ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.639.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 639/2018-498
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce K. F. T.-T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou v advokátní kanceláři Konečná & Zacha, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, 2) B. Š. , bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, 3) E. H. , bytem XY, 4) MOPA BOHEMIA s. r. o. , se sídlem v Jirkově, Březenec 257, identifikační číslo osoby 250 10 361, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem v advokátní kanceláři PPS advokáti s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, 5) V. Š. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, a 6) M. K. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Simonou Šulcovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Poděbrad 1554/6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 16 C 171/2012, o dovolání žalobce a žalovaného 6) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2017, č. j. 10 Co 663/2016-400, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného 6) proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. dubna 2016, č. j. 16 C 171/2012-296, ve znění usnesení téhož okresního soudu ze dne 16. května 2016, č. j. 16 C 171/2012-309, se zastavuje ; jinak se dovolání žalovaného 6) proti nákladovému výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2017, č. j. 10 Co 663/2016-400, odmítá .
II. Řízení o dovolání žalobce směřujícího do části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2017, č. j. 10 Co 663/2016-400, pokud jím byl potvrzen žalobu zamítající rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. dubna 2016, č. j. 16 C 171/2012-296, ve znění usnesení téhož okresního soudu ze dne 16. května 2016, č. j. 16 C 171/2012-309, a to ohledně pozemků ve vlastnictví žalovaných 3), 4) a 6), tj. pozemků p. č. XY, p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a pozemku p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a dále do části nákladového výroku V. téhož rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 3) a 4), se zastavuje ; jinak se dovolání žalobce odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Linharta, advokáta se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48.
V. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 5) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Martina Kůse, advokáta se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14.
VI. Ve vztahu mezi žalobcem a ostatními žalovanými nemá žádných z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2016, č. j. 16 C 171/2012-296, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. května 2016, č. j. 16 C 171/2012-309, zastavil řízení ve vztahu k nemovitostem uvedeným ve výroku I., zamítl žalobu ve vztahu k nemovitostem označeným ve výroku II. (dále též „nemovitosti“ nebo „pozemky“), a dále ve výrocích III. až VII. rozhodl o nákladech řízení.
V předmětné věci se žalobce domáhal určení, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemků (vymezených ve výrocích I. a II. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedeného určení se domáhal s tím, že právní předchůdce žalovaného 1), tj. Pozemkový fond České republiky (dále též „Pozemkový fond“), v rámci své působnosti disponoval s nemovitostmi ve vlastnictví České republiky a mimo to byl oprávněn zemědělské pozemky prodat ve veřejné nabídce za podmínek stanovených v zákoně č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále již „zákon č. 95/1999 Sb.“). Dne 12. září 2011 zveřejnil Pozemkový fond veřejnou nabídku pozemků určených k prodeji, načež žalobce podal několik žádostí z titulu samostatně hospodařícího rolníka o úplatný převod zemědělského pozemku. Z této veřejné nabídky byl však žalobce vyloučen s odůvodněním, že nesplnil podmínku stanovenou v §4 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění účinném ke dni veřejné nabídky, tj. ve znění zákona 118/2008 Sb., tedy podmínku, že nabyvatelem zemědělských pozemků podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. může být občan jiného členského státu Evropské unie (dále již „EU“) s průkazem o povolení k pobytu, pokud je (byl) evidován v evidenci zemědělských podnikatelů a jeho trvalý pobyt dosáhl alespoň délky tří let. Žalobce tvrdil, že toto vyloučení bylo v rozporu s právem EU, které zakazuje veškerá omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy. Z důvodu tohoto vyloučení nebyl žalobce vyzván, aby nabídl kupní cenu, z čehož dovozuje, že právní úkony Pozemkového fondu, kterými došlo k výběru vítězného uchazeče, jsou absolutně neplatné a nikdy nedošlo k platnému výběru vítězných uchazečů, tj. žalovaných 2) až 6). Za absolutně neplatné tak žalobce považuje kupní smlouvy, prostřednictvím kterých tito vítězní uchazeči nabyli nemovitosti z veřejné nabídky (dále již „kupní smlouvy“).
Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil (ve stručnosti shrnuto), že žalobce podal několik žádostí z titulu samostatně hospodařícího rolníka o úplatný převod zemědělského pozemku, načež mu bylo dopisem ze dne 26. října 2011 Pozemkovým fondem sděleno, že nesplňuje podmínku tříletého trvalého pobytu a jeho žádosti jsou neplatné. Dne 15. listopadu 2011 pak proběhlo výběrové řízení, kdy jednotlivý účastníci nabídli kupní ceny za jednotlivé pozemky, přičemž s těmi, kteří nabídli nejvyšší cenu, byla uzavřena kupní smlouva.
Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že u žalobce je dán naléhavý právní zájem k požadovanému určení. Dále uvedl, že úprava obsažená v §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. března 2012, byla v době po 1. květnu 2011 v rozporu se Smlouvou o fungování EU (dále již „SFEU“), konkrétně se zákazem omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy. Česká republika si sice v příloze č. 5 k Aktu o podmínkách přistoupení, které je součástí Smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii, vyjednala výjimku, kdy mohla nechat svá omezení týkající se nabývání zemědělské půdy a lesů (jako např. v zákoně č. 95/1999 Sb.) pro přechodné období v délce sedmi let, tj. do 1. května 2011, ale v době konání veřejné nabídky se již sjednaná výjimka neuplatňovala. Soud prvního stupně dále konstatoval, že právo EU má aplikační přednost a tak „PF nebyl oprávněn vyřadit žalobce z veřejné nabídky pozemků s odkazem na to, že nesplňuje podmínku uvedenou v §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., a to tříletý trvalý pobyt na území ČR...“
Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou absolutní neplatnosti právního úkonu, konkrétně otázkou (ne)platnosti kupních smluv. Podle soudu prvního stupně je třeba vždy hodnotit účel zákona. Postup Pozemkového fondu při prodeji pozemků je upraven v §7 zákona č. 95/1999 Sb., přičemž Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) v rámci své judikatury dovodil, že nedodržení postupu při převodu pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. má za následek absolutní neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák. Podle soudu prvního stupně však Pozemkový fond neporušil §7 zákona č. 95/1999 Sb., a tak nedošlo k porušení postupu při převodu pozemků. Uvedené pochybení nelze vnímat ani jako jednoznačný projev svévole, jelikož Pozemkový fond postupoval podle platného právního předpisu, který nebyl změněn v souladu s uplynutím přechodné lhůty (viz výše). Podle soudu prvního stupně tak porušení zákona č. 95/1999 Sb., „nedosahuje takové intenzity, aby mělo za následek absolutní neplatnost všech dalších kroků PF a neplatnost kupních smluv...“
Dále soud prvního stupně konstatoval, že žalobce ani řádně neuplatnil své přednostní právo vyplývající z §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. Závěrem soud prvního stupně uvedl, že nelze přehlížet ani otázku dobré víry žalovaných 2) až 6), když je podle soudu prvního stupně nepochybné, že žalovaní 2) až 6) předmětné pozemky nabyli v dobré víře, jelikož jim nebyly známy žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že nebyl dodržen řádný postup ze strany Pozemkového fondu, a že žalobce byl nezákonně vyloučen. S ohledem na uvedené skutkové a právní závěry soud prvního stupně nevyhověl žalobnímu návrhu.
K odvolání žalobce a žalovaných 5) a 6) [žalovaní 5) a 6) se odvolali toliko do nákladových výroků] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. září 2017, č. j. 10 Co 663/2016-400, výrokem I. odvolací řízení, pokud jde o odvolání žalobce do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, zastavil, výrokem II. potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (a mimo to opravil označení jedné z nemovitostí), výrokem III. změnil nákladový výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení žalovaného 6) před soudem prvního stupně, a konečně výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V otázce naléhavého právního zájmu se odvolací soud přiklonil k závěru soudu prvního stupně, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud rovněž dovodil, že žalobce neměl být vyloučen z veřejné nabídky pro nesplnění podmínky trvalého pobytu na území České republiky po dobu nejméně tří let. Podle odvolacího soudu však toto údajné nesplnění podmínky bylo jediným důvodem vyloučení žalobce z výběrového řízení; jiný důvod nebyl dán. Podle odvolacího soudu právní předchůdce žalovaného 1) postupoval v souladu se zákonem č. 95/1999 Sb. a podle souvisejícího metodického pokynu; kdyby tak nepostupoval, porušil by uvedený zákon. Odvolací soud konstatoval, že: „žalovaný 1) nemohl postupovat jinak, než postupoval, nemohl zajistit, aby zákonodárné orgány uvedly do souladu vnitrostátní normu s normou komunitárního práva, nemohl zastavit svou činnost dle uvedeného zákona, nemohla zastavit již zahájené výběrové řízení a nemohl toto řízení zrušit, nemohl ovlivnit výsledky tohoto řízení....“ Jelikož v době, kdy došlo k uzavření kupních smluv, nebyl vysloven soudem zákaz, aby žalovaný 1) disponoval s předmětnými nemovitostmi, uvedené kupní smlouvy nejsou absolutně neplatné podle §39 obč. zák.
K otázce dobré víry žalovaných 2) až 6) odvolací soud konstatoval, že sdílí závěr soudu prvního stupně. Odvolací soud v tomto směru vyšel ze skutkových zjištění, že: „žalovaní dva až šest byli při účasti na výběrovém řízení a (při) uzavírání kupních smluv v dobré víře, že prvý žalovaný postupuje v souladu se zákonem a při uzavírání kupních smluv jsou uvedení žalovaní nabyvateli předmětných pozemků. Uvedení žalovaní nevěděli o tom, že žalobce byl vyloučen z výběrové řízení v době, kdy se ho zúčastnili, žalobce neprokázal, že by byl pátý žalovaný informován svědkem P. o tom, že žalobce byl vyloučen z výběrového řízení a bude zpochybňovat postup prvého žalovaného, žalovaní tři až šest uzavřeli kupní smlouvy ještě předtím, než žalobce dopisem informoval prvého žalovaného o tom, že jeho vyloučení je neoprávněné, ani druhá žalovaná, která uzavřela s prvým žalovaným kupní smlouvu ohledně nemovitostí poté, co bylo přerušeno řízení o prodej zemědělské půdy a byla zaměstnancem prvého žalovaného informována o důvodech této prodlevy a tohoto postupu, o tom, že žalobce uplatňuje nároky z vyloučení výběrového řízení, neměla důvod pochybovat o tom, že prvý žalovaný jako státní úřad postupuje v souladu se zákonem, byla si vědoma toho, že učinila nejvyšší nabídku, že má z tohoto důvodu nárok na uzavření kupní smlouvy, neměla důvod pochybovat o tom, že výběrové řízení proběhlo náležitě v souladu se zákonem.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a žalovaný 6) dovolání.
Žalovaný 6) podal prostřednictvím své advokátky včasné dovolání (vycházeje z obsahu jeho podání) do nákladového výroku III. rozsudku odvolacího soudu a současně též napadl i nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. dubna 2016, č. j. 16 C 171/2012-296. Ve svém dovolání toliko v obecné rovině konstatoval, že přípustnost dovolání shledává „dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu“ , aniž by (pokud jde o dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu) vymezil důvod dovolání a předpoklady přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud předně předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Při rozhodování dále postupoval podle dosavadní hmotněprávní úpravy (srov. §3028 odst. 2 o. z.).
Ve vztahu k dovolání žalovaného 6) proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. dubna 2016, č. j. 16 C 171/2012-296, ve znění jeho usnesení ze dne 16. května 2016, č. j. 16 C 171/2012-309, dovolací soud uvádí, že podle §104 odst. 1 o. s. ř. dovolací řízení zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného 6) proti nákladovému výroku III. rozsudku odvolacího soudu nesplňuje zákonem stanovené předpoklady (vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že předpokladem projednání dovolání je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3381/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 940/2015; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ; zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http:nalus.usoud.cz ).
Jinými slovy řečeno, úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, jehož povinností je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešení právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. ledna 2019, sp. zn. IV. ÚS 3485/18).
Jelikož dovolání žalovaného 6) proti nákladovému výroku III. rozsudku odvolacího soudu neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (absence vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla žalovaným 6) odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání žalovaného 6) proti rozsudku odvolacího soudu bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Žalobce (dále též „dovolatel“) podal prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, a to v rozsahu výroků II., III., IV. a V. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
V průběhu dovolacího řízení žalobce učinil částečné zpětvzetí dovolání (podáním ze dne 16. ledna 2018) s tím, že:
„1....bere částečně zpět své dovolání ze dne 18. 12. 2017, a to v rozsahu, ve kterém se napadený rozsudek ve výroku č. II. týká dotčených pozemků ve vlastnictví žalovaného č. 3, žalovaného č. 4 a žalovaného č. 6. Konkrétně tedy pozemků p. č. XY, p. č. XY oba v k. ú. XY, obec XY, a pozemku p. č. XY v k. ú. XY, obec XY.
2....bere své dovolání zpět v rozsahu výroku č. V. napadeného rozsudku.
Pro vyloučení pochybností tedy žalobce shrnuje, že dovoláním nadále napadá napadený rozsudek v rozsahu výroku č. II, pokud jde o dotčené pozemky ve vlastnictví žalovaného č. 2 a žalovaného č. 5, a dále v rozsahu výroků č. III. a IV. napadeného rozsudku.“
S přihlédnutím k učiněnému dispozitivnímu úkonu žalobce (částečnému zpětvzetí dovolání) proto Nejvyšší soud zčásti dovolací řízení - jak se podává z výroku II. tohoto usnesení - podle §243c odst. 3 věty druhé o. s. ř. zastavil.
Ve zbývajícím rozsahu není dovolání žalobce - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
S ohledem na žalobcem učiněné částečné zpětvzetí dovolání a tomu odpovídající částečné zastavení dovolacího řízení v rozsahu, jak se podává z výroku II. tohoto usnesení, nutno předeslat, že žalobce podaným dovoláním brojí - jde-li o meritum věci – proti rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 5).
Při formulaci hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. žalobce uvedl, že „ v řízení byly řešeny otázky, které jsou jednak v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny nejednotně a jednak v ní nejsou řešeny vůbec a odvolací soud v napadeném rozsudku navíc některé právní otázky posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu...“ Za dovolací důvod ve smyslu §241a o. s. ř. žalobce považuje nutnost posouzení dále uvedených otázek, přičemž nutnost jejich (vy)řešení obecně navázal na výše vymezená hlediska přípustnosti dovolání. Otázky, které žalobce ve svém dovolání vymezil, jsou citovány v následujícím textu, kde k nim dovolací soud v předmětné posloupnosti připojuje vlastní hodnocení z pohledu posuzování přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Rovněž i související argumentace dovolatele je z důvodu přehlednosti, s ohledem na její obsáhlost, stručně shrnuta dále přímo v části, v níž se dovolací soud detailněji jednotlivými otázkami zabývá. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a přiznal dovolateli náklady dovolacího řízení.
K dovolání žalobce se vyjádřili žalovaný 1), žalovaná 2) a žalovaný 5).
Žalovaný 1) stručně uvedl, že má za to, že odvolací soud zjistil všechny skutečnosti potřebné pro rozhodnutí a věc posoudil přiléhavě i po stránce právní, načež navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Žalovaná 2) se přiklání k závěrům odvolacího soudu a částečně shrnuje argumentaci obsaženou v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, když má za to, že Pozemkový úřad postupoval v souladu se zákonnými ustanoveními a ani nemohl postupovat jinak. Zdůrazňuje dále, že nelze zpochybňovat její dobrou víru, která vyplývá i z provedeného dokazování. Závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, případně je odmítl.
Žalovaný 5) se ve svém vyjádření zabýval několika oblastmi argumentace. Předně se zabýval otázkou přímé aplikovatelnosti SFEU, kdy s odkazem na závěr Soudního dvoru EU (dále již „SDEU“) ze dne 11. ledna 2001 ve věci Monte Arcosu, C-403/98, Recueil s. I-103 body 26-29, platí, že některé otázky spjaté s aplikací nařízení, které jím nejsou upraveny, je třeba upravit ve vnitrostátním právu. Stejné pravidlo se podle žalovaného 5) uplatní i ve vztahu k SFEU, jelikož „přímé užití SFEU či jiných obdobně obecných komunitárních předpisů ... by přinášelo značné aplikační komplikace.“ Podmínky pro přímou aplikovatelnost zákazů omezení pohybu kapitálu podle SFEU nebyly naplněny, jelikož jako takové nejsou dostatečně konkrétní v tom smyslu, že by bylo lze je použít na všechny případy bez dalšího. V této souvislosti žalovaný 5) argumentuje i judikaturou Ústavního soudu, z níž v obecné rovině plyne požadavek předvídatelnosti soudních rozhodnutí a ochrana jednání učiněného v důvěře v text relevantního právního předpisu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 610/06). Co se týče odchýlení odvolacího soudu od obdobné věci rozhodnuté Obvodním soudem pro Prahu 3 a Městským soudem v Praze, žalovaný 5) k tomu uvádí, že uvedená věc nebyla předmětem přezkumu dovolacím soudem a sama taková odchylka, je-li vysvětlena, je v souladu s právem. Co se týče absolutní neplatnosti právního úkonu (jednání) žalovaný 5) poukazuje na to, že sankce absolutní neplatnosti je dlouhodobě vnímána jak ultima ratio , přičemž ústavní princip právní jistoty vychází z principu důvěry v akty státu a ochrany nabytých práv. Rozdíl mezi případy uvedenými v dovolatelem zmiňovaných rozhodnutích a posuzovaném případě má spočívat právě v otázce existence dobré víry. Závěrem žalovaný 5) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a přiznal žalovanému 5) náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce není přípustné z následujících důvodů.
K ad „ A. Byl Pozemkový Fond České republiky subjektem, na který dopadala při jeho jednání (zejména nakládání s majetkem státu) zásada přímého účinku a aplikační přednosti primárního práva Evropské unie, v případě jeho rozporu s národní právní úpravou?“
Ve vztahu k právní otázce A) dovolatel zejména poukázal na to, že Česká republika neupravila §4 zákona č. 95/1999 Sb., tak, aby odpovídalo znění primárního práva EU a přitom jediným důvodem, proč byl dovolatel vyloučen z účasti ve veřejné nabídce, byla skutečnost, že nesplňoval podmínku trvalého pobytu, která byla v rozporu s primárním právem EU. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozsudek SDEU ve věci van Gend & Loos (rozsudek ze dne 5. února 1963. NV Algemene Transport- en Expeditie Onderneming van Gend & Loos proti Nederlandse administratie der belastingen, C-26/62), z nějž vyplývá, že ustanovení zakládacích smluv ES, res. EU, pokud jsou k tomu způsobilá, mají přímý účinek a zakládají práva jednotlivců, a dále na rozsudek ve věci Simmenthal (rozsudek ze dne 9. března 1978, Amministrazione delle Finanze dello Stato proti Simmenthal SpA, C-106/77), obsahující právní názor, že se nepřihlíží k těm ustanovením vnitrostátního práva, které jsou s právem EU v rozporu. Aplikační přednost mezinárodní smlouvy lze dovodit i z čl. 10 Ústavy ČR. V této souvislosti odkázal dovolatel i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 2905/2011, z nějž rovněž vyplývá závěr o přímém účinku a aplikační přednosti práva EU. SDEU dále ve svém rozsudku Costanzo (rozsudek ze dne 22. června 1989, Fratelli Costanzo SpA proti Comune di Milano, C-103/88) konstatoval, že povinnost přímé aplikace se vztahuje nejen na soudy, ale i na další subjekty státní moci.
Ve vztahu k nastolené otázce uvádí dovolací soud následující.
Z ustálené rozhodovací praxe SDEU i odborné literatury se podává, že přímá použitelnost práva EU je dána v případě, kdy normy práva EU splňují požadavek jasnosti, preciznosti a nepodmíněnosti (srov. rozsudek ve věci van Gend & Loos, C-26/62; všechna rozhodnutí SDEU, na které zde odkazuje dovolací soud, jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách SDEU, https://curia.europa.eu/ ). Vedle nařízení, jejichž přímá aplikovatelnost vyplývá ze zakládacích smluv, je dána přímá použitelnost za podmínek vyplývajících z rozhodovací praxe SDEU i u ostatních právních předpisů sekundárního i primárního práva EU. Právní věda v této souvislosti hovoří o vytvoření nové pravomoci a povinnosti soudů členských států používat právo EU jako své vlastní, přičemž „přímá použitelnost norem práva Evropské unie je projevem závazné povahy těchto norem. Bez možnosti aplikovat unijní normy na vnitrostátní úrovni by závaznost evropského práva byla oslabena, a tím pádem by byla oslabena celková logika supranacionality evropské integrace.“ (Stehlík, V., Hamuľák, O., Petr, M.: Právo Evropské unie: Ústavní základy a vnitřní trh. Praha: Leges, 2017, s. 98-99, 356 s.). SDEU stanovil v rámci své rozhodovací praxe podmínky, za jejichž splnění jsou i normy primárního práva EU přímo použitelné a aplikovatelné, přičemž SDEU v této souvislosti nečiní rozdíl mezi právem EU a vnitrostátním právem a tvrdí, že ustanovení práva EU jsou neoddělitelnou součástí právních systémů členských států EU.
Ve výše zmíněné věci Simmenthal, C-106/77, SDEU konstatoval, že každý vnitrostátní soud je v mezích své pravomoci povinen v úplnosti používat právo ES a chránit práva, jež v tomto právním systému vznikají jednotlivcům, přičemž tento svůj závěr rozvinul i ve svém výše zmíněném rozhodnutí Costanzo, C-103/88, kde konstatoval, že povinnost aplikovat právo EU nedopadá pouze na soudy, ale i na orgány státní správy (odst. 31 uvedeného rozhodnutí: „...za splnění podmínek, podle kterých soud [SDEU] konstatoval, že jednotlivci mohou spoléhat na ustanovení směrnice před národními soudy, všechny orgány státní správy, včetně decentralizovaných orgánů, jako územně samosprávných celků, jsou zavázány aplikovat tato ustanovení.“ ) Na tomto místě sice SDEU cílil na směrnice, jakožto součást sekundárního práva EU, ovšem není důvod, proč by tyto podmínky nebyly aplikovatelné i na primární právo EU. Podmínkami přímé aplikace práva EU je to, aby ustanovení aspirující na přímou aplikaci byla jasná, precizní a nepodmíněná (srov. van Gend & Loos, C-26/62, a dále rozsudek SDEU ze dne 8. dubna 1976, ve věci Gabrielle Defrenne proti Société anonyme belge de navigation aérienne Sabena, 43/75 či rozsudek ze dne 15. ledna 2014, ve věci Association de médiation sociale v. Union locale des syndicats CGT a další, C-176/12).
Stanovuje-li SFEU přímý zákaz omezení pohybu kapitálu (srov. čl. 63 SFEU), pak tento zákaz je svou samotnou povahou způsobilý k vykonání přímých účinků v právních vztazích mezi členskými státy a jejich procesními subjekty, jelikož uvedený zákaz je jasně definován, jeho formulace je precizní a sám o sobě, jakožto vyjádření jedné ze základních svobod, na nichž je EU vystavěna, je nepodmíněný. Na tomto místě se jedná o tzv. přímý účinek vertikální vzestupný (klasický) (srov. Stehlík, V., Hamuľák, O., Petr, M., op. cit., 2017, s. 102), kdy jednotlivec uplatňuje svůj nárok vyplývající z práva EU vůči státu, resp. státnímu orgánu.
V posuzované otázce tak dovolací soud dospěl k závěru, že postup Pozemkového fondu, jenž neaplikoval přímo použitelnou normu práva EU zakazující omezení pohybu kapitálu (tj. v tomto případě vnitrostátní normu omezující subjekty jiného členského státu požadavkem určité délky trvalého pobytu na území ČR), nebyl souladný s právem EU. K uvedenému závěru dospěl i odvolací soud, ovšem s tím rozdílem, že konstatoval, že Pozemkovému fondu nezbylo, než jednat jinak. Toto konstatování odvolacího soudu však nemůže obstát ve vztahu k výše uvedené judikatuře SDEU. Pozemkový fond měl vycházet z principu přímého účinku a aplikace práva EU, tak, jak je vymezen např. v rozsudku SDEU ve věci Costanzo.
Nicméně řešení uvedené právní otázky nemohlo - jak bude dále vyloženo – v konečném výsledku podle přesvědčení Nejvyššího soudu nijak ovlivnit platnost uzavřených převodních smluv z pohledu nabyvatelů - žalovaných 2) až 6), což je klíčový závěr pro posouzení daného případu.
K ad „ B. Je možno považovat za důvod vylučující protiprávnost jednání právního předchůdce žalovaného 1) s poukazem na skutečnost, že tento postupoval v souladu s platnou a účinnou vnitrostátní legislativou, byť rozpornou s primárním právem Evropské unie?“
Tato právní otázka úzce souvisí s právní otázkou A) a bylo na ni již dovolacím soudem do určité míry odpovězeno. Na řešení této právní otázky ovšem napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolací soud se nicméně i argumentací předloženou k této právní otázce zabýval níže ve vztahu k právní otázce E).
Ad „C. Byl žalovaný 1) oprávněn vyloučit žalobce jako občana Evropské unie z účasti ve veřejné nabídce pozemků dle zákona č. 95/1999 Sb. z důvodu, že ke dni 12. 10. 2011 nesplňoval podmínku tříletého trvalého pobytu na území České republiky ve smyslu §4 odst. 1, písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. “
Tato právní otázka opět úzce souvisí s právní otázkou A) a B) a dovolací soud na tomto místě odkazuje na své odůvodnění uvedené výše, respektive dále na níže uvedené závěry k právní otázce E).
Ad „D. Je možné, aby obecné soudy rozhodly odlišně od jiného rozhodnutí obecných soudů ve skutkově i právně shodné věci, a to aniž by tento odklon jakkoli odůvodnily?“
Tato otázka byla v rozhodovací praxi dovolacího i Ústavního soudu již opakovaně vyřešena. Např. ve svém nálezu ze dne 24. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, Ústavní soud konstatoval, že v obecné rovině je rozdílná rozhodovací praxe soudů o „totožných“, respektive obdobných věcech nežádoucí. Materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Shodné principy sdílí i obecné soudy. Například Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. srpna 2004 č. j. 2 Afs 47/2004-83, rovněž řešil námitku stěžovatele, že v jeho věci bylo rozhodnuto jinak než ve shodných věcech tím stejným krajským soudem. Podle Ústavního soudu v případě neexistence ustálené judikatury k určité otázce nic nebrání soudu vstoupit do formování judikatury a danou věc rozhodnout jinak než v předchozích případech, nicméně pokud dojde k opačnému závěru a přesvědčivě vysvětlí, že jeho názor je ten správný. Tímto diskurzem mezi soudy se právě ustálená judikatura rodí. Takový postup nezbytně vyžaduje, aby předchozí rozhodnutí nebyla ignorována, ale naopak aby se s nimi soud argumentačně vypořádal (viz nález sp. zn. I. ÚS 3324/15). V citovaném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že „z pohledu účastníka řízení je poukaz na předchozí relevantní rozhodnutí soudu v obdobné věci zásadní argument, který má potenci daný spor rozhodnout. V takovém případě, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, musí soudy tento argument vzít v potaz a vypořádat se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí. Tato povinnost je odrazem práva účastníka být slyšen v řízení a zájmem veřejnosti v demokratické společnosti na poznání důvodů soudního rozhodnutí (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tatishvili proti Rusku ze dne 22. 2. 2007 č. 1509/02, §58; blíže viz Harris, D. - O'Boyle, M. - Warbrick, C. Law of the European Convention on Human Rights. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 430).“ Podle Ústavního soudu obecný soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat. Obecně tedy platí, že se soud mohl odchýlit od svého předchozího rozhodnutí, zejména pokud nejde o ustálenou judikaturu, bylo však jeho povinností toto své odchýlení náležitě vysvětlit.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku neplyne, proč odvolací soud rozhodl odlišně od skutkově obdobné otázky řešené v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 3, sp. zn. 4 C 22/2012, a před Městským soudem v Praze, sp. zn. 64 Co 158/2013, za situace, kdy na tato rozhodnutí dovolatel odkazoval, nicméně i přes tuto okolnost, rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu konečného výsledku - jak bude níže uvedeno - věcně správné, a uvedená dovolací argumentace (sama o sobě) přípustnost dovolání založit nemohla.
Ad „E. Způsobuje porušení postupu při veřejné nabídce pozemků dle zákona č. 95/1999 Sb. ze strany právního předchůdce žalovaného 1) (Pozemkový fond ČR) absolutní neplatnost kupních smluv uzavřených na základě takto učiněné veřejné nabídky?“
Dovolatel ve vztahu k této právní otázce zejména tvrdí, že posoudil-li odvolací soud kupní smlouvy jako platné, postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž má plynout, že jakékoli porušení podmínek převodu pozemků podle zákona 95/1999 Sb. způsobuje absolutní neplatnost uzavřených smluv podle §39 obč. zák. Dovolatel konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2004, sp. zn. 30 Cdo 1405/2003, v němž byl vyložen právní názor, že smlouva o převodu vlastnického práva k nemovitostem podléhající režimu zákona č. 95/1999 Sb. s osobou uvedenou v §7 tohoto zákona, je neplatná. Rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 2373/2012, v němž mělo být konstatováno, že předpokladem pro uzavření kupní smlouvy podle zákona č. 95/1999 Sb. je publikace oznámení o zahájení prodeje a pokud nedošlo k řádnému zveřejnění, je případný převod právním úkonem contra legem . Podle dovolatele lze analogicky použít závěry ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se procesů souvisejících s nakládáním s obecním majetkem. Mimo to se odvolací soud zapomněl vypořádat s tzv. doktrínou nadřazenosti práva EU, z níž má plynout závěr o absolutní neplatnosti uzavřených kupních smluv.
Na tomto místě dovolací soud odkazuje na své odůvodnění uvedené výše ve vztahu k otázkám ad A) až C), kde konstatoval, že Pozemkový fond nejednal v souladu s normami primárního práva EU, které vylučují omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy; sama tato okolnost ovšem „automaticky“ nezakládá absolutní neplatnost kupních smluv (k tomu viz poznámky ještě níže), které Pozemkový fond uzavřel s žalovanými 2) až 6).
Absolutní neplatnost kupních smluv nelze dovodit ani z judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu, na niž dovolatel výše odkazoval (dovolací soud ve výše zmíněném rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 1405/2003 se vyjádřil k postupu, jakým má být prováděn prodej - např. požadavek, jak dlouho musí být prodej zveřejněn na úřední desce, nikoli k situaci, kdy byl účastník neoprávněně vyloučen; rozsudek dovolacího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 2373/2012 se rovněž týkal postupu, který musí prodávající orgán dodržet, např. požadavek zveřejnění prodeje způsobem umožňujícím dálkový přístup, nikoli opět k situaci, kdy byl účastník neoprávněně vyloučen).
Absolutní neplatnost kupních smluv v posuzované situaci nelze dovodit ani z obdobné judikatury SDEU. Např. ve výše zmíněném Association de médiation sociale, C-176/12 SDEU konstatoval, že „účastník řízení poškozený neslučitelností vnitrostátního práva s unijním právem by se však mohl dovolávat rozsudku ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další (C-6/90 a C-9/90 Reueil, s. I.-5357), aby případně dosáhl náhrady utrpěné škody…“
Na tomto místě je tak třeba - na straně jedné - odlišovat mezi porušením požadavku přímého účinku práva EU státním orgánem a platností smluvních vztahů, do kterých takový státní orgán jednající ať již jménem svým či jménem státu vstoupil. To, že bez dalšího nelze dovodit absolutní neplatnost smluvních vztahů, do kterých státní orgán vstoupil, ještě nevylučuje případnou odpovědnost státu za takové jednání svého orgánu (srov. Association de médiation sociale, C-176/12). Ačkoli nelze souhlasit s odůvodněním odvolacího soudu, pokud jde o jeho závěr, že žalovaný 1) nemohl postupovat jinak, než postupoval, odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že kupní smlouvy nejsou absolutně neplatné.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, zdůraznil, že přístup ovlivněný minulou doktrínou silné veřejnoprávní ingerence do soukromoprávních poměrů chápe v zásadě jakýkoli nesoulad právního úkonu se zákonem jako způsobující neplatnost onoho právního úkonu. Kvalifikace právního úkonu jako absolutně neplatného prodělává v podmínkách upevňování atributů demokratického právního státu, zahrnujících i respekt k dispozičním oprávněním subjektů právních vztahů, pozvolný vývoj. Namísto strnulého lpění na formálním pojetí neplatnosti právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák. „za každou cenu“ se objevují v literatuře i v judikatuře úvahy, akcentující zájem na zachování právní jistoty účastníků právního vztahu. Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ (smlouvy se musí dodržovat).
V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, a dále ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. prosince 2004, příp. z odborné literatury – Salač, J.: K problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle §39 občanského zákoníku, Právní rozhledy 10/1997, str. 510 a Komentář k občanskému zákoníku publikovaný v ASPI].
Je možno poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, podle kterého základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.
V poměrech této posuzované věci, s přihlédnutím k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, odvolací soud, respektive oba soudy správně při posuzování otázky platnosti předmětných převodních smluv přihlédly i k nezpochybněné dobré víře žalovaných 2) až 6) při nabývání předmětného nemovitého majetku. Byť tato okolnost - neboť u každého žalovaného se jednalo o převod první, nikoliv převod navazující (od příp. nevlastníka) - nezapadá do reglementačního rámce právní ochrany dobrověrného nabyvatele ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu v podmínkách dosavadní civilní úpravy [k tomu srov. především nález Ústavního soudu ze dne ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, jenž byl posléze též reflektován i v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016)], přesto právě otázka dobré víry těchto žalovaných sehrává relevantní roli z pohledu posuzování otázky platnosti předmětných převodních smluv, respektive uvedených (dvoustranných) právních úkonů, které pouze vlivem již shora zmíněného postupu Pozemkového fondu nejsou postiženy takovou vadou, jež by v konečném důsledku vedla (měla vést) k jejich absolutní neplatnosti.
Ad „F. Je možno považovat za dobrověrného nabyvatele osobu, které byla před uzavřením kupní smlouvy k pozemkům sdělena informace o skutečnosti, že postup právního předchůdce žalovaného 1) je zpochybňován a z tohoto důvodu došlo k pozastavení možnosti uzavřít předmětnou kupní smlouvu?“
Dovolatel v této souvislosti uvedl, že v řízení bylo ve vztahu k žalované 2) prokazatelně zjištěno, že žalovaná 2) byla zaměstnancem žalovaného 1) informována o zamýšleném sporu, a tak nemohla být v dobré víře. Na tomto místě dovolací soud konstatuje, že odvolací soud se zabýval existencí dobré víry u žalovaných 2) až 6) a svůj závěr o tom, že dobrá víra byla dána, řádně odůvodnil. Přitom - odhlédnuvše od závěru dovolacího soudu v předchozím odstavci - nutno konstatovat, že dovolatel v tomto směru brojí do skutkového zjištění, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, vychází z jiného skutkového zjištění a na jeho základě pak přichází s jiným právně kvalifikačním závěrem, s nímž oponuje právnímu posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozsudku. Jde tedy o prostou skutkovou a právní polemiku, jež sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Kromě toho, pokud dovolatel v obecné rovině tvrdí, že právní otázka existence dobré víry nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, nelze se k jeho tvrzení přiklonit. Dovolatel řádně v této souvislosti nevymezil, jakou konkrétní právní otázku má v souvislosti s dobrou vírou na mysli. V obecné rovině se dovolací soud právní otázce dobré víry ve svých rozhodnutích věnoval nespočetněkrát. Dovolací soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že řádné vymezení přípustnosti dovolání (a s tím související požadavek na vymezení právní otázky hmotného či procesního práva a k ní uvedeného hlediska přípustnosti dovolání), je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, nejen, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), ale z obsahu dovolání musí být i patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tato právní otázka tak nezakládá přípustnost dovolání.
Ad „G. Je možno přiznat náhradu nákladů řízení v plné výši všem žalovaným k úhradě žalobcem, pokud je v řízení prokázáno, že předmětný spor je výlučně důsledkem protiprávního jednání právního předchůdce žalovaného 1) (byť by žalobce z jiných, na jeho straně nestojících, důvodů ve věci samé nebyl v řízení úspěšný)?“
Podle dovolatele se jedná o právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Pokud se žalovaný 1) dopustil protiprávního jednání, které způsobilo probíhající spor, pak podle žalobce mělo dojít k aplikaci §147 o. s. ř. a uložit náhradu nákladů řízení všech účastníků řízení právě žalovanému 1), jelikož na základ jeho právního jednání došlo ke vzniku všech nákladů.
Bylo již shora na základě rozvedení relevantní judikatury vyloženo, že k neplatnosti právního úkonu podle dosavadní úpravy nedocházelo „automaticky“ při každém porušení či obcházení zákona, nýbrž že pro takový zásadní právně kvalifikační závěr bylo nezbytné dovodit (zkráceně vyjádřeno) předmětný materiální základ nedávající rozhodujícímu soudu žádné pochybnosti o takové (nastanuvší) vadě právního úkonu, jež nemůže vést k jinému závěru, než k dovození absolutní neplatnosti daného právního úkonu (smlouvy). Řešení těchto hmotněprávních otázek v soudním sporu se pak přirozeně odráží v procesním výsledku, neboť jde-li žalobce do sporu s cílem, aby bylo vydáno deklaratorní rozhodnutí, jež má podle jeho právního názoru reflektovat určitý věcně právní vztah k nemovitému majetku (a má se jím také - po povolení příslušného vkladu práva - dosáhnout souladu mezi právní realitou a stavem zápisů v katastru nemovitostí), přičemž rozhodující soud jeho žalobní argumentaci z pohledu konečného výsledku nepřisvědčí (žalobu zamítne), nastupuje esenciální procesní pravidlo rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §142 o. s. ř., jež stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V navazujících ustanoveních jsou pak upravena další procesní pravidla reglementující rozhodování o náhradě nákladů řízení, přičemž dovolatelem (podle jeho názoru v daných poměrech uplatnitelné) pravidlo podle §147 o. s. ř. (stanovící, že: „Účastníku nebo jeho zástupci může soud uložit, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se přihodila) se vztahuje k případným situacím nastanuvším v průběhu soudního procesu, nikoliv k řešení případných hmotněprávních důsledků, k nimž mělo dojít ještě před aktivací daného soudního řízení. V tomto směru je tudíž dovolací argumentace dovolatele zcela irelevantní.
Ze všech vyložených důvodů bylo proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu