ECLI:CZ:US:2023:4.US.486.23.1
sp. zn. IV. ÚS 486/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Houžvičkové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. prosince 2022 č. j. 9 Afs 188/2022-38 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. září 2022 č. j. 59 Af 6/2022-69, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 20. 2. 2023 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelčina ústavní stížnost (doplněna podáním doručeným dne 27. 2. 2023) proti v záhlaví uvedeným usnesením s tvrzením, že jimi opět porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka odmítla všechny soudce Ústavního soudu, s odůvodněním, že jsou tu důvody pochybovat o jejich nepodjatosti a o jejich řádném výkonu ochrany základních práv a svobod i spravedlivého procesu v tomto "údajně" právním státě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným usnesením zastavil řízení o její žalobě z důvodu neuhrazení soudního poplatku a Nejvyšší správní soud napadeným usnesením zastavil řízení o její kasační stížnosti také z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
3. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
4. Stěžovatelčino podání nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou obsahových i formálních nedostatků (viz §30 odst. 1, §34 zákona o Ústavním soudu).
5. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se opakovaně obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadami, a na tyto nedostatky byla vícekrát upozorňována s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod spisovými značkami III. ÚS 1513/13, IV. ÚS 3239/13, IV. ÚS 3437/13, IV. ÚS 3556/13, II. ÚS 3147/14, III. ÚS 3542/14, I. ÚS 518/15, III. ÚS 629/16). Stěžovatelka však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byla soudem dostatečně poučena o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
6. Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani stěžovatelčina námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci vyloučeni z rozhodovacího procesu o stěžovatelčině ústavní stížnosti. Odmítá-li stěžovatelka všechny soudce Ústavního soudu, nutno připomenout, že v takové situaci není na Ústavním soudu osoba, které by o takové námitce mohla rozhodnout.
7. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
8. Stejně jako ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 696/16, IV. ÚS 1061/16, IV. ÚS 1188/16, I. ÚS 1316/16, IV. ÚS 1407/16, III. ÚS 1572/16, I. ÚS 1691/16, I. ÚS 1903/16, I. ÚS 2081/16, IV. ÚS 3071/16, III. ÚS 3212/16, I. ÚS 3679/16, IV. ÚS 3755/16, III. ÚS 2231/17, III. ÚS 3563/19, I. ÚS 2260/20, III. ÚS 240/21, IV. ÚS 1609/21, IV. ÚS 2161/21, IV. ÚS 3112/21, IV. ÚS 983/22, IV. ÚS 3360/22, III. ÚS 151/23 (srov. rozhodnutí v těchto věcech, která jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jakož i v řadě dalších, se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2023
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj