ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.762.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 762/2023-135
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce M. N. , nar. XY, IČO XY, se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Michaelou Pechovou Vosátkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 240 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 80/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 91 Co 200/2022-117, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 91 Co 200/2022-117, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2022, č. j. 19 C 80/2021-87, částečně změněn ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žaloba byla co do částky 108 900 Kč zamítnuta, a dále ve výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 19 C 80/2021-87, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 145 775 Kč (výrok I), co do zbývající částky 94 225 Kč žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce znějícím na zaplacení částky 240 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 107/2007.
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že žalobce podal dne 15. 2. 2007 k Městskému soudu v Praze žalobu proti společnosti B. p. V., IČO XY, a K. S., bývalému jednateli uvedené společnosti, jejímž prostřednictvím se domáhal zaplacení částky 196 575 Kč s příslušenstvím. Dne 24. 5. 2007 soud vydal platební rozkaz, který však dne 10. 7. 2007 zrušil z důvodu jeho nedoručení žalovaným. Dne 1. 11. 2007 soud vyzval K. S., aby se k žalobě vyjádřil, a současně nařídil ústní jednání na 4. 1. 2008. Na tomto jednání, k němuž se žalovaní nedostavili, byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání, kterým soud žalobě vyhověl. Dne 9. 1. 2009 podal K. S. proti tomuto rozsudku odvolání odůvodněné tím, že mu nebyly doručeny žádné soudní písemnosti a o probíhajícím soudním řízení nebyl informován. Poté, co byl K. S. dne 12. 3. 2010 vyzván k zaplacení soudního poplatku z podaného odvolání, byl spis dne 25. 3. 2010 předložen Vrchnímu soudu v Praze, který jej však dne 28. 1. 2011 vrátil zpět Městskému soudu v Praze bez věcného vyřízení s poukazem na skutečnost, že je řízení ze zákona přerušeno. Dne 24. 2. 2009 byl totiž na společnost B. p. V. podán insolvenční návrh, přičemž po jeho doplnění ze dne 16. 3. 2009 vydal Městský soud v Praze usnesení ze dne 16. 10. 2009, č. j. MPSH 90 INS XY, jež nabylo právní moci dne 21. 11. 2009 a kterým byl zjištěn úpadek této společnosti.
4. K průběhu zmíněného insolvenčního řízení soud prvního stupně dále zjistil, že poté, co insolvenční správce doručil dne 30. 11. 2009 Městskému soudu v Praze seznam přihlášených pohledávek, který pak ve dnech 7. 12. 2009 a 14. 12. 2009 dále aktualizoval, a co dne 2. 12. 2009 tomuto soudu doručil též soupis majetkové podstaty úpadce a zprávu o jeho hospodářské situaci ze dne 8. 12. 2009, konalo se dne 16. 12. 2009 přezkumné jednání, načež dne 18. 12. 2009 byl na majetek dotčené společnosti prohlášen konkurz. Dle zjištění soudu prvního stupně pak insolvenční správce podal dne 18. 1. 2010 další zprávu o hospodářské situaci dlužníka a oznámil soudu popření sedmi pohledávek, dne 10. 3. 2010 se konalo zvláštní přezkumné jednání, dne 28. 7. 2010 požádal insolvenční správce soud o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení majetkové podstaty zajištěnému věřiteli, který soud (po doplnění této žádosti dne 5. 11. 2010) udělil dne 23. 11. 2010, dne 16. 12. 2010 soud vyslovil k žádosti insolvenčního správce ze dne 1. 12. 2010 souhlas s prodejem nemovitostí úpadce mimo dražbu, dne 30. 3. 2011 se konalo další zvláštní přezkumné jednání (nařízené původně na 16. 3. 2011, avšak odročené k žádosti insolvenčního správce), dne 20. 5. 2011 soud vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení nemovitostí dalšímu zajištěnému věřiteli, ve dnech 24. 2. 2012 a 3. 12. 2012 soud uložil insolvenčnímu správci předložit zprávy o jeho činnosti a o stavu insolvenčního řízení, čemuž insolvenční správce vyhověl ve dnech 5. 3 2012, 20. 12. 2012 a 20. 3. 2013, dne 16. 7. 2013 byl aktualizován seznam přihlášených pohledávek, načež ze dne 20. 9. 2013, 19. 12. 2013 a 20. 3. 2014 pocházejí další zprávy o činnosti insolvenčního správce a dne 28. 7. 2014 soud vyzval insolvenčního správce k doložení konečné zprávy s vyúčtováním jeho odměny a výdajů odsouhlasených věřitelským výborem. Po předložení konečné zprávy dne 29. 8. 2014 a podání námitek proti ní byla konečná zpráva dne 25. 8. 2015 opravena a doplněna, načež usnesením ze dne 21. 10. 2015 soud nařídil termín projednání vznesených námitek na den 16. 11. 2015, který však vzhledem k uzavření dohody o odměně insolvenčního správce dne 11. 11. 2015 zrušil. Insolvenční správce současně dne 10. 11. 2015 předložil soudu doplněnou konečnou zprávu, kterou soud usnesením ze dne 22. 12. 2015, jež nabylo právní moci dne 15. 1. 2016, schválil, a to spolu s vyúčtováním odměny insolvenčních správců, kteří byli v předmětném insolvenčním řízení činní. Dne 20. 5. 2016 bylo vydáno rozvrhové usnesení a rozhodnutím ze dne 8. 11. 2016, které nabylo právní moci dne 25. 11. 2016, byl konkurz na majetek společnosti B. p. V. po splnění rozvrhového usnesení zrušen.
5. K opětovnému předložení spisu vztahujícího se k posuzovanému řízení Vrchnímu soudu v Praze, a to za účelem projednání odvolání podaného proti výše zmíněnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2008, došlo dne 20. 4. 2017. Vrchní soud v Praze poté usnesením ze dne 28. 4. 2017 napadený rozsudek ve vztahu mezi žalobcem a K. S. zrušil (s odůvodněním, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání) a v tomto rozsahu věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, zatímco ve vztahu mezi žalobcem a společností B. p. V. zůstal tento rozsudek podaným odvoláním nedotčen. Městský soud v Praze poté dne 7. 7. 2017 nařídil jednání na den 10. 10. 2017, kdy účastníky řízení poučil o koncentraci řízení, přičemž žalobce vyzval dle §118a občanského soudního řádu k tomu, aby vzhledem k tomu, že všechny přílohy byly po vyznačení právní moci na posléze zrušený rozsudek pro zmeškání ze spisu vyřazeny, pročež je soud nemá k dispozici, svá skutková tvrzení a důkazy doplnil. Poté, co žalobce dne 9. 11. 2017 této výzvě vyhověl a co dne 20. 11. 2017 žalovaný souhlasil s částečným zpětvzetím žaloby co do částky 4 739 Kč, konalo se dne 10. 4. 2018 další jednání ve věci, jež však bylo za účelem ustanovení znalce odročeno na neurčito s tím, že žalobci byla uložena povinnost složit zálohu na náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku. Znalec byl poté ustanoven dne 3. 5. 2018 s tím, že na vypracování znaleckého posudku mu byla stanovena lhůta v délce tří měsíců. Znalecký posudek byl (po urgenci soudu k jeho zaslání ze dne 14. 1. 2019) znalcem předložen dne 22. 2. 2019, načež soud dne 2. 4. 2019 rozhodl o znalečném a v závěru jednání konaného dne 2. 7. 2019, při němž znalce vyslechl a provedl dokazování listinnými důkazy, vyhlásil rozsudek, kterým K. S. uložil povinnost zaplatit žalobci částku 158 418,67 Kč s příslušenstvím a co do zbytku žalobu zamítl. Zatímco zamítavý výrok tohoto rozsudku nabyl právní moci dne 10. 8. 2019, proti vyhovujícímu výroku podal K. S. odvolání, které k výzvě soudu ze dne 12. 8. 2019 dodatečně odůvodnil dne 16. 9. 2019. Dne 2. 10. 2019 se žalobce k tomuto odvolání vyjádřil, načež věc byla dne 21. 11. 2019 předložena Vrchnímu soudu v Praze, který odvolací jednání nařídil na den 28. 4. 2020 a dne 12. 5. 2020 vyhlásil usnesení, jímž rozsudek v odvoláním dotčených výrocích změnil tak, že schválil smír mezi účastníky. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 6. 2020.
6. Svůj požadavek na náhradu nemajetkové újmy žalobce předběžně uplatnil u žalované dne 2. 12. 2020, avšak bezúspěšně.
7. Po právním posouzení uvedených skutečností, při kterém soud prvního stupně vyšel z aplikace jím citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl tento soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda bylo rozhodnutí v posuzovaném řízení vydáno v přiměřené lhůtě, přičemž vyšel z toho, že předmětné řízení probíhalo ve vztahu k žalobci ode dne 15. 2. 2007 do dne 2. 6. 2020, tedy celkem více než třináct let a tři měsíce. Dále soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že toto řízení bylo vedeno dvakrát na dvou stupních soudní soustavy, přičemž zde byly zjištěny nedostatky v postupu Městského soudu v Praze spočívající v „určité nekoncentrovanosti na předmět sporu“, či v nezákonně vydaném rozsudku pro zmeškání, jenž byl posléze zrušen. Přestože se současně jednalo o řízení komplikované, jehož délka byla ovlivněna sedm let trvajícím přerušením způsobeným insolvenčním řízením, je dle soudu prvního jeho celkovou délku namístě hodnotit jako nepřiměřenou. Žalobci tak vznikla nemajetková újma související s jeho „právní nejistotou“, za níž mu náleží odškodnění v penězích. Při stanovení výše tohoto odškodnění vyšel soud prvního stupně ze základní částky ve výši 17 000 Kč za první dva roky trvání řízení a dále za každý další rok tohoto trvání, čímž dospěl k celkové základní částce 208 250 Kč. Tu následně snížil o 30 % z důvodu skutkové a právní složitosti řízení. Poukázal přitom na délku doby, po kterou bylo toto řízení přerušeno, s tím, že insolvenční řízení, jež bylo důvodem tohoto přerušení, proběhlo v přiměřené lhůtě (soud se v něm nedopustil žádných průtahů a celková délka tohoto řízení odpovídala specifikům konkurzu s velkým množstvím přihlášených věřitelů, kterých bylo více než padesát, a se zpeněžováním nemovitého majetku, přičemž toto řízení vyvolalo též čtyři incidenční řízení a bylo provázeno podáváním námitek proti konečné zprávě, kterou bylo nutné dvakrát doplňovat). V této souvislosti soud prvního stupně rovněž připomenul, že v posuzovaném řízení rozhodovaly soudy dvou instancí, a to dvakrát meritorně, a že si dokazování vyžádalo i znalecké zkoumání. Oproti tomu žalobce svým jednáním k délce řízení nijak (pozitivně ani negativně) nepřispěl, pročež zhodnocení tohoto kritéria k žádné úpravě výše základní částky soud prvního stupně nevedlo. Stejně tak k žádné modifikaci základní částky prvostupňový soud nepřistoupil ani v souvislosti s kritériem postupu soudu v řízení, když uvedl, že prodloužení tohoto řízení způsobené především nedodržením procesních podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání již dostatečně zohlednil ve stanovení základní částky finančního zadostiučinění. Ke stejnému závěru pak dospěl i v případě významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť nejenže toto řízení nepatří mezi ta, u nichž judikatura dovodila jejich zvýšený význam pro poškozeného, ale současně žalobce ani tento zvýšený význam netvrdil a neprokazoval. Snížením základní částky zadostiučinění o již dříve zmíněných 30 % odrážejících složitost řízení tak soud prvního stupně dospěl ke konečné částce 145 775 Kč, ve vztahu k níž žalobě vyhověl, zatímco požadavek na zaplacení zbývající částky zamítl.
8. K odvolání žalované (směřujícímu proti výrokům I a III rozsudku soudu prvního stupně) poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I částečně změnil tak, že žalobu v rozsahu požadavku na zaplacení částky 108 900 Kč zamítl, jinak tento rozsudek ve zbývající části uvedeného výroku jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, a ztotožnil se také s právním závěrem, k němuž na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl, uzavřel-li, že délka řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 107/2007 byla nepřiměřeně dlouhá, čímž došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, v důsledku čehož žalobci vznikla nemajetková újma, jež je nutno odškodnit v penězích. Kromě vlastní délky posuzovaného řízení čítající 13 let a 3,5 měsíce odvolací soud v této souvislosti poukázal též na nedostatky v postupu soudu v jeho průběhu spočívající v nečinnosti spadající do doby od února 2007 do května 2007, dále od května 2009 do března 2010, od listopadu 2016 do dubna 2017, od srpna 2018 do ledna 2019 a od února 2019 do dubna 2019, tj. na nedostatky, které dle jeho názoru nevyváží ani zvýšená složitost věci související mj. s přerušením tohoto řízení do skončení jinak přiměřeně dlouhého insolvenčního řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud při vyčíslení základní částky zadostiučinění vyšel z částky 15 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok trvání řízení, neboť posuzované řízení bylo sice značně dlouhé, nikoliv však extrémně. Základní částka tudíž dle jeho závěru odpovídá částce 184 375 Kč. Odvolací soud přisvědčil též závěru soudu prvního stupně týkajícímu se hodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení, a to potud, že odůvodňuje snížení uvedené základní částky. Snížení v rozsahu 30 % však nepovažoval za odpovídající. Řízení, jehož předmětem bylo zaplacení faktury za geometrické práce, které žalobce provedl na základě ústní objednávky pro společnost B. p. V. s tím, že jednatel této společnosti K. S. zde vystupoval z titulu ručení za dluhy zmíněné společnosti, bylo předně právně složité, neboť si vyžádalo potřebu řešení několika předběžných otázek. Tato právní složitost pak dle odvolacího soudu odůvodňuje snížit základní částku o 20 %. O dalších 30 % odvolací soud tuto částku snížil pro její vysokou složitost skutkovou, a to s poukazem na rozsah provedeného dokazování, jež bylo provedeno výslechy svědků, listinami, znaleckým posudkem a výslechem znalce, přičemž kromě skutečností souvisejících s vlastním uplatněným nárokem zahrnovalo i zjišťování adresy, na níž se K. S. zdržoval v době doručování soudních písemností. Odvolací soud posuzované řízení zhodnotil též jako procesně složité, což odůvodnil poukazem na neúspěšné doručování písemností žalovaným na počátku řízení, kvůli kterému musel být vydaný platební rozkaz zrušen, dále na opakované doručování žaloby a předvolání žalovaných k prvnímu jednání, na řešení otázky splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, jakož i včasnosti odvolání, které proti tomuto rozsudku podal K. S. Odvolací soud poukázal rovněž na to, že žalobce byl vyzýván k doplnění skutkových tvrzení a k označení důkazů, bylo rozhodováno o částečném zastavení řízení a o žalobě pro zmatečnost, o ustanovení znalce a o znalečném, ve věci bylo rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy, a to dvakrát, a že bylo třeba vyčkat na skončení insolvenčního řízení, v rámci něhož byly řešeny incidenční spory. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě základní částku snížit o dalších 30 %. Další kritéria spočívající v jednání poškozeného, v postupu orgánu veřejné moci a ve významu řízení pro poškozeného již odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k žádným dalším úpravám základní částky nevedly. Konečný rozsah snížení základní částky, k němuž odvolací soud přistoupil, tudíž odpovídal 80 %, čímž tento soud dospěl k výsledné částce 36 875 Kč. Cestou částečné změny výroku I rozsudku soudu prvního stupně proto odvolací soud žalobu zamítl v rozsahu, který tuto částku přesahoval, tj. ve vztahu k částce 108 900 Kč, zatímco ve zbývající části vyhovujícího výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba ohledně částky 108 900 Kč zamítá, napadl žalobce včasným dovoláním.
11. Odvolací soud se dle žalobcova názoru předně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky výše základní částky zadostiučinění, pokud ji snížil z částky 17 000 Kč za první dva roky a následně každý další rok vedení řízení pouze na částku 15 000 Kč, což odůvodnil tím, že posuzované řízení sice bylo značně dlouhé, nikoliv však extrémně. Tento závěr je přitom v rozporu s tím, že odvolací soud současně shledal nedostatky v postupu soudu v posuzovaném řízení, jež měly významný vliv na jeho délku. Odvolací soud se tak dle žalobcova názoru konkrétně odchýlil od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, či ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), jakož i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3889/2009, nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009.
12. Od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlil také při řešení otázky spočívající v krácení základní částky zadostiučinění na základě kritéria složitosti řízení, když odvolací soud toto kritérium rozdělil na právní složitost, skutkovou složitost a procesní složitost, načež v souhrnu toto kritérium promítl do přiznaného zadostiučinění snížením základní částky o celkových 80 %, tj. o více než 50 %. Tímto postupem se odvolací soud konkrétně odchýlil jednak od již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a od Stanoviska, jednak i od rozsudku ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, neboť k uvedenému snížení základní částky na základě hodnocení jediného kritéria přistoupil v situaci, kdy předmětem posuzovaného řízení týkajícího se sporu o úhradu faktur nebyl natolik výjimečně složitý případ, který by takto rozsáhlé snížení odůvodňoval.
13. Poslední otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud rovněž odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zmíněným rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a Stanoviskem, pak žalobce spatřuje v tom, zda je při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup třeba zohlednit i skutečnost, že po vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, k němuž došlo dne 4. 5. 2017 poté, co byl vydaný rozsudek pro zmeškání částečně zrušen, soud o vyřazení listin, jež původně tvořily přílohu spisového materiálu, žalobce informoval až v průběhu jednání konaného dne 10. 10. 2017, při němž jej podle §118a občanského soudního řádu současně vyzval, aby tyto listiny soudu opětovně předložil. Tímto postupem, který dle žalobcova názoru zakládá porušení skartačního řádu, totiž tento soud žalobci ztížil možnost domáhat se svého práva, neboť nepředložení požadovaných listin by pro žalobce znamenalo neúspěch ve věci.
14. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Otázka týkající se snížení základní výše zadostiučinění z částky 17 000 Kč za rok trvání posuzovaného řízení, na kterou tuto částku vyčíslil soud prvního stupně, na částku 15 000 Kč, k němuž odvolací soud přistoupil s poukazem na nikoliv extrémní délku tohoto řízení, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Z konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se v daném případě nestalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Totéž platí obdobně pro závěr o tom, zda bylo posuzované řízení extrémně dlouhé, neboť i posouzení této otázky je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020). Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu, zejména celkové délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1556/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1084/22). Pokud tedy odvolací soud k uvedené základní výši zadostiučinění dospěl na základě úvahy, v souladu s níž posuzované řízení sice bylo nepřiměřeně dlouhé, vzhledem ke všem okolnostem zahrnujícím i souběžně vedené insolvenční řízení se však nejednalo o délku extrémní, od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se tím neodchýlil.
21. Ve zbývajícím rozsahu však podané dovolání přípustné je. Při řešení otázky, zda lze při hodnocení kritéria složitosti řízení snížit základní částku zadostiučinění v souhrnu o 80 %, a to s poukazem na vyšší právní, skutkovou a procesní složitost věci, jakož i otázky, zda měl odvolací soud na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení promítnout do přiznaného zadostiučinění i postup soudů vyznačující se jeho nekoncentrovaností, se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
24. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
25. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že za účelem zachování vztahu přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, by v obecné rovině, nevymykají-li se současně ve výjimečných případech okolnosti konkrétní věci standardním situacím, nemělo zvýšení či snížení základní částky přiznaného zadostiučinění přesahovat 50 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). Tento obecný závěr se přitom týká každého z posuzovaných kritérií samostatně, tedy v celkovém rozsahu může toto snížení zmíněnou hranici přesáhnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
26. Kritérium spočívající ve složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] ve své konkretizaci zahrnuje jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Nic to však nemění na skutečnosti, že se uvedené dílčí závěry vždy týkají posouzení téhož jediného kritéria, jež je upraveno v §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk (srov. část IV. Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013).
27. V nyní řešené věci tedy odvolací soud nepochybil, zaměřil-li se při hodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení zvlášť na jeho složitost právní, skutkovou a procesní. Vytýkat mu v této souvislosti nelze ani konkretizaci příslušného podílu, kterým se každá z těchto složek daného kritéria na modifikaci základní částky zadostiučinění podílela. Skutečnost, že všechna takto zohledněná hlediska spadají pod hodnocení kritéria složitosti řízení jako takového, však znamená, že odvolací soud svým postupem přistoupil ke snížení základní výše zadostiučinění pro jedno kritérium o celkových 80 % (tedy o více, než 50 %), což výše zmíněná judikatura Nejvyššího soudu podmiňuje existencí standardu se vymykající mimořádné situace, jež takovouto výjimečnou modifikaci náležitě ospravedlňuje. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých při svém rozhodování vyšel i soud odvolací, se přitom podává, že se posuzované řízení vyšší složitostí skutečně vyznačovalo, a to v souvislosti se souběžně probíhajícím insolvenčním řízením, do jehož skončení mělo být přerušeno, s celkem dvojím projednáním věci samé na dvou stupních soudní soustavy, jakož i s potřebou provést dokazování znaleckým posudkem, jehož zpracování soud v tomto řízení zadal. Žádná z těchto skutečností, natož pak jakákoliv další skutečnost, kterou v souvislosti s hodnocením kritéria složitosti posuzovaného řízení odvolací soud rovněž zmínil (tj. potřeba řešení otázek souvisejících s doručováním soudních písemností či splněním podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání a včasností odvolání, které K. S. proti tomuto rozsudku podal, výzva podle §118a o. s. ř., kterou soud udělil žalobci, rozhodování o částečném zastavení řízení a o znalečném či řešení svou povahou standardních právních otázek souvisejících s posouzením důvodnosti zažalovaného nároku), však zmíněný požadavek mimořádnosti a výjimečnosti nenaplňuje, což platí též o jejich souhrnu (ostatně ani odvolací soud sám uvedené skutečnosti jako mimořádné nehodnotí). Pakliže tedy odvolací soud za této situace promítl hodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení do výsledného zadostiučinění tak, že základní výši tohoto zadostiučinění redukoval o 80 %, je jeho právní posouzení věci v tomto směru nesprávné.
28. Stran otázky postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV. písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“
29. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění se vychází z těch samých kritérií, která jsou hodnocena při zvažování přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Nejde přitom o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze proto bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla též zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022).
30. Odvolacímu soudu lze v uvedené souvislosti přisvědčit v závěru, že z ustálené judikatury dovolacího soudu rovněž plyne, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Taková závažná pochybení se však v posuzovaném řízení vyskytla.
31. Skutková zjištění, ze kterých odvolací soud v daném případě vycházel a jimiž je dovolací soud vázán (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), totiž svědčí o tom, posuzované řízení bylo v obdobích, která odvolací soud v napadeném rozhodnutí konkrétně specifikoval, zatíženo opakovanými průtahy, jejichž celková délka přesáhla dobu dvou let. K této době je přitom namístě přičíst též dobu, po kterou soud v řízení postupoval zjevně nekoncentrovaně, pokud na skutečnost, že žalobcem předložené listinné důkazy byly (z důvodu nesprávně vyznačené doložky právní moci na vydaný rozsudek pro zmeškání) ze spisu odstraněny (a žalobce je proto musel soudu předložit znovu), upozornil žalobce až při jednání konaném dne 10. 10. 2017, čímž účel tohoto jednání, jež bylo nařízeno již dne 7. 7. 2017, zmařil, načež další jednání ve věci se (bez patrného ospravedlnitelného důvodu) konalo až dne 10. 4. 2018. Tyto opakované průtahy a nekoncentrovaný postup v řízení (zasahující více než třetinu doby, po kterou posuzované řízení nebylo přerušeno) přitom ve svém souhrnu představují procesně nekorektní postup soudu, který již měl na celkovou délku řízení významný negativní vliv, pročež představuje závažné pochybení orgánu veřejné moci ve smyslu zmíněné judikatury Nejvyššího soudu, které je třeba v souladu s §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk při stanovení výše nároku, jenž je předmětem tohoto řízení, odpovídajícím způsobem zohlednit. Právní posouzení věci odvolacím soudem, v souladu s nímž se zjištěná pochybení soudu v úpravě základní výše přiznaného zadostiučinění odrazit nemohou, tudíž neobstojí.
32. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
33. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu