ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1511.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1511/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. ledna 2013 o dovolání obviněného R. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 11 To 477/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 124/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 11 To 477/2011 v části, kterou bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného R. Č.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. 3 T 124/2010 byl obviněný R. Č. uznán vinným v bodě I. 1) zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože dne 12. 4. 2010 v době od 09.00 hodin do 09:30 hodin na tř. Č. v N. B., okr. H. K. po předchozí hádce, kdy se snažil bránit družku M. P., který ji slovně a fyzicky napadal, fyzicky napadl M. P. tak, že ho jednou udeřil pěstí do obličeje a způsobil mu tak otřes mozku a zlomeninu lícně – čelistní a klínové dutiny s posunem úlomku (zlomenina horní čelisti vpravo se zakrvácením do pravé čelistní a klínové dutiny a zlomenina boční a spodní stěny pravé očnice), což si vyžádalo hospitalizaci v době od 12. 4. 2010 do 18. 4. 2010 a další léčení po dobu nejméně 6 týdnů. V bodě I. 2) téhož rozsudku byl dále uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, protože dne 18. 4. 2010 kolem 22:30 hodin před restaurací P. ve S. ul. v N. B., okr. H. K. a po předchozí hádce hrubými vulgárními výrazy nadával M. O. a následně ji fyzicky napadl tak, že ji jednou udeřil pěstí do hrudníku a dále jí vyhrožoval zabitím s pomocí nože. Za to byl odsouzen podle §146 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 a §84 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem.
V bodě II. pak byl obviněný R. Č. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ze skutku popsaném ve výroku téhož rozsudku okresního soudu, v němž byl spatřován přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Proti odsuzující části rozsudku okresního soudu podal odvolání obviněný do výroků o vině a trestu, dále proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce a to v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Obě odvolání projednal ve veřejném zasedání Krajský soud v Hradci Králové a usnesením ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 11 To 477/2011 je zamítl podle §256 tr. ř.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), písm. g) tr. ř.
První z uplatněných dovolacích důvodů dovolatel spatřuje v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Podle jeho názoru se veřejné zasedání u odvolacího soudu konalo dne 17. 1. 2012 v nepřítomnosti obviněného, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Konkrétně obviněnému nebylo řádně doručeno předvolání k veřejnému zasedání. Přitom možnost doručení fikcí, z níž odvolací soud vycházel, je podle §64 odst. 4 tr. ř. u předvolání k veřejnému zasedání vyloučena. Ustanovení trestního řádu o doručování a zajištění přítomnosti obviněného u veřejného zasedání by byla porušena i v případě, kdyby soud obviněnému zasílal pouze vyrozumění o veřejném zasedání. V té době se totiž obviněný nezdržoval na adrese uvedené v rozsudku soudu prvního stupně a v napadeném usnesení, ani se nejednalo o tzv. doručovací adresu. Podmínky pro fikci doručení tudíž nebyly v žádném případě splněny.
Dovolatel zároveň namítá, že v jeho případě bylo porušeno i ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., jelikož obviněný byl cca od poloviny ledna 2012 ve vazbě v jiné věci na základě rozhodnutí soudce Okresního soudu v Hradci Králové. V takovém případě bylo konání veřejného zasedání zcela nepřípustné, neboť obviněný o veřejném zasedání nevěděl, ani se své účasti na něm nevzdal.
Pokud jde o další z uplatněných dovolacích důvodů, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tak dovolatel kromě tvrzení, že nic nespáchal, poukazuje na to, že jeho jednání mělo být posouzeno podle mírnější právní kvalifikace a to podle ustanovení §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku, tj. ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Příčinou (pohnutkou) jednání obviněného bylo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného P. vůči jeho družce Ch. Uvedená skutková podstata se týká i takového případu, kdy předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného nesměřuje přímo proti obviněnému, nýbrž proti jiné osobě. Obviněný v daném případě vystoupil pouze na pomoc napadené, fyzicky slabší osobě, k čemuž jej vyzývala i jeho bývalá družka. Následně došlo k pošťuchování mezi P. a obviněným, kdy z žádné výpovědi nelze učinit závěr, že by obviněný poškozeného udeřil pěstí do obličeje. Přesto soud pochybil, pokud nevzal v úvahu pohnutku obviněného i předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, za které byl dokonce odsouzen, a jednání obviněného nekvalifikoval podle §146a tr. zákoníku. Dovolatel zároveň dává v úvahu, zda jednání obviněného nemělo být posouzeno, jako pomoc v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku. Za situace, kdy vystoupil na pomoc napadené fyzicky slabší osoby, nelze následnou morálně odůvodněnou reakci obviněného považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Soudy tudíž postupovaly nesprávně, když uvedené neposoudily jako okolnost vylučující protiprávnost činu – pomoc v nutné obraně. Absentuje zde i subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť z dokazování nelze učinit závěr, že by volní stránka jednání obviněného směřovala k těžké újmě na zdraví, jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel dále namítá, že skutková zjištění soudů jsou v zásadním resp. extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V případě skutku, v němž je spatřováno těžké ublížení na zdraví (bod I.1 rozsudku), obviněný nedal poškozenému ránu do obličeje a toto nevyplývá z výpovědí svědků ani z jiných důkazů. Na podporu tohoto svého tvrzení pak dovolatel zmiňuje části výpovědí jednotlivých aktérů incidentu a konfrontuje je se závěry soudu, které pokládá za zkreslené, případně za ignorující některé skutečnosti a to včetně závěrů znaleckého posudku ohledně zranění poškozeného, zejména pokud jde o možnosti jeho vzniku. Soudy též pominuly chování poškozeného po incidentu, kdy se nepodroboval léčebnému režimu. Nebylo tak prokázáno, že vzniklé zranění by si skutečně vyžádalo „další léčení po dobu nejméně 6 týdnů“ a závěr soudu mající vliv na právní kvalifikaci je tak důkazně nepodložený.
Taktéž u skutku v němž je spatřován přečin výtržnictví (bod I. 2 rozsudku) lze podle dovolatele prohlásit, že se obviněný trestného činu nedopustil. Závěr soudu je důkazně nepodložený, když není potvrzován svědeckými výpověďmi či jinými důkazy, přičemž soud je ani ve svém rozhodnutí neuvádí.
V další části dovolání je napadáno výhradně rozhodnutí odvolacího soudu, když je označováno za nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění. Na citované konkrétní odvolací námitky obviněného tento soud věcně nereagoval a omezil se na povšechná a nekonkrétní konstatování, kdy pouze paušálně odkázal na argumenty okresního soudu. Napadené rozhodnutí je tedy nesprávné i z důvodu jeho nepřesvědčivosti a nepřezkoumatelnosti.
V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející odsuzující část rozsudku soudu prvního stupně zrušil a aby soudu přikázal nové projednání a rozhodnutí dané věci.
K podanému dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce stanovisko nezaujal s ohledem na skutečnost, že z dosažitelných spisových materiálů není zřejmé, zda byl k veřejnému zasedání o odvolání obviněný předvolán, anebo byl o něm pouze vyrozuměn. Stejně tak nelze zjistit, jestli se v té době obviněný nacházel ve vazbě v jiné trestní věci. Bylo ale povinností dovolatele, aby takové tvrzení alespoň v základních rysech důkazně doložil.
Pokud jde o tu část dovolání, v níž obviněný uplatnil další z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak státní zástupce poznamenal, že skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, jestliže k nim dospěly v řádném řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán. Podle jeho názoru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, jež byly naznačeny dovolatelem, shledány nebyly. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b tr. ř. ani být nemohou a v této části je dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř.
Ohledně zbývající části dovolání zmínil, že aplikace ustanovení §29 odst. 1 i ustanovení §146a tr. zákoníku vyžaduje určitý psychický vztah obviněného ke skutku a k jeho motivům. Obviněný v různých stadiích trestního stíhání ale převážně tvrdil, že poškozeného P. neudeřil a že ke vzniku zranění došlo jinak. Připustil sice, že P. Ch. napadal, což bylo důvodem jeho požďuchování s P., ale jako ústřední motiv svého jednání tuto skutečnost zvýraznil až v podaném dovolání. Z ničeho nevyplývá, že konflikt mezi P. a Ch. nějak výrazně převýšil běžné konflikty v dané komunitě a že by následné jednání obviněného bylo nutnou obranou, přičemž takové posouzení vylučuje i znění §29 odst. 2 tr. zákoníku, když intenzita útoku obviněného výrazně převyšovala intenzitu napadání Ch. poškozeným P. Taktéž posouzení skutku podle ustanovení §146a tr. zákoníku vyžaduje výraznější působení na pachatele, nežli tomu bylo v předmětné věci. Napadání Ch. ze strany P. mohlo obviněného rozčílit, ale nikoli takovým způsobem, aby bylo možno hovořit o zavrženíhodném jednání P., srovnatelným s dalšími formami jednání způsobilými vyvolat u pachatele omluvitelné hnutí mysli.
V závěru proto státní zástupce označil podané dovolání za zjevně neopodstatněné a vyslovil souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podaného dovolání a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve věci samé soudem ve druhém stupni tak, že byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku, přičemž jej podal prostřednictvím obhájce (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné dvouměsíční lhůtě a u orgánu (soudu prvního stupně), který je k tomu příslušný ( §265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), písm. g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tedy jinými slovy, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Obviněný v dovolání v podstatě namítl, že bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces. K veřejnému zasedání konanému dne 17. 1. 2012 u Krajského soudu v Hradci Králové, v němž bylo projednáno i jeho odvolání, nebyl totiž řádně a včas předvolán, resp. o něm nebyl vyrozuměn. Krajský soud pak nesprávně dovodil fikci o řádném doručení, takže se veřejné zasedání konalo v jeho nepřítomnosti a to za situace, kdy byl ve vazbě v jiné věci a současně neprohlásil, že se své účasti na něm vzdává.
Takovéto dovolací námitky je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní. Nejvyšší soud ale shledal, že předmětná argumentace je důvodná jen částečně.
Pokud jde o uplatnění citovaného dovolacího důvodu vůči postupu a rozhodnutí odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání o podaných odvoláních obviněného a státního zástupce v nepřítomnosti obviněného, lze k uvedené problematice uvést následující. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Z uvedeného ustanovení trestního řádu vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Obviněný mj. tvrdí, že v době konání veřejného zasedání odvolacím soudem byl ve vazbě v jiné věci a své účasti na něm se výslovně nevzdal.
Z předloženého spisového materiálu (spisy Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 Nt 796/2012 a sp. zn. 3 T 75/2012) Nejvyšší soud zjistil, že obviněný R. Č. byl soudkyní Okresního soudu v Hradci Králové vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b, c) tr. ř. ve věci, v níž proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a to usnesením ze dne 21. 1. 2012 sp. zn. 0 Nt 796/2012, když vazba mu byla započtena od doby zadržení, tj. 19. 1. 2012 14:45 hod. Je tedy evidentní, že obviněný nebyl ve vazbě ani jinak omezen na svobodě dne 17. 1. 2012, tedy v den, kdy se u Krajského soudu v Hradci Králové konalo v rámci odvolacího řízení ve věci sp. zn. 11 To 477/2011 veřejné zasedání. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním ustanovení §263 odst. 4 tr. ř.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná též tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání nejsou, oproti hlavnímu líčení, tak rigorózně vymezeny. Jak bylo již výše zmíněno, nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. Jak bylo již výše konstatováno, v posuzovaném případě bylo zjištěno, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dal tím soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví, pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
V daném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná, a proto jej o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl , a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání, viz č. l. 221 spisu) po dle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení.
Podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že předseda senátu odvolacího soudu nařídil veřejné zasedání na den 17. 1. 2012 v 10.00 hod. Vyrozumění (nikoli předvolání) o tomto veřejném zasedání ve formě písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou [ §64 odst. 1 písm. c) tr. ř.], bylo obviněnému zasláno celkem na tři známé adresy včetně adresy, kterou obviněný při svém výslechu na policii dne 6. 6. 2010 uvedl, jako adresu pro účely doručování, tj. ubytovna ZKI spol. s.r.o., ul. D. J. D., N. B. Ani na jedné z adres ale obviněný zásilku osobně nepřevzal, ani si ji následně nevyzvedl na poště, kde každá z nich byla uložena od dne 3. 1. 2012, o čemž byl doručovatelem uvědoměn.
Předseda senátu odvolacího soudu ve veřejném zasedání (viz protokol na č. l. 224 spisu) pak konstatoval, že se obviněný R. Č. k veřejnému zasedání nedostavil, ale je u něho vykázáno náhradní doručení, dále že i jeho osobě byla zachována pětidenní lhůta k přípravě od doručení vyrozumění o veřejném zasedání a proto bylo následně senátem rozhodnuto o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
Se závěrem o tom, že obviněnému byla zachována pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání ve smyslu výše cit. ustanovení §233 odst. 2 tr. ř., ale nelze souhlasit.
Podle §64 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2012, nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Podle odst. 3 písm. c) téhož ustanovení tr. ř. se taková písemnost ukládá u pošty, jestliže se doručuje jejím prostřednictvím. Podle §64 odst. 4 tr. ř. věty první, ve znění účinném od 1. 1. 2012, nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Podle §60 odst. 1 tr. ř. do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kdy se stala událost určující počátek lhůty.
Jak tedy z výše uvedeného vyplynulo, písemnost s vyrozuměním o konání veřejného zasedání určená do vlastních rukou byla obviněnému doručována též na adrese jím určené jako adresa pro doručování, ale obviněný na ní nebyl poštovním doručovatelem zastižen. Proto důvodně došlo k jejímu uložení na poště dnem 3. 1. 2012. Dnem následujícím pak obviněnému započal běh desetidenní lhůty pro vyzvednutí uvedené písemnosti na poště. Uvedená lhůta končila 13. 1. 2012 a tento den lze označit za den, kdy u obviněného nastala fikce doručení předmětné písemnosti. Teprve následujícím dnem, tj. 14. 1. 2012, započal obviněnému běh pětidenní lhůty pro přípravu na veřejné zasedání u odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dne 17. 1. 2012, kdy bylo konáno veřejné zasedání, v němž byla projednávána odvolání obviněného R. Č. a státního zástupce v neprospěch obviněného, ještě stále běžela zmíněná pětidenní lhůta, která uplynula až dnem 18. 1. 2012.
Rozhodně tedy nemohlo být senátem odvolacího soudu konstatováno, že lhůta k přípravě na veřejné zasedání byla zachována i obviněnému R. Č., a že jsou splněny veškeré podmínky pro konání veřejného zasedání a to i v nepřítomnosti obviněného. Podle již cit. ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. věty druhé totiž zkrácení této pětidenní lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. Takový souhlas nebyl a ani nemohl být v nepřítomnosti obviněného dán.
V této části je proto třeba podané dovolání obviněného v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. označit za opodstatněné, jelikož podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání nebyly z výše uvedených důvodů zachovány. Krajský soud tak měl veřejné zasedání odročit a nově nařídit s dostatečným předstihem tak, aby veškeré výše uvedené procesní předpoklady a podmínky pro jeho konání byly dodrženy.
Dále se Nejvyšší soud zabýval opodstatněností dalšího dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Nejprve je proto třeba uvést, že pokud dovolatel pod předmětný dovolací důvod podřadil celou pasáž dovolání označenou pod bodem II/2b), v níž napadá skutková zjištění soudů a označuje je za extrémně nesouladná s provedenými důkazy a podrobně v ní rozebírá jednotlivé výpovědi obviněného, svědků, případně znalkyně, tak se v podstatě domáhá toho, aby dovolací soud přehodnotil provedené důkazy v rozporu s tím, jak to již dříve učinily soudy nižších stupňů, a dospěl k odlišnému skutkovému stavu, než jak byl vyjádřen v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. K tomu je ale dovolací soud z titulu svého procesního postavení oprávněn pouze ve zcela výjimečných případech.
V přezkoumávaném případě se tudíž v této části dovolání jedná o námitky veskrze skutkové, brojící proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování, čili takové námitky se nevztahují k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení. Z charakteru těchto námitek je evidentní, že mají povahu vad skutkových, kterými se obviněný snaží primárně dosáhnout změny zjištěného skutkového stavu, a na tomto základě pak poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu skutkové, a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat, zejména když na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je patrno, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na podrobné odůvodnění jeho rozhodnutí. Lze tak uzavřít, že v tomto případě se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť se nejednalo o případ hodnocení důkazů, které z nich v žádné možné verzi volného hodnocení jejich obsahu nevyplývá a kdy je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Nejvyšší soud pak již vícekrát konstatoval, že opakuje-li dovolatel své skutkové námitky znovu v dovolacím řízení (jež víceméně převzal z odvolání), ač se jimi odvolací soud zabýval, a dovolatel pouze není spokojen s výsledkem trestního řízení, nezbývá než uvést, že se dovolatel míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o hmotně právní posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.
Poněkud jiná je ale situace pokud dovolatel v jiné části svého dovolání II/2a) zpochybnil hmotně právní posouzení, čili právní kvalifikaci skutku obsaženého v bodě I.1) výrokové části rozsudku okresního soudu. Za ten byl obviněný uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ačkoli se v předchozím řízení a zejména v odvolání domáhal aplikace právní kvalifikace podle §146a tr. zákoníku, tedy jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Stejný požadavek pak obviněný vznesl i ve svém dovolání.
Podle §146a odst. 1 tr. zákoníku se uvedeného trestného činu dopustí rovněž ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Lze souhlasit s argumentem dovolatele, že podle této dikce osoba pachatele uvedeného trestného činu nemusí být totožná s osobou, vůči níž se poškozený dopustil předchozího zavrženíhodného jednání.
Skutečností je, že v popisu skutku, jak byl vyjádřen v odsuzujícím rozsudku okresního soudu, se mj. uvádí, že obviněný se snažil bránit družku později poškozeného M. P. (M. Ch.), jelikož P. ji slovně a fyzicky napadl.
Z odůvodnění rozsudku se ale nelze dovědět, zda se soud prvního stupně alespoň v elementární míře zabýval předmětnou otázkou, tj. zda se obviněný vůči M. P. dopustil násilí v jehož důsledku mu pak způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že vystoupil na obranu Ch., neboť ji P. napadal, čili zda se poškozený choval způsobem, který lze označit za zavrženíhodný ve smyslu znaku skutkové podstaty výše citovaného trestného činu. Okresní soud se z uvedeného pohledu věcí vůbec nezabýval a bez jakékoli argumentace v uvedeném smyslu jednání obviněného Č. posoudil jako trestný čin podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Obviněný pak obdobnou výhradu učinil i obsahem podaného odvolání. Odvolací soud se sice v odůvodnění svého rozhodnutí o takové výhradě výslovně nezmiňuje, ale přesto byl povinen zabývat se celým obsahem podaného odvolání obviněného, tedy i jeho námitkou vůči použité právní kvalifikaci ve vztahu k jeho jednání proti poškozenému P. To však odvolací soud ani náznakem neučinil. V odůvodnění jeho usnesení je ohledně správnosti použité právní kvalifikace na jednání obviněného pouze konstatováno, že okresní soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce v souladu se zákonem. Na konkrétní výhrady obviněného k právní kvalifikaci jeho jednání označeného pod bodem I. 1) rozsudku soudu prvního stupně však odvolacím soudem reagováno nebylo. Neuvedl z jakých důvodů je použitá právní kvalifikace podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku odpovídající zákonu, a proč popř. nebylo jednání obviněného možno kvalifikovat podle ustanovení podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku, čehož se obviněný domáhal.
Nejvyšší soud tímto v žádném případě nechce naznačit, že právní kvalifikace předmětného skutku měla být jiná, ale je nucen konstatovat, že z tohoto pohledu je rozhodnutí odvolacího soudu skutečně neúplné a ve své podstatě nepřezkoumatelné. Je třeba sice připomenout, že podle §265a odst. 4 tr. ř. proti důvodům rozhodnutí není dovolání přípustné, ale dovolací soud byl nucen v tomto dát dovolateli za pravdu. To je současně též reakce na část dovolání obviněného pod bodem II/2c), která celkově vytýká odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jeho obsahovou nedostatečnost.
Zde je třeba zdůraznit, že rozhodně nelze akceptovat postup, kdy se odvolací soud dostatečně nevypořádá s úplným obsahem podaného odvolání a v důsledku následně podaného dovolání se má výhradami vůči právní kvalifikaci vznesenými již v předchozím řízení zabývat až soud dovolací. Systematika opravných prostředků není trestním řádem nastavena tak, že v rámci odvolacího řízení je odvolacím soudem řešena pouze úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění, a správnost hmotně právního posouzení až popřípadě Nejvyšším soudem, pokud je ve věci podáno dovolání. Povinností odvolacího soudu je podrobně se zabývat i právní kvalifikací skutku obviněného, zejména pokud je v odvolání namítána její nesprávnost, jako v tomto případě.
Dále je třeba uvést, že jestli se obviněný až v podaném dovolání domáhal ve vztahu ke stejnému skutku své beztrestnosti, jelikož měl vůči poškozenému P. jednat v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, tak z hlediska daného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o relevantně uplatněnou námitku ve smyslu, že příslušný skutek byl nesprávně posouzen, ale je třeba zároveň uvést, že takový názor nelze akceptovat.
Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
V projednávané věci z dokazování vyplynulo, že v době, kdy k intenzivnímu napadení poškozeného P. ze strany obviněného došlo, seděla již M. Ch. v autě obviněného. A byl to právě obviněný, kdo v rámci pouhého vzájemného pošťuchování s P. na něho zaútočil ranou pěstí do obličeje, ačkoli od poškozeného jemu či jiné osobě v době tohoto činu žádný skutečný útok nehrozil a takový útok tudíž ani netrval. Nelze tak souhlasit s tvrzením dovolatele, že se z jeho strany jednalo o pomoc v nutné obraně. O nutnou obranu se v žádné z jejích možných podob rozhodně jednat nemohlo a proto na jednání obviněného ustanovení §29 tr. zákoníku důvodně aplikováno nebylo, resp. o tom ani nebylo soudy nižších stupňů uvažováno.
Pro úplnost je též třeba uvést, že výhradu dovolatele, směřující vůči subjektivní stránce trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku s tím, že obviněnému nebyla prokázána volní stránka jednání směřující k těžké újmě na zdraví, nelze pokládat za důvodnou. V daném případě není podmínkou, že těžká újma na zdraví má být způsobena úmyslně, ale naopak u této kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zmíněný následek musí být způsoben z nedbalosti [viz §17 písm. a) tr. zákoníku]. Jestliže by bylo zjištěno, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, muselo by se jednat o trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, což není tento případ. Pokud ale bylo prokázáno, že obviněný udeřil poškozeného pěstí do obličeje, tak si podle konstantní judikatury musel být minimálně vědom toho, že úderem pěstí do takovéto části lidského těla může způsobit zranění, které má povahu těžké újmy na zdraví (§122 tr. zákoníku). U obviněného tudíž k odpovědnosti za takto způsobený následek postačovala i nevědomá nedbalost podle §16 odst. písm. b) tr. zákoníku.
Po zjištění, že dovolání obviněného R. Č. je ve výše uvedených směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 11 To 477/2011, pokud jím jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To znamená, že jmenovaný soud ve věci nařídí a provede nové veřejné zasedání při respektování všech zákonných procesních podmínek a projedná a rozhodne o odvolání obviněného, přičemž se úplným a konkrétním způsobem vypořádá s odvolacími námitkami obviněného, zejména s jeho výhradami k právní kvalifikaci skutku posouzenému jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V tomto novém řízení je tento soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání obviněného, je odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius). Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c