou ztráty zisku ušlého tím, že poškozený nemohl činnost, pro niž o povolení žádal, realizovat (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3292/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5470/2007). Součástí obvyklého běhu věcí, jehož přerušení škodnou událostí mělo být příčinou vzniku škody v podobě ušlého zisku, je tedy podle ustálené rozhodovací praxe teprve možnost skutečné realizace činnosti (zájmu), v tomto případě zájmu na plnění nájemní smlouvy na základě právně účinného kolaudačního souhlasu (nikoliv pouze vydaného). Nelze přitom přehlédnout, že ani počátek období, za něž byl ušlý zisk požadován, se neshoduje s datem, do kterého nejpozději měl být kolaudační souhlas vydán.
Konečně ani otázka procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (vyjádřené dle dovolatelky např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 883/2010, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013 a v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 987/07) týkající se „aktivace tzv. vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem v situaci, že listiny reálně způsobilé prokázat existenci nákladů na dosažení zisku jsou jen v dispozici poškozeného a stát se nachází ve stavu tzv. nezaviněného informačního deficitu“, nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolací soud měl (shodně se soudem prvního stupně) za věrohodné žalobcovo tvrzení, že s inkasováním nájemného neměl žádné náklady, přičemž převzal i konstatování soudu prvního stupně, že „ani soud žádné takové náklady nezná“. Pokud nepřistoupil ani k prokazování nákladů na tvrzený ušlý zisk výpočtem ušlého zisku podobně jako u náhrady za ztrátu na výdělku ani k provedení důkazu daňovými přiznáními a účetnictvím žalobce, neodchýlil se tím od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2694/2003. Nic na věci nemění konstatování soudu prvního stupně, že „žalovaná sama blíže nespecifikovala, jaké náklady má na mysli“. Dovolací soud tedy uzavírá, oproti tvrzení dovolatelky, že v daném případě nejde o případ nezaviněného informačního deficitu na straně žalované a neuplatní se ani dovolatelkou uváděná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu, tedy na dovolatelkou předkládaném řešení právní otázky napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo.
Dovolací soud k tomu dodává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008), že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“ Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4714/2017, uvedl, že soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit, tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobce (k tomu např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci V. de H. proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994). Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu