ECLI:CZ:US:2016:4.US.2446.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2446/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Iva Muladiho, zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem Ruská 2887/101, Ostrava-Vítkovice, směřující proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 36 C 27/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 36 C 27/2010, kterým bylo rozhodnuto, že změna žaloby učiněná podáním stěžovatele ze dne 25. 4. 2014 se v souladu s §95 o.s.ř. připouští.
Dosavadní průběh řízení před okresním soudem stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje následujícím způsobem.
Dne 1. 2. 2010 stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Ostravě žalobu na náhradu škody vůči těmto žalovaným: 1) České republice - Ministerstvu spravedlnosti, 2) České republice - Ministerstvu vnitra, 3) České republice - Ministerstvu financí a 4) Psychiatrické léčebně Opava.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2010, č.j. 36 C 27/2010-5, soud vytkl žalobě vady podání a vyzval stěžovatele k doplnění podání. Usnesením ze dne 23. 12. 2013, č.j. 36 C 27/2010-75, okresní soud ustanovil stěžovateli jako zástupce JUDr. Piterku. Poté tomuto právnímu zástupci soud doručil usnesení ze dne 22. 2. 2010, č.j. 36 C 27/2010-5, s žádostí o doplnění žaloby podané dne 1. 2. 2010 ve lhůtě do deseti dnů od doručení. Právní zástupce následně vyzval stěžovatele k součinnosti, aby žaloba mohla být ve stanovené lhůtě upřesněna. Stěžovatel dne 25. 4. 2014 zaslal přímo okresnímu soudu, bez součinnosti s ustanoveným právním zástupcem, doplnění žaloby ze dne 1. 2. 2010.
Dne 16. 6. 2015 proběhlo u Okresního soudu v Ostravě jednání, při kterém bylo rozhodnuto, že změna žaloby učiněná v podáním stěžovatele ze dne 25. 4. 2014 se v souladu s §95 o.s.ř. připouští.
Vzhledem k tomu, že proti výše uvedenému usnesení soudu není dle §202 o.s.ř. přípustné odvolání, zvolil stěžovatel k ochraně svého práva ústavní stížnost. Poukazuje na to, že soud se ho nezeptal, co mínil podáním ze dne 25. 4. 2014 a proti vůli stěžovatele sám usnesením rozhodl o tom, že toto podání je změnou žaloby, zatímco stěžovatel toto podání považuje toliko za doplnění žaloby a se změnou žaloby nesouhlasí. Stěžovatel se přitom domnívá, že uvedeným postupem soud zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 citovaného zákona).
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. S ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci je tak ústavní stížnost krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Ústavní soud přitom na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Zásadně tak nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena.
Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu.
Ústavní stížností by tak měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv jen dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 382/12, ze dne 6. 3. 2012; všechna rozhodnutí dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, Ústavní soud je v rámci řízení o ústavní stížnosti (mimo jiné) oprávněn rozhodovat zásadně o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu rozhodnutí "konečných" a jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy směřují proti rozhodnutím soudu, jimiž však nebyla věc ukončena (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013).
Ústavní soud s ohledem na předmět ústavní stížnosti podotýká, že si je vědom názorů uvedených v jeho judikatuře, které se vztahují k rozhodování soudu o změně žaloby. Z předchozí judikatury Ústavního soudu vyplývá, že obecně, ač jde o rozhodnutí ryze procesní povahy, lze i rozhodnutí soudu o tom, zda se (ne)připouští změna návrhu, podrobit ústavněprávnímu přezkumu, přičemž je třeba přihlížet ke konkrétní argumentaci obsažené v jednotlivých ústavních stížnostech. Nicméně ingerence Ústavního soudu do daného rozhodování je pojímána jako zcela výjimečná a s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci je omezena především na případy zcela zjevných excesů.
O takovou situaci se však v tomto případě nejedná.
III.
Stěžovatel brojí v ústavní stížnosti proti procesnímu rozhodnutí soudu, konkrétně proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že změna žaloby učiněná podáním stěžovatele ze dne 25. 4. 2014 se v souladu s §95 o.s.ř. připouští, přičemž má za to, že soud takto rozhodl proti jeho vůli, když on předmětné podání považuje toliko za doplnění žaloby.
Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí žádnou relevantní argumentaci, když pouze rekapituluje dosavadní průběh řízení a jen obecně konstatuje, že svým postupem soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, aniž by podstatu tohoto údajného zásahu s ohledem na povahu ústavněprávního přezkumu jakkoliv blíže specifikoval.
V projednávané věci tak považuje s ohledem na výše uvedené Ústavní soud za důležité zdůraznit, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti napadenému usnesení za situace, v níž dosud nebylo vydáno konečné rozhodnutí ve věci. I když proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž se předmětné řízení v dané věci končí. Stěžovatel tak může brojit proti nesprávnému postupu soudu, resp. proti nesprávné aplikaci předmětných ustanovení občanského soudního řádu v případném odvolání proti meritornímu rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel tedy ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dosud nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo by proto v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, pokud by Ústavní soud podrobil usnesení o připuštění změny žaloby meritornímu přezkumu již nyní, neboť ústavní stížnost je prostředkem "ultima ratio" a za dané situace tak není její podání namístě.
Ústavní soud rovněž pokládá za vhodné poukázat na svoji judikaturu, ve které návrhy na přezkum usnesení týkajících se (ne)připuštění změny žaloby odmítá (srov. např. následující usnesení, kterými byly takové ústavní stížnosti odmítnuty pro nepřípustnost: sp. zn. IV. ÚS 3216/15, sp. zn. I. ÚS 3438/15, sp. zn. II. ÚS 134/15, sp. zn. IV. ÚS 2036/13, sp. zn. II. ÚS 3217/12, sp. zn. II. ÚS 382/12, sp. zn. III. ÚS 1990/11, sp. zn. III. ÚS 1976/11, sp. zn. II. ÚS 2865/10, sp. zn. IV. ÚS 502/03, obdobně pak také sp. zn. I. ÚS 1092/12 a sp. zn. II. ÚS 1991/11).
IV.
Vzhledem k zásadě minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl tak Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu