ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.55.2017:27
sp. zn. 5 Azs 55/2017 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: O. T.,
zastoupený Mgr. Michalem Solichem, advokátem se sídlem Československé armády 556, Hradec
Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 936/3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2017, č. j. 32 Az 2/2016 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Michalu Solichovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2016, č. j. OAM-694/ZA-ZA05-K08-
2015; tímto rozhodnutím nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
[2] Stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu v České republice dne 14. 8. 2015,
přičemž z obsahu jeho žádosti, jakož i z následného pohovoru, který se stěžovatelem vedl
žalovaný, vyplynulo následující. Stěžovatel, původem z východní oblasti Ukrajiny, konkrétně
z Doněcké oblasti, pracoval od roku 2000 v Kyjevě. Zemi původu opustil v roce 2014, kdy odjel
pracovat do Polska. Poté, co mu zde nebylo prodlouženo pobytové oprávnění, vycestoval
do České republiky. Z Ukrajiny neodešel pouze za prací, ale také z důvodu bezpečnostní situace,
neboť tam stále dochází ke střetům různých skupin – ruských a ukrajinských. Stěžovatel
však nepodporuje ani jednu z těchto skupina a na Ukrajinu se vrátit nechce (rád by zůstal
a pracoval v České republice).
[3] Žalovaný uvedené důvody neshledal jako relevantní z hlediska možného udělení některé
z forem mezinárodní ochrany, a proto vydal výše citované rozhodnutí, proti kterému podal
stěžovatel žalobu. V ní zpochybnil závěry žalovaného s tím, že bezpečnostní situace na Ukrajině
není ideální a v některých oblastech, zejména oblasti Luhanské a Doněcké, je skutečně vyhrocená
a nelze ji vyřešit prostým přestěhováním do jiné části země. Současně stěžovatel poukázal na to,
že nechce nastoupit do armády a podílet se na bojích, které by podle jeho názoru na Ukrajině
vůbec neměly probíhat. Rovněž v doplnění žaloby zopakoval, že nechce bojovat za žádnou
ze stran konfliktu; nestojí na žádné ze stran, přesto je pro svůj původ napadán obyvateli západní
Ukrajiny.
[4] V napadeném rozsudku krajský soud neshledal žádný z žalobních bodů důvodným.
K tvrzené obavě z nástupu do armády odkázal na relevantní judikaturu s tím, že požadavek státu
na výkon vojenské služby nelze požadovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Ohrožení z důvodu příslušnosti ke skupině obyvatel z východní Ukrajiny uvedl stěžovatel pouze
v obecné rovině v doplnění žaloby. Krajský soud se proto touto námitkou nemohl blíže zabývat,
nadto ji zhodnotil jako účelovou. Dle jeho názoru byla hlavním důvodem podání žádosti
o mezinárodní ochranu snaha stěžovatele po legalizaci pobytu, která ovšem nespadá
pod taxativně vymezené důvody pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Udělení azylu tedy
nebylo na místě, stejně jako nebylo na místě ani udělení doplňkové ochrany dle §14a a §14b
zákona o azylu, neboť i když stěžovatel pochází z Doněcké oblasti, žil a pracoval od roku 2000
v Kyjevě, kde je situace stabilní. Krajský soud proto podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu zamítl.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. nezákonnost rozsudku krajského soudu z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
azylově relevantních důvodů dle §12 písm. b) zákona o azylu. Konkrétně stěžovatel zopakoval,
že byl napadán ze strany obyvatel západní Ukrajiny, a že se nejedná o nijak účelovou námitku,
jak poukázal krajský soud namísto toho, aby se zabýval její podstatou. Stěžovatel současně
poukázal na špatnou bezpečnostní situaci na Ukrajině, kterou se měl krajský soud podrobně
zabývat v kontextu tvrzeného pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině
(obyvatel východní Ukrajiny, které vláda a západoukrajinské obyvatelstvo považuje za separatisty
a nepřátele země). Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že na území Ukrajiny neprobíhá
mezinárodní ani ozbrojený konflikt. Zhoršená bezpečnostní situace panuje pouze v Doněcké
a Luhanské oblasti s tím, že aktuální potíže lze řešit vnitřním přesídlením. Tvrzení stěžovatele
o příslušnosti k určité sociální skupině považuje za účelové; poprvé ho totiž uvedl v obecné
rovině až v žalobě. Hlavním důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je dle názoru žalovaného
legalizace pobytu stěžovatele na území České republiky. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany,
se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[8] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[9] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační
stížnost předestírá k rozhodnutí především otázku pronásledování z důvodu příslušnosti k určité
sociální skupině, vč. bezpečnostní situace na Ukrajině a (ne)možnosti vnitřního přesídlení.
Tato otázka ovšem v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nezasluhuje
pozornosti z žádného z důvodů ad 1) až 4) kritérií nepřijatelnosti. Nejedná se o otázku,
která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, resp. byla řešena rozdílně
či vyžadovala učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení
krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Naopak krajský soud posoudil případ stěžovatele zcela v souladu s konstantní judikaturou,
od které neshledal Nejvyšší správní soud důvodu se odchýlit.
[10] Sociální skupina ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu je společenský
útvar, který musí být určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování.
Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může
Česká republiky poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících k pronásledování než
z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky
příslušnost k sexuálním menšinám, skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské
a nepolitické povahy a jiným skupinám, jevícím znak způsobilý k pronásledování (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004, č. j. 2 Azs 69/2003 – 48). V nyní souzené věci
je však stěžovatelem presumovanou příslušnost k sociální skupině nutno odmítnout s tím, že tuto
skupinu nijak blíže nevymezil a skutečnost, že je původem z východní Ukrajiny nelze samu
o sobě (aniž je provázena dalším znakem sociálně specifickým) považovat za znak
příslušnosti k sociální skupině ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/2006 – 64).
[11] Současně je třeba poznamenat, že stěžovatelem tvrzené příkoří ze strany
obyvatelstva západní Ukrajiny nebylo v žalobě nijak blíže konkretizováno a lze ho
ve shodě s krajským soudem vnímat jako tvrzení účelové, vymezené nad rámec původně
tvrzených důvodů a žalobních bodů. Tyto lze souhrnně vnímat jako snahu stěžovatele
směřující k legalizaci pobytu na území České republiky (poté, co mu nebylo prodlouženo
pobytové oprávnění v Polsku), což v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního
soudu rozhodně nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany; srov. rozsudek ze dne
19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, rozsudek ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 - 53,
či rozsudek ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43. V rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, pak Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že: „zákon o azylu sám určuje
poměrně striktní pravidla, která musí žadatel o azyl, v případě, že chce získat azyl, splnit. To však není případ
stěžovatele, který zcela zjevně zneužívá azylovou proceduru k legalizaci pobytu na území České republiky,
což však nikdy nebylo účelem azylového řízení.
[12] Nejvyšší správní soud si je samozřejmě vědom složité bezpečnostní i ekonomické
situace na Ukrajině, na kterou se stěžovatel z lidsky pochopitelných důvodů vrátit
nechce. Nicméně, chce-li zůstat v České republice a pracovat zde, jak výslovně uvedl
při svém pohovoru s žalovaným, nelze to řešit skrze žádost o udělení mezinárodní
ochrany. Je potřeba využít institutů jiných a podrobit se režimu zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, a to bez ohledu na složitost mechanismů, které tento předpis upravuje
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2017, č. j. 9 Azs 13/2017 – 32).
[13] K samotné bezpečnostní situaci pak Nejvyšší správní soud připomíná, že ačkoli
je stěžovatel původem z východní Ukrajiny, tj. z té části země, kde se vnitřní konflikt
geograficky ustálil, jeho intenzita výrazně kolísá a nelze ho hodnotit jako tzv. totální
konflikt vykazující vůči stěžovateli konkrétní individualizované nebezpečí
(srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 6 Azs 155/2016 – 33,
ze dne 25. 9. 2017, č. j. 5 Azs 134/2017 – 24, ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 226/2017 – 31,
nebo ze dne 17. 8. 2017, č. j. 10 Azs 112/2017 – 42, ze dne 29. 11. 2017, č. j. 2 Azs 363/2017 –
35, ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 440/2017 – 27 atp.). Nutno navíc dodat, že stěžovatel
dlouhodobě žil a pracoval v Kyjevě, tj. ve střední části Ukrajiny, jak správně poukázal již krajský
soud. Je zde tedy reálná, přiměřená, rozumná a smysluplná možnost vnitřního přesídlení, kterou
stěžovatel nijak konkrétně nevyvrátil (k podmínkám aplikace možnosti vnitřního přesídlení
srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 – 93,
publ. pod č. 1551/2008 Sb. NSS, a ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 – 74).
[14] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v případě napadeného rozsudku neshledal žádné
zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým postupem nikterak neodchyluje
od shora uvedené judikatury, jež je jednotná, ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal
žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[16] Stěžovateli byl v řízení o žalobě ustanoven advokát – Mgr. Michal Solich,
který stěžovatele zastupuje i v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje
zástupce a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Z tohoto
důvodu Nejvyšší správní soud jmenovanému zástupci přiznal odměnu za jeden úkon právní
služby (písemné podání ve věci samé – kasační stížnost) ve výši 3100 Kč podle §7, §9 odst. 4
písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a dále
náhradu hotových výdajů – režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč podle §13 odst. 3 uvedené vyhlášky.
Nejvyšší správní soud tedy zástupci stěžovatele celkem přiznal odměnu za zastupování a hotové
výdaje ve výši 3400 Kč. Jelikož zástupce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se jeho odměna o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 3400 Kč, tj. 714 Kč.
Zástupci stěžovatele bude tedy vyplacena celková částka ve výši 4114 Kč, a to z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2018
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu