ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3908.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3908/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně UNION BUSINESS AGENCY LTD. , se sídlem 3rd Floor, 207 Regent Street, Londýn W1B 3HH, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. zn. 5603131, zastoupené Mgr. Danem Modlitbou, advokátem, se sídlem v Praze 6, K Horoměřicům 584/10, PSČ 165 00, proti žalované ŠKODA VAGONKA a. s. , se sídlem v Ostravě, 1. máje 3176/102, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 25870637, zastoupené JUDr. Danielem Volopichem, advokátem, se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, PSČ 323 00, o zaplacení částky 32 669 394,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 15/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2012, č. j. 7 Cmo 360/2011-441, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2012, č. j. 7 Cmo 360/2011-441, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2011, č. j. 10 Cm 15/2002-363, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2011, č. j. 10 Cm 15/2002-363, v přisuzujícím výroku o věci samé pod bodem I tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 32 669 394,74 Kč úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 10 304 294,08 Kč od 1. ledna 2000 do zaplacení, ve výši 0,035 % denně z částky 15 269 514,79 Kč od 1. ledna 2000 do 15. října 2003 a z částky 5 857 425,79 od 16. října 2003 do zaplacení, ve výši 0,05 % denně z částky 593 158,60 Kč od 1. ledna 2000 do zaplacení a ve výši 0,05 % denně z částky 614 Kč od 1. ledna 2000 do zaplacení a rozhodl o poplatkové povinnosti žalované (výroky pod bodem I). Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž původní žalobce Ing. Petr Dostál, správce konkursní podstaty úpadce ČDK DOPRAVNÍ SYSTÉMY, a. s., po zahájení řízení pohledávky, jež jsou předmětem tohoto sporu a jejichž vznik a výše nebyly mezi účastníky sporné, postoupil smlouvou ze dne 15. října 2003 společnosti MICHIN spol. s r. o. (dále jen „MICHIN“), která (jednající jednatelem Ing. L. L.) část pohledávek ve výši 33 709 496,60 Kč ve složení 15 913 902 Kč neúročená jistina a 17 795 594,60 Kč část úroku ke dni 15. října 2003, specifikovanou odkazem na platební rozkaz č. j. 3 Ro 517/2001-28, postoupila smlouvou z téhož dne společnosti BEC, a. s., (dále jen „BEC“), další část ve výši 14 589 389,70 Kč ve složení 10 329 599,40 Kč jistina a 4 259 790,30 Kč část úroku ke dni 15. října 2003, specifikovanou odkazem na stejný platební rozkaz, smlouvou z téhož dne postoupila společnosti CLARK OIL, s. r. o. (dále jen „CLARK OIL“), a část ve výši 6 765 698,97 Kč ve složení 6 429 970,07 Kč jistina a 335 728,90 Kč část úroku ke dni 16. října 2003, specifikovanou opět odkazem na tentýž platební rozkaz, smlouvou ze dne 16. října 2003 postoupila na společnost A-Z LOKOMAT, s. r. o. (dále jen „A-Z LOKOMAT“). Přílohy k těmto smlouvám, které obsahovaly identifikaci postupovaných pohledávek, nebyly součástmi uvedených smluv, nýbrž byly vyhotoveny dodatečně . Společnost MICHIN postoupení pohledávek uvedeným společnostem oznámila žalované písemně dvěma oznámeními ze dne 15. října 2003 a jedním ze dne 16. října 2003; části postupovaných pohledávek byly v těchto oznámeních specifikovány stejným způsobem jako ve smlouvách o jejich postoupení. Společnosti BEC a CLARK OIL takto nabyté pohledávky dne 15. října 2003 jednostranně započetly vůči vzájemným pohledávkám žalované; nabyté pohledávky byly v zápočtech specifikovány stejným způsobem. Společnost A-Z LOKOMAT uzavřela dne 19. ledna 2004 s žalovanou smlouvu o započtení závazků a pohledávek, v níž byly pohledávky nabyté postoupením od MICHIN specifikovány odkazem na smlouvu o postoupení ze dne 16. října 2003. Smlouvou ze dne 15. července 2004 postoupila společnost MICHIN část pohledávky ve výši 9 412 089 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,035 % denně od 16. října 2003 do zaplacení M. B.; postoupená pohledávka byla ve smlouvě specifikována tak, že jde o část pohledávky ve výši 15 269 514,79 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,035 % denně od 1. ledna 2000 do zaplacení - část ceny dodaných podvozků podle kupní smlouvy č. 45720344728.01 ze dne 26. března 1997, která byla vyúčtována fakturou č. 88700145 splatnou dne 30. dubna 1998. Smlouvou ze dne 9. února 2007 společnost MICHIN (jednající likvidátorkou Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou) pohledávky, které jsou předmětem sporu, vyjma části pohledávky, která byla postoupena M. B., postoupila žalobkyni.
Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Dovodil, že od okamžiku oznámení o postoupení pohledávek na společnosti BEC, CLARK OIL a A-Z LOKOMAT byla žalovaná povinna plnit těmto společnostem, nikoliv společnosti MICHIN. Společnost MICHIN tímto okamžikem ztratila svou aktivní věcnou legitimaci, přičemž nynější žalobkyně jako její právní nástupce je povinna tento stav přijmout. Oznámení o postoupení pohledávek odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. 32 Odo 842/2003 (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách), posoudil jako platná. Zdůraznil, že pro tyto právní úkony není předepsána žádná forma ani žádné náležitosti, úkon tedy nemusí být písemný, a z výpovědi svědka Ing. L. vyplynulo, že v době učiněného oznámení nebyly mezi postupitelem a žalovanou žádné pochybnosti o jejich právních povinnostech a též žalovaná popřela, že by nevěděla, jakých konkrétních pohledávek se oznámení týká. Pro závěr o určitosti oznámení svědčí podle názoru odvolacího soudu též skutečnost, že žalovaná se nebránila jednostranným zápočtům, což by neučinila, kdyby nevěděla, o které pohledávky se jedná.
Odvolací soud rovněž konstatoval, že s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3002/2009, již oproti názoru vyslovenému v jeho předchozím kasačním rozhodnutí nepovažuje za rozhodné, zda došlo k zániku pohledávek započtením, neboť otázka zániku závazků mezi žalovanou a společnostmi BEC, CLARK OIL a A-Z LOKOMAT nemá vliv na zánik povinnosti žalované plnit z postoupených pohledávek žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež co do přípustnosti opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a uplatnila dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka prosazuje názor, že smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení o jejich postoupení a též následné kompenzační úkony trpí nezhojitelným nedostatkem určitosti co do identifikace postoupených částí pohledávek. Poukazuje na to, že podle výpovědi svědka Ing. L. byly tyto listiny žalované doručovány kurýrem, z čehož dovozuje, že byly vytvořeny bez účasti žalované. Na základě toho zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalovaná neměla pochybnosti o postupovaných pohledávkách; má za to, že z těchto listin žalovaná nemohla seznat, jaké pohledávky nebo jejich části který z postupníků nabyl. Argumentuje též, že žalovaná nemohla v době doručení oznámení vědět ani to, že MICHIN je jejím věřitelem, neboť nebylo tvrzeno a dokazováno, že jí MICHIN prokázal nabytí pohledávek. Nedostatek identifikace pohledávek tudíž nemohl být napraven ani odkazem na platební rozkaz, neboť v něm byl jako věřitel označen původní žalobce. Dovolatelka zároveň zdůrazňuje, že pokud se odvolací soud nezabýval otázkou, zda a kdy MICHIN nabyl aktivní věcnou legitimaci, pak nedostatečně zkoumal skutečnosti rozhodné z hlediska hmotného práva.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle něhož listiny obsahující oznámení o postoupení pohledávek společnosti CLARK OIL a zápočet učiněný touto společností jsou opatřeny razítkem žalované s datem 16. října 2003 i razítkem s datem 16. července 2004, dovolatelka dovozuje, že došlo účelově k dodatečnému doplnění dřívějšího data, což zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědka Ing. L. i závěry odvolacího soudu. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že tuto skutečnost při hodnocení důkazů pominul.
Dovolatelka má za to, že právní posouzení odvolacího soudu v otázce formy a náležitostí oznámení o postoupení pohledávky a tudíž i v otázce posouzení platnosti předmětných oznámení je v rozporu se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08, v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 118/2007 (ve skutečnosti se jedná o rozsudek, a to ze dne 27. listopadu 2007) a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007.
Závěrem dovolatelka s odkazem na judikatorní závěry argumentuje ve prospěch názoru, že pro neurčitost při vymezení předmětu jsou neplatné též následné započtecí úkony, a tvrdí, že k zániku závazku žalované nemohlo dojít též proto, že tu v době započtení neexistovaly vzájemné kompenzabilní pohledávky. Vytýká odvolacímu soudu, že porušil zásadu předvídatelnosti, jestliže se o změně jeho právního názoru na relevanci zániku pohledávek započtením dověděla až z písemného vyhotovení napadeného rozsudku.
Dovolatelka navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Námitky zpochybňující platnost smluv o postoupení označila za irelevantní. Zdůraznila mimo jiné, že všichni zúčastnění dobře věděli, které části pohledávek jsou postoupené, o čemž svědčí následné jednání, tj. zápočty a postoupení zbývající části pohledávek M. B., stejně jako skutečnost, že žalovaná upustila od vymáhání svých pohledávek vůči společnostem BEC, CLARK OIL a A-Z LOKOMAT. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dovolání shledal důvodným, byť nikoliv všem dovolacím námitkám lze přitakat.
Odvolací soud sice zdůraznil, že pro právní úkon oznámení o postoupení pohledávky není předepsána žádná forma, oznámení tedy nemusí být učiněno písemně, avšak z jeho rozhodnutí není patrno, zda a na jakém skutkovém základě tyto závěry, odpovídající ustálené judikatuře, v poměrech souzené věci uplatnil. Skutkový závěr o tom, že oznámení o postoupení pohledávek byla učiněna jinak než písemně, popř. že žalovanou předložená písemná oznámení datovaná dny 15. a 16. října 2003 byla doplněna ústně či že jim ústní ujednání předcházelo, neučinil a jím převzatá skutková zjištění soudu prvního stupně ostatně podklad pro takový závěr neskýtají. Následné chování stran (srov. §266 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. prosince 2013), skutečně nasvědčuje tomu, že žalované jako dlužníku bylo známo, jaké pohledávky vůči ní byly postoupeny na nové věřitele, a že neměla v tomto ohledu žádných pochybností; v tom lze argumentaci odvolacího soudu (a též žalované) přisvědčit. Nejvyšší soud však má za to, alespoň na základě výsledků dosavadního řízení před soudy nižších stupňů, že dostatečně určitý údaj o tom, které pohledávky byly tomu kterému z nových věřitelů postoupeny, nevyplývá z žalovanou předložených písemných oznámení datovaných 15. a 16. října 2003, a to ani ve spojení s platebním rozkazem, na který odkazují a s nímž byl dlužník jako účastník řízení seznámen.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že oznámení o postoupení pohledávky je jednostranným právním úkonem adresovaným dlužníkovi, pro který sice zákon nepředepisuje žádné zvláštní náležitosti, lze jej tedy učinit i zcela neformálním způsobem, musí však vyhovovat obecným požadavkům kladeným na právní úkony, tedy i požadavku určitosti plynoucímu z ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Z povahy věci musí být z oznámení o postoupení pohledávky zřejmé, co bylo postoupeno (předmět postoupení) a komu (postupník – nový věřitel). Z tohoto názoru vychází též Ústavní soud, jenž dovodil v dovolatelkou citovaném nálezu ze dne 24. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že nebude-li z oznámení o postoupení pohledávky pro neurčitost zřejmé, jaké pohledávky se vlastně týká, nepůjde o platný právní úkon způsobilý vyvolat účinky předvídané ustanovením §526 odst. 1 a 2 obč. zák.
Pro formulaci požadavků na identifikaci pohledávky v oznámení o postoupení jsou mutatis mutandis využitelné judikatorní závěry Nejvyššího soudu vztahující se k obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky. Pohledávku lze tedy v oznámení o jejím postoupení identifikovat rozmanitým způsobem, vždy však tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za týmž dlužníkem a aby mezi stranami smlouvy o postoupení a dlužníkem nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka byla postoupena (srov. rozsudek ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2001, pod číslem 58, a usnesení ze dne 31. července 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 9, ročník 2003, pod číslem 165/2003). Nezaměnitelná identifikace postoupených pohledávek může být provedena i zprostředkovaně, např. odkazem na čísla postupitelových faktur (srov. rozsudek ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003) či na jinou listinu, z níž je předmět právního úkonu seznatelný (srov. rozsudek ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004). Nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postoupené pohledávky (tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postoupenou pohledávkou), je postoupená pohledávka dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění (srov. usnesení ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura sešit č. 12, ročník 2006, pod číslem 171). O náležité určení pohledávky by nešlo v případě, kdy ani na základě výkladových pravidel projevu vůle by nebylo možné dospět ke spolehlivému závěru, která pohledávka měla být postoupena (srov. již citované usnesení sp. zn. 20 Cdo 1319/2002).
Odvolací soud se v otázce určitosti oznámení o postoupení pohledávek stran vymezení předmětu postoupení spokojil toliko poukazem na tvrzení žalované a na následné jednání zúčastněných osob. Ve vztahu k obsahu vlastního právního úkonu se omezil na lakonické sdělení, že jednotlivá oznámení o postoupení jsou podle jeho názoru platnými úkony. Není přitom patrno, zda takto hodnotí žalovanou předložená písemná oznámení o postoupení pohledávek, či jiná (ve zjištěném skutkovém stavu věci nezahrnutá a blíže nespecifikovaná) právní jednání, v intencích předem avizovaného právního názoru o tom, že oznámení o postoupení může být učiněno i jinak než písemně.
Za tohoto stavu nezbývá než uzavřít, že dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu v otázce platnosti oznámení o postoupení pohledávek je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Zabývat se v této procesní situaci výhradou dovolatelky proti postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů by bylo nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné.
Argumentuje-li dovolatelka neplatností kompenzačních úkonů, pak pomíjí, že odvolací soud se otázkou platnosti zápočtů nezabýval, neboť dovodil, že otázka, zda a jakým způsobem závazky žalované zanikly, není v souzené věci právně významnou skutečností. Správnost tohoto závěru dovolatelka nezpochybnila, dovolacímu přezkumu tudíž nepodléhá.
Pokud jde o dovolací námitku stran porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in www.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010), pak je skutečností, že odvolací soud pochybil, jestliže účastníky na změnu svého právního názoru (v reflexi na vývoj judikatury dovolacího soudu) předem neupozornil, avšak z dovolání nevyplývá, v jakém ohledu by mohlo mít toto procesní pochybení za následek nesprávné rozhodnutí v souzené věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože soud prvního stupně se otázkou určitosti oznámení o postoupení pohledávek s odkazem na závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený v jeho předchozím kasačním rozhodnutí nezabýval, platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i pro tento soud. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení se soudy s ohledem na námitky dovolatelky vypořádají též s otázkou, kdy a jakým způsobem bylo žalované notifikováno postoupení pohledávek z původního žalobce na MICHIN.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud upozorňuje, že pokud se odvolací soud vyjadřoval k platnosti písemných oznámení o postoupení pohledávek a pokud odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. 32 Odo 842/2003, mířil na skutečnost, že v tam souzené věci dovolací soud shledal postačující argumentaci odvolacího soudu, že mezi účastníky nevznikly žádné pochybnosti o předmětu postoupení a dlužník podle oznámení i plnil, pak nelze přehlédnout, že v tam souzené věci se jednalo o postoupení části jistiny jedné pohledávky jedinému postupníku. V předmětné věci jde o postoupení celého souboru pohledávek (jehož skladba je patrna z žaloby v této věci a ze smlouvy o prodeji pohledávek uzavřené mezi původním žalobcem a společností MICHIN dne 15. října 2003), a to jak jistin, tak příslušenství - úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni postoupení, a části tohoto souboru, resp. části jednotlivých pohledávek tvořících těchto soubor, byly postoupeny několika postupníkům. To s sebou logicky nese zvýšené nároky na identifikaci předmětu postoupení. Je přitom na první pohled zřejmé, že výše postupovaných jistin uvedených v písemných oznámeních neodpovídá jednotlivým částkám, z nichž sestává peněžní plnění přiznané platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2002, č. j. 3 Ro 517/2001-28, na který se v oznámeních odkazuje (na což lze usuzovat z výše částek, z nichž byl přiznán úrok z prodlení, a nakonec i z žaloby, na jejímž základě byl platební rozkaz vydán a se kterou byla žalovaná jako účastník řízení též seznámena). Při úvaze, zda písemná oznámení o postoupení splňují požadavek určitosti, je třeba vzít zřetel též na to, z čeho byly předměty jednotlivých postoupení sestaveny, jak vyplývá z následně vyhotovených specifikací; jde tu o to, zda mohla žalovaná z písemných oznámení o postoupení a z obsahu platebního rozkazu seznat identitu jednotlivých postupovaných jistin a též kapitalizovaných úroků z prodlení; stran nich je pak třeba respektovat též závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007, uveřejněného pod číslem 21/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu