ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1501.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1501/2018-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2019 o dovoláních, která podali obvinění M. M. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Stráž pod Ralskem, V. S. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Horní Slavkov, a R. V. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 7 To 31/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 9/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. M. a V. S. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 1 T 9/2017, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) zákona jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) [skutek 1], obviněný V. S. byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku jako návodce podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [skutek 1], a obviněný R. V. byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku, přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [vše skutek 1] a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [skutek 2]. Současně byli tímto rozsudkem uznáni vinnými spoluobvinění T. R. a M. Z. Obviněný T. R. byl uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku [skutek 1] a obviněný M. Z. zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ([skutek 1]. Uvedených trestných činů se obvinění podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustili tím, že:
1) obžalovaný M. M. nezjištěného dne počátkem měsíce září roku 2016, na nezjištěném místě v okrese D. požádal obžalovaného V. S., aby za finanční odměnu zajistil fyzické napadení poškozeného T. H., nar. XY, kterému měla být dána „lekce“ ohledně bývalé přítelkyně M. M. T. M., nar. XY, následně se obžalovaný V. S. v R. sešel s obžalovaným T. R., kterého požádal, aby za finanční odměnu zajistil napadení a dání „lekce“ T. H., přičemž mu upřesnil čas a místo, kde by k napadení mělo dojít, poté obžalovaný T. R. s touto nabídkou oslovil obžalovaného R. V. a obžalovaného M. Z., kteří s ní souhlasili s tím, že M. Z. zajistí odvoz na dané místo osobním vozidlem, dne 14. 9. 2016 v době mezi 12:25 až 12:55 hodin odjeli v úmyslu získat slíbenou finanční odměnu osobním vozidlem značky Honda Civic, r. z. XY, které řídil M. Z., do katastru obce R., kde v lesním porostu obžalovaný M. Z. zastavil vozidlo a zůstal na místě, zatímco obžalovaní T. R. a R. V. odešli na cyklostezku, kde poblíž míst zvaných N. K. a M. k. přišli ke stojícímu bagru značky KOMATSU-PCXY, který obsluhoval poškozený T. H., který po jejich příchodu srazil lžící bagru obžalovaného T. R., neboť mu se slovy „teď se posereš“ hrozil dřevěným kůlem ve tvaru baseballové pálky, načež R. V., který byl maskován kuklou, přinesenou neustanovenou kovovou tyčí a T. R. uvedeným dřevěným kůlem rozbili skleněné výplně u bagru, čímž přiměli poškozeného T. H. k opuštění bagru a útěku od něj, při kterém ho doběhl přinejmenším obžalovaný T. R., který jej napadl údery přineseným dřevěným kůlem do oblasti těla a především hlavy, do níž směřovaly nejméně tři údery vedené střední až větší intenzitou, po pádu poškozeného na zem nejméně on pokračoval v jeho bití, a poté, když byl poškozený bezvládný, vzal mu T. R. mobilní telefon značky Samsung Galaxy v hodnotě 800 Kč a značky Evolveo v hodnotě 1 200 Kč, které následně při odjezdu z místa obžalovaný R. V. z vozidla odhodil,
za toto jednání obdržel T. R. z prostředků M. M. částku ve výši nejméně 50 000 Kč, z níž dal R. V. 25 000 Kč a M. Z. 10 000 Kč,
přičemž poškozený T. H. v důsledku tohoto napadení utrpěl otřes mozku, pohmoždění měkkých tkání hlavy krvácení na tvrdou plenu mozkovou v temenní oblasti hlavy vpravo, zlomeninu spánkové kosti vpravo, tržně zhmožděné rány na temeni hlavy vlevo, na spánkové temenní krajině vpravo a pravé spánkové krajině, pohmoždění v oblasti pravé očnice zevně, pohmoždění měkkých tkání pravé očnice, podspojivkové krvácení zevní poloviny pravého oka, pohmoždění měkkých tkání obou paží, pohmoždění pravého stehna a bérce, pohmoždění měkkých tkání levé dolní poloviny zad, pohmoždění levé paže, hlubší oděrku na zevní ploše pravého bérce, které si vyžádalo hospitalizaci v Masarykově nemocnici v Ú. n. L. a dále na chirurgické jednotce intenzivní péče a následně na chirurgickém oddělení nemocnice R. s dobou léčení delší než 6 týdnů, přičemž při výše popsaném způsobu útoku mohl utrpět rozsáhlé zlomeniny lebních kostí s větším krvácením a pohmožděním mozku, které mohly vést i k jeho smrti,
a majiteli bagru poškozenému J. D., nar. XY, vznikla poškozením bagru škoda ve výši 37 332,29 Kč,
2) obžalovaný R. V. sám dne 1. 11. 2016 kolem 15:45 hodin poblíž základní školy č.p. XY ve Š. ul. v obci K. L. kontaktoval družku T. H., nar. XY, poškozenou T. M., nar. XY, jíž mimo jiné sdělil, že když bydlela sama v K. pouze se svými dětmi, tak se nic nedělo, že to, co se děje nyní, souvisí s tím, že u ní bydlí T. H., že je vše vina H., že se kolem něj točí špatní lidé, že dluží peníze různým lidem, a že to ještě není konec, tak ať se ho zbaví a ihned ho vystěhuje, dále jí sdělil, že by si měla uvědomit, že je matkou dvou dětí a že by se měla bát a vrátit se k M., který je pro ni dobrá partie, což u poškozené vyvolalo obavu o její život a zdraví, život a zdraví jejich dětí a o majetek její rodiny.
Za uvedený trestný čin Krajský soud v Ústí nad Labem uložil obviněnému M. M. podle §145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 9 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Obviněnému V. S. byl uložen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 8 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Obviněnému R. V. uložil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Spoluobviněným T. R. uložil podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice ze zvýšenou ostrahou. Obviněnému M. Z. uložil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, na náhradě škody částku 76 109 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z této částky od právní moci rozsudku do zaplacení, a poškozenému T. H., nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, na náhradě škody částku 97 200,60 Kč sestávající z bolestného ve výši 92 057 Kč a ušlého příjmu ve výši 5 143,60 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený T. H. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. V. a T. R. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému J. D., IČ: XY, se sídlem XY, na náhradě škody částku 37 332,29 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému T. R. uložena povinnost zaplatit poškozenému J. D., IČ: XY, se sídlem XY, na náhradě škody částku 1 200 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. D. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému T. R. uložena povinnost zaplatit poškozené T. M., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 800 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená T. M. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 1 T 9/2017, podali obvinění M. M., V. S., R. V. a spoluobvinění T. R. a M. Z. odvolání směřující do výroku o vině a trestu. Státní zástupce krajského státního zastupitelství podal odvolání v neprospěch spoluobviněného M. Z. směřující do výroku o trestu. O podaných odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 7 To 31/2018 , tak, že soud druhého stupně podle §258 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to z podnětu odvolání obviněného T. R. podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu ohledně jeho osoby, z podnětu podaných odvolání obviněného M. M. a obviněného V. S. podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve výroku o uloženém trestu, u obviněného R. V. a obviněného M. Z., z podnětu jejich podaných odvolání a z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve výroku o uloženém trestu u obviněného M. Z. ohledně těchto obviněných a z podnětu odvolání poškozeného T. H. podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve výroku o náhradě škody ohledně jeho osoby.
Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově soud druhého stupně rozhodl tak, že obviněný T. R. byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že
poté, co obžalovaný M. M. nezjištěného dne počátkem měsíce září roku 2016, na nezjištěném místě v okrese D. požádal obžalovaného V. S., aby za finanční odměnu zajistil fyzické napadení poškozeného T. H., nar. XY, kterému měla být dána „lekce“ ohledně bývalé přítelkyně M. M. T. M., nar. XY, se následně sešel s obžalovaným V. S. v R., který jej požádal, aby za finanční odměnu zajistil napadení a dání „lekce“ T. H., přičemž mu upřesnil čas a místo, kde by k napadení mělo dojít, poté obžalovaný T. R. s touto nabídkou oslovil obžalovaného R. V. a obžalovaného M. Z., kteří s ní souhlasili a s tím, že M. Z. zajistí odvoz na dané místo osobním vozidlem, dne 14. 9. 2016 v době mezi 12:25 až 12:55 hodin odjeli v úmyslu získat slíbenou finanční odměnu osobním vozidlem značky Honda Civic, r. z. XY, které řídil M. Z., do katastru obce R., kde v lesním porostu obžalovaný M. Z. zastavil vozidlo a zůstal na místě, zatímco obžalovaní T. R. a R. V. odešli na cyklostezku, kde poblíž míst zvaných u K. a M. k. přišli ke stojícímu bagru značky KOMATSU-PCXY, který obsluhoval poškozený T. H., který po jejich příchodu srazil lžící bagru obžalovaného T. R., neboť mu se slovy „teď se posereš“ hrozil dřevěným kůlem ve tvaru baseballové pálky, načež R. V., který byl maskován kuklou, přinesenou neustanovenou kovovou tyčí a T. R. uvedeným dřevěným kůlem rozbili skleněné výplně u bagru, čímž přiměli poškozeného T. H. k opuštění bagru a útěku od něj, při kterém ho doběhl přinejmenším obžalovaný T. R., který jej napadl údery přineseným dřevěným kůlem do oblasti těla a především hlavy, do níž směřovaly nejméně tři údery vedené střední až větší intenzitou, po pádu poškozeného na zem nejméně on pokračoval v jeho bití, a poté, když byl poškozený bezvládný, vzal mu T. R. mobilní telefon značky Samsung Galaxy v hodnotě 800 Kč a značky Evolveo v hodnotě 1 200 Kč, které následně při odjezdu z místa obžalovaný R. V. z vozidla odhodil, za toto jednání obdržel T. R. z prostředků M. M. částku ve výši nejméně 50 000 Kč, z níž dal R. V. 25 000 Kč a M. Z. 10 000 Kč, přičemž poškozený T. H. v důsledku tohoto napadení utrpěl otřes mozku, pohmoždění měkkých tkání hlavy krvácení na tvrdou plenu mozkovou v temenní oblasti hlavy vpravo, zlomeninu spánkové kosti vpravo, tržně zhmožděné rány na temeni hlavy vlevo, na spánkové temenní krajině vpravo a pravé spánkové krajině, pohmoždění v oblasti pravé očnice zevně, pohmoždění měkkých tkání pravé očnice, podspojivkové krvácení zevní poloviny pravého oka, pohmoždění měkkých tkání obou paží, pohmoždění pravého stehna a bérce, pohmoždění měkkých tkání levé dolní poloviny zad, pohmoždění levé paže, hlubší oděrku na zevní ploše pravého bérce, které si vyžádalo hospitalizaci v Masarykově nemocnice v Ú. n. L. a dále na chirurgické jednotce intenzivní péče a následně na chirurgickém oddělení nemocnice R. s dobou léčení delší než 6 týdnů, přičemž při výše popsaném způsobu útoku mohl utrpět rozsáhlé zlomeniny lebních kostí s větším krvácením a pohmožděním mozku, které mohly vést i k jeho smrti, a majiteli bagru poškozenému J. D., nar. XY, vznikla poškozením bagru škoda ve výši 37 332,29 Kč.
Následně tomuto spoluobviněnému T. R. uložil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 7 let, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému M. M. soud druhého stupně uložil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 7 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Obviněnému V. S. pak uložil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Obviněnému R. V. uložil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku a podle §58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Spoluobviněný M. Z. byl za uvedený zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku a za sbíhající přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 4 T 26/2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 6 To 381/2017, odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 4 T 26/2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 6 To 381/2017, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, na náhradu škody částku 76 109 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z této částky od právní moci rozsudku do zaplacení, a poškozenému T. H., nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, na náhradě škody částku 97 200,60 Kč sestávající z bolestného ve výši 136 547 Kč a na náhradu škody částku 5 143,60 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený T. H. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. V. a T. R. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému J. D., IČ: XY, se sídlem XY, na náhradu škody částku 37 332,29 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému T. R. uložena povinnost zaplatit poškozenému J. D., IČ: XY, se sídlem XY, na náhradě škody částku 1 200 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. D. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému T. R. uložena povinnost zaplatit poškozené T. M., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 800 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená T. M. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 7 To 31/2018, podali obvinění M., S. a V. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný M. M. podal dovolání prostřednictvím obhájců JUDr. Hany Riedlové a JUDr. Petra Folprechta.
Jeho první mimořádný opravný prostředek podaný prostřednictvím zvolené obhájkyně JUDr. Hany Riedlové směřoval do všech výroků napadeného rozhodnutí týkající se jeho osoby z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném posouzení a zároveň napadené rozhodnutí trpí tzv. extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a následným právním posouzením. Poté obviněný zrekapituloval trestnou činnost, jež mu je kladena za vinu včetně zmínky o zranění poškozeného T. H., vzniklé škody a uložených trestech. Rovněž zopakoval závěry soudu I. stupně ohledně motivu spáchaného skutku, důkazů, které ho mají usvědčovat, (zejména výpovědi svědků, chování po spáchání trestného činu). Zdůraznil, že z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že průběh plánování, přípravu činu a úlohy jednotlivých obviněných zjistil soud zejména z výpovědi obviněného R. V. z přípravného řízení. Podle závěru soudu prvního stupně, ačkoliv se násilí vůči poškozenému T. H. nedopustil osobně, byla jeho role v projednávané věci klíčová, neboť bez jeho osoby by ostatní obvinění za posuzovaný skutek před soudem nestáli. Poukázal také na subjektivní stránku stíhaného trestného činu, když soud prvního stupně dovodil, že skutek spáchal v úmyslu přímém. Následně obviněný shrnul podstatné závěry soudu druhého stupně včetně jeho názoru ohledně toho, co se rozumělo „lekcí“, kterou měl dostat poškozený.
Vzhledem k předestřeným závěrům soudů obou stupňů vyslovil obviněný nesouhlas s jejich skutkovými a právními závěry. Namítá, že nenaplnil všechny zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť mu nelze přičítat zavinění ve formě úmyslu ve vztahu ke způsobení těžké újmy a takový závěr nemá oporu v provedených důkazech. Výklad pojmu „lekce“ soudem druhého stupně je předpojatý a nepřezkoumatelný. Zdůrazňuje, že výpověď obviněného R. V. je třeba hodnotit i s přihlédnutím k tomu, že usiloval v řízení o statut spolupracujícího obviněného, když hodnocení vyjádření tohoto spoluobviněného, že „to bylo o ničem“ z čehož tento obviněný dovodil, že mu následek nepřipadal dostatečný, představuje svévolné hodnocení provedených důkazů.
Rovněž připomenul, že organizátorství trestného činu musí směřovat k individuálně určitému trestnému činu, který musí být určen alespoň v hlavních rysech, což by se mělo projevit i ve skutkové větě s odkazem na relevantní skutková zjištění. Ve skutkové větě rozsudku soudu I. stupně ovšem nejsou uvedeny žádné konkrétní skutečnosti přičitatelnosti organizátorství jeho osobě. Jestliže skutková zjištění pojatá do výroku o vině zahrnují uštědření lekce poškozenému bez bližších vyjádření okolností dovozujících nejméně srozumění se způsobením těžké újmy na zdraví, nelze vzhledem k zachování respektu k ústavnímu principu presumpce neviny a subprincipu in dubio pro reo usuzovat na variantu děje pro něho méně příznivější. Podle jeho názoru se v hodnocení důkazů soudy projevila libovůle, neboť žádný ze spoluobviněných nehovořil o ujednaném způsobu udělení lekce poškozenému T. H., mělo jít pouze o rozbití bagru (i podle obviněného V.). Ohledně výpovědi obviněného R. V., konstatoval, že tento se chtěl zavděčit orgánům činným v trestním řízení, neboť až později na upřesňující dotaz vysvětlil, co si představoval pod „vyřešit jinak“, a proto nelze hodnotit jeho výpověď jako pravdivou a věrohodnou. Spoluobviněný R. V. původně hovořil o tom, že měli dát někomu za vyučenou, že měl dostat lekci, a sám měl za to, že mu rozbijí bagr. Poukazuje i na skutečnost, že soudy obou stupňů výpověď spoluobviněného R. V. hodnotily jako věrohodnou, ačkoliv mu ohledně skutku pod bodem 2 neuvěřily. Podle jeho názoru nelze výpověď tohoto spoluobviněného akceptovat jako jediný usvědčující důkaz, pokud o některých tvrzeních tohoto spoluobviněného vzniknou pochybnosti. Současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 4 Tz 5/2009 vztahující se k výpovědi spoluobviněného a kritickému hodnocení všech důkazů, tedy i výpovědi spoluobviněného, když zhodnotil i motivaci obviněného R. V., který se snažil získat výhodnější procesní postavení v rámci probíhajícího trestního řízení.
Dovolatel zdůraznil také skutečnost, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by měl otevřený konflikt s poškozeným T. H., přestože připouští, že jeho snaha získat bývalou přítelkyni T. M. zpět byla určitým způsobem nevhodná, ale nikdy jí ani jejím blízkým nevyhrožoval.
V závěru svého prvního podaného mimořádně opravného prostředku zdůrazňuje porušení jeho základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť kautelám spravedlivého procesu soud prvního stupně ani soud druhého stupně nedostály. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek soudu druhého stupně ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 7 To 31/2018 a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 1 T 9/207 v části týkající se jeho osoby a podle §265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž navrhl, aby podle §265l tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl. Na závěr požádal podle §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Obviněný M. M. v rámci dovolání podaného prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Folprechta uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a dále uvedl, že ho podal v souladu s čl. 13 EULP proti rozhodnutím soudu druhého stupně a řízení jemu předcházejícímu, neboť došlo k porušení jeho základních lidských práv a svobod, zakotvených zejména v čl. 4, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 2, čl. 39 LSP ČRa čl. 6 odst. 1 EULP. Ačkoliv obviněný v tomto dovolání neuvedl expresiss verbis do jakého výroku mimořádně opravný prostředek podává, z obsahu dovolání je zřejmé, že jej podává do výroku o vině a trestu týkající se jeho osoby. V úvodu dovolání obviněný shrnul průběh trestního řízení od zahájení trestního stíhání, přes vzetí do vazby a odmítnutou ústavní stížnost, až po změnu uloženého trestu soudem II. stupně (bod A).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje obviněný M. M. v zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu I. stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest, ačkoliv byly v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného rozsudku soudu druhého stupně naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož nebyly splněny zákonné podmínky pro uznání viny a rozhodnutí soudu I. stupně spočívalo v nesprávném posouzení skutku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak byl naplněn extrémním nesouladem mezi právními závěry a skutkovými zjištěními a odůvodněním rozhodnutí obou soudů, ze kterých nevyplývá žádný logický vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Namítá, že měl být soudem prvního stupně zproštěn obžaloby, avšak ten nesprávně právně hodnotil skutek a nechal se unést spekulacemi, aniž by řádně hodnotil jeho obhajobu. Soud druhého stupně pak nezrušil ve vztahu k jeho osobě výrok o vině, ačkoliv tak měl učinit.
Ve vztahu k důkazní situaci obviněný M. M. připojil „schéma případu dle důkazní situace“ pro lepší pochopení případu. Namítá, že soudy prokazovaly jeho vinu pouze pomocí diskutabilní, neprověřené a nezákonně realizované výpovědi obviněného R. V. a poté nesprávně vyhodnotili jeho vysokou motivaci se z věci vyvinit. Citací poukázal na jiná trestní řízení obviněného R. V. a na závěrečnou řeč obhájce obviněného T. R. JUDr. Jiřího Šrámka.
Na závěr konstatoval, že soud druhého stupně se s jeho námitkami nevypořádal, ve svém rozsudku se opírá o spekulace a Česká republika jako materiálně-právní stát může utrpět velkou ránu nesprávnými dotyčnými výroky o vině z rozsudků soudů I. i II. stupně ohledně jeho osoby. Konstatoval, že veřejnost je nespokojena, neboť dnes byl nesprávně uznán vinným on, zítra to může být kdokoliv jiný. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu výroky o vině a trestu ohledně jeho osoby z rozsudků soudu prvního a druhého stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a rovněž aby podle §265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout v jiném senátu. Rovněž navrhl odložení či přerušení výkonu trestu do doby rozhodnutí o podaném dovolání podle §265h odst. 3 tr. ř.
Obviněný V. S. podal prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle obviněného spočívá v nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel je názoru, že jeho jednání popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu, pro nějž byl odsouzen (ani objektivní ani subjektivní stránku). Připouští, že jeho jednání by mohlo toliko naplnit skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví ve formě návodu. Namítá, že v popisu skutku zcela absentuje uvedení podrobností, ze kterých by bylo možno dovodit, že „napadení a dání lekce“ má spočívat v těžké újmě na zdraví. Ani z odůvodnění rozsudku nevyplývá, že byl minimálně srozuměn s jednáním dalších obviněných v tom směru, že tito způsobí poškozenému těžkou újmu na zdraví. Z popisu skutku týkající se jeho osoby nelze uzavřít, že by naplňoval skutkovou podstatu zločinu, pro nějž byl odsouzen, neboť v něm lze spatřovat prosté ublížení na zdraví, pokud vůbec je možné „napadení“ či „dání lekce“ vztáhnout k takovému následku, když uvedená slovní spojení zahrnuje i skutková podstata výtržnictví či nebezpečného vyhrožování. Právní kvalifikace jeho jednání je tedy vadná.
Zdůrazňuje, že nesprávné právní posouzení věci (absentuje popis subjektivní a objektivní stránky) ve skutkové větě nelze zhojit cestou odůvodnění. Poukázal na konstatování Ústavního soudu ohledně výslovného uvedení znaků skutkové podstaty ve skutkové větě. Nepřesnými, velmi obecnými a popř. nesprávnými závěry v rozsudku soudu I. stupně došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný následně rozebírá vybrané skutečnosti vyplývající z rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně výpovědi obviněných R. V. a T. R., výpovědi svědků, údaje o telekomunikačním provozu jeho telefonní stanice a obviněného M. M., včetně vztahů mezi všemi obviněnými. Vyjadřuje přesvědčení, že soudy nerozvedly, z jakého důvodu by uskutečněné jednání obviněných R. V. a T. R. mělo být vztaženo také k jeho osobě. Tvrzení, že takový účel, tedy způsobení těžké újmy poškozenému T. H., měli všichni obvinění, aniž toto tvrzení mělo oporu v provedených důkazech ve vztahu ke každému z obviněných, je nedostatečné, neboť ve vztahu k jeho osobě žádné hodnocení provedeno nebylo. Takové tvrzení nevyplývá ani z výpovědi spoluobviněného R. V.
Dovolatel se rovněž zaobírá právním hodnocením věci. Namítá, že tvrzení soudu o společné dohodě ohledně způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému T. H. nemá ve vztahu k němu základ v žádném provedeném důkazu. Byť o napadení nebyla řeč, pouze obviněný R. V. hovořil o „dání lekce“, tak i kdyby se jednalo o fyzické napadení, nelze takový závěr vztáhnout automaticky na způsobení těžké újmy na zdraví ve formě úmyslu nepřímého (soud dokonce užívá formu úmyslu přímého). Zdůrazňuje, že to, že měl požádat spoluobviněného T. R., aby za finanční odměnu zajistil fyzické napadení poškozeného, nelze v žádném případě považovat za žádost o způsobení těžké újmy na zdraví. V extrémním rozporu se nachází proto závěr soudů o návodu ke způsobení těžké újmy zdraví s obsahem provedeného dokazování nehledě na nedostatečnost popisu subjektivní stránky v popisu skutku a ve výroku rozsudku, jež nemá oporu v právní větě, v odůvodnění rozsudku ani v provedených důkazech (usvědčující výpověď obviněného R. V. se o žádném fyzickém napadení nezmiňuje). Obviněný V. S. poté polemizuje s úvahami soudů ohledně použitých nástrojů a maskování útočníků a fyzickým zaútočením na poškozeného, ke kterému došlo až v důsledku obrany poškozeného, když ve vztahu k těmto skutečnostem nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a jednáním ostatních obviněných. Rovněž namítá, že se na argumentech obviněného M. M. ohledně nedostatečného následku u poškozeného nepodílel a nebylo ani prokázáno, že by o nich věděl. Subjektivní stránku je nutné hodnotit vůči jeho osobě v době spáchání trestněprávního jednání, tedy v okamžiku, kdy došlo u jiného k vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin.
Poukazuje rovněž na skutečnost, že pakliže ze zjištěného děje vyplývají minimálně dvě varianty, je nutné vycházet z té nejpříznivější pro obviněného. V opačném případě dochází k porušení základních zásad trestního řízení. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně není zřejmá příčinná souvislost mezi jeho jednáním a jednáním obviněného M. M., jakož i mezi jednáním útočníků spočívající v maskování a opatření zbraní. Rozhodnutí o vině nelze odůvodnit přátelským vztahem mezi ním a obviněným M. M.
Zároveň obviněný rozebírá ustanovení §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy návodce musí jednat s dvojím úmyslem, když jednak jeho úmysl musí směřovat k vzbuzení v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin, jednak k jednání jiného, které musí naplňovat znaky úmyslného trestného činu či alespoň jeho pokusu, když v obou případech postačí úmysl nepřímý. Tyto úvahy v rozhodnutích absentují. Zároveň zdůrazňuje, že soudy by vždy měly postupovat dle čl. 90 Ústavy a poskytovat jednotlivci ochranu jeho práv a nerozhodovat mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce (čl. 4 Ústavy).
Na závěr obviněný konstatuje, že nebyla spolehlivě zjištěna míra jeho účasti na souzeném skutku a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu druhého stupně i soudu prvního stupně jako rozhodnutí vydaná ve vadném předcházejícím řízení.
Obviněný R. V. rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu II. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině a následně i v uloženém trestu. Dovolatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu a aplikační praxi dovolacího soudu, v níž se odráží právo na spravedlivý proces v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, ale i na judikatorní praxi v případě tzv. opomenutých důkazů, když zdůraznil, že v těchto případech Nejvyšší soud dovozuje naplnění uvedeného dovolacího důvodu.
Dovolatel následně namítá, že soud I. stupně pochybil, když neprovedl navrhované důkazy a ani se nevypořádal se zamítnutím navrhovaných důkazů v rámci hlavního líčení, čímž dospěl k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Připouští, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku sice odůvodnil neprovedení navrhovaného výslechu svědka F. S., když uvedl, že není důvod nevěřit výpovědi svědkyně T. M., přestože jinak jeho výpověď považuje za věrohodnou. Soud bez rozvedení vlastních úvah tedy uvěřil svědkyni T. M., když zároveň pominul určité rozpory ve výpovědích svědkyně T. M. a její matky, které se týkaly toho, jak na poškozenou situace působila a zda měla obavy. Obviněný zdůraznil věrohodnost své výpovědi, která je celistvá, komplexní, vnitřně bezrozporná, pravdivá, když na základě ní byli usvědčení ostatní obvinění. Přesto soud neprovedl důkaz výpovědí jediného svědka, který by mohl prokázat jeho nevinu. V celém řízení vystupoval v podstatě jako spolupracující obviněný a neprovedením tak významného důkazu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Rovněž soud druhého stupně se s neprovedením tohoto důkazu řádně nevypořádal, ačkoli sám konstatoval, že neprovedení požadovaného důkazu lze odůvodnit pouze tím, že navrhovaný důkaz nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nemůže ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost nebo je nadbytečný.
Podle obviněného soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela popřely existenci základní zásady in dubio pro reo, neboť důkazy vykládaly a právně posoudily pouze v jeho neprospěch, přestože vedle sebe existují dvě alternativy skutku a neprovedly zásadní důkaz. Soudy si nesmí vytvořit domněnku viny a až posléze hledat mezi důkazními prostředky takové důkazní prostředky sloužící k dalšímu utvoření a dokreslení takové domněnky.
Současně obviněný argumentuje tím, že se po celou dobu trestního řízení považuje za spolupracujícího obviněného, neboť bez dalšího splňuje požadavky, které na spolupracujícího obviněného klade zákon i ustálená judikatura vyšších soudů. V případě přiznání tohoto institutu a zproštění obžaloby pro skutek pod bodem 2 by mu bylo možné uložit trest u hranice 3 let s podmíněným odkladem.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 zrušil napadené rozhodnutí soudu II. stupně a podle §265k odst. 2 zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí (mj. rozsudek soudu I. stupně). Dále učinil návrh, aby poté Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1125/2018, nejprve zrekapituloval obsah podaných dovolání a z jakých skutečností obvinění dovozují naplnění zvolených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Státní zástupce poukazuje na skutečnost, že obvinění uplatňují v podstatě stejnou argumentaci, jakou uplatnili před soudy nižších stupňů a opakují skutečnosti, které v rámci obhajoby uplatnili v předchozích fázích trestního řízení. Zdůrazňuje, že soudy se s těmito námitkami řádně a dostatečně vypořádaly, přičemž v tomto směru odkazuje na konkrétní části odůvodnění jejich rozhodnutí. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012, podle kterých při opakování námitek dovolatele v dovolání, které uplatnil v předchozích fázích řízení, se takové dovolání považuje zpravidla za nedůvodné. Konstatuje, že zjištěná skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Pokud po provedeném dokazování přece jen zůstávají jisté nedostatky či nesrovnalosti, pak se netýkají naplnění znaků inkriminované trestné činnosti.
Státní zástupce dále poukazuje na skutečnost, že námitky obviněných míří svou povahou do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Obvinění zpochybňují hodnocení důkazů a prosazují vlastní skutková zjištění a vlastní hodnocení důkazů. Takto formulované námitky nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Námitky obviněných by bylo možné pod zvolený dovolací důvod podřadit pouze výjimečně, pokud by existoval extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. K žádné takové extrémní vadě však v předmětné věci nedošlo, neboť zjištěná skutková zjištění v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech (výpověď obviněného R. V., výpovědi poškozených, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a jeho dodatek, údaje o telekomunikačním provozu). Hypoteticky si lze představit i jiné hodnocení důkazů, než které provedly soudy nižších stupňů, avšak na základě provedených důkazů byla vina obviněných dostatečně prokázána bez důvodných pochybností. Dotčená rozhodnutí nejen že netrpí vnitřními rozpory, ale ani nepředstavují porušení principu presumpce neviny či zásady in dubio pro reo.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) nelze podřadit ani námitku obviněného R. V., že nebyl označen za spolupracujícího obviněného, neboť nemíří proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu zvoleného dovolacího důvodu. Námitku opomenutých důkazů státní zástupce rovněž neshledal důvodnou, když soudy zamítnutí důkazních návrhů dostatečně a logicky odůvodnily a z jejich strany se tak nejedná o projev svévole či libovůle.
Státní zástupce dále uvádí, že se zcela ztotožňuje se závěry soudů ohledně formálně relativně uplatněné hmotněprávní námitky obviněných M. M. a V. S. stran nedostatku zavinění a odkázal v tomto směru na příslušné části jejich rozhodnutí. Zdůrazňuje, že obvinění se mýlí, pokud tvrdí, že tzv. skutková věta neobsahuje žádné údaje na základě, kterých by bylo možné uvažovat o jejich úmyslném zavinění ve vztahu k naplnění znaku těžké újmy na zdraví. Státní zástupce jako klíčové uvedl, že rozhodující je skutkové zjištění, že tito obvinění se zasadili při poskytnutí finanční odměny o „fyzické napadení poškozeného“, kterému měla být dána lekce ohledně bývalé přítelkyně obviněného M. M., k čemuž následně z rukou dalších osob došlo právě na základě jednání obviněných M. M. a V. S., když v důsledku útoku sjednaného právě těmito obviněnými došlo k závažnému poškození zdraví poškozeného T. H. Následně státní zástupce rozebírá ustanovení §15 odst. 1, 2 tr. zákoníku upravující úmysl a uvádí, že nastíněná skutková zjištění nepřímý úmysl obviněných směřující k těžké újmě na zdraví implikují. Postačí, jestliže úmysl (i nepřímý ve formě srozumění, smíření) zahrnoval jakoukoliv vážnou poruchu zdraví v obecné rovině. Vědění, jako složka zavinění, nemusí objektivní realitě odpovídat přesně a srozumění, resp. smíření, se nemusí vztahovat na konkrétní poranění popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
K dalším námitkám obviněných M. M. a V. S. státní zástupce zdůrazňuje, že účastenství nevyžaduje vztah k určitému konkrétnímu následku, postačí, pokud srozumění zahrnovalo jakoukoliv vážnou poruchu zdraví v obecné rovině. Každý nezaujatý pozorovatel z jednání obviněných může bez obtíží usuzovat na záměr obviněných jako účastníků, aby byl poškozený zbit. Zmlácení jiného v sobě vždy nese možnost poškození zdraví poškozeného, což je k trestní odpovědnosti za účastenství z hlediska konkretizace činu hlavního pachatele dostatečné. Jestliže obvinění nelimitovali hlavního pachatele v hranicích či způsobu tohoto napadení, pak byli srozuměni minimálně ve formě smíření s jakýmkoliv napadením a újmou na zdraví poškozeného. Dojde-li k těžké újmě na zdraví poškozeného, nemůže se jednat o exces ze strany útočníka jako hlavního pachatele, protože taková újma musí být účastníkem očekávána.
V závěru podaného vyjádření navrhl, aby dovolání obviněných M. M. a V. S. byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a dovolání obviněného R. V. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaných dovoláních za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný M. M. namítá druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, neboť podle něj soud druhého stupně zamítl jeho odvolání, ačkoliv podle obviněného byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovolání jednotlivých obviněných.
Obviněný M. M. naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že mezi skutkovými zjištěnými a provedenými důkazy je dán extrémní nesoulad a v neprokázání subjektivní stránky organizátorství ve vztahu k způsobení těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku a v nedostatečném vyjádření všech znaků zvoleného trestného činu ve skutku.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace tohoto obviněného lze uzavřít, že byť obviněný formálně namítá naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak toliko pouze některé námitky uplatnil právně relevantním způsobem. Jedná se konkrétně o námitky týkající se nenaplnění znaku zavinění. Ohledně zbývající argumentace lze uvést, že tato nenaplňuje zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.
Z pohledu jednotlivých námitek obviněného, které nenaplňují zvolený dovolací důvod lze uvést následující skutečnosti. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, které opakovaně uvedly, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Z pohledu tohoto závěru je současně nutno zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, ale existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Vzhledem ke konkrétní argumentaci lze konstatovat, že obviněný sice namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, ovšem z pohledu jeho námitek je nepochybné, že v tomto směru obviněný fakticky předestírá svoji verzi události, kterou prezentoval v rámci své obhajoby, když sice využil svého práva nevypovídat, ale vyjadřoval se k jednotlivým provedeným důkazům a kterou soudy nižších stupňů považovaly za vyvrácenou provedenými důkazy (viz výpovědi obviněného R. V., výpovědi svědků, listinné důkazy), když pro stručnost na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat. Ve vztahu k této argumentaci se proto sluší poznamenat, že tato nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, když zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů (soudy uvěřily výpovědi spoluobviněného R. V. a dalším svědkům, nevzaly v úvahu argumentaci obviněného), přičemž na podkladě vlastní verze dospívá k závěru, že nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a že měl být obžaloby zproštěn. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice zvoleného dovolacího důvodu, takže tyto nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného se skutečně nejedná o tvrzený případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě, kterých důkazů má vinu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 53 – 63, bod V), když lze konstatovat, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, když uvedený soud prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem, přičemž i řádně zdůvodnil neprovedení všech požadovaných důkazů. Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním ztotožnil, přičemž se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání (viz str. 11-16, body 11-38 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že obviněný M. M. v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudem druhého stupně a soudem prvního stupně, se kterými se tyto soudy řádně a náležitým způsobem vypořádaly. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pomatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.
K argumentaci obviněného stran způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů lze konstatovat následující. Obecně platí, že rozsah dokazování je limitován ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle kterého musí soud zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. pak nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Takto podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů postupovaly. Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že tvrzení obviněného uplatněné v podaném dovolání, že soudy postavily celý výrok o vině na výpovědi spoluobviněného R. V. nemá oporu v průběhu řízení. V tomto směru je třeba podotknout, že obviněný byl uznán vinným na základě i jiných důkazů, tedy nikoliv výlučně na podkladě výpovědi spoluobviněného R. V., a to výpovědí svědků, které právě podporovaly věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V. (např. svědkyně P., P., Z., M., poškozený H. aj.) a listinných důkazů (např. obsah e-mailu ze dne 2. 3. 2017 zaslaný svědkyní T. M. obviněnému, vyhodnocení o uskutečněném telekomunikačním provozu, odposlechu telefonního čísla užívaného obviněným M. M.). Ve vztahu k namítané nevěrohodnosti spoluobviněného R. V. je možno uvést, že soudy nižších stupňů jeho výpověď automaticky nebraly jako věrohodnou a nepřikládaly ji absolutní povahu v tom směru, že by se s ní spokojily při formulování závěru o vině ostatních spoluobviněných jako jediného důkazů, bez toho, aby ji hodnotily z pohledu dalších provedených důkazů. Jinak vyjádřeno soudy nižších stupňů výpověď spoluobviněného R. V. podrobily kritickému hodnocení z pohledu ostatních provedených důkazů, tak jak to vyžaduje judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu (viz např. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů měly jistým způsobem ztíženou situaci, když část obviněných využila svého práva nevypovídat, což je jejich zákonné právo, a nelze jim to nijak klást k tíží, ale za této situace nemohly verzi spoluobviněného R. V. konfrontovat s jejich obhajobou, mohly vzít v úvahu pouze jejich vyjádření k jednotlivým důkazům provedeným v rámci hlavního líčení. Proto mohly soudy věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V. posuzovat zejména z pohledu dalších provedených důkazů a to výpovědí slyšených svědků a listinných důkazů. V souvislosti s hodnocením výpovědi spoluobviněného R. V. je nezbytné uvést, že byť tento zejména v počátcích trestního stíhání spolupracoval při objasňování spáchání trestné činnosti, zejména z pohledu objasnění jednotlivých vazeb mezi všemi zúčastněnými, tak následně v řízení jistým způsobem projevoval snahu své jednání bagatelizovat, když v rámci své výpovědi, aby dosáhl postavení spolupracujícího obviněného tvrdil, že dáním lekce si představoval, že poškozenému rozbijí bagr a ve vztahu k bodu 2 vůči poškozené T. M. vypověděl, že jí nevyhrožoval. Přesto nelze při hodnocení věrohodnosti výpovědi spoluobviněného R. V. pominout, že tento sice projevoval snahu stát se spolupracujícím obviněným podle §178a odst. 1 tr. ř., což bylo jistě nutno vzít v úvahu a což je obviněným M. M. namítáno, ovšem nelze přehlédnout, že svými výpověďmi usvědčoval nejen spoluobviněné, ale zejména především svojí osobu. Pokud je poukazováno na skutečnost, že spoluobviněný R. V. je osoba mající určité problémy se zákonem, tak je třeba uvést, že tento závěr lze vztáhnout ke všem obviněným. Navíc skutečnost, že někdo byl v minulosti soudně trestán nelze mechanicky interpretovat tak, že taková osoba je obecně nevěrohodná, její věrohodnost musí být vždy zkoumána z pohledu konkrétní věci, ve které vystupuje. Jinak by to znamenalo, že osoba, která byla v minulosti soudně trestána je vždy nevěrohodná a naopak osoba, která nebyla dosud soudně trestána je automaticky vždy věrohodná. Současně je třeba uvést, že i z logiky věci vyplývá, že na páchání násilné trestné činnosti za úplatu se zpravidla lépe a snadněji tzv. najímají osoby, které již měly v minulosti konflikty se zákonem, když u těchto lze předpokládat jistou sníženou schopnost zákony dodržovat. Proto lze uzavřít, že skutečnost, že spoluobviněný R. V. byl v minulosti soudně trestán, nelze samu o sobě chápat tak, že tento je nevěrohodný a z jeho výpovědi nelze při formulování skutkového stavu vycházet.
Jak již bylo naznačeno, výpovědi spoluobviněného R. V. bylo nutno hodnotit z pohledu dalších provedených důkazů. Takto soudy nižších stupňů postupovaly, když jeho výpovědi podrobily kritickému hodnocení a nevycházely z nich jako z důkazu, na kterém lze bezvýhradně postavit závěr o vině ostatních spoluobviněných, bez ohledu na další provedené důkazy. Soud prvního stupně věnoval především zvýšenou pozornost tvrzenému motivu trestné činnosti, kterým měla být snaha obviněného M. M. získat zpět svoji bývalou přítelkyni T. M. Zde je třeba poznamenat, že tento motiv vyplývá nejen z výpovědi spoluobviněného R. V., ale i z výpovědí svědků T. M., poškozeného T. H., J. F., ale i výpovědi svědka J. D., který nemá k žádné ze zúčastněných osob bližší vztah. Pokud obviněný M. M. poukazuje na skutečnost, že slyšená svědkyně T. M. nevypověděla, že by jí vyhrožoval, tak je třeba uvést, že z výpovědí svědků je nepochybné, že jeho jednání vůči této svědkyni nabývalo už charakter obtěžujícího jednání, neboť ačkoliv mu dávala najevo, že o něho jako partnera nemá zájem, neustále ji vyhledával a kontaktoval. O tom, že obviněný měl určité majetnické sklony ve vztahu k ženám nakonec vypovídá i svědkyně J. H., o kterou se také obviněný v minulosti ucházel a ke které se choval podobným obtěžujícím způsobem. Navíc poškozenému obviněný M. M. řekl, že chce, aby od T. M. odešel, což potvrzuje výpověď spoluobviněného R. V. ohledně motivu trestné činnosti obviněného. Rovněž další provedené důkazy podporují věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V. ohledně průběhu skutkového děje. Jedná se především o záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu, které prokazují vazby mezi obviněným M. M., V. S. a T. R. a spoluobviněným R. V., když zejména však záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu prokazuje výpověď spoluobviněného R. V. ohledně místa, kde mělo dojít k předání odměny za napadení poškozeného T. H. a které osoby se tohoto měly zúčastnit.
Nad rámec těchto úvah je také třeba uvést, že i další důkazy prokazují věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V. Jedná se o vyhodnocení údajů z příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 0 Nt 521/2016 (viz č. l. 745), ze kterých vyplývá, že obviněný M. M. a spoluobviněný R. V. byli v kontaktu, kdy z tohoto záznamu je zřejmé, že mezi nimi probíhala jistým způsobem utajená komunikace a to jak před dnem, kdy spoluobviněný R. V. měl být vyslýchán v předmětné věci na SKPV Rumburk, tak i následně ihned po tomto výslechu. I tato objektivně zjištěná skutečnost podporuje věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V. Zde je třeba uvést, že jak již bylo naznačeno, obviněný M. M. k věci nevypovídal, což mu nelze klást k tíži, ovšem za této situace k vzájemné komunikaci nepodal žádné vysvětlení. Zde je třeba zdůraznit, že právo na obhajobu je koncipováno tak, že obviněný se může, avšak nemusí, hájit; taktika a způsob vedení obhajoby jsou výlučně v jeho dispozici. Úkol prověřovat obhajobu je na orgánech činných v trestním řízení, přičemž obviněného netíží žádné důkazní břemeno a jako pozitivní důkaz o vině nelze využít samotný způsob vedení obhajoby (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1624/09, odst. 46 - 47, dostupný na http://nalus.usoud.cz ). Zároveň je však třeba mít na zřeteli, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva není právo nevypovídat a nepřispívat aktivně ke své obhajobě absolutní a neznamená, že využití tohoto práva nemůže mít žádné důsledky při hodnocení důkazů shromážděných k prokázání viny obviněného. Zatímco na jedné straně je nepřijatelné založit závěr o vině výlučně nebo převážně na mlčení obviněného, na druhé straně mlčení obviněného v situaci, která si zřetelně žádá jeho vysvětlení, nemůže bránit tomu, aby takové mlčení bylo vzato v úvahu při hodnocení důkazů předložených obžalobou (srov. rozsudek ze dne 8. 2. 1996 č. 18731/91 ve věci John Murray proti Spojenému království, odst. 47, a rozsudek ze dne 20. 3. 2001 č. 33501/96 ve věci Telfner proti Rakousku, odst. 17, dostupné na www.echr.coe.int ). Zároveň ovšem platí, že přičítat mlčení obviněnému k tíži je možné pouze v případě, že vina obviněného je náležitě podložena provedenými důkazy a mlčení toliko posiluje důkazní hodnotu usvědčujících důkazů. Nad rámec těchto závěrů je třeba uvést, že i slyšení svědci potvrdili věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V., byť lze připustit, že někteří svědci vypovídali určitým způsobem vyhýbavě (viz např. svědek P.), což lze přičítat jednak tomu, že všichni aktéři se v podstatě znají a za takové situace se zpravidla nechtějí svědci do věci žádným způsobem tzv. namočit a jednak i odstupu času. Přesto je třeba zdůraznit, že věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V. podporuje výpověď svědkyně V. P., které se měl svěřit s tím, že měli s T. R. někoho zbít, včetně toho, že spoluobviněný T. R. měl mít na hlavě kuklu a že měli poškozenému sebrat mobily a že to bylo kvůli ženské. Tato svědkyně také u hlavního líčení označila obviněného M. M. za osobu, se kterou se měl za její přítomnosti spoluobviněný R. V. setkat a o které ji měl sdělit, že si napadení objednala. Rovněž výpověď svědka R. Z. podporuje věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V., když svědek potvrdil, že zaslechnul jak muž, se kterým měl spoluobviněný jednat, chtěl „někomu uříznout koule“ a že mu pak spoluobviněný říkal, že to mělo být kvůli nějaké ženské. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti spoluobviněného R. V. zabývaly, tuto nepominuly a hodnotily.
Současně je třeba zdůraznit, že výpovědi spoluobviněného R. V. byly po celou dobu trestního řízení v podstatných skutečnostech neměnné a jako takové korespondují s ostatními důkazy, které soudy hodnotily v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Zároveň je třeba uvést, že spoluobviněný R. V. učinil své výpovědi v době, kdy předmětná věc nebyla dostatečně objasněna a nebyl shromážděn veškerý důkazní materiál, takže nemohl vědět, jaká bude výsledná situace a tomu přizpůsobit svojí výpověď z hlediska prověření její pravdivosti. Jinak řečeno spoluobviněný R. V. v době učinění svých výpovědi nemohl vědět, že další následně provedené důkazy jeho výpověď podpoří, takže i tato skutečnost podporuje jeho věrohodnost. Nadto je nutno konstatovat, jak již bylo naznačeno, že obviněný R. V. svou výpovědí usvědčoval především sám sebe, byť lze připustit, že se jistým způsobem pokoušel svojí úlohu bagatelizovat, takže není skutečně důvod jeho výpovědi v podstatných skutečnostech nevěřit.
Pokud obviněný M. M. dále zpochybňuje, že by navedl jiného ke spáchaní zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tak tato námitka je z obsahového hlediska založena na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně. Obviněný totiž namítá, že provedeným dokazováním toto nebylo prokázáno. Proto má tato námitka procesní povahu a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto lze stručně uvést, že obviněný je usvědčován především výpovědí spoluobviněného R. V., kterou soudy nižších stupňů považovaly za věrohodnou, svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, které byly provedeny v rámci hlavního líčení. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na své předchozí úvahy. Lze tedy uzavřít, že otázku organizování útoku na zdraví a život poškozeného T. H. řešily již předešlé soudy, přičemž na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že jako organizátor v dané věci vystupuje právě obviněný M. M. Nejvyšší soud se přiklání k závěrům soudů nižší instance. Platí, že organizátor je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel o něj alespoň pokusil. Organizátor je účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel, když mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Zároveň takové jednání musí ve svém souhrnu přesáhnout rámec pomoci a neomezit se pouze na podporu hlavních pachatelů, aby se dalo konstatovat, že takový pachatel zosnoval a řídil spáchání trestného činu. Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod., což se v dané věci stalo. Obviněný M. M. podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů požádal obviněného V. S., aby za předem slíbenou finanční odměnu zajistil fyzické napadení poškozeného T. H., kterému měla být dána lekce ohledně bývalé přítelkyně obviněného T. M. z toho důvodu, že obviněný velmi těžce nesl skutečnost, že jeho bývalá přítelkyně s poškozeným navázala vztah. Jinak vyjádřeno, obviněný M. M. zosnoval spáchání trestného činu jinou osobou a to prostřednictvím spoluobviněného V. S., který zajistil další osoby na realizaci trestné činnosti.
Obviněný M. M. dále zpochybňuje naplnění subjektivní stránky ve vztahu k otázce naplnění zákonných znaků zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku jako organizátora podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Takto formulované námitky naplňují zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když obviněný namítá nedostatek požadované formy zavinění, které je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a vztahuje se k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Jedná se tedy o posouzení otázky hmotného práva.
Obecně ve vztahu k otázce zavinění je třeba konstatovat, že zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
Jak již bylo naznačeno zavinění ve formě úmyslu má dvě složky a to úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]) a úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl přímý je založen na tom, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Naproti tomu o zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Od případu úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je třeba odlišovat zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení se o zavinění ve formě vědomé nedbalosti jedná tehdy, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v tr. zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Jinými slovy, vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
Aby bylo možno dospět k naplnění uvedené úmyslné skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku, je třeba, aby pachatel ve své mysli nejen věděl, ale z hlediska volní složky i vážně uvažoval o reálné možnosti způsobení těžké újmy na zdraví a měl k tomuto následku aktivní kladný vztah ve smyslu, že může způsobem uvedeným v §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku ohrozit nebo porušit zájem na ochraně lidského zdraví.
Soudy nižších stupňů se otázkou zavinění zabývaly, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém (viz str. 63, bod VI. rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně v tomto směru odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud po zhodnocení všech zjištěných skutečností z pohledu uplatněné dovolací argumentace obviněného dospěl na rozdíl od soudů nižších stupňů k závěru, že obviněný M. M. jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jak již bylo naznačeno shora, okolnosti subjektivního charakteru se zpravidla dovozují toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Takto bylo v dané věci postupováno při posuzování subjektivní stránky obviněného M. M. Především je třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění je třeba vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě, kterými je Nejvyšší soud vázán a ze kterých je zřejmé, že obviněný M. M. požádal spoluobviněného V. S., aby za finanční odměnu zajistil napadení a „dání lekce“ poškozenému T. H. Již z tohoto samotného vyjádření obviněného, který chtěl udělit poškozenému lekci, za což slíbil finanční odměnu osobám, které to fakticky realizují, aniž by blíže specifikoval jakým konkrétním způsobem se tak má stát, je zřejmé, že chtěl, aby se jednalo o fyzické napadení poškozeného, když tím, že zároveň neurčil meze tohoto fyzického napadení, např. tím, že by uvedl, že chce, aby bylo poškozenému dáno par facek, vyjádřil smíření s tím, že útok bude proveden nejen fyzicky, ale zejména, že jím mohou být poškozenému T. H. způsobena rozsáhlá zranění, která budou naplňovat znaky těžké újmy na zdraví z pohledu ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti také nelze pominout, že obviněný M. M. požádal o zajištění lekce obviněného V. S., tedy osobu, o které bylo všeobecně známo, že měla již v minulosti jisté problémy se zákonem, což bylo obviněnému rovněž známo. Již ze samotné této skutečnosti mohl zcela důvodně předpokládat, že spoluobviněný V. S. na tuto „práci“ sjedná osoby, které mají taktéž určité problémy s dodržováním zákonů, takže jejich jednání bude razantní a za takové situace pokud by skutečně nebyl srozuměn s tím, že při fyzickém napadení poškozeného může být tomuto způsobena těžká újma na zdraví, tak by nepochybně přesně stanovil meze jakým má být tzv. lekce dána. Při posuzování srozumění obviněného se způsobením těžké újmy na zdraví poškozenému nelze také pominout další skutečnosti, které vyplývají z provedeného dokazování. Jedná se především o to, že obviněnému M. M. bylo známo, že vlastní napadení poškozeného T. H. bude realizovat více osob, konkrétně R. V. a T. R. a T. Z., když před vlastním napadením se s obviněným M. M. potkali a tohoto se výslovně dotázali, zda mají skutečně dát lekci tomuto poškozenému (viz výpověď R. V.). Přesto za situace, že mu bylo známo, že tzv. udělení lekce má realizovat více osob, nijak způsob dání lekce neupřesnil a nevymezil, ačkoliv již se skutečnosti, že tzv. dání lekce bude realizovat více osob mohl důvodně předpokládat, že způsob útoku vůči poškozenému bude přinejmenším velmi důrazný. Současně nelze přehlédnout výši nabízené odměny za tzv. dané lekce, která nebyla nízká, což rovněž svědčí o tom, jaký následek měl v úmyslu poškozenému obviněný M. M. způsobit. Jinak vyjádřeno obviněný M. M. nikterak obviněného V. S. nebo ostatní spoluobviněné nelimitoval a neurčil hranice napadení poškozeného T. H. Musel si tak být vědom a minimálně smířen s tím, fyzické napadení poškozeného T. H. může mít za následek těžkou újmu na zdraví, neboť každé fyzické napadení v sobě nese riziko závažnější formy újmy na zdraví. Kdyby obviněný M. M. hodlal docílit jiného výsledku napadení, určil by hranice fyzického ataku, alespoň v konkretizaci způsobu fyzického napadení.
Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že skutečnost, že obviněný M. M. chtěl minimálně v eventuelním úmyslu, aby poškozenému byla způsobena těžká újma na zdraví, vyplývá i z jeho následného vyjádření po napadení poškozeného T. H., když spoluobviněnému R. V. sdělil, že si představoval napadení závažnější, ačkoliv mu muselo být známo, jak závažnou újmu na zdraví poškozený utrpěl. Obdobné skutečnosti vyplývají z výpovědi svědka Z., ze které se podává, že přes utrpěné zranění poškozeného se obviněný M. M. vyjadřoval tak, že projevil přání způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví spočívající ve ztrátě důležitého orgánu (§122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku). Z těchto všech skutečností vyplývá zavinění ve formě minimálně eventuálního úmyslu na straně obviněného M. M., když tento jednak úmyslně zosnoval spáchání trestného činu a jednak jeho úmysl směřoval k tomu, aby poškozenému byla eventuelně způsobena těžká újma. V projednávané věci obviněný M. M. totiž s ohledem na svůj předchozí vztah k T. M. a vztah k poškozenému H. a přislíbením poskytnutí vyšší finanční odměny prostřednictvím spoluobviněného V. S. útočníkům a pokynu k napadení a „dání lekce“ poškozenému T. H., nepochybně zosnoval spáchání trestného činu spočívajícího ve způsobení „těžké“ újmy na zdraví, když si musel být vědom, že takto udělený pokyn včetně přislíbené finanční odměny, úmyslně vzbudí zájem v jiných spáchat trestný čin a úmyslně způsobit poškozenému H. těžkou újmu na zdraví, přičemž hlavní pachatelé takový čin spáchali ze zavrženíhodné pohnutky [za finanční odměnu]. Uvedené okolnosti proto pokrývají vědomostní i volní složku zavinění ve formě minimálně nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, to i ve vztahu ke způsobení těžké ujmy na zdraví.
Obecně je možno v souvislosti s námitkami obviněného M. M. konstatovat, že jeho trestní odpovědnost jako organizátora je založena na zásadě akcesority účastenství, což znamená trestní závislost účastníka na trestné činnosti hlavního pachatele. Vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem musel obviněný M. M. vědět, že svým jednáním zosnoval spáchání trestné činnosti a může působit poškozenému H. následek v podobě těžké újmy na zdraví v souladu s §122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku a se způsobením tohoto následku musel být obviněný srozuměn, vzhledem ke všem shora zjištěným skutečnostem. Proto se lze ztotožnit se závěry soudu druhého stupně (srov. str. 16 rozsudku odvolacího soudu – bod 38.), že pojem lekce v dané trestní věci nelze vykládat jiným způsobem, než jak to učinil soud prvního stupně.
Skutečnost, že Nejvyšší soud na rozdíl od soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že obviněný M. M. jednal v úmyslu nepřímém, nemá za následek nutnost zrušení napadeného rozhodnutí, když forma zavinění byla zachována a předmětný závěr nemá na výsledné postavení obviněného zásadnější vliv.
Ohledně námitky nedostatku údajů ve skutkové větě, v níž mají podle tvrzení obviněného M. M. absentovat údaje o úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví, lze poukázat na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejvyšší soud předestírá, že skutková věta obsahuje všechny nutné znaky organizátorství trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku a §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný M. v roli organizátora se zasadil o fyzické napadení poškozeného T. H., což bylo ve skutkové větě vyjádřeno. Nejvyšší soud poukazuje na to, že bez jednání obviněného M. M. by k napadení poškozeného T. H. nedošlo a spoluobvinění by trestný čin kladený jim za vinu nespáchali. Zároveň poskytl finanční odměnu za fyzické napadení poškozeného T. H. a způsobení těžké újmy na zdraví, neboť mu měla být dána lekce z důvodu vztahu k jeho bývalé přítelkyni M. [žárlil na něho]. Jak již Nejvyšší soud předestřel, složka zavinění nemusí objektivní realitě odpovídat přesně. Postačí srozumění, tj. smíření obviněného s možností závažné poruchy zdraví poškozeného H., aniž by se takové srozumění/smíření muselo vztahovat na konkrétní poranění popsané ve skutkové větě. Konkretizace zcela přesná, určená všemi individuálními rysy není nezbytná k tomu, aby vznikla trestní odpovědnost účastníka. Je více než zřejmé, že úmysl obviněného M. M. nechat poškozeného H. fyzicky napadnout, tj. zbít, v sobě zahrnuje vždy možnost poškození zdraví a to i vážného či dokonce v tom nejhorším případě i způsobení smrti. Jednání obviněného M. M. tak jednoznačně směřovalo ke spáchání trestného činu proti životu a zdraví, což ke vzniku trestní odpovědnosti za účastenství ve formě organizátorství z hlediska konkretizace činu hlavního pachatele postačí.
S ohledem na shora uvedené závěry lze prohlásit, že dovolání obviněného M. M. bylo podáno sice částečně z důvodů, které jsou podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného M. M., rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
Obviněný V. S. naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje jednak ze způsobu hodnocení provedených důkazů, když připouští jen újmu na zdraví, nikoliv však těžkou újmu na zdraví, v nenaplnění subjektivní a objektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku, tak i v absenci konkrétností objektivní a subjektivní stránky trestného činu, extrémním nesouladu ve způsobu vyhodnocení návodcovství a absenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného V. S. a M. M. a mezi jednáním útočníků.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem podstatnou část jím namítaných vad pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Většina vznesených námitek totiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Právně relevantním způsobem, podřaditelným pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný V. S. uplatnil námitky týkající se skutečnosti, zda naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví z hlediska zavinění a účastenství ve formě návodce.
Ve vztahu k zbývající argumentaci je možno konstatovat, že obviněný V. S. stejně jako obviněný M. M. primárně namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když uvádí, že závěr o návodu ke způsobení těžké újmy na zdraví nemá oporu v provedeném dokazování. Ohledně naplnění extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem jako předpokladu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odkazuje Nejvyšší soud na své předchozí úvahy týkající se obviněného M. M. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného V. S. lze konstatovat, že v tomto směru obviněný fakticky jen předestírá svoji verzi události, kterou prezentoval již v rámci podaného odvolání, když i tento obviněný využil svého práva nevypovídat, takže se jen vyjádřil k jednotlivým provedeným důkazům a kterou soudy nižších stupňů považovaly za vyvrácenou provedenými důkazy (svědecké výpovědi, výpověď spoluobviněného R. V., listinné důkazy), když pro stručnost lze na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k této argumentaci se proto sluší poznamenat, že tato nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod (srov. naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozebrané v části usnesení ohledně dovolání obviněného M. M.). Obviněný V. S. v podstatě jen vyjádřil nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, když zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů (soudy uvěřily výpovědi spoluobviněného R. V. a dalším svědkům, nevzaly v úvahu argumentaci obviněného), přičemž na podkladě vlastní verze dospívá k závěru, že nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a že měl být obžaloby zproštěn nebo uznán vinen jen za způsobení „prosté“ újmy na zdraví. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice zvoleného dovolacího důvodu, takže tyto nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru [i na základě obecných východisek uvedených v časti tohoto usnesení věnující se námitkám obviněného M. M.], že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu a že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že soudy podrobně rozvedly, na základě kterých důkazů mají obhajobu obviněného V. S. za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují a jejich hodnocení nevykazuje znaky libovůle či svévole. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 53 - 63 rozsudku soudu prvního stupně) a předchozí úvahy Nejvyššího soudu ohledně rozsahu dokazování a věrohodnosti výpovědi spoluobviněného R. V. Soud druhého stupně se ze závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když rozvedl i své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání (viz str. 12 – 15 rozsudku soudu druhého stupně). V tomto směru je třeba konstatovat, že obviněný v rámci podaného dovolání nezpochybňuje rozsah dokazování, nýbrž jen způsob hodnocení provedených důkazů. Lze proto uzavřít, že soudy nižší instance v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V dané věci tedy není dán namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem věci.
Bez ohledu na shora naznačený závěr je třeba uvést, že rovněž obviněný V. S. využil svého zákonného práva ve věci nevypovídat. Za takové situace mohly soudy nižších stupňů vycházet toliko z důkazů, které byly provedeny v rámci hlavního líčení a na jejich základě formulovat skutková zjištění. Soudy nižších stupňů následně zjištěný skutkový stav formulovaly zejména na základě výpovědi spoluobviněného R. V., který se ve věci opakovaně vyjádřil k úloze jednotlivých obviněných. Jak již bylo naznačeno ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného M. M., soudy výpověď tohoto spoluobviněného neakceptovaly bez toho, aby jí hodnotily z pohledu dalších provedených důkazů, tedy zda výpověď tohoto spoluobviněného podporují a tudíž lze jeho výpověď považovat za věrohodnou. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na své předchozí úvahy ohledně vypořádání se s námitkami spoluobviněného M. M. týkající se otázky věrohodnosti spoluobviněného R. V. Zde je třeba zdůraznit, že věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V. prokazuje např. záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu, ze kterého je zřejmé, že mobilní telefon obviněného V. S. se pohyboval dne 15. 9. 2016 ve stejném místě a čase jako mobilní telefon spoluobviněného M. M., což podporuje výpověď spoluobviněného R. V. ohledně způsobu předání odměny za napadení poškozeného. Navíc nelze pominout, že z výpovědi spoluobviněného R. V. vyplývá, že tzv. kšeft sehnal obviněný T. R., když o uvedenou službu ho měl požádat jeho známý V., takže lze logicky předpokládat, že se jednalo právě o obviněného V. S. V tomto směru také nelze pominout, že z provedených důkazů vyplývá, že obviněný T. R. a obviněný V. S. se prokazatelně znali z výkonu trestu a stýkali se.
Lze tedy uzavřít, že obviněný V. S. je ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku jako návodce podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku usvědčován především výpovědí spoluobviněného R. V., svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, které byly v rámci hlavního líčení provedeny. Je třeba zdůraznit, že provedené důkazy je nezbytné hodnotit v jejich vzájemných souvislostech, když věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V. ve vztahu k obviněnému V. S. prokazují i důkazy, které usvědčují spoluobviněného M. M. Skutečnost, že věrohodnost spoluobviněného R. V. byla prokázána ve vztahu k obviněnému M. M., nepochybně posiluje závěr o tom, že tento spoluobviněný je věrohodný i ve vztahu k obviněnému V. S. Nad rámec těchto úvah je také třeba odkázat na úvahy soudu druhého stupně ohledně případného motivu k nepravdivé výpovědi spoluobviněným R. V. (viz str. 14, body 30 rozsudku soudu druhého stupně).
Ve vztahu k námitkám týkajícím se otázky účastenství ve formě návodu k útoku na zdraví a život poškozeného je třeba uvést, že předmětné námitky mají procesní povahu, když obviněný v podstatě zpochybňuje způsob hodnocení důkazů ve vztahu k tomu, co se rozumělo udělením lekce poškozenému a zda se mělo jednat o fyzické napadení poškozeného. Bez ohledu na povahu těchto námitek je třeba uvést, že již soudy nižších stupňů se zabývaly tím, zda jednání obviněného V. S. naplňovalo všechny znaky návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k zločinu těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil. Přesto je možno z pohledu námitek obviněného zdůraznit, že návodce je účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Zároveň platí, že takové jednání musí ve svém souhrnu přesáhnout rámec pomoci a neomezit se pouze na podporu hlavních pachatelů, aby se dalo konstatovat, že takový pachatel vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin, který musel dospět alespoň do stadia pokusu. Trestný čin musí být v návodu konkretizován alespoň jeho hlavními rysy. Formy návodu zákon blíže nevymezuje, a proto mohou být jakékoli (např. může jít o rozkaz, přemlouvání, poučení či o jinou formu vyvolání rozhodnutí). Povahu návodu by mohlo mít i schvalování trestného činu, pokud by jím bylo sledováno vzbuzení rozhodnutí v jiné osobě k spáchání trestného činu. Podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku je třeba v rámci návodu stíhat i tzv. najmutí ke spáchání trestného činu či objednávku trestného činu, a to včetně tzv. poptávky nebo nabídky provedení trestného činu na objednávku, pokud tím bylo vzbuzeno v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin. Kdyby nebylo návodu („objednávky“), nedošlo by ani k trestnému činu, neboť „objednávka“ zde byla příčinou porušení nebo ohrožení trestním zákoníkem chráněného zájmu.
Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, má za to, že prokázané jednání obviněného V. S. znaky návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku naplňuje. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je nepochybné, že obviněný V. S. v první fázi skutku působil jako prostředník mezi spoluobviněným M. M. a spoluobviněným T. R., když byl osloven právě obviněným M. M., aby zajistil fyzické napadení a „dání lekce“ poškozenému T. H., takže právě proto požádal T. R., aby zajistil napadení a dání lekce poškozenému za finanční odměnu. Na základě této žádosti spoluobviněný T. R. kontaktoval právě obviněného R. V. a M. Z., aby věc realizovali. Jinak řečeno, obviněný V. S. navedl jiné osoby ke spáchání trestného činu vůči poškozenému.
Ohledně otázky naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku jako návodce podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku obviněným V. S. odkazuje Nejvyšší soud na obecná východiska uvedená v odůvodnění tohoto usnesení ve vztahu k obviněnému M. M. Lze mít za to, že z provedených důkazů je nepochybné, že obviněný V. S. naplnil subjektivní stránku trestného činu kladeného mu za vinu tím, že úmyslně vzbudil rozhodnutí minimálně u spoluobviněného T. R. spáchat trestný čin spočívající v tom, že jinému způsobí úmyslně těžkou újmu na zdraví a takový čin spáchal ze zavrženíhodné pohnutky, když důvodem spáchání skutku ze strany obviněného T. R. byla slíbená finanční odměna. Zavinění ve formě úmyslu, minimálně ve formě úmyslu nepřímého, lze u obviněného V. S. dovozovat z provedeného dokazování. Při posuzování subjektivní stránky jednání obviněného V. S., tedy jeho úmyslu vzbudit v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin, a to nikoliv jakýkoliv trestný čin, ale zločin těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku je třeba uvést, že provedeným dokazováním byl prokázán pracovní a přátelský vztah mezi obviněným V. S. a organizátorem zločinu těžkého ublížení na zdraví obviněným M. M. Samotná tato skutečnost by samozřejmě nemohla vést k závěru o naplnění subjektivní stránky u obviněného V. S. Jak již bylo naznačeno ve vztahu k obviněnému M. M. v případě nepřímého úmyslu pachatel o možnosti vzniku škodlivého následku ví a je s ním alespoň srozuměn. Zde je třeba zdůraznit, že to byl právě obviněný V. S., který prostřednictvím spoluobviněného T. R. zařídil fyzické napadení poškozeného. Při posuzování srozumění obviněného s tím, že při dání lekce může být poškozenému T. H. způsobena těžká újma na zdraví nelze pominout, že obviněný V. S. oslovil s nabídkou na dání lekce poškozeného obviněného T. R., kterého dobře znal, když se seznámili ve věznici, takže věděl, že se jedná o osobu, která měla v minulosti problémy s respektováním zákonů. Již vzhledem k této vědomosti musel být srozuměn s tím, že výběr osob, které provedenou vlastní realizací skutku bude nepochybně zaměřen na osoby, které měly již dříve problémy se zákonem. Přes vědomí této skutečnosti obviněný V. S. nestanovil meze tzv. dání lekce, tedy neurčil, jak má být poškozený fyzicky napaden, např. jakým způsobem, tak aby nedošlo k způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému. Navíc již z výše odměny za provedení uvedené „služby“, která byla určena na částku 50.000 až 55. 000 Kč muselo být obviněnému V. S. zřejmé, že spoluobviněný M. M. požaduje důsledné dání tzv. lekce a svým faktickým přístupem, když se nijak nesnažil způsob udělení lekce korigovat, toto akceptoval. K výkladu pojmu „dání lekce“ Nejvyšší soud odkazuje na argumentaci vyslovenou výše u vypořádání se s námitkami obviněného M. M. Vzhledem k formulaci požadavku o napadení a „dání lekce“ musel obviněný vědět a minimálně s tím být srozuměn, že napadením poškozenému T. H. bude spoluobviněnými způsobena újma na zdraví fyzicky, byť expresiss verbis nemusel použít slovní spojení „fyzické napadení“. Z informací, co měl a které předal, bylo více než zřejmé, že se má jednat o fyzické napadení. Jinak vyjádřeno obviněný V. S. musel být minimálně srozuměn s tím, že napadení bude vedeno fyzicky a že útok vůči poškozenému mu může způsobit zranění odpovídající těžké újmě na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku. Nakonec o jeho smíření se s následkem v podobě těžké újmy na zdraví u poškozeného svědčí i jeho následné jednání, když hlavním pachatelům odměnu vyplatil a nevyjádřil alespoň slovně nesouhlas ze způsobeným následkem. Podle právní teorie platí, že volní složka zavinění zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný V. S. sjednal osoby pro fyzické napadení poškozeného za sjednanou úplatu z prostředků spoluobviněného M. M. Jeho jednání tak úmyslně směřovalo ke spáchání trestného činu spoluobviněnými za finanční odměnu (zavrženíhodné pohnutky), když úmyslně vzbudil rozhodnutí spoluobviněných fyzicky napadnout poškozeného a tím ohrozit jeho život a zdraví. Vzhledem ke všem skutečnostem, které mu byly známy, musel reálně uvažovat o možnosti způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému a k tomuto následku měl aktivní vztah ve smyslu, že způsobem uvedeným v §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku může ohrozit nebo porušit zájem na ochraně lidského zdraví, konkrétně poškozeného. Uvedené okolnosti proto pokrývají vědomostní i volní složku zavinění ve formě minimálně nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, to i ve vztahu ke způsobené déletrvající poruše na zdraví či poškození důležitého orgánu. Obviněný V. S. byl totiž prostředníkem a nositelem informace mezi obviněným M. M. a obviněným T. R., potažmo dalšími obviněnými. Vzhledem k těmto naznačeným skutečnostem musel vědět, jaký má být úkol těchto osob, čím je má pověřit a jakou odměnu jim za to má nabídnout. Bez důvodných pochybností tedy bylo prokázáno, že i v jeho případě je zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy poškozeného kryto úmyslem nepřímým.
Ohledně námitky nedostatku vyjádření konkrétnosti subjektivní a objektivní stránky daného trestného činu ve skutkové větě, v níž mají podle tvrzení obviněného V. S. absentovat základní znaky skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku lze uvést následující. Skutková věta obsahuje všechny nutné znaky trestného činu těžkého ublížení na zdraví jako návodce podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku a §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Je v ní výslovně uvedeno, že obviněný V. S. navedl spoluobviněného T. R. k fyzickému napadení a dání tzv. lekce poškozenému T. H. za finanční odměnu včetně upřesnění místa a času, kde mělo k napadení dojít. Z části skutkové věty, která se týká obviněného V. S. pak zcela jednoznačně vyplývá, že jeho jednání směřovalo k tomu, aby jiné osoby navedl ke spáchání trestného činu proti životu a zdraví, což ke vzniku trestní odpovědnosti za účastenství ve formě návodce z hlediska konkretizace činu hlavního pachatele postačí, byť lze připustit, že skutkové okolnosti mohly být vyjádřeny podrobněji, když např. ve skutku mohlo být uvedeno, že obviněný si vzhledem k výši nabízené odměny a osobě, kterou požádal o zajištění tzv. lekce poškozenému a tomu, že blíže nestanovil žádné podrobnosti udělení tzv. lekce, mohl předpokládat, že poškozenému může být způsobena těžká újma na zdraví a byl s takovým následkem srozuměn, respektive bylo mu to jedno.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného V. S., rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
Obviněný R. V. ve své podstatě naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje především z toho, že ve věci nebyly provedeny soudy nižších stupňů všechny navrhované důkazy, v tom, že mu nebyl přiznán status spolupracujícího obviněného podle §178a odst. 1 tr. ř. a v porušení zásady in dubio pro reo, z čehož následně dovozuje porušení práva na spravedlivý proces.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Vznesenými námitkami totiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, a to ve vztahu ke skutku pod bodem 2, když fakticky jeho námitky směřují do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu jednotlivých dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést a zdůraznit následující skutečnosti.
Obviněný především namítá, že nebylo vyhověno návrhům obhajoby na doplnění dokazování ve vztahu ke skutku pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně, když výslovně namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Existenci opomenutých důkazu konkrétně dovozuje ze skutečnosti, že soudy neprovedly výslech navrhovaného svědka F. S.. K problematice tzv. opomenutých důkazů, se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. Z pohledu zvolené argumentace obviněného R. V. je třeba podotknout, že soud prvního stupně řádně zdůvodnil, proč považuje provádění navrhovaného důkazu spočívajícího ve výslechu svědka F. S. za nadbytečné (viz str. 63, bod V.3 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž soud druhého stupně řádně odůvodnil, z jakých důvodů nevyhověl tomuto návrhu obviněného na doplnění dokazování (viz str. 13, bod 25 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud se s jejich závěry zcela ztotožnil.
Ohledně dovolací námitky obviněného spočívající v tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů proto Nejvyšší soud přisvědčil soudům nižší instance. V nezbytném rozsahu bylo prokázáno, že se stal skutek pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, v němž je spatřováno spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené T. M. z toho pohledu, že její vlastní matka uvedla, že na ní rozhovor, který měla poškozená s jeho osobou mít, nepůsobil tak, že by poškozená měla obavy o svůj život, tak se jedná o procesní námitku. Obviněný totiž zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupně a takto formulovaná argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba konstatovat, že obviněný v podstatě jen prezentuje svoji představu toho, co vyplývá z výpovědi svědkyně J. F., matky poškozené. Především je třeba zdůraznit, že tato svědkyně u rozhovoru mezi obviněným a poškozenou T. M. nebyla přítomna, což ani netvrdila. Pokud by tedy tato slova vyslovila, jednalo by se jen o její hodnocení určité situace, u které nebyla přítomná, tedy o vyslovení určitého subjektivního názoru. Navíc svědkyně konkrétně k dotazu obhájce obviněného vyjádřila svůj názor, že pokud by nebylo předchozích události (napadení poškozeného T. H., SMS, požáru jejich seníku) tak by jednání obviněného obavy u poškozené nevyvolalo. Z uvedeného je tedy nepochybné, že tvrzení obviněného nemá oporu v provedených důkazech, naopak z výpovědi svědkyně je zřejmé, že poškozená měla obavy z pronesených vyhrůžek právě z důvodu předchozích událostí. V tomto směru je třeba poukázat na skutečnost, že obviněný se účastnil napadení poškozeného T. H., když mu bylo známo, že to je přítel poškozené, stejně tak věděl o tom, že u rodičů poškozené hořelo, takže si musel být vědom toho, jak budou jeho výhrůžky na poškozenou působit a přesto je pronesl.
Obecně v souvislosti s námitkami obviněného je možno zdůraznit, že rozsah dokazování není bezbřehý, ale je limitován zjištěním skutkového stavu, o němž není důvodně pochyb. Takto soudy nižších stupňů v dané věci postupovaly, když ve vztahu ke skutku pod bodem 2 zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci, tak jak to vyžaduje §2 odst. 5 tr. ř. Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily. Takto soudy nižších stupňů postupovaly, když logicky odůvodnily, proč nepovažovaly za potřebné provést výslech navrhovaného svědka. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Proto nebylo možno námitce obviněného ohledně tvrzené existence tzv. opomenutých důkazů přisvědčit.
K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo, potažmo i ostatních obviněných, je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, která odpovídají §125 odst. 1 tr. ř.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněného R. V., že nebyl označen za spolupracujícího obviněného, neboť nemíří proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu zvoleného dovolacího důvodu. Přesto je třeba uvést, že institut spolupracujícího obviněného upravuje §178a tr. ř., když za spolupracujícího obviněného může pachatele označit toliko státní zástupce (viz §178a odst. 1 tr. ř.), když je třeba zároveň zdůraznit, že i pokud jsou splněny všechny předpoklady uvedené v §178a odst. 1 písm. a)-c) tr. ř., a to kumulativně, nemusí státní zástupce k označení obviněného za spolupracujícího obviněného přistoupit. Ke splnění předpokladů uvedených v §178a odst. 1 písm. a) až c) tr. ř. totiž přistupuje i podmínka, že státní zástupce považuje takové označení za potřebné vzhledem k povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal a jaké následky svým jednáním způsobil. Pro takový postup státní zástupce v dané věci zjevně neshledal důvod, když obviněného jako spolupracujícího obviněného podle §178a odst. 1 tr. ř. v podané obžalobě neoznačil. Z dikce ustanovení §178a odst. 1 tr. ř. lze vyvodit, že označit pachatele za spolupracujícího obviněného podle §178a odst. 1 tr. ř. může toliko státní zástupce při podání obžaloby, a soud sám, pokud tak státní zástupce neučiní, nemůže označit takového pachatele za spolupracujícího obviněného ve smyslu §178a odst. 1 tr. ř., byť samozřejmě postoji takového obviněného ke spáchané trestné činnosti může dát výraz při úvaze o trestu, jako k polehčujícím okolnostem ve smyslu §41 písm. j), k), l), tr. zákoníku. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že obviněný ani nemohl naplnit všechny podmínky uvedené v §178a odst. 1 písm. a) až c) tr. ř., když z provedeného dokazování je nepochybné, že nepodal pravdivou a úplnou výpověď o spáchané trestné činnosti, když se jistým způsobem snažil bagatelizovat svůj podíl na jejich spáchaní.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný R. V. se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný M. M. v rámci podaného dovolání navrhl, aby byl odložen výkon trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak i dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 2. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová