ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.109.2019:45
sp. zn. 5 As 109/2019 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. P., zast.
advokátem Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti
žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec
Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 25. 4. 2019, č. j. 29 A 4/2018 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 1. 2018, č. j. KUKHK-53/DS/2018/SR, zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Vrchlabí (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 24. 11. 2017, č. j. PD/4793/2017/OD-VR/Sch, kterým byl žalobce uznán
vinným ze spáchání správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017
(dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 1500 Kč
a povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že v rozporu s §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu jako provozovatel osobního vozidla zn. VW Passat, registrační značky X,
nezajistil, aby při jeho užití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť řidič uvedeného vozidla,
jehož totožnost není známa, dne 11. 3. 2017, v 10:50 hod., v ulici K., před budovou čp. X, v obci
V., okr. T., parkoval s uvedeným vozidlem žalobce na parkovišti označeném svislou dopravní
značkou č. X – „Parkoviště s parkovacím kotoučem“, doplněnou dodatkovou tabulkou č. E 13
s textem – „4x symbol č. 203 – osobní automobil, podélné stání – 9:00 – 17:00 hod MAX. 15
MIN“, aniž měl ve vozidle viditelně umístěný kotouč a na něm nastavenou dobu začátku stání,
čímž porušil §4 písm. c) zákona o silničním provozu.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž namítal, že výrok rozhodnutí
I. stupně je vadný, neboť neobsahuje dostatečně určitý popis konkrétního jednání, kterým mělo
dojít k porušení dopravní značky č. X. Ve výroku je dle žalobce pouze obecně uvedeno, že řidič
žalobcem provozovaného vozidla na daném místě „parkoval“, přestože konkrétní jednání,
kterým mělo dojít k porušení značky č. X, a tedy k naplnění skutkové podstaty, by mělo vyplývat
již z výroku, a to srozumitelně, jasně a určitě. Z výroku není zřejmé, zda se jednalo o stání nebo
zastavení. Přitom dle žalobce pouze stání bez parkovacího kotouče je v úseku platnosti této
značky protiprávní (na zastavení se tato značka nevztahuje). Z výroku není zřejmé ani naplnění
znaku skutkové podstaty dle §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, ani zda údajné
porušení pravidel mělo či nemělo za následek dopravní nehodu, ačkoliv právě absence dopravní
nehody je znakem dané skutkové podstaty dle §125f odst. 2 písm. c) téhož zákona. Žalobce také
namítal, že správní orgán překročil svou pravomoc, když mu výrokem stanovil, že pokutu a
náklady řízení může uhradit pouze poštovní poukázkou nebo bankovním převodem.
[4] Dále namítal, že se žalovaný nijak nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a důkazními
návrhy, jakož ani s jeho námitkou podjatosti, přičemž toto vše bylo obsaženo v podání, které bylo
žalovanému doručeno dne 21. 12. 2017. V tom žalobce shledal nepřezkoumatelnost pro
nedostatek důvodů, tzv. opomenuté důkazy, jakož i porušení §14 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,správní řád“). Žalobce dále správnímu
orgánu vytkl, že nekonstatoval, zda řidič s vozidlem žalobce na daném místě zastavil, stál (nebo
postupně obojí), a rovněž to ani nijak neodůvodnil a neprokázal; poukázal i na to, že správní
orgán se nijak nezabýval tím, zda údajně porušená dopravní značka byla na dané místo umístěna
příslušným orgánem dle §77 odst. 5 zákona o silničním provozu formou opatření obecné povahy
a toto ani nedoložil. Žalobce dále namítl, že rozhodnutí I. stupně je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů i z toho důvodu, že se správní orgán nezabýval tzv. materiální stránkou
přestupku.
[5] Žalobce dále namítal protiústavnost §10 odst. 3 zákona o silničním provozu a s odkazem
na internetové stránky České televize i nezákonnou negativní diskriminaci českých provozovatelů
vozidla při řešení přestupků dle §125f zákona o silničním provozu, neboť správní orgány zjištěné
přestupky spáchané vozidlem provozovaným v zahraničí nestíhají, což žalobce současně považuje
za protiústavní.
[6] Uvedl též, že v důsledku nezákonně stanovené příliš krátké legisvakanční lhůty se v době
od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 vyžadovalo pro spáchání přestupku dle §125f zákona o silničním
provozu zavinění alespoň ve formě nedbalosti, a to s ohledem na nezákonnost stanovení
legisvakanční lhůty doprovodného zákona a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Ve své žalobě žalobce podrobně zdůvodnil své přesvědčení, že doprovodný zákon nabyl
účinnosti dne 13. 7. 2017, tedy necelé dva týdny po nabytí účinnosti zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále také „zákon o odpovědnosti za přestupky“
nebo „přestupkový zákon“). S ohledem na rozdílná data nabytí účinnosti obou výše zmíněných
zákonů, bylo dle žalobce v mezidobí nabytí jejich účinnosti, tj. od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2018,
vyžadováno v souladu s §112 odst. 1 přestupkového zákona a §15 odst. 1 téhož zákona
k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek (správní delikt) zavinění. Teprve dne 13. 7. 2017,
nabytím účinnosti doprovodného zákona, bylo zavinění, jakožto znak předmětného přestupku
odstraněno. Z toho následně žalobce dovozuje, že s ohledem na zásadu retroaktivity in mitius,
je nutné aplikovat omezení odpovědnosti (z objektivní na subjektivní) nejen na správní delikty
spáchané v období od 1. do 13. 7. 2017, ale i na delikty spáchané dříve, jelikož se jedná o úpravu
pro obviněného prospěšnou, omezující jeho odpovědnost. V souvislosti s uvedeným pak žalobce
požaduje, aby v rámci nového řízení, po zrušení napadených rozhodnutí, byla jeho odpovědnost
posuzována s ohledem na to, že znakem skutkové podstaty je zavinění. Odmítá totiž,
že by údajný správní delikt zavinil, neboť učinil vše fakticky možné k tomu, aby porušení
silničního zákona jeho vozidlem předešel, nicméně bezvýjimečné plnění povinnosti dle §10
odst. 3 silničního zákona je fakticky nemožné, a žalobce údajnému porušení zákona nijak zabránit
nemohl, a nejednal tedy ani v nedbalosti nevědomé.
[7] Krajský soud žalobu zamítl; úvodem předeslal, že při vypořádávání námitek sice
respektoval členění na žalobní body zvolené žalobcem, nepovažoval však za účelné podrobně
vyvracet jednotlivé námitky tím způsobem, že by výslovně reagoval na každý dílčí argument
žalobce; k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne
28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, ze dne 28. 2. 2013, č. j. 8 As 47/2012 – 58 ad.
[8] K žalobcem namítané absenci řádného popisu skutku krajský soud konstatoval, že popis
jednání žalobce uvedený ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně jednoznačně
nevykazuje vady, které by bránily jeho ztotožnění a které by způsobovaly jeho zaměnitelnost
s jiným jednáním. Skutková věta obsahuje v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
(usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2002, č. j. 2 As 34/2006 - 73) nezaměnitelný popis
skutku, na který navazuje právní věta obsahující vymezení porušení právní povinnosti
a hodnocení protiprávního jednání žalobce vyplývajícího ze skutkové věty. Specifikací výroku byl
účel nezaměnitelnosti skutku naplněn. Z výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně je patrný popis uvedením místa (v ul. K. před budovou čp. X, v obci V., okr. T.), dne a
času (11. 3. 2017 v 10:50 hodin) a způsobu spáchání (v zaparkovaném vozidle nebyl viditelně
umístěný kotouč s nastavenou dobou začátku stání, provozovatel vozidla nezajistil dodržování
povinností řidiče a pravidel provozu na pozemní komunikaci). Z tohoto důvodu nelze za vadu
popisu jednání žalobce ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně považovat ani
neuvedení skutečnosti, zda se jednalo o zastavení, stání či zda bylo jednání zjištěno
automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy.
[9] K absenci odvoditelného znaku dané skutkové podstaty (správní delikt neměl za následek
dopravní nehodu), krajský soud připomněl, že §125f odst. 2 a 5 zákona o silničním provozu
obsahují popis okolností a podmínek, které musí objektivně nastat, aby právnická nebo fyzická
osoba za správní delikt odpovídala. Jde o podmínky odpovědnosti provozovatele vozidla, nikoli
o skutkovou podstatu, jak se žalobce mylně domnívá. Skutková podstata správního deliktu
provozovatele vozidla je vyjádřena v §125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Znakem
skutkové podstaty není absence následku v podobě dopravní nehody, jak se žalobce zřejmě
mylně domnívá. Výrok správního orgánu proto odpovídá požadavkům §68 odst. 2 správního
řádu i ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu, která dovodila, že ve výroku rozhodnutí
o správním deliktu musí být správní delikt vždy specifikován tak, aby sankcionované jednání
nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. Popis skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu
dle krajského soudu umožňoval subsumpci pod skutkovou podstatu §125f odst. 1 zákona
o silničním provozu a bylo věcí řízení ve věcech přestupků a následně odůvodnění správního
rozhodnutí, aby bylo zjištěno a zdůvodněno, zda byly naplněny podmínky §125f odst. 2 zákona
o silničním provozu pro nástup odpovědnosti pachatele správního deliktu. K namítané absenci
odkazu na §125e odst. 2 zákona o silničním provozu krajský soud uvedl, že toto ustanovení
ukládá správnímu orgánu povinnost při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédnout
k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům
a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Promítnutí této povinnosti je však otázkou
odůvodnění rozhodnutí, respektive odůvodnění stanovení pokuty v konkrétní výši. Správní orgán
I. stupně na str. 4-5 svého rozhodnutí velice podrobně popsal, jakými kritérii se při určení výměry
pokuty řídil. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že s uloženou pokutou a jejím odůvodněním
se plně ztotožňuje. Stejně tak i krajský soud shledal kritéria správního orgánu I. stupně
v naprostém souladu s ustanovením §125e odst. 2 zákona o silničním provozu.
[10] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce týkající se nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů. Poukázal na problematiku zastavení a stání, upravenou zákonem o silničním provozu
v §25 až 27; z uvedeného je zřejmé, že i pokud by řidič vozidlo na daném místě zaparkoval a šel
si stoupnout do fronty na předem objednané jídlo, kdyby se jednalo o záležitost, která
by mu zabrala 15 minut, nejednalo by se v žádném případě o zastavení. Podle krajského soudu
výrok správního rozhodnutí splňuje zákonné náležitosti i s ohledem na vypořádání odkazu
na opatření obecné povahy. Ve vztahu k významu dopravních značek byl skutkový stav zjištěn
dostatečně, obzvlášť za situace, kdy nebyl žalobcem v průběhu správního řízení vůbec
zpochybněn, a nebylo proto nezbytné provést důkaz předmětným opatřením.
[11] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku tvrzené protiústavnosti §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu. Návrh na zrušení uvedeného ustanovení již projednal Ústavní soud a dospěl
přitom k závěru, že tato odpovědnost provozovatele vozidla není v rozporu s ústavním
pořádkem (viz nález ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16). Současně krajský soud zmínil,
že již v prosinci 2015 byla Ústavním soudem posuzována i právní úprava obsažená
v §125f zákona o silničním provozu, který na §10 odst. 3 navazuje. Ústavní soud návrh
na zrušení §125f zákona o silničním provozu usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS
508/15, odmítl s tím, že právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla
(stěžovatelem) a o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavních
kautel. K dalšímu tvrzení žalobce stran diskriminace krajský soud uvedl, že není příslušný k řešení
této námitky v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, proto se jí nezabýval.
[12] K přesvědčení žalobce, že zákon č. 183/2017 Sb. nabyl účinnosti dne 13. 7. 2017
a k žalobní námitce odvíjející se od této teze, krajský soud konstatoval, že tento zákon
je zákonem doprovodným k zákonu o odpovědnosti za přestupky a zákonu č. 251/2016 Sb.,
o některých přestupcích; obsahuje nezbytné změny v zákonech obsahujících skutkové
podstaty přestupků a dosavadních správních deliktů právnických a podnikajících fyzických osob.
Již ze samotné logiky věci, z důvodu jednoty právního řádu, byla data účinnosti zákonů, jež spolu
úzce souvisí, sjednocena. Tento postup je zcela legitimní. Jak původní právní úprava zákona
o silničním provozu, tak i právní úprava novelizovaná, obsahují ustanovení o objektivní
odpovědnosti provozovatele vozidla a nic nenasvědčuje tomu, že záměrem zákonodárce bylo
toto pravidlo, byť i jen dočasně, změnit, a prokazovat zavinění. V této souvislosti je s ohledem
na trvající objektivní odpovědnost žalobce zcela bezvýznamné jeho tvrzení, že odmítá,
že by údajný správní delikt zavinil. Zákon byl přijat a stal se účinným tak, jak předvídají jeho
ustanovení. Tedy dne 1. 7. 2017, stejně jako zákon o odpovědnosti za přestupky a zákon
o některých přestupcích. Není proto důvod pro aplikaci pro žalobce příznivější úpravy, podle
které mělo být zkoumáno zavinění provozovatele vozidla, neboť taková úprava nikdy účinná
nebyla.
[13] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Krajskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“)], vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu [§103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku
důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[14] Dle stěžovatele se krajský soud vůbec nevyjádřil k některým žalobním námitkám
a důkazním návrhům, jakož ani k námitce podjatosti. Stěžovatel dále připomíná námitku
protiústavní pozitivní diskriminace zahraničních provozovatelů motorových vozidel ze strany
správních orgánů; stěžovatel rozporuje názor krajského soudu, že je nepříslušný k řešení
namítané diskriminace, v důsledku čehož je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro
nedostatek důvodů, neboť tato zásadní námitka nebyla nijak vypořádána. Stěžovatel zastává
názor, že ústavním právům musí poskytovat ochranu nejen Ústavní soud, ale též správní soudy
a ostatně všechny orgány veřejné moci. Krajský soud se tedy měl zabývat tím, zda došlo
k namítané diskriminaci, a zda se případně jedná o důvod ke zrušení správních rozhodnutí.
[15] Krajský soud se dle stěžovatele rovněž nevypořádal ani s námitkou, že správní
orgány nezkoumaly, zda došlo k naplnění materiální stránky přestupku. Trestat stěžovatele za to,
že na daném místě vozidlo stálo cca 15 min a za takové situace nebyl umístěn parkovací kotouč,
je přepjatým formalismem, neboť reálně nebyl žádný veřejný zájem ohrožen ani porušen,
zejména nebyl ohrožen účel předmětné značky č. X, protože jejím účelem je, aby zde vozidla
nestála déle jak 15 minut, a tento účel byl respektován, resp. nebylo prokázáno, že by byl
porušen. Podstatné je také to, že na místě přítomní strážníci mohli ověřit osobně a případně
i z videozáznamu, zda je tvrzení stěžovatele pravdivé, ale ani se o to nepokusili. Nelze bez důkazu
presumovat, že řidič na daném místě stál delší dobu, neboť platí presumpce neviny. Je to správní
orgán, jehož povinností je prokázat, jak se skutkový děj odehrál. Správní orgány však žádným
způsobem neprokázaly a ani nezkoumaly, jak dlouho řidič na daném místě parkoval a co bylo
účelem parkování. Stěžovatel dále rozvíjí názor, že nevypořádání žalobních námitek může být
způsobeno chybou administrativní povahy, když z bodů napadeného rozsudku č. 31 a 32 plyne,
že zde nejspíše chybí nějaký text. Podle stěžovatele je možné, že vypořádání opomenutých
námitek bylo vytvořeno, ale nedostalo se do odeslané verze dokumentu, protože např. bylo
omylem smazáno.
[16] Krajský soud se dle názoru stěžovatele rovněž dopustil nesprávného právního posouzení
výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Na základě skutečností uvedených ve výroku
nelze dojít k jednoznačnému závěru, že skutečně došlo k přestupku, protože ve výroku
je uvedeno pouze vágní „řidič vozidla parkoval v úseku platnosti značky č. X“, tedy z výroku není
zřejmé, zda se jednalo o stání nebo zastavení. Přitom pouze stání bez parkovacího kotouče
je v úseku platnosti této značky protiprávní (na zastavení se tato značka nevztahuje). Výrok tedy
v tomto směru nemůže obstát, neboť skutečnosti uvedené ve výroku nepostačují k subsumpci
popsaného skutku pod zvolenou skutkovou podstatu. Podle stěžovatele se jedná o dvě rozdílné
náležitosti výroku: 1) nezaměnitelnost skutku, 2) možnost subsumpce skutku pod znaky zvolené
skutkové podstaty. Krajský soud tedy na námitku č. 2) reagoval argumentací, že skutek není
zaměnitelný, v čemž stěžovatel spatřuje nesprávné právní posouzení, neboť splnění náležitosti
č. 1) nijak nezaručuje, že je splněna i náležitost č. 2). Stěžovatel také namítá, že se krajský soud
nijak nevypořádal se související judikaturou, na niž stěžovatel poukázal. K tomu stěžovatel
odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 682/15, a další judikaturu, kdy
ve všech případech považovaly soudy za nedostatečné, pokud z výroku správního rozhodnutí
nebylo zřejmé, zda se jednalo o stání nebo zastavení.
[17] Stěžovatel zdůrazňuje, že správní orgán ani nekonstatoval (nejen ve výroku, ale ani
v odůvodnění), že by se jednalo o stání. Stěžovateli tak není zcela zřejmé, jak mohl správní orgán
dojít k závěru, že stěžovatel spáchal přestupek, když k přestupku by došlo pouze tehdy, pokud
by tento s vozidlem na daném místě stál, a nikoli jen zastavil. Tím, že krajský soud za správní
orgány učinil a odůvodnil závěr, že stěžovatel na daném místě zastavil, nerespektoval kasační
princip správního soudnictví, a navíc ani stěžovateli nedal možnost se před vydáním rozsudku
seznámit
s novou argumentací, která nebyla v řízení před správními orgány uplatněna. Stěžovatel
poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3006/15 a znovu opakuje,
že názor krajského soudu o tom, že stěžovatel na daném místě nezastavil, ale stál, je nesprávný.
Stěžovatel v žalobě uvedl, že na daném místě pouze zastavil, neboť si na místě vyzvedával
předem objednané jídlo v přilehlé provozovně „ISTANBUL KEBAB“, což mu zabralo cca
15 min, neboť musel čekat ve frontě. Stěžovatel zastává názor, že vyzvednutí předem
objednaného jídla v přilehlé provozovně bylo neprodleným naložením nákladu (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2017, č. j. 2 As 159/2016 – 36). Je tak otázkou, jaký
veřejný zájem byl vlastně porušen tím, že stěžovatel pouze neměl na viditelném místě ve vozidle
časový kotouč, ale na místě nestál déle, než bylo dovoleno. Z toho důvodu stěžovatel rozporuje
i odkaz krajského soudu na komentář k zákonu o silničním provozu. Pokud by si stěžovatel šel
nakoupit, tak by stál, ale protože zboží již bylo předem objednáno, uhrazeno a připraveno, a bylo
pouze nutné jej vyzvednout a naložit, nelze hovořit o stání.
[18] Závěrem stěžovatel obsáhle poukazuje na to, že si ani on, ani jeho právní zástupce
nepřejí, aby byly jejich osobní údaje včetně iniciál zveřejněny ve vyhotovení rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu na internetu. Tento argument však sám stěžovatel označuje pouze
za upozornění, nikoliv za kasační námitku. S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatel zrušit
napadený rozsudek a věc vrátit krajskému soudu.
[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu a navrhl kasační stížnost zamítnout.
[20] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle §106 s. ř. s.
[21] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů a dospěl k názoru, že kasační
stížnost není důvodná.
[22] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem. Bylo by totiž
předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí
krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné, či založené na jiné vadě řízení s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
[23] Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí být z odůvodnění dotčeného rozhodnutí
zřejmé, jaký skutkový stav vzal posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných
skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Povinností
soudu je řádně se vypořádat se žalobní argumentací (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75,
ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45, atp.). Současně je ovšem nutné zdůraznit,
že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém
skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm
jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76). Není přípustné institut
nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp.
soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci
účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné
aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro
nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci
důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-
li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017,
č. j. 2 As 337/2016 - 64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají
povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví
právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně
konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení)
jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu
rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[24] Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud neshledal důvody
pro vyslovení jeho nepřezkoumatelnosti. Z výroků napadeného rozsudku krajského soudu lze
jednoznačně zjistit, jak soud ve věci rozhodl, rozsudek obsahuje výrok, který není vnitřně
rozporný, výrok a odůvodnění je možno od sebe rozlišit a z rozsudku je také zřejmé, kdo
je účastníkem řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nesouhlas stěžovatele s vlastním
hodnocením soudu nemůže sám o sobě znamenat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Z napadeného rozsudku je zřejmé, z jakých důvodů krajský soud dospěl k závěru o nedůvodné
žalobní argumentaci žalobce. Krajský soud v přezkoumávaném rozsudku srozumitelně vyložil
svůj náhled na věc a vypořádal všechny nosné námitky stěžovatele.
[25] Namítá-li stěžovatel nevypořádání námitky podjatosti, pak Nejvyšší správní soud
ve shodě s krajským soudem připomíná, že stěžovatel proti rozhodnutí správního orgánu
I. stupně sice dne 28. 11. 2017 podal včasné blanketní odvolání, na výzvu k doplnění podání
do 7 dnů ve smyslu §37 správního řádu ze dne 1. 12. 2017 (doručenou 4. 12. 2017) však
nereagoval a odvolání doplnil až po stanovené lhůtě dne 21. 12. 2017, a to odvoláním ,,ve všech
dosud neskončených řízeních, jakož i po učinění tohoto podání teprve zahájených řízení vedených žalovaným
o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu o správním deliktu (nyní přestupku) dle §125f zákona o silničním
provozu, ve kterých je žalobce zastoupen společností ODVOZ VOZU s.r.o.‘‘ Uvedené podání bylo učiněno
bez jakékoliv vazby ke konkrétní věci s paušální námitkou podjatosti proti všem zaměstnancům
žalovaného a hejtmanovi kraje. Odvolací orgán má ze zákona povinnost přezkoumat zákonnost
napadeného rozhodnutí, což učinil; krom toho také přezkoumal věcnou správnost rozhodnutí.
Stěžovatel nemohl být zkrácen na svých procesních právech už jen proto, že měl lhůtu k podání
odvolání stejnou jako každý jiný účastník správního řízení, a ačkoli byl vyzván k doplnění
odvolání v přiměřené lhůtě, neučinil tak. Tuto jeho nečinnost nelze přičítat k tíži odvolacímu
správnímu orgánu, ten podle §89 odst. 2 správního řádu přezkoumává správnost napadeného
rozhodnutí jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný
zájem; k vadám, které nemohly mít vliv na zákonnost nebo správnost napadeného rozhodnutí,
se nepřihlíží. Podle §14 odst. 2 správního řádu navíc účastník řízení může namítat podjatost
úřední osoby, jakmile se o ní dozví; k námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu
vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. Lze tak ve shodě
s krajským soudem uzavřít, že stěžovatel v odvolacím řízení žádné námitky neuplatnil, proto
krajský soud nepochybil, pokud na opožděně podanou námitku podjatosti blíže nereagoval.
[26] K nevypořádané námitce pozitivní diskriminace zahraničních provozovatelů motorových
vozidel Nejvyšší správní soud konstatuje, že způsob vypořádání jednotlivých námitek se odvíjí jak
od kvality přezkoumávaného správního rozhodnutí, tak od kvality žalobní argumentace.
Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností
soudu zdůvodnit, proč odmítá provést určitý navržený důkaz a v odůvodnění rozhodnutí musí
své stanovisko přiměřeně vyložit (např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn.
IV. ÚS 582/01). K povinnosti soudu zaujmout stanovisko k důkazům, jejichž provedení
bylo v řízení účastníkem navrhováno, se vyslovil též Nejvyšší správní soud například v rozsudku
ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, č. 618/2005 Sb. NSS, v němž dovodil, že soud
rozhodne, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však
nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit. Nicméně to neznamená, že vždy takové
opomenutí musí mít vliv na zákonnost rozhodnutí, je-li například zřejmé, že se jednalo o důkazy
zjevně nadbytečné (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2011,
č. j. 5 As 62/2010 - 126). K tomu, z jakých důvodů lze důkazní návrh odmítnout, se vyjádřil
Ústavní soud např. v nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, kde uvedl: „Neakceptování
důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost,
k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším
je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení
nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení,
k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností
(s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“ Jestliže tedy stěžovatel vytýkal správním orgánům
diskriminaci s odkazem na vyjádření Městského úřadu Dvora Králové nad Labem a Městského
úřadu Rosice, které zaznělo v pořadu České televize, pak je zcela dostatečné, pokud se k takto
obecně formulovaným námitkám vyjádří soud jen v obecné rovině.
[27] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný
a že krajský soud v dostačující míře pro vypořádání námitek uvedl v odůvodnění rozsudku vše
podstatné, co vedlo k jeho skutkovým a právním závěrům. Pokud v některých částech toliko
odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí či převzal závěry z něj plynoucí, činil tak proto,
že napadené správní rozhodnutí, čítající 21 stran, je vskutku velmi podrobné a pečlivě
zdůvodněné a bylo by nadbytečné veškeré závěry znovu opakovat. Stěžovatel konstruoval
své žalobní námitky, které opakuje i v kasační stížnosti, a přidává k nim tvrzení, že krajský soud
je nedostatečně vypořádal tím, že z celého kontextu posouzení vytrhuje určité jednotlivosti a dílčí
aspekty a na nich se snaží zpochybnit komplexní hodnocení provedené správním orgánem.
Takový přístup je sice procesně možný, nicméně nelze očekávat, že na jeho základě by krajský
soud musel přehodnocovat kompletní posouzení věci ze strany žalovaného. Navíc podle
Nejvyššího správního soudu tyto jednotlivosti nejsou nakonec s to zpochybnit jinak správné
a zákonné závěry správního orgánu.
[28] Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje
jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163 atd.). Nepřezkoumatelnost
není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být
rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje
přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35). Vzhledem
k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným, přezkoumal
ho v rozsahu jednotlivých kasačních námitek.
[29] Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i námitku vadného výroku rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, neboť dle stěžovatele neobsahuje dostatečně určitý popis
konkrétního jednání, kterým mělo dojít k porušení dopravní značky č. X. Nejvyšší správní soud
opakovaně konstatuje, že výrok je klíčovou částí rozhodnutí, na kterou musí být kladeny vysoké
formální požadavky. Proto právní kvalifikace skutku musí být ve výroku rozhodnutí dostatečně
určitá a musí z ní být zřejmé, která ustanovení právních předpisů obviněný z přestupku svým
jednáním porušil. Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí, kterým je obviněný
uznán vinným ze spáchání přestupku (správního deliktu), je, aby jeho jednání nebylo zaměnitelné
s jiným jednáním a aby byly řádně vymezeny rozhodné okolnosti z hlediska posouzení překážky
litispendence, dodržení zásady ne bis in idem, překážky věci rozhodnuté, z hlediska vymezení
okruhu dokazování a pro zajištění práva na obhajobu (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 1. 2015, č. j. 9 As 214/2014 - 48, či ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 - 53).
Otázkou vymezení skutku, jakož i obsahovými náležitostmi výrokové části správního rozhodnutí
se zabýval rovněž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j.
2 As 34/2006 – 73, jakož i v usnesení ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46, na něž
odkazoval stěžovatel. Z citované judikatury přitom vyplývá, že identifikace skutku slouží
především k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání je sankcionován;
řádně formulovaný výrok - v něm na prvním místě konkrétní popis skutku je nezastupitelnou
částí rozhodnutí, přitom pouze z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření
či sankce byla uložena; pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci
rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí
apod.
[30] V posuzované věci správní orgán I. stupně po vymezení své místní i věcné příslušnosti
uvedl, že ,,stěžovatel se uznává vinným z přestupku provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona
o silničním provozu, kterého se dopustil tím, když: dne 11. 3. 2017, v 10:50 hod., v ul. K., před budovou čp. X
v obci V., okr. T., blíže neustanovený řidič stěžovatelem P. P. provozovaného vozidla značky VW Passat,
registrační značky X, parkoval s tímto vozidlem na parkovišti označeném svislou dopravní značkou č. X –
„Parkoviště s parkovacím kotoučem“, doplněnou dodatkovou tabulkou č. E 13 s textem – „4x symbol č. 203 –
osobní automobil, podélné stání – 9:00 – 17:00 hod MAX. 15 MIN“, aniž měl ve vozidle viditelně umístěný
kotouč a na něm nastavenou dobu začátku stání, čímž tento blíže neustanovený řidič porušil ustanovení §4 písm.
c) zákona o silničním provozu, což vykazuje znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, čímž
obviněný porušil ustanovení §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, když jako provozovatel vozidla tovární
značky VW Passat, registrační značky X, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, ..“
Namítá-li stěžovatel absenci řádného popisu skutku, resp. ve výroku uvedené skutkové okolnosti,
které nepostačují k subsumpci skutku pod znaky zvolené skutkové podstaty, nezakládá se jeho
tvrzení na pravdě. Předně je třeba uvést, že formulace výroku umožňuje individualizaci skutku a
nevykazuje žádné vady, které by způsobovaly jeho zaměnitelnost s jiným jednáním.
[31] Podle §10 odst. 3 zákona o silničním provozu provozovatel vozidla zajistí, aby při užití
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.
[32] Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí
správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená tímto zákonem. Dle odst. 2 cit. ustanovení právnická nebo fyzická
osoba za správní delikt odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím
automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu
na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo
pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení
pravidel nemá za následek dopravní nehodu.
[33] Zvolená právní koncepce má posílit zásadu, že za každý spáchaný a zaznamenaný
přestupek má být udělena příslušná sankce. Na konstruovanou objektivní odpovědnost
provozovatele vozidla založenou v §10 odst. 3 zákona o silničním provozu je navázán jiný
správní delikt provozovatele vozidla (právnické osoby, podnikající i nepodnikající fyzické osoby),
přičemž pro vyvození odpovědnosti za tento delikt a uložení sankce musí být kumulativně
splněny následující podmínky: 1) porušení pravidel musí být zjištěno prostřednictvím
automatizovaných technických prostředků používaných bez obsluhy (kamera, radar) nebo jde
o parkovací delikt; 2) porušení pravidel musí vykazovat znaky přestupku, tedy je způsobilé
k tomu, aby o něm bylo vedeno řízení o přestupku a uložena sankce za přestupek. Tato
podmínka má vyjádřit subsidiární povahu správního deliktu provozovatele vozidla ve vztahu
k přestupku řidiče vozidla. Následkem porušení pravidel není nehoda; dojde-li k nehodě,
tj. k porušení pravidel, které nemá pouze ohrožující charakter, akcentuje se společenský zájem
na potrestání skutečného pachatele nehody, a nikoliv subsidiárního viníka v podobě
provozovatele.
[34] Ustanovením, které měl stěžovatel porušit, byl §4 písm. c) zákona o silničním provozu,
podle něhož je každý při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinen mimo jiné řídit
se dopravními značkami. Stěžovatel se dopravní značkou X (včetně dodatkové tabulky) neřídil,
čímž toto ustanovení porušil. Sám stěžovatel nepopřel, že neměl ve vozidle viditelně umístěný
kotouč, a uvedené nakonec vyplývá i z fotodokumentace ve správním spisu.
[35] Dopravní značka, kterou se stěžovatel neřídil, označovala ,,Parkoviště s parkovacím
kotoučem‘‘, tzn., jednalo se o dopravní značku svislou, která je řazena podle §63 odst. 1 písm. e)
zákona o silničním provozu mezi značky informativní, jež poskytují účastníku provozu
na pozemních komunikacích nutné informace, slouží k jeho orientaci nebo mu ukládají
povinnosti. Podle přílohy č. 5 prováděcí vyhlášky č. 294/2015 Sb. značka X označuje parkoviště,
na kterém řidič musí při začátku stání umístit kotouč viditelně ve vozidle a nastavit na něm dobu
začátku stání, kterou nesmí až do odjezdu měnit. Určuje-li §4 písm. c) zákona o silničním
provozu povinnost každému účastníku provozu na pozemních komunikacích respektovat („řídit
se“) dopravní značky, pak ten, kdož tak nečiní, porušuje zákon. Jednání může spočívat v konání i
opomenutí; jestliže tedy stěžovatel nerespektoval dopravní značku „č. X – „Parkoviště s
parkovacím kotoučem“, doplněnou dodatkovou tabulkou č. E 13 s textem – „4x symbol č. 203 –
osobní automobil, podélné stání – 9:00 – 17:00 hod MAX. 15 MIN“, aniž měl ve vozidle
viditelně umístěný kotouč a na něm nastavenou dobu začátku stání, pak porušil §4 písm. c)
zákona o silničním provozu. Formální znaky přestupku tak byly naplněny a spekulace stěžovatele,
zda na místě stál či zastavil na 15 minut, nejsou pro věc relevantní.
[36] Z hlediska materiálního pak Nejvyšší správní soud vyjadřuje přesvědčení, že stěžovatel
naplnil i materiální znak přestupku (porušení nebo ohrožení zájmu společnosti), přičemž
chráněným zájmem zde jednak je organizace dopravy na určitém území, individuálně pak zájem
těch, kdož splnili podmínky pro parkování na vymezených částech místních komunikací, aby
příslušná vyhrazená místa sloužila právě jim. Tyto zájmy pak stěžovatel svým jednáním nesporně
porušil.
[37] Upozorněním stěžovatele a jeho právního zástupce ohledně jejich nesouhlasu
se zveřejněním osobních údajů na internetu se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť toto
upozornění zcela míjí podstatu věci, která je předmětem nyní vedeného kasačního řízení.
[38] Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek krajského soudu
zrušit. Krajský soud se věcí stěžovatele řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem se vypořádal
s relevantními žalobními námitkami, přitom nikterak nevybočil ze zákona ani z konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proto ze shora uvedených důvodů podle
§110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[39] O nákladech řízení kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
mu proto nenáleží. Žalovanému v rámci řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu