ECLI:CZ:US:2010:4.US.905.10.1
sp. zn. IV. ÚS 905/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2010 soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele L. R., zastoupeného Mgr. Petrem Slovákem, advokátem se sídlem Jeseniova 245/1, Praha 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 41 C 5/2009-29 ze dne 9. 10. 2009 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 283/2007-39 ze dne 5. 8. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 3. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisy ze dne 30. 7. 2010 a 19. 8. 2010, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 23 C 283/2007-39 ze dne 5. 8. 2008 bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků v řízení o náhradu škody a že se mu v tomtéž řízení neustanovuje zástupce z řad advokátů. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") č. j. 1 Co 279/2008-56 ze dne 9. 12. 2008 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 743/2010-50 ze dne 16. 6. 2010 bylo dovolání stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu jako nepřípustné odmítnuto. Usnesením krajského soudu č. j. 41 C 5/2009-29 ze dne 9. 10. 2009 bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a že se mu pro toto řízení neustanovuje zástupce z řad advokátů. Usnesením vrchního soudu č. j. 1 Co 264/2009-36 ze dne 21. 12. 2009 bylo rozhodnutí krajského soudu potvrzeno, přičemž proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel souběžně s ústavní stížností dovolání.
Stěžovatel v odůvodnění svého původního návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 28. 3. 2010 petit výslovně neformuloval, nicméně z odůvodnění tohoto podání vyplývalo, že jeho ústavní stížnost směřovala vůči usnesení vrchního soudu č. j. 1 Co 264/2009-36 ze dne 21. 12. 2009 a usnesení krajského soudu č. j. 41 C 5/2009-29 ze dne 9. 10. 2009. Ústavní soud následně vyzval stěžovatele k odstranění vady podání, spočívající v absenci právního zastoupení, načež mu byla předložena ústavní stížnost ze dne 30. 7. 2010, formulovaná právním zástupcem stěžovatele, v jejímž petitu bylo navrhováno zrušení usnesení krajského soudu č. j. 23 C 83/2007-39 ze dne 5. 8. 2008. Za účelem odstranění rozporů mezi petitem ústavní stížnosti sepsané právním zástupcem stěžovatele dne 30. 7. 2010 a odůvodněním původní ústavní stížnosti ze dne 28. 3. 2010, vyzval Ústavní soud právního zástupce stěžovatele, aby specifikoval, která rozhodnutí mínil stěžovatel svou ústavní stížností napadnout. Upozornil jej přitom na výše uvedený rozpor a současně se výslovně dotázal, zda stěžovatel nenapadá i další rozhodnutí, např. usnesení vrchního soudu č. j. 1 Co 279/2008-56 ze dne 9. 12. 2008, navazující na usnesení krajského soudu č. j. 23 C 283/2007-39 ze dne 5. 8. 2008. Přípisem ze dne 19. 8. 2010 právní zástupce stěžovatele sdělil, že po poradě se stěžovatelem navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení krajského soudu č. j. 41 C 5/2009-29 ze dne 9. 10. 2009 a usnesení téhož soudu č. j. 23 C 283/2007-39 ze dne 5. 8. 2008.
II.
Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Ústavní stížnost vychází z principu subsidiarity, tzn. je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také vyplývá požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, tzn. v projednávané věci usnesení vrchního soudu č. j. 1 Co 264/2009-36 ze dne 21. 12. 2009, jímž bylo potvrzeno usnesení krajského soudu č. j. 41 C 5/2009-29 ze dne 9. 10. 2009, a usnesení vrchního soudu č. j. 1 Co 279/2008-56 ze dne 9. 12. 2008, jímž bylo potvrzeno usnesení krajského soudu č. j. 23 C 283/2007-39 ze dne 5. 8. 2008. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 58/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331 a dále např. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, IV. ÚS 270/05, III. ÚS 323/05, IV. ÚS 370/05, III. ÚS 344/06, II. ÚS 387/07, III. ÚS 1170/07, IV. ÚS 211/08, IV. ÚS 2891/08 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedeného vyplývá, že nenapadl-li stěžovatel svou ústavní stížností usnesení vrchního soudu č. j. 1 Co 264/2009-36 ze dne 21. 12. 2009 a č. j. 1 Co 279/2008-56 ze dne 9. 12. 2008, navazující na usnesení krajského soudu č. j. 41 C 5/2009-29 ze dne 9. 10. 2009 a usnesení téhož soudu č. j. 23 C 283/2007-39 ze dne 5. 8. 2008, tzn. nezahrnul-li do petitu své ústavní stížnosti i přes výzvu Ústavního soudu rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, byla jeho ústavní stížnost nepřípustná a Ústavnímu soudu nezbylo než ji odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Pouze pro úplnost lze uvést, že přestože stěžovatel podal jak proti usnesení vrchního soudu č. j. 1 Co 264/2009-36 ze dne 21. 12. 2009, tak proti usnesení téhož soudu č. j. 1 Co 279/2008-56 ze dne 9. 12. 2008 dovolání, nebylo možno tento mimořádný procesní prostředek považovat za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je dovolání přípustné pouze tehdy, jde-li o rozsudek či usnesení ve věci samé, tzn. toto ustanovení nelze aplikovat na rozhodování o osvobození stěžovatele od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že i kdyby byla ústavní stížnost shledána ve vztahu k usnesení krajského soudu č. j. 41 C 5/2009-29 ze dne 9. 10. 2009 přípustnou, nebylo by jí možno vyhovět. Závěru, že se jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatel žádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení za situace, kdy dovolání zjevně nebylo přípustné, by nebylo možno nic vytknout ani z hlediska "jednoduchého" práva, tím méně pak z hlediska ústavněprávního.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2010
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj