ECLI:CZ:US:2013:4.US.2036.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2036/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. arch. Josefa Davida Bujárka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova tř. 52, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013 č. j. 5 C 56/2012-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 34 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým nebyla připuštěna změna žaloby ve sporu, jehož předmětem je porušení autorských práv stěžovatele k jím vytvořenému architektonickému dílu.
V ústavní stížnosti uvádí, že navrhl rozšíření žaloby o další bezdůvodné obohacení, neboť v průběhu sporu docházelo ze strany žalobce k dalšímu porušování autorských práv. Podle stěžovatele jsou dosavadní výsledky řízení ohledně podané žaloby beze zbytku využitelné i při posouzení nároku, který stěžovatel specifikoval v rozšíření žaloby. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že své rozhodnutí, proč nebyla změna žaloby připuštěna, žádným způsobem neodůvodnil. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4181/2012.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z věcného hlediska argumentuje shodně jako v usneseních Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 382/12, III. ÚS 1976/11, III. ÚS 1990/11, II. ÚS 2865/10 a IV. ÚS 502/03.
Vedlejší účastník, Statutární město Karviná, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž je uvedeno, že soud je vydal za použití ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř., je dostačující. Dále namítal, že výsledky dosavadního řízení nemohly sloužit jako podklad pro řízení o změněném návrhu stěžovatele, neboť jsou v něm uvedena zcela nová tvrzení a nové důkazy k prokázání výše obvyklé odměny za poskytnutí licence.
V replice k vyjádřením Krajského soudu v Ostravě a Statutárního města Karviná stěžovatel uvedl, že mu svědčí zákonná domněnka autorství, což dokládá mj. výpisem z rejstříku předmětů ochrany vedeného kolektivním správcem Ochranná organizace autorská - sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl.
Ústavní soud přezkoumal stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud podotýká, že si je vědom názorů uvedených v jeho judikatuře, které se vztahují k rozhodování soudu o změně žaloby. Z předchozí judikatury Ústavního soudu vyplývá, že obecně lze i rozhodnutí soudu o tom, zda se (ne)připouští změna návrhu, podrobit ústavněprávnímu přezkumu, nicméně ingerence Ústavního soudu do daného rozhodování by měla být zcela výjimečná, s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů omezená především na případy zjevných excesů, kdy příslušné soudní rozhodnutí není zdůvodněno buď vůbec (viz nález sp. zn. II. ÚS 801/08, I. ÚS 4181/12, I. ÚS 383/12), nebo je opřeno o evidentně jiný než zákonem přepokládaný důvod (např. sp. zn. II. ÚS 455/03).
Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že vždy v každém jednotlivém případě, tedy nikoli mechanicky a paušálně, zvažuje, zda a do jaké míry lze zcela bezvýjimečně na uvedené závěry odkázat, aniž by současně došlo k porušení zásady rovnosti stran či spravedlnosti soudního řízení jako celku, přičemž přihlíží ke konkrétní argumentaci podané v jednotlivých ústavních stížnostech.
V projednávané věci nejde jednoznačně a bezvýhradně o případ, kdy by napadené rozhodnutí zcela postrádalo odůvodnění. Byť lze krajskému soudu vytknout, že se jedná o odůvodnění velmi stručné, je z něj zřejmé, že krajský soud nepřipustil změnu návrhu, neboť výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, tj. z důvodů uvedených v ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud považuje za potřebné připomenout i to, že zákonodárce, vycházeje patrně z předpokladu, že nejde o rozhodnutí, jež by se mohlo zásadním způsobem negativně promítnout do právní sféry dotčeného účastníka řízení, vyloučil zcela možnost přezkumu z hlediska jeho věcné správnosti. V odbornou veřejností respektované publikaci autorů Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck, s. 1051, se k tomu uvádí, že: "I když soud nepřipustil změnu návrhu, nemůže tím být žalobce (navrhovatel) závažným způsobem poškozen, neboť svůj nárok může bezodkladně uplatnit samostatnou žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení." S tímto názorem je nutné v principu souhlasit.
Nelze nicméně vyloučit, že pokud soud změnu návrhu v rozporu s §95 odst. 2 větou první o. s. ř. nepřipustí a žalobce je tak nucen podávat novou žalobu (žaloby), dostane se tím do rozporu se zásadou hospodárnosti, podle níž soudy musí postupovat tak, aby řízení proběhlo bez zbytečných průtahů a nákladů. Je totiž možné oprávněně předpokládat, že pokud lze použít výsledků (dosavadního) řízení i pro řízení o změněném návrhu, pak takovéto "pokračující" řízení proběhne rychleji a s menšími náklady, než kdyby bylo zahájeno řízení nové. Ovšem případné porušení této zásady ještě "automaticky" neznamená porušení ústavně zaručených základních práv či svobod účastníka řízení, jemuž nebylo stran jeho požadavku na změnu návrhu vyhověno (srov. např. sp. zn. III. ÚS 2180/08).
Pokud jde o polemiku stěžovatele týkající se splnění či nesplnění podmínek pro připuštění změny návrhu podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud uvádí, že uvedené posouzení je zcela v jurisdikci civilního soudu, neboť jak Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích dal zřetelně najevo, rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu tohoto soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává (srov. např. sp. zn. II. ÚS 455/03, I. ÚS 179/2000, III. ÚS 2180/08).
Za daných okolností Ústavní soud neshledává důvod ke kasačnímu zásahu do rozhodování krajského soudu. Úkolem Ústavního soudu, který se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, totiž není perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před civilními soudy, pokud eventuální porušení běžných zákonů nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. O takový případ v projednávané věci právě jde, neboť strohost odůvodnění napadeného usnesení o nepřipuštění změny žaloby, a to také vzhledem k povaze napadeného soudního rozhodnutí, nevedla k omezení či odepření základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces.
Stěžovatel především měl možnost, aby k uplatnění svého tvrzeného nároku na rozšíření žaloby zvolil i jiný právní postup, sledující stejný cíl. Mohl tedy realizovat svá práva podáním samostatné žaloby, v níž by uplatnil nároky uvedené v návrhu na rozšíření žaloby.
Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost má subsidiární povahu a je vždy krajním prostředkem nápravy možného pochybení. V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ustanovení §72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Z principu subsidiarity lze vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Posouzením ústavní stížnosti výhradně z tohoto hlediska by tedy nadto bylo možné dovodit i její nepřípustnost (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2865/10).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných práv, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu