ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2158.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2158/2019-373
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. J. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vyškov, Pivovarská 58/8, proti žalovanému J. J. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Šabršulou, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Jiřího z Poděbrad 1212, o určení vlastnického práva k nemovitostem – vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 140/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2019, č. j. 37 Co 222/2017-347, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2019, č. j. 37 Co 222/2017-347, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 11. 6. 2012 se žalobce vůči žalovanému domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí - objektu bez čp/če, způsob využití zemědělská stavba, na pozemku parc. č. XY, a pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na LV č. XY, pro obec XY a k.ú. XY, u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY. Žalobu odůvodnil tak, že předmětné nemovitosti žalovanému daroval smlouvou uzavřenou dne 21. 2. 1995, dopisem ze dne 31. 5. 2012 jej vyzval k vrácení daru z důvodu hrubého porušení dobrých mravů, žalovaný však jejich vrácení odmítl.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 5 C 140/2012-304, ve spojení s usnesením ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 C 140/2012-309, určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí – objektu bez čp/če, způsob využití zemědělská stavba, na pozemku parcelní č. XY, a dále pozemku parcelní č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na LV č. XY pro obec XY a k.ú. XY u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce darovací smlouvou uzavřenou 21. 2. 1995 daroval žalovanému objekt bez čp/če, způsob využití zemědělská stavba, nacházející se na pozemku parc. č. ., a pozemek parc. č. . – zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. XY pro obec XY a k.ú. XY u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nebo darované nemovitosti“), s tím, že dopisem ze dne 31. 5. 2012 žalovaného vyzval k vrácení daru z důvodu hrubého porušení dobrých mravů, jež blíže vymezil. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že se žalovaný dopustil vůči žalobci kvalifikovaného hrubého porušení dobrých mravů a žalobce se platně a účinně dovolal vrácení daru. K námitce žalovaného se zabýval tím, zda v době, kdy se dovolal vrácení daru, se na pozemku nacházela původní darovaná stavba nebo stavba nově vzniklá. Vyšel ze zjištění, jež učinil ze znaleckého posudku a z výslechu znalce, že v době doručení výzvy k vrácení daru byla původní stavba stodoly z 2/3 zcela zbourána a v tomto místě došlo k vybudování stavby nové; zbývající 1/3 stodoly zůstala rekonstrukcí nedotčena a lze ji chápat jako stavbu svým charakterem samostatnou, se samostatným přístupem k ní z veřejné komunikace. Soud prvního stupně tak dovodil, že výzva žalobce k vrácení daru směřovala i k této rekonstrukcí nedotčené části stodoly, kterou lze užívat bez ohledu na existenci nové stavby, která byla vybudována po zbourání 2/3 původní stodoly a na níž se dle soudu prvního stupně bude po jejím zapsání do katastru nemovitostí vztahovat jiný vlastnický režim. Uzavřel, že podle §3055 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tato nová stavba, jež nebyla součástí pozemku, na němž byla zřízena, se nestala jeho součástí, je ve spoluvlastnictví účastníků. Žalobce se platně a účinně dovolal vrácení daru – a to jak pozemku č.p. XY v k.ú. XY, tak i zemědělské stavby na něm se nacházející, byť tato je nyní ve zmenšeném půdorysném rozměru, a proto žalobě vyhověl. Soud prvního stupně „z důvodu nadbytečnosti“ neprovedl další důkazy, mimo jiné i vyjádřením stavebního úřadu ze dne 29. 1. 2014, žádostí o stavební povolení či znaleckým posudkem ze dne 24. 1. 1997.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, č. j. 37 Co 222/2017-347, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitosti objektu bez čp/če, způsob využití zemědělská stavba, na pozemku parcelní č. XY, a dále pozemku parcelní č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných pro obec XY a k.ú. XY na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vycházel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, jemuž přisvědčil v potřebě znaleckého posouzení charakteru stavby k datu výzvy k vrácení daru, tedy „zda se jedná o stavbu darovanou či nikoliv“. Žalobce rovněž poučil o potřebě úpravy petitu vzhledem ke skutečnosti, že podle §3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (k datu 1. 1. 2014) samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí jeho účinnosti vlastnické právo ke stavbě i k pozemku táž osoba. Jestliže žalobce tvrdí, že se mu vrátilo počátkem června 2012 vlastnictví ke stavbě i k pozemku, bylo na něm, aby žalobu upravil shodně jako v katastru nemovitostí tak, že požaduje určení svého vlastnického práva k pozemku, jehož součástí je stavba. Žalobce odvolacím soudem dané poučení nerespektoval, takže již z tohoto důvodu odvolací soud dovodil, že nemůže být ve věci úspěšný.
Nad rámec výše uvedeného se odvolací soud zabýval existencí, resp. zánikem zemědělské stavby. Provedl porovnání stavby darované smlouvou ze dne 21. 2. 1995 (stodoly) na pozemku p.č. XY a stavby přestavované dle stavebního povolení z 16. 7. 1997 (autoservisu) ke dni vrácení daru, vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že na původní stavbě (stodoly) probíhala rekonstrukce (stavební úpravy na autoservis), která byla ve stadiu, kdy 2/3 stodoly byly zbourány a v této části je stavba nová – nepodsklepená s jedním nadzemním podlažím a s podkrovím, v němž je nedokončené sociální zařízení, ve zbývající 1/3 stodoly prozatím rekonstrukce neprobíhá s výjimkou nosného zdiva na zadní straně, jež navazuje na novou část. Objekt sestává ze dvou vzájemně propojených částí – nové - rozšířené o 1,34 m do pozemku p.č. XY ve vlastnictví žalobce a ze zbývající, obě části jsou propojeny dveřmi a lze je užívat včetně přístupu odděleně. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud nepovažuje objekt vzniklý rekonstrukcí nejméně dvou třetin původní stavby a směřující k rekonstrukci autoservisu zbývající jedné třetiny za dvě stavby. Zastavené práce v uvedeném stadiu směřují k dokončení určené věci – autoservisu – z původní jednopodlažní budovy na minimálně dvou třetinách v dvoupodlažní objekt. Uzavřel proto, že předmětný objekt k datu výzvy k vrácení daru nebyl stodolou, ale nedokončenou stavbou autoservisu, která nebyla předmětem darování a tento „předmět daru“ proto nemůže být pro nemožnost plnění vrácen (§575 odst. 1 občanského zákoníku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně interpretoval §3054 o. z. a §79 a §80 občanského soudního řádu, ohledně nedůvodnosti jeho požadavku na úpravu žaloby odkazuje na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež řešila otázku určitosti a srozumitelnosti žalobního návrhu a otázky požadavku na formulaci znění návrhu výroku rozhodnutí. Má za to, že podaná žaloba v projednávané věci splňuje zákonné požadavky, neboť z jejího petitu jasně a srozumitelně vyplývalo, o čem má soud rozhodnout. Nic proto nebránilo odvolacímu soudu, aby v případě, měl-li sám za to, že je třeba petit formulovat jinak z důvodu, že se stavba v mezidobí stala součástí pozemku, mohl tomu konečný výrok přizpůsobit nebo mohl rozhodnout o vrácení samotného pozemku. Nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem spatřuje v tom, že se odvolací soud zabýval otázkou, „zda do petitu žaloby byla promítnuta skutečnost dle §3054 o. z.“.
Dále odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení otázky, zda předmětný objekt byl či nebyl k datu výzvy k vrácení stodolou či nedokončenou stavbou autoservisu.
Odvolací soud se při posouzení uvedené právní otázky odklonil od závěrů ustálené judikatury týkající se posouzení zániku stavby či vzniku stavby nové.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že rozsudek, jímž odvolací soud žalobu zamítl, je správný a dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil zamítavé rozhodnutí na dvou důvodech. Za prvé na závěru, že žalobce do petitu žaloby nepromítnul skutečnost vyplývající z §3054 o. z., podle něhož stavba, která není podle dosavadních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem 1. 1. 2014 (den nabytí účinnosti nového občanského zákoníku) samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti citovaného zákona vlastnické právo ke stavbě i k pozemku táž osoba. Další důvod pro zamítnutí žaloby spočívá v tom, že (stručně řečeno) dotyčnou stavbu vrátit nelze, neboť se již nejedná o původní zemědělskou stavbu, ale o nedokončenou stavbu autoservisu.
Prvně uvedený důvod pro zamítnutí žaloby může logicky platit pouze v případě, že by takto uplatněný nárok „byl po právu“, t.j. že nejsou dány jiné důvody pro zamítnutí. Tak tomu však evidentně není, neshledal-li odvolací soud nárok žalobce v části ohledně vrácení stavby po právu (z důvodu, že původně darovaná stavba předtím, než došlo k účinkům výzvy k vrácení daru, zanikla).
Dovolání je přípustné pro řešení otázky účinků §3054 o. z. vůči nárokům uplatněným v řízení o vrácení daru zahájeném před 1. 1. 2014, která nebyla v uvedeném kontextu dovolacím soudem vyřešena, a dále je dovolání přípustné i pro řešení otázky posouzení možnosti vrácení daru v případě jeho zániku, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou.
K otázce zániku stavby jako samostatné věci a k důsledkům §3054 o.z.
Nejprve je třeba uvést, že dovolatelem předestřená rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se dle jeho přesvědčení měl odvolací soud odchýlit, řeší odlišné právní otázky, takže jejich závěry nejsou pro posouzení nastolené otázky použitelné.
Podle ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová vůči němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
V ustanovení §630 obč. zák. je - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004, který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2004, sp. zn. 33 Odo 253/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2009, sp. zn. 33 Cdo 3001/2009, a další) - upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu v důsledku právního úkonu učiněného dárcem. Okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v ustanovení §630 občanského zákoníku, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému; dárce může svůj právní úkon učinit jakoukoliv formou (písemně nebo ústně, výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl projevit), a to i tehdy, byla-li předmětem darovací smlouvy nemovitost. Byla-li zrušena darovací smlouva projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému, obnovuje se původní právní vztah, tzn. obnovuje se vlastnictví dárce k věci s účinky ex nunc , a obdarovaný, který se tak stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat (§126 odst. 1 obč. zák.). Protože vydání daru dárci není zvláště upraveno, řídí se analogicky ustanoveními občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení.
Nový občanský zákoník vychází oproti zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ze zásady superficies solo cedit , která je vyjádřena v ustanovení §506 o. z. Podle přechodných ustanovení stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba (§3054 o. z.). Výjimku z tohoto pravidla obsahuje ustanovení §3060 odst. 1 o. z., které chrání držitele věcných práv ke stavbě před tím, aby svého práva pozbyl pouze z toho důvodu, že se stavba podle ustanovení §3054 o. z. ke dni 1. 1. 2014 nebo podle ustanovení §3058 odst. 1 o. z. kdykoliv později stane součástí pozemku, na němž je zřízena, čímž sama jako věc v právním smyslu zanikne.
V řešené věci taková překážka nenastala, neboť právo dárce (zde žalobce) na vydání věci, u níž došlo k obnově vlastnického práva, není právem věcným, ale jde o závazek smluvní strany vyplývající z porušení smlouvy.
Je proto sice správná úvaha odvolacího soudu, že pokud byl ke dni 1. 1. 2014 pozemek i stavba na něm umístěná ve vlastnictví žalobce, nevyhnutelně muselo dojít k tomu, že se stavba k uvedenému dni stala součástí pozemku, na němž byla zřízena, nicméně, jak Nejvyšší soud (byť po skutkové stránce v odlišné věci) dovodil již v rozsudku ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 531/2016, v případě tohoto způsobu zániku věci v právním smyslu je nutné se zabývat i otázkou, zda by uplatněné právo, jež vzniklo v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., nebylo tímto výkladem nepřípustně omezeno zpětným působením právních norem, jestliže řízení bylo zahájeno a vedeno zcela po právu.
Nejvyšší soud k tomu v citovaném rozhodnutí uvedl, že ke znakům právního státu nepochybně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Součástí právní jistoty pak je také zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu. Tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného výslovně formulován v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní oblasti dovodit z čl. l Ústavy ČR (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94). Právní teorie i praxe činí rozdíl mezi pravou a nepravou retroaktivitou, přičemž u retroaktivity pravé platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky přípustnosti, a u retroaktivity nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti. Obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy, vzniklé podle zrušené právní normy, řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se zde princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).
V projednávané věci žalobce uplatnil vůči obdarovanému právo na vrácení daru, který mu poskytl darovací smlouvou ze dne 21. 2. 1995. V případě, že by byly splněny předpoklady uvedené v ustanovení §630 obč. zák., obnovilo se žalobcovo vlastnické právo k pozemku parc. č. XY a ke stavbě na něm umístěné dnem, kdy jeho požadavek na vrácení daru došel obdarovanému, což bylo nejpozději dne 6. 6. 2012. V té době byly obě nemovitosti samostatnými věcmi.
Stanovil-li by výslovně zákon, že se dárce nemůže domáhat vydání daru, protože stavba v důsledku nabytí jeho účinnosti přestala být samostatnou věcí a tím i způsobilým předmětem vydání, šlo by s ohledem na výše uvedené závěry Ústavního soudu o pravou retroaktivitu, v jejímž důsledku by bylo dárci nepřípustně omezeno (resp. zcela upřeno) právo na vrácení daru. Ústavní soud také již judikoval, že je nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení právního předpisu s ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací a kdy tak učinit nelze a je nutno přistoupit k jeho zrušení. Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).
Podle názoru Nejvyššího soudu tak lze i v projednávané věci zabezpečit soulad přechodných ustanovení (nového) občanského zákoníku s ústavním pořádkem jejich výkladem. Jak bylo uvedeno výše, právo dárce na vrácení daru a uplatnění nároku na jeho vydání určovací žalobou není věcným právem, a nemůže proto (na rozdíl od například zástavního práva) ex lege zabránit spojení stavby s pozemkem podle ustanovení §3054 o. z., nicméně za situace, kdy došlo k obnově vlastnictví stavby i pozemku jakožto samostatných věcí, a bylo-li řízení o jejich vydání zahájeno a vedeno po právu, je třeba tuto skutečnost respektovat. Z uvedeného vyplývá, že požadavek dárce na vydání daru (zde stavby a pozemku) nemohl zaniknout pouze z důvodu nabytí účinnosti (nového) občanského zákoníku, jehož následkem je zánik stavby jako samostatné věci v právním smyslu, neboť jistě nebylo úmyslem zákonodárce přiznat ustanovení §3054 o. z. účinek pravé retroaktivity, což lze dovozovat i z obecného přechodného ustanovení §3028 o. z., které rovněž pravou retroaktivitou nepřipouští.
Ke stejnému závěru lze dospět i z pohledu ochrany práva na legitimní očekávání nabytí majetku žalobce, který zahájil řízení, jímž se domáhá ochrany svého vlastnického práva s očekáváním, že bude se svým nárokem úspěšný, a to včetně předmětné stavby, která v mezidobí přestala být samostatnou věcí. Došlo-li k obnově vlastnického práva k dotyčným věcem a byly-li splněny zákonné předpoklady pro jejich vrácení před účinností dotyčného přechodného ustanovení, nebylo by spravedlivé, aby žalobce svého práva pozbyl pouze proto, že v průběhu řízení došlo k nabytí účinnosti (nového) občanského zákoníku, v jehož důsledku došlo k zániku stavby jakožto samostatné věci. Výklad zákona, který by takovou ochranu účastníkovi řízení odepřel, by byl v rozporu se zásadou ochrany legitimního očekávání (viz například nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že pro účely probíhajícího řízení je nutné posuzovat předmětné stavby jako věci samostatné. Opačný závěr by znamenal rozpor se zásadou zákazu pravé retroaktivity právních norem, jakož i zásadou legitimního očekávání a tím i s obecným principem právní jistoty.
Navíc je třeba poznamenat, že ze závěrů odvolacího soudu není zřejmé, jaké důvody jej vedly k závěru o nemožnosti vydání byť i jen samotného pozemku.
K otázce vrácení daru v případě zániku věci
Přípustný dovolací důvod vystihuje námitka vůči závěru odvolacího soudu, že „ předmětný objekt vzniklý rekonstrukcí k datu výzvy k vrácení daru nebyl stodolou, ale nedokončenou stavbou autoservisu, která nebyla předmětem darování dle smlouvy z 21. 2. 1995 a tento předmět daru tak nemůže být vrácen pro nemožnost plnění .“
Ustanovení §630 obč. zák. umožňuje dárci domáhat se vrácení daru, tj. požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Jeho důsledkem je, že obdarovaný, který získal bezplatně určitou majetkovou hodnotu, ji musí - za splnění zákonných podmínek - vrátit. Jen nemůže-li tak učinit in natura , je povinen poskytnout dárci ekvivalent v podobě peněžitého plnění podle zásad o bezdůvodném obohacení (§458 obč. zák.).
Z obsahu spisu nevyplývá, že by jakkoliv sporným bylo vydání samotného pozemku p.č. XY. Jde-li o vydání stavby, odvolací soud provedl porovnání stavby darované smlouvou ze dne 21. 2. 1995 (stodoly) na pozemku p.č. XY a „ stavby přestavované dle stavebního povolení z 16. 7. 1997 (autoservisu) “ ke dni vrácení daru, vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že na původní stavbě (stodoly) probíhala rekonstrukce (stavební úpravy na autoservis), která byla ve stadiu, kdy 2/3 stodoly byly zbourány a v této části je stavba nová – nepodsklepená s jedním nadzemním podlažím a s podkrovím, v němž je nedokončené sociální zařízení, ve zbývající 1/3 stodoly prozatím rekonstrukce neprobíhá s výjimkou nosného zdiva na zadní straně, jež navazuje na novou část. Objekt sestává ze dvou vzájemně propojených částí – nové - rozšířené o 1,34 m do pozemku p.č. XY ve vlastnictví žalobce a ze zbývající; obě části jsou propojeny dveřmi a lze je užívat včetně přístupu odděleně. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud nepovažuje objekt za dvě stavby. Zastavené práce v uvedeném stadiu směřují k dokončení určené věci – autoservisu – z původní jednopodlažní budovy na minimálně dvou třetinách v dvoupodlažní objekt. Z uvedeného odvolací soud učinil právní závěr, že předmětný objekt k datu výzvy k vrácení daru nebyl stodolou, ale nedokončenou stavbou autoservisu, která nebyla předmětem darování a tento „předmět daru“ proto nemůže být pro nemožnost plnění vrácen (§575 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud nejprve považuje za významné shrnout závěry relevantní judikatury, jde-li o řešení (dovoláním zpochybněné) otázky zániku stavby jako věci.
V usnesení ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007). K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000). Od tohoto okamžiku, v němž se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro takto vytvořenou oblast vlastnických vztahů veškeré další stavební práce bezvýznamné, i když náklady na ně mnohonásobně převýší náklady již vynaložené. Vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací tak ke stavbě přiroste, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku.
V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud dále zdůraznil, že uvedené pravidlo se obdobně uplatní při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě - základech - původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, a ze dne 26. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, a dále v literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 689).
U staveb obytných a staveb občanských tato zásada platí bezvýjimečně. I když může k zániku stavby jako věci v občanskoprávním smyslu dojít ojediněle i jiným způsobem (např. obestavěním), stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci, stavby občanského vybavení a ve zcela převažující většině i stavby sloužící výrobním účelům zanikají vždy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva příček), v důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Z hlediska posouzení otázky zániku původní stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudované konstrukce pak tvoří součást stavby nové, nebo nezanikla a nově zbudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku původní stavby je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno, nikoliv to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné či částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů.
V rozsudku ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1191/2000, Nejvyšší soud uzavřel, že nezanikla-li původní stavba při stavebních úpravách, potom logicky platí, že vše, co k ní v důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje podmínky §120 obč. zák. („přístavba“, „nadstavba“, „vestavba“), se stává součástí původní stavby, a není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů byla hrazena a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně původní stavbu rozšířily resp. změnily. Rozsah a úroveň stavební obměny při přestavbě, právě proto, že původní stavba jako věc nezanikla, nemá vliv na trvání její existence coby věci v právním smyslu; stavba existuje kontinuálně, byť posléze jako věc změněné povahy (k tomu shodně viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 755/96, ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 460/96, ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 862/97, ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1735/97, ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2394/99).
Konečně v rozsudcích ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001, a ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, Nejvyšší soud dovodil, že přestavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby a také s ohledem na vývoj stavebních technologií nelze soudu upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu, respektive zda během přestavby došlo k zániku původní stavby či nikoli; pro všechny v úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Je tedy zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, respektive zda došlo k zániku původní stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází ze skutkových zjištění učiněných v řízení. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená. Z hlediska posouzení zániku původní stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudovaná konstrukce tvoří součást stavby nové nebo nezanikla a nově vybudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku stavby původní je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno, nikoli to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné nebo částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů.
Odvolací soud se řídil nesprávným právním názorem, že rozhodujícím pro závěr, že „předmětný objekt“ nebyl stodolou, ale „nedokončenou stavbou autoservisu“, je zjištění, že zastavené stavební práce směřují k dokončení věci – autoservisu. Sama skutečnost, že stavba zásadní přestavbou ztratí svůj původní stavebně technický charakter, totiž pro posouzení otázky zániku původní stavby (či vzniku stavby nové) není rozhodující. Závěry odvolacího soudu jsou rovněž nejednoznačné, jestliže vyšel ze zjištění, že 2/3 původní stodoly byly zbourány a v této části je „ stavba nová “ – nepodsklepená s jedním nadzemním podlažím a s podkrovím, v němž je nedokončené sociální zařízení, ale „ ve zbývající 1/3 stodoly prozatím rekonstrukce neprobíhá “ s výjimkou nosného zdiva na zadní straně, jež navazuje na novou část, z čehož vyvozuje, že „objekt“ sestává ze dvou vzájemně propojených částí (nové - rozšířené o 1,34 m do pozemku p.č. XY ve vlastnictví žalobce – a ze zbývající), jež jsou propojeny dveřmi a lze je užívat včetně přístupu odděleně, přičemž objekt vzniklý rekonstrukcí nejméně dvou třetin původní stavby a směřující k rekonstrukci autoservisu zbývající jedné třetiny nepovažuje za dvě stavby. Z uvedeného dovozuje, že předmětný objekt nebyl k datu výzvy k vrácení daru původní stodolou, ale o „nedokončenou stavbu autoservisu“.
Pro posouzení dané právní otázky (zániku věci) je přitom podstatné nikoliv to, jaký má současná stavba (oproti stavbě původní) stavebně technický charakter či k jakému způsobu užívání směřuje prováděná rekonstrukce, jak dovodil odvolací soud, ale to, zda došlo (v právním smyslu) k zániku původní darované věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. V dalším řízení bude proto nutno v součinnosti se znalcem přesně zjistit, které obvodové příp. nosné zdi prvého nadzemního podlaží původní stavby, resp. jejich části byly vybourány. Jako nejvhodnější podklad pro takové skutkové zjištění se jeví, aby znalec tyto skutečnosti graficky znázornil, přičemž jistě nebude od věci dokazování případně doplnit o stavební dokumentaci provedených stavebních změn. Poté bude možno učinit právní závěr, zda původní stavba stodoly zanikla, neboť jen takový závěr je pro posouzení uplatněného nároku určující.
Lze uzavřít, že otázky, pro něž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání považuje dovolací soud nadbytečným samostatně rozhodovat o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu