ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.328.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 328/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2012 o dovolání obviněného V. H. P. , státního občana Vietnamu, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 5 To 287/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 154/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 5 To 287/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného V. H. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 25 T 154/2009, byl obviněný V. H. P. uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil tím, že dne 29. 4. 2009, kolem 7.50 hodin v Praze 7, v ulici Komunardů, u vjezdu do prostor Pražské tržnice přepravoval v nákladním prostoru skříňového nákladního automobilu tov. zn. FORD TRANSIT, reg. zn. …
5 kusů peněženek a 11 kusů šátků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „BURBERRY“,
48 kusů kalhotek, 8 kusů peněženek a 17 kusů opasků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „DIESEL“,
6 kusů šátků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „DIOR“,
48 kusů kalhotek opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „DOLCE & GABANA“,
37 kusů opasků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „ED HARDY“,
10 kusů kalhot opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „ESPRIT“,
8 kusů šátků a 1 kus tašky opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „GUCCI“,
3 kusy bund a 7 kusů peněženek opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „HUGO BOSS“,
17 kusů šátků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „CHANEL“,
36 kusů trenýrek, 7 kusů peněženek a 20 kusů opasků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „LACOSTE“,
25 kusů peněženek, 4 kusy tašek, 1 kus kabelky, 1 kus batohu a 11 kusů šátků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „LOUIS VUITTON“,
38 párů obuvi opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „NIKE“,
4 kusy peněženek a 13 kusů šátků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „PRADA“,
2 kusy peněženek a 8 kusů kabelek opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „PUMA“,
a toto zboží bylo v rozporu s ustanovením §8 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, v platném znění, určeno k prodeji v Pražské tržnici.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §150 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to: 5 kusů peněženek a 11 kusů šátků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „BURBERRY“, 48 kusů kalhotek, 8 kusů peněženek a 17 kusů opasků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „DIESEL“, 6 kusů šátků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „DIOR“, 48 kusů kalhotek opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „DOLCE & GABANA“, 37 kusů opasků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „ED HARDY“, 10 kusů kalhot opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „ESPRIT“, 8 kusů šátků a 1 kus tašky opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „GUCCI“, 3 kusy bund a 7 kusů peněženek opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „HUGO BOSS“, 17 kusů šátků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „CHANEL“, 36 kusů trenýrek, 7 kusů peněženek a 20 kusů opasků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „LACOSTE“, 25 kusů peněženek, 4 kusy tašek, 1 kus kabelky, 1 kus batohu a 11 kusů šátků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „LOUIS VUITTON“, 38 párů obuvi opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „NIKE“, 4 kusy peněženek a 13 kusů šátků opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „PRADA“, 2 kusy peněženek a 8 kusů kabelek opatřených bez souhlasu vlastníka zapsané ochranné známky označením „PUMA“. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Ed Hardy CZ, s. r. o., Karmelitská 22, 110 00 Praha 1, Zeiner & Zeiner, v. o. s., Maiselova 15, 110 00 Praha 1, ABL, a. s., Pod Višňovkou 21, 140 00 Praha 4, Rott, Růžička & Guttmann, Nad Štolou 12, 170 00 Praha 7, JUDr. Jiří Čermák, AK Baker & McKenzie, v. o. s., Klimentská 46, 110 00 Praha 1, SNB-REACT Czech republic, Na Skalce 15, 150 00 Praha 5, Traplová, Hakr, Kubát, AK Přístavní 24, 170 00 Praha 7, NIKE EUROPEAN OPERATIONS NETHERLANDS BV CZECH BRANCH OFFICE, V Celnici 10, 117 21 Praha 1, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného V. H. P., rozhodl usnesením ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 5 To 287/2011, tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 5 To 287/2011, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 25 T 154/2009, podal obviněný V. H. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Marka Čechovského dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že popis skutku, jak je uveden v napadeném rozsudku nalézacího soudu, postrádá vyjádření intelektové složky úmyslného zavinění, jelikož v něm není uvedeno, zda obviněný věděl o tom, že uvedeným jednáním se dopouští trestného činu, ani zde nejsou uvedeny jiné okolnosti, ze kterých by úmyslné jednání obviněného bylo nepochybně zřejmé. Podle názoru dovolatele ze skutkové věty napadeného rozsudku žádným způsobem, ani nepřímo, nelze dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslného zavinění. Naplnění subjektivní stránky trestného činu nevyplývá z žádného provedeného důkazu, navíc nebyla ze strany soudu žádným způsobem vyvrácena obhajovací verze obviněného. Dovolatel zboží pouze převážel, aniž by znal obsah nákladu, zboží sám nenakládal, ani se neměl jakkoliv podílet na případném zisku z prodeje zboží. Obviněný prokazatelně nebyl vlastníkem zabavených věcí, nebyl nájemcem žádného stánku v prostorách tržnice. Nebylo a ani nemohlo být jeho úmyslem uvádět do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, za jehož spáchání byl obviněný pravomocně odsouzen, se vyžaduje úmysl, který se ovšem musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že manipuluje se zbožím neoprávněně označeným ochrannou známkou, což v případě dovolatele absentuje. Dovolatel tedy namítal absenci subjektivní stránky zejména ve vztahu ke znaku „uvede do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou“. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1191/2007. Navíc uvádění do oběhu nelze podle názoru obhajoby vykládat tak, jak to učinily soudy, neboť by to v konečném důsledku vedlo k tomu, že kdokoliv, kdo přijde s takovým zbožím do styku a o jeho existenci ví, by se dopustil trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, tento vycházel z toho, že dovolatel zboží nenabízel k prodeji, nýbrž toto zboží pouze převážel. Je tak na místě očekávat ze strany soudu úvahu o tom, zda s ohledem na okolnosti případu je skutečně nebezpečnost jednání takové intenzity, aby bylo nutno jednání posuzovat na základě trestně právní odpovědnosti, a k dosažení spravedlnosti by nepostačovalo projednání ve správním řízení.
Podle dovolatele mu byl trest propadnutí věci uložen v rozporu se zákonem, a to s ustanovením §55 odst. 2 tr. zák., neboť v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by zboží, zabavené v nákladním prostoru vozu, náleželo obviněnému. Naopak, oba soudy nakládaly s odsouzeným jako s pouhým řidičem, který zboží převážel pro jiného. Nakonec obviněný požádal, aby jeho dovolání byl přiznán odkladný účinek na vykonatelnost rozsudku nalézacího soudu s ohledem na jeho řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.
Na základě výše uvedeného prostřednictvím svého obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl podle závazných pokynů Nejvyššího soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného V. H. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že v duchu ustálené soudní praxe se uváděním do oběhu rozumí zejména prodej takových výrobků nejen konečnému spotřebiteli, ale i převod takového zboží od výrobce na velkoobchodníka, neboť již tím výrobek obíhá na maloobchodním či velkoobchodním trhu. Z tohoto úhlu pohledu nelze přisvědčit obviněnému, že převážení závadového zboží od výrobce k prodejci nelze zahrnout pod zákonný znak „uvedení do oběhu“. V posuzovaném případe nelze prvořadě přehlédnout trestní minulost obviněného, který byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 1 T 44/2007, shledán vinným totožným trestným činem, když dne 15. 6. 2006 v prostorách Pražské tržnice nabízel k prodeji padělané zboží (nyní se již jedná o speciální recidivu, přičemž trestná činnost byla spáchána ve zkušební době podmíněného odsouzení). Obviněný evidentně převážel závadově zboží, přičemž při kontrole před vjezdem do Pražské tržnice nejdříve celníkům hned nezastavil, pak se zdráhal otevřít nákladový prostor vozidla (ke zde zajištěnému zboží nedisponoval přepravním listem). Z barevné dokumentace je zřejmé, že krabice a igelitové pytle, v nichž bylo uloženo padělané zboží, byly otevřené, proto nelze akceptovat tvrzení obviněného, že netušil, jaké zboží převáží. Soudy obou stupňů zcela důvodně neuvěřily obhajobě obviněného spočívající v tom, že byl k převozu zboží najat mužem jménem H. za finanční obnos s tím, že měl zboží převézt z tržnice SAPA do Pražské tržnice, když nebyl schopen tohoto muže blíže identifikovat a rovněž nevěděl komu měl zboží na tržnici předat. S ohledem na výše zmíněnou zkušenost si obviněný byl nepochybně vědom toho, že převážené zboží, jenž bylo snadno rozpoznatelné, nepatří k originálům zboží uvedených značek, neboť tyto se neprodávají na tržnicích.
S poukazem na výše popsaná skutková zjištění tak lze podle státního zástupce dojít k bezpečnému závěru, že obviněný jednal minimálně ve formě nepřímého úmyslu. Konečně pokud se týká výhrady jmenovaného vůči uloženému trestu propadnutí věci, je třeba uvést, že tuto námitku nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. ani pod žádný jiný dovolací důvod z pohledu ustanovení §265b odst 1 tr. ř.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s tím, aby navrhované rozhodnutí, příp. jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání [§265b odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným V. H. P. vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný V. H. P. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09 nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného V. H. P..
Trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo doveze, vyveze nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou. Uváděním do oběhu výrobků nebo služeb neoprávněně označovaných ochrannou známkou nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou je zejména prodej takových výrobků nebo poskytování takových služeb, jejich směna apod. Uváděním do oběhu není jen prodej konečnému spotřebiteli, ale i převod takového zboží od výrobce na velkoobchodníka, neboť již tím výrobek obíhá na trhu, kterým se míní nejen trh maloobchodní, ale i velkoobchodní. Výrobky nebo služby neoprávněně takto označené mohou však být uváděny do oběhu i jakýmkoli jiným způsobem, např. i jako prémie při zakoupení většího množství zboží jiného druhu. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Úmysl se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o ochrannou známku, a protože jde o trestněprávní normu s blanketovou dispozicí, uplatní se zásada, že neznalost trestního zákona a takových právních norem, kterých se trestní zákon dovolává, tedy toho, co je trestným činem, neomlouvá.
Nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku dostatečně zabýval skutečnostmi svědčícími o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., jímž uznal obviněného V. H. P. vinným, když konkrétně uvedl, že obviněný věděl, že do tržnice převáží padělané zboží známých světových firem. Soud totiž neuvěřil v existenci záhadného „pana neznámého“ H., který se v tržnici zjevil jen na tu osudnou chvíli, jak se snažil přesvědčit soud obviněný, aby pak zmizel docela. Pokud obviněný sám přiznal, že byl v tržnici SAPA každé ráno a čekal, až si ho někdo najme a zaplatí mu 500,-Kč, aniž mu na tuto částku vydá potvrzení, nebyl v převážení zboží ze SAPA do tržnice v Praze 7 žádným nezkušeným nováčkem. Krom toho byl za stejný trestný čin už jednou odsouzen, souzený skutek spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení a věděl, jak falešné zboží vypadá. Obviněný žije v České republice poměrně dlouhou dobu, a tak soud nemohl uvěřit tomu, že by nevěděl, že pravé zboží firem, jako jsou například Dior, Burberry, Lacoste, Dolce a Gabana, Louis Vuitton a dalších firem světových značek, se prodává jen ve vybraných luxusních obchodech a ne na tržnici. Dále je podstatné, pro vinu obviněného, že zboží bylo v autě vidět a že obviněný klíčkem dveře nákladového prostoru sám celníkům a před nimi, byť neochotně, otevřel. Těžko mohl soud uvěřit obviněnému, že mu neznámý pan H. naložil auto a obviněný se nezajímal o to, jaký náklad převáží, když navíc obviněný vypověděl další těžko uvěřitelnou věc, že zboží vezl do tržnice a přitom nevěděl vůbec komu. S tím vším pak koresponduje i skutečnost, že se obviněný zprvu snažil celníkům ujet a nechtěl otevřít nákladní prostor. Podle §8 odst. 3 písm. b) zák. č. 441/2004 Sb. se za užití ochranné známky v obchodním styku považuje i skladování zboží za účelem uvádění na trh. Pod to pak spadá i doprava takového zboží na místo jeho prodeje. Nalézací soud má za to, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu, jak má na mysli ustanovení §4 písm. b) tr. zák. Dále vzal soud při svém rozhodování o druhu a výši trestu v úvahu i tu skutečnost, že v nynějším případě obviněný zboží jen převážel a k prodeji ho nenabízel, byť jeho jednání bylo opět možné kvalifikovat jako trestný čin podle §150 odst. 1 tr. zákona, který obviněný spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud zopakoval a doplnil závěry nalézacího soudu. Nejprve konstatoval, že pro obhajobu obviněného je příznačné, že zcela přehlíží důkazy a skutečnosti usvědčující povahy, snaží se je bagatelizovat, a staví ji na tom, že byl pouhým řidičem automobilu tov. zn. Ford Tranzit, RZ …, zboží pouze převážel a působil jen jako dopravce podle objednávky třetí osoby. Přitom však pomíjí, že obvodní soud nevybudoval závěry o jeho vině pouze na svědeckých výpovědích pracovníků Celní správy, kteří podrobně popsali chování obviněného, přičemž správně nalézací soud zdůraznil předchozí trestní minulost obviněného, kdy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 44/2007, byl shledán vinným trestným činem podle §150 odst. 1 tr. zák. V této posuzované věci svědek V. u hlavního líčení před nalézacím soudem popsal, jaké zboží bylo zajištěno v nákladovém prostoru vozidla, když charakter převáženého zboží byl patrný vizuálně, což nakonec vyplývá z barevné fotodokumentace založené na č. l. 30. Neobstojí tedy námitka obviněného, že netušil, jaké zboží v nákladovém prostoru auta, jehož byl majitelem převáží. Správně nalézací soud neuvěřil nelogické obhajobě obviněného, že k převozu padělaného zboží byl najat mužem jménem H., aby zboží převezl z tržnice SAPA do Pražské tržnice, aniž by byl schopen tohoto nějak blíže ztotožnit. Nalézací soud logicky dovodil zavinění obviněného ve vztahu k protiprávnímu jednání z jeho chování v době provádění kontroly a také ze skutečnosti, že obviněný byl pro trestný čin podle §150 odst. 1 tr. zák. již odsouzen, tedy nepochybně věděl, jak padělané zboží vypadá. Protože obviněný pobývá na území České republiky minimálně od roku 2006, nepochybně je mu známo, že originály zboží, jehož padělky převážel v nákladovém prostoru svého vozidla, se prodávají ve vybraných luxusních buticích umístěných v atraktivních lokalitách Prahy, nikoliv v tržnici (srov. str. 5 až 6 usnesení odvolacího soudu). Jelikož nebylo shledáno pochybení ani ve výroku, jímž byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, podrobně popsaný ve výroku napadeného rozsudku, bylo odvolání obviněného jako nedůvodné, podle §256 tr. ř. zamítnuto (srov. str. 7 usnesení odvolacího soudu).
Předně Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené publikované judikatury v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem, jehož skutková podstata vyžaduje úmysl pachatele (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), musí být obsaženy i skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění obviněného. Jde-li o trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., z popisu skutku musí být ve vztahu k úmyslnému zavinění zřejmé, že obviněný věděl o neoprávněném označení výrobků nebo služeb, které dovezl, vyvezl nebo uvedl do oběhu, a že byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv vlastníka dotčené ochranné známky. Samotné konstatování rozporu jednání obviněného s ustanovením §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, nestačí k vyjádření úmyslného zavinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1524/2010, publikované pod č. 38/2011-I. Sb. rozh. tr.). Z výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že skutek zde popsaný v případě obviněného V. H. P., z nějž pouze vyplývá, že jmenovaný obviněný dne 29. 4. 2009, kolem 7.50 hodin v Praze 7, v ulici Komunardů, u vjezdu do prostor Pražské tržnice přepravoval v nákladním prostoru skříňového nákladního automobilu tov. zn. FORD TRANSIT, reg. zn. …, ve výroku rozsudku vyjmenované zboží neoprávněně označené zapsanými ochrannými známkami světových značek, a toto zboží bylo v rozporu s ustanovením §8 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, v platném znění, určeno k prodeji v Pražské tržnici, neodpovídá uvedené judikatuře, neboť neobsahuje vůbec žádný skutkový popis úmyslného zavinění obviněného. Takové nedostatečné vymezení skutku nelze zhojit ani jinak dostatečným popisem okolností svědčících o naplnění subjektivní stránky v odůvodnění rozsudku, jak v projednávané věci učinil nalézací soud, což Nejvyšší soud konstatoval již shora.
Nejvyšší soud dále zjistil pochybení odvolacího soudu, který v odůvodnění svého usnesení uvedl, že se neztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že trestní zákoník není pro obviněného příznivější, neboť tomu tak není. Nová právní úprava je pro obviněného příznivější, avšak jen nepatrně. Odvolací soud nicméně ponechal napadený rozsudek beze změny, neboť i v případě, že by jej zrušil a znovu rozhodl sám tak, že by obviněného uznal znovu vinným ze spáchání přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, uložil by obviněnému trest ve shodě s nalézacím soudem (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu). Tento postup odvolacího soudu nelze akceptovat, neboť odporuje ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku týkajícím se trestnosti činu a doby jeho spáchání. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se při posuzování trestnosti činu konkrétní čin pachatele musí nejprve podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících norem trestněprávní povahy účinných v době spáchání trestného činu, neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání (§16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 tr. zákoníku). Souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem (právních předpisů) ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda vůbec je posuzovaný konkrétní čin určitého pachatele trestným činem, ale i o jaký trestný čin a jaké povahy a závažnosti se jedná, zda pro tento trestný čin bude konkrétní pachatel uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu bude uložen (popř. zda bude upuštěno od potrestání), anebo zda věc bude postoupena k mimosoudnímu projednání, poněvadž by čin mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění [srov. též §171 odst. 1, §188 odst. 1 písm. b), §222 odst. 2 a §257 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Při úvaze o použití §2 odst. 1 tr. zákoníku je třeba vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části tr. zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části tr. zákoníku, je pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1962, sp. zn. 2 To 34/1962, shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 1962, sp. zn. 2 Tz 1/1962, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 To 9/1990). Použití nového práva je tehdy pro pachatele příznivější, jestliže jeho ustanovení – posuzována jako celek – skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější. Trestněprávními normami, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení trestnosti činu z hlediska, který souhrn norem jako celek je pro pachatele příznivější, zejména jsou: ustanovení popisující druhově určitý trestný čin a určující trestní sankci, jakož i ustanovení vymezující pojem trestného činu, ustanovení o zákonnosti a subsidiaritě trestní represe, ustanovení o zavinění a omylu, ustanovení o okolnostech vylučujících protiprávnost a dalších základech trestní odpovědnosti, ustanovení o trestnosti účastenství (organizátorství, návod a pomoc) a ustanovení o jednotlivých vývojových stadiích trestné činnosti (příprava, pokus, dokonaný trestný čin), ustanovení o místní a osobní působnosti zákona, ustanovení o ukládání trestů a o okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, o podmínkách použití vyšší trestní sazby, ustanovení o stanovení trestu v případě souběhu trestných činů, ustanovení o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a ustanovení o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, včetně ustanovení o podmíněném odkladu výkonu tohoto trestu s dohledem, ustanovení o upuštění od potrestání, včetně ustanovení o upuštění od potrestání s dohledem, ustanovení o počítání času, o obsahu určitých pojmů v zákoně výslovně definovaných, ustanovení o zániku trestní odpovědnosti (např. účinnou lítostí nebo promlčením trestního stíhání) a aboliční ustanovení amnestií. Konkrétní čin pachatele je nutno podřadit nejprve pod souhrn trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době spáchání činu, neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání, a poté pod souhrn trestněprávních norem podle pozdějšího zákona, aby bylo možno posoudit, který ze zákonů v úvahu přicházejících je příznivější. Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější. Platí zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku s výjimkami uvedenými v §3 tr. zákoníku (§16 odst. 2, 3 tr. zák.). Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000). Pokud bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů . Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází v daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude nutno zvažovat i konkrétní výměru trestu.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí a rozhodnutí mu předcházející spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a proto k důvodně podanému dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k zásadě minimálního zásahu a hospodárnosti řízení zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 5 To 287/2011, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného V. H. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení Městský soud v Praze napraví všechny shora uvedené vady a nedostatky, které byly Nejvyšším soudem zjištěny a shora v podrobnostech popsány. Nejprve provede právní kvalifikaci jednání obviněného V. H. P. podle správné trestně právní úpravy a uvede popis skutku, jímž byl jmenovaný obviněný uznán vinným, do souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, tedy doplní jej i o ty skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění obviněného. V návaznosti na to se bude zabývat i dalšími námitkami dovolatele směřujícími vůči použité právní kvalifikaci, které uplatnil již ve svém mimořádném opravném prostředku, a to v závislosti na svém novém rozhodnutí. V rámci rozhodování o trestu se také vypořádá s námitkou obviněného spočívající v tom, že mu byl uložen trest propadnutí věci v rozporu se zákonem, a to s ustanovením §55 odst. 2 tr. zák., neboť v průběhu řízení nebylo podle jeho názoru zjištěno, že by zboží, zabavené v nákladním prostoru vozu, náleželo obviněnému. Naopak, podle dovolatele s ním oba soudy nakládaly jako s pouhým řidičem, který zboží převážel pro jiného. Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. soud může uložit trest propadnutí věci, které bylo užito k spáchání trestného činu. Podle odst. 2 téhož ustanovení trest propadnutí věci může soud uložit, jen jde-li o věc náležející pachateli. Podle nové trestně právní úpravy trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty v §70 tr. zákoníku také platí, že co se vztahu pachatele k uvedeným věcem týče, musí se jednat o věci či jiné majetkové hodnoty náležející pachateli (srov. §70 odst. 2 tr. zákoníku). Pachateli náleží především věci, které řádně nabyl do svého vlastnictví podle §132 a násl. občanského zákoníku. Podle okolností bude pachateli dále náležet věc darovaná (i bez zachování písemné formy darovací smlouvy), výtěžek z trestného činu neoprávněného podnikání, úplatek, zisk z předražování, odměna za spáchaný trestný čin apod. Za věci náležející pachateli lze považovat též věci, kterých pachatel nabyl za věc získanou trestným činem nebo věc získanou jako odměnu za trestný čin, a to i když věc získaná trestným činem pachateli nenáležela (např. věc, kterou pachatel směnil za odcizenou věc, nebo peníze získané jejím prodejem). Věc pachateli náleží také tehdy, jestliže s ní v době rozhodnutí fakticky jako vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník nebo držitel takové věci znám (srov. §89 odst. 13 tr. zák. a §135 tr. zákoníku). Otázku věci náležející pachateli řeší soud, vzniknou-li o tom pochybnosti, jako otázku předběžnou; bylo-li o vlastnictví k věci již pravomocně rozhodnuto, je trestní soud tímto rozhodnutím vázán, protože nejde o otázku viny (§9 odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona, zejména v otázce viny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.