ECLI:CZ:US:2017:4.US.1891.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1891/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, směřující proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. 2. 2017, č.j. 0 Nc 2742/2016-58, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 4. 2017, č.j. 27 Co 129/2017-74, a proti zásahům Okresního soudu v Chrudimi, takto:
I. Řízení o návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Chrudimi zdržet se ve věci vedené pod sp. zn. 0 Nc 2742/2016 zásahů do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, spočívajících v tom, že okresní soud nerozhodl o návrhu na ustanovení mediátora a přerušení řízení právně relevantním způsobem, se zastavuje.
II. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. 2. 2017, č.j. 0 Nc 2742/2016-58, soud nařídil podle §102 odst. 1 o.s.ř., ve spojení s §76 odst. 1 písm. e) o.s.ř., a dle §12 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních předběžné opatření, kterým rozhodl, že návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, a sice svěření nezletilého Š. do jeho péče a stanovení výživného, podaný soudu dne 27. 2. 2017, se zamítá (výrok I.). Výrokem II. okresní soud rozhodl, že nezletilý T. se předává do střídavé péče rodičů tak, že v sudých kalendářních týdnech bude péči o nezletilého zajišťovat stěžovatel a v lichých kalendářních týdnech bude péči o nezletilého zajišťovat matka. Dále soud stanovil speciální úpravu styku v rámci střídavé péče rodičů o nezletilého T. tak, že matka je oprávněna stýkat se s ním v rámci každého sudého kalendářního týdne ve středu od 13:00 hodin do 19:00 hodin a stěžovatel je oprávněn se s ním stýkat v rámci každého lichého kalendářního týdne ve středu od 13:00 hodin do 19:00 hodin a dále stanovil také speciální úpravu styku pro období jarních prázdnin roku 2017 (výrok III.). Výrokem IV. okresní soud rozhodl, že rodičům se výživné pro nezletilého T. nestanovuje a ve výroku V. konstatoval, že předběžné opatření se vydává na dobu do právní moci rozhodnutí ve věci samé. Konečně výrokem VI. pak okresní soud zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, a sice svěření nezletilého T. do jeho péče, podaný k soudu dne 27. 2. 2017.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 4. 2017, č.j. 27 Co 129/2017-74, bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto tak, že usnesení okresního soudu bylo potvrzeno.
II.
Napadenými usneseními došlo podle názoru stěžovatele k porušení práv garantovaných v č. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel upozorňuje, že smyslem úpravy poměrů nezletilého dítěte není vnutit mu model, který se soudu jeví být moderní. Dle mínění stěžovatele jsou činěny kroky k tomu, aby si nezletilý T. zvykl na režim střídavé péče, který je mu a rodičům nařizován ze strany soudu, aniž by bylo hleděno na jeho zájem. Střídavou péči však podle stěžovatele nelze nařídit navzdory důvodným obavám, že nezletilé dítě střídavou péči špatně snáší či že si na ni bude přivykat s rizikem vzniku psychických obtíží, když je především na rodičích, aby se o poměrech nezletilého dítěte dohodli a veřejné moci nepřísluší, aby do tohoto procesu vstupovala. Stěžovatel poukazuje také na to, že předběžné opatření by se pro uměle vytvářené průtahy v řízení nemělo fakticky stát rozhodnutím ve věci samé. Za nesprávný pak stěžovatel považuje také postup odvolacího soudu, který podle něj nevysvětlil, které z více variant úpravy poměrů nezletilého dal po jejich vzájemném srovnání přednost, ale zabýval se toliko variantou zvolenou soudem nalézacím.
V doplnění doručeném Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2017 stěžovatel svou ústavní stížnost rozšířil tak, že kromě zrušení již dříve napadeného usnesení Okresního soudu v Chrudimi a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích navrhl uložit Okresnímu soudu v Chrudimi, aby se ve věci vedené pod sp. zn. 0 Nc 2742/2016 zdržel zásahů do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, spočívajících v tom, že okresní soud nerozhodl o návrhu na ustanovení mediátora a přerušení řízení právně relevantním způsobem a že strpěl, aby opatrovník pravidelně opakovaně činil dotazy u nezletilého T. ohledně jeho představ stran úpravy poměrů. K tomu stěžovatel uvedl, že v rámci řízení před okresním soudem navrhl přerušení řízení a ustanovení osoby mediátora, na tento návrh ze dne 20. 6. 2017 však okresní soud reagoval toliko sdělením ze dne 3. 7. 2017, aniž by o návrhu relevantním způsobem rozhodl.
K návrhu stěžovatele na postup podle §100 odst. 2 o.s.ř. ze dne 20. 6. 2017 Okresní soud v Chrudimi stěžovateli sdělil, že na základě tohoto návrhu požádal opatrovníka, Městský úřad Chrudim, aby rodičům pomohl vybrat vhodnou osobu mediátora, aby sami, bez rozhodnutí soudu, uzavřeli dohodu o využití služeb mediátora, případně mediační smlouvu. Soud toto ponechal na jejich dobré vůli a poukázal na výkon rodičovské odpovědnosti. Soud dále uvedl, že o řešení formou přerušení řízení na dobu tří měsíců dle §100 odst. 2 o.s.ř. neuvažuje, neboť toto řešení nepovažuje účelné a vhodné.
Dne 2. 10. 2017 pak bylo Ústavnímu soudu doručeno další podání stěžovatele, kterým vzal ústavní stížnost částečně zpět, a to v časti petitu "že (okresní soud) nerozhodl o návrhu na ustanovení mediátora a přerušení řízení právně relevantním způsobem". Stěžovatel uvedl, že po rozšíření ústavní stížnosti Okresní soud v Chrudimi usnesením ze dne 13. 9. 2017, č.j. 0 Nc 2742/2016-30, o návrhu na nařízení mediace za současného přerušení řízení rozhodl a jiný zásah v tomto směru tedy již nepokračuje. Pro úplnost lze uvést, že okresní soud návrh stěžovatele na nařízení mediace za současného přerušení řízení usnesením ze dne 13. 9. 2017, č.j. 0 Nc 2742/2016-30, zamítl a stěžovatel si proti tomuto usnesení podal odvolání.
III.
Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a dospěl k následujícím závěrům: V části, jíž se stěžovatel domáhal, aby se Okresní soud v Chrudimi zdržel zásahů do jeho práva na spravedlivý proces, spočívajících v tom, že nerozhodl o návrhu na ustanovení mediátora a přerušení řízení právně relevantním způsobem, bylo vzhledem k částečnému zpětvzetí ústavní stížnosti řízení v souladu s §77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastaveno. Ve zbylé části byla ústavní stížnost shledána návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze, a to z toho důvodu, že byť tato opatření mají prozatímní povahu, mohou za určitých okolností zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Je však třeba zdůraznit, že tento zásah zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohl způsobit porušení ústavně zaručených základních práv či svobod jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 43/94 ze dne 14. 9. 1994 (N 41/2 SbNU 27), usnesení sp. zn. IV. ÚS 488/99 ze dne 29. 3. 2000, usnesení sp. zn. IV. ÚS 115/2000 ze dne 8. 11. 2000, usnesení sp. zn. II. ÚS 44/06 ze dne 14. 6. 2007, a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, když jde o opatření, jejichž trvání je zásadně omezeno.
Ústavní soud ve své judikatuře dále vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. II. ÚS 2010/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 49/16 ze dne 2. 2. 2016]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, jeho povinností je zkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 155/13 ze dne 5. 2. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 641/15 ze dne 9. 3. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1997/15 ze dne 21. 7. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 91/16 ze dne 9. 2. 2016 a mnohá další).
V.
Stěžovatel netvrdí, že by napadeným rozhodnutím obecných soudů chyběl zákonný podklad nebo že by byla vydána nepříslušným orgánem. Výhrady stěžovatele směřují proti tomu, že nezletilý T. byl prostřednictvím předběžného opatření předán do střídavé péče rodičů a že návrhy stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by byli T. a Š. svěřeni do jeho péče a matce s nimi upraven styk, byly zamítnuty.
Návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by byl nezletilý Š. svěřen do jeho péče, okresní soud zamítl, neboť v případě nyní již zletilého Š. nebylo mezi rodiči sporu, když matka souhlasila s tím, aby byl v péči stěžovatele, a poskytuje na něj výživné. Důvody pro vydání předběžného opatření okresní soud shledal v případě nezletilého T., neboť rodiče spolu nežijí (matka si zajistila byt v bezprostřední blízkosti původního bydliště účastníků) a ohledně péče o nezletilého T. je mezi nimi spor. Okresní soud dospěl k závěru, že střídavá péče v týdenních intervalech je v zájmu nezletilého T., který má rád oba rodiče a takto s nimi bude i nadále rovnoměrně v kontaktu, přičemž následně se v rámci znaleckého zkoumání bude moci sám za sebe vyjádřit, zda mu toto uspořádání vyhovuje i do budoucna či nikoliv. Při vědomí dosavadních vyjádření nezletilého T. pak okresní soudu přistoupil k určité moderaci, na základě které bude mít nezletilý možnost se vždy ve středu potkat s tím z rodičů, u koho není zrovna v péči, aby se mu tolik nestýskalo, neboť to se jeví jako hlavní problém, který nezletilého tíží.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že zatímco potřeba zatímní úpravy poměrů Š. dána není, potřebu zatímní úpravy poměrů nezletilého T. lze mít za osvědčenou, vzhledem k tomu, že k dohodě mezi rodiči v dohledné době zjevně dojít nemůže a dokazování ve věci si vyžádá delší čas. Odvolací soud dále konstatoval, že s ohledem na blízkost bydlišť obou rodičů, věk nezletilého, jeho silný vztah k oběma rodičům a pevnou vazbu se sourozenci, je třeba zachovat co nejvyrovnanější možnost kontaktu nezletilého s otcem, matkou i sourozenci, přičemž těmto požadavkům úprava provedená okresním soudem předběžným opatřením vyhovuje, a to včetně zařazení středečního odpoledního kontaktu nezletilého s rodičem, u kterého právě nepobývá. Odvolací soud se vyjádřil také k námitkám stěžovatele proti postupu okresního soudu při jednání dne 24. 10. 2016.
Kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci v petitu ústavní stížnosti označených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil. V kontextu dříve vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je možno uzavřít, že napadená rozhodnutí byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit za svévolná, Ústavní soud neshledal. Požadavkům, které jsou na rozhodnutí tohoto druhu kladeny, odůvodnění napadených usnesení dostojí.
Závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout, a to ani na základě polemiky vedené stěžovatelem. Soudy zohlednily zájem dítěte na udržování kontaktu s oběma rodiči a stěžovatel i matka nezletilého jsou na základě předběžného opatření oprávněni být s nezletilým v pravidelném kontaktu a rovnoměrně o něj pečovat. Soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodnily, adekvátně vysvětlily, proč dospěly k závěru, že aktuálně je v nejlepší zájmu nezletilého svěření do střídavé péče rodičů a zdůraznily, že jde o opatření dočasné, kterým není předjímáno konečné rozhodnutí ve věci. Ve shodě se stěžovatelem lze samozřejmě apelovat na okresní soud, aby ve věci samé rozhodl co možná nejdříve, tak aby se nynější dočasné řešení nestalo v průběhu času řešením dlouhodobým, zároveň však nelze opomíjet, že k tomu do značné míry mohou přispět právě sami rodiče nezletilého.
Domnívá-li se stěžovatel, že okresní soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces také tím, že strpěl, aby opatrovník opakovaně činil dotazy u nezletilého ohledně jeho představ stran úpravy poměrů, ani této jeho námitce nelze přisvědčit, a to i vzhledem k tomu, že stěžovatel nijak nespecifikuje, jak přesně mělo k tomuto zásahu do jeho práva dojít.
V této souvislosti lze uvést, že dle §100 odst. 3 o.s.ř. soud v řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor dítěte soud zjistí výslechem dítěte, ale může jej zjistit například také prostřednictvím příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Požadavky na zjišťování a zohlednění názoru nezletilých dětí pak vyplývají také z judikatury Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3900/14 ze dne 4. 11. 2015 (N 193/79 SbNU 199), nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607), nález sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115), nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617), nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503) a další].
Posledně uvedená námitka stěžovatele zřejmě vychází z textu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 4. 2017, č.j. 27 Co 129/2017-74, ve kterém krajský soud podle stěžovatele jasně naznačil, že opakovaný kontakt orgánu sociálně-právní ochrany dětí s nezletilým T. nepovažuje za vhodný, přičemž stěžovatel namítá, že opatrovník v této činnosti v rozporu se zájmy nezletilého pokračuje. Jak Ústavní soud z odůvodnění usnesení zjistil, krajský soud uvedl, že pokud je dítě nuceno, aby vyjádřilo svůj názor na rodiče a jednoho z nich preferovalo (byť i citlivou formou a různě nepřímými dotazy), je vystaveno enormnímu psychickému tlaku. V této souvislosti krajský soud dále podotkl, že pokládá za nešťastné, že nezletilý byl na svůj názor dotazován již čtyřikrát a upozornil, že je zřejmé, že na něj stále tíživěji doléhá nesoulad mezi rodiči, probíhající soudní řízení, jakož i to, že je opakovaně sledováno, jak se mu u kterého rodiče daří, spí a podobně. Z navazujícího textu napadeného rozhodnutí je však podle Ústavního soudu patrné, že účelem dané pasáže, popisující v obecné rovině obtíže spojené se zjišťováním názoru nezletilých, je především apelovat na oba rodiče, aby se pokusili vzniklé rodinné problémy sami vyřešit vzájemným korektním jednáním a zásadním způsobem tak v co nejkratší době přispěli ke stabilizaci poměrů nezletilého. S tímto závěrem se přitom zcela ztotožňuje také Ústavní soud.
Na základě výše uvedených důvodů tedy bylo řízení o návrhu stěžovatele podle §77 zákona o Ústavním soudu částečně zastaveno a ve zbylé části byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu