ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1439.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1439/2019-2720
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. Z. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 6 To 28/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 43 T 4/2017, byl obviněný J. Z. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
„v přesně nezjištěné době v první polovině ledna 2013 jako předseda představenstva sdružení M., IČ: XY, se sídlem XY, kontaktoval poškozenou J. V., nar. XY, se kterou se následně sešel v provozovně KFC v XY, kde využil obav a tísně poškozené a s úmyslem se obohatit, pod příslibem pomoci s uhrazením exekuce, vedené soudní exekutorkou JUDr. Vendulou Flajšhansovou, Exekutorský úřad se sídlem Divadelní č. 2728/3a, Plzeň pod č. j. 121 Ex 2123/07 a zastavením nedobrovolné dražby nemovitosti ve vlastnictví J. V. a K. V., nar. XY, a to rodinného domu - budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY a zahrady parc. č. XY v k. ú. XY, obec Beroun, vše zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu XY, nařízené usnesením soudního exekutora ve věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, pobočka Beroun proti povinnému K. V. pro částku 47.073 Kč s příslušenstvím, na 5. 2. 2013 v 11.00 hodin, a ačkoliv žádné finanční prostředky poškozené J. V. nikdy neposkytl, přesvědčil poškozenou, aby podepsala jím dopředu připravené listiny, a to:
- žádost o poskytnutí půjčky mezi podnikateli antidatovanou ke dni 03. 06. 2008,
- smlouvu o půjčce antidatovanou ke dni 18. 06. 2008, na které poškozená J. V. na
pobočce České pošty dne 09. 01. 2013 uznala podpis za vlastní,
- potvrzení o příjmu finanční hotovosti 5.000.000 Kč antidatované ke dni 18. 06. 2008, na
kterém poškozená J. V. na pobočce České pošty dne 09. 01. 2013 uznala podpis
za vlastní,
- směnku na částku 5.000.000 Kč, antidatovanou ke dni 18. 06. 2008, na které poškozená
J. V. na pobočce České pošty dne 09. 01. 2013 uznala podpis za vlastní,
přičemž obžalovaný nutnost podpisu uvedených listin vysvětloval tím, že tyto jsou potřebné pro zastavení nařízené nedobrovolné dražby a výši částky, uvedené v těchto listinách, vysvětloval tím, že tato částka musí být nejméně ve výši ½ odhadu obvyklé ceny výše uvedených nemovitostí, která byla pro účely této nařízené nedobrovolné dražby stanovena znaleckým posudkem č. XY, vypracovaným znalcem P. U., na částku 10.200.000 Kč, tyto informace sděloval obžalovaný poškozené s vědomím, že se nezakládají na pravdě, poškozená J. V., která mu plně důvěřovala, jím předložené listiny podepsala, následně dne 16. 01. 2013 odvezl obžalovaný J. Z. poškozenou J. V. do sídla notářské kanceláře JUDr. Vladimíry Ostrožlíkové v Praze 2, Apolinářská č. 445/6, kde poškozenou přesvědčil, aby před notářským kandidátem T. O. podepsala připravený notářský zápis XY, XY, ve kterém uznala svůj závazek ve výši 5.000.000 Kč vůči sdružení M. a dále se zavázala zaplatit předmětnou jistinu včetně příslušenství nejpozději do 18. 01. 2013, a zároveň svolila, aby podle tohoto notářského zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí, exekuce v případě, že nesplní své závazky řádně a včas, následně dne 21. 01. 2013 obžalovaný, ač věděl, že vůči němu poškozená žádný dluh nemá, podal návrh na pověření soudního exekutora k provedení exekuce, který odůvodnil tím, že J. V. nesplnila svůj závazek splatit dluh do 18. 01. 2013, tento návrh prostřednictvím svého právního zástupce P. P. zaslal na Exekutorský úřad Cheb, se sídlem 26. dubna č. 10, Cheb, přičemž na základě pověření Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 2. 2013 byl vedením exekuce v souladu s návrhem J. Z. pověřen soudní exekutor JUDr. Josef Lavička a dne 08. 02. 2013 byla pod č. j. 176 EX 00035/13 zahájena exekuce celkové částky 8.534.613,24 Kč, kdy vymáhanou částku činil nejen údajný dluh ve výši 5.000.000 Kč, ale i úroky z prodlení ve výši 2.356.944,44 Kč a další příslušenství, následně poté, co obžalovaný J. Z. zjistil, že nedobrovolná dražba nařízená v exekučním řízení č. j. 121 Ex 2123/07 vedeném soudní exekutorkou JUDr. Vendulou Flajšhansovou, Exekutorský úřad Plzeň byla odročena na neurčito a není možné zahájit nedobrovolnou dražbu stejné nemovitosti v jiném exekučním řízení v jeho prospěch, za účelem dokončení svého původního záměru, a to získání finančního prospěchu prodejem nemovitostí poškozených J. V. a K. V., přesně nezjištěného dne uzavřel jako zástupce sdružení M. s poškozenou J. V. rámcovou smlouvu o půjčce až do maximální výše 500.000 za účelem vypořádání závazků dlužníka, které jsou předmětem exekucí, vedených proti dlužníkovi a v souladu s touto smlouvou dne 23. 05. 2013 uhradil za poškozené dlužné částky u soudní exekutorky JUDr. Flajšhansové a dalších připojených věřitelů, aby tak docílil zastavení exekučních řízení, přičemž tak učinil pouze z toho důvodu, aby bylo možno nařídit nedobrovolnou dražbu ve prospěch sdružení M., v důsledku popsaného jednání obžalovaného se dne 06. 06. 2013 uskutečnila nedobrovolná dražba výše uvedené nemovitosti, v které byl rodinný dům poškozených vydražen za částku 2 900 000,- Kč, přičemž po odečtení nákladů a uspokojení dalších pohledávek, byla na účet společnosti M. zaslána částka 2.601.097,10 Kč a zbytek údajné pohledávky obžalovaný prostřednictvím svého právního zástupce P. na poškozené J. V. stále vymáhá, a tohoto jednání se obžalovaný dopustil, přestože věděl, že sdružení M. žádné finanční prostředky poškozené J. V. neposkytlo a tímto jednáním způsobil poškozeným J. V., nar. XY a K. V., nar. XY škodu minimálně ve výši 5 000 000,- Kč.“
2. Za uvedený zločin byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným manželům J. V. a K. V. škodu ve výši 3 881 749,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli jmenovaní poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 6 To 28/2019. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a §259 odst. 4 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o trestu, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že původním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 20. 12. 2017 byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby. Rozhodnutí soudu prvního stupně v té době odráželo objektivní a nestranné hodnocení jednotlivých důkazů a odůvodnění odpovídalo obsahu soudem zjištěných skutečností tak, jak vyplynuly ze skutečného obsahu provedených důkazů. V případě nového rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Vrchního soudu v Praze je tomu jinak. Důkazní situace se od vynesení prvního rozsudku nalézacího soudu prakticky nijak nezměnila a trestní spis neobsahuje žádný objektivní důkaz pro rozhodnutí o jeho vině. Skutková zjištění soudu prvního stupně stejně tak soudu odvolacího jsou podle něj v extrémním nesouladu se skutečným obsahem provedených důkazů. Závěrům nalézacího soudu i soudu odvolacího nelze přisvědčit, neboť při hodnocení důkazů tyto soudy postupovaly jednostranně, když zdůrazňovaly pouze důkazy v jeho neprospěch a důkazy v jeho prospěch bagatelizovaly či ignorovaly.
6. Obviněný poukázal na bod 14. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde soud hodnotí výpověď svědka T. O. pouze v obecné rovině, jakoby měla toliko okrajový význam. Ve skutečnosti je ji třeba hodnotit jako výpověď, která svědčí ve prospěch obviněného. Obviněný rovněž upozornil na to, že spisový materiál obsahuje listinu, na které jsou ručně napsány generálie včetně čísla občanského průkazu poškozené platného v roce 2008, tedy v době, kdy uzavíral, jak uvádí po celou dobu trestního řízení, smlouvu o půjčce s poškozenou. V následujícím období po roce 2008 byl poškozené vystaven nový občanský průkaz, tedy nepochybně jiného čísla. Soudy ponechaly tuto skutečnost bez povšimnutí. Je nereálné, že by si obviněný mohl opatřit číslo občanského průkazu poškozené z roku 2008 v roce 2013. Dovolatel považuje tuto listinu s číslem občanského průkazu poškozené platného v roce 2008 za jeden ze zásadních důkazů svědčících v jeho prospěch. Dále obviněný poukázal na výpověď svědkyně N., která o předmětné půjčce účtovala podle účetních předpisů až po jejím splacení a podle jejího názoru v souladu se zákonem. Podle jeho názoru bylo možno poskytovat půjčky v takovém rozsahu, jak tomu bylo u poškozené a poukázal zde na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 1 Afs 91/2010. Pokud nalézací soud v bodu 21. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný nedokázal vysvětlit, proč v případě půjčky manželům K. zvolil zajištění formou zástavní smlouvy a v případě poškozené použil pouze směnku, nelze s takovým názorem souhlasit. Nemovitost poškozené nebyla způsobilá k zajištění pohledávky zástavní smlouvou, neboť na ní byl veden výkon rozhodnutí za současné existence smlouvy o omezení dispozičních práv ve prospěch České spořitelny.
7. Dále obviněný namítl, že v odstavci 22. odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud poukazuje na zkušenosti dalších osob, které byly vyslechnuty v postavení svědků, ačkoli obsah výpovědí těchto osob náleží do jiných trestních věcí, které nemají hmotně a procesně nic společného s touto trestní věcí. Navíc soud neměl k dispozici všechny jednotlivé spisy z těchto dalších trestních věcí a nebyly přístupny obhajobě, která tak na ně nemohla reagovat. Tyto skutky nebyly předmětem obžaloby a nebyl tak dán důvod k provedení těchto výslechů.
8. Pokud bylo odvolacím soudem uloženo jejich provedení, je třeba takový pokyn respektovat, avšak za splnění požadavku provést tyto výslechy s cílem opatřit si důkazy svědčící jak v neprospěch, tak i ve prospěch obviněného. To se však nestalo, když nalézací soud konstatoval, že důkazy ve prospěch obviněného neexistují. Takový závěr je v extrémním rozporu se skutečným stavem věci, jak vyplývá z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, kdy ve všech předmětných případech došlo podle §159 a násl. tr. ř. k odložení věci, neboť bylo zjištěno, že ve věci nejde o podezření z trestného činu. Odvolává-li se soud např. na obsah spisu Policie ČR OŘ Praha II, SKPV, č. j. ORII-16405-51/TČ-2010, pak v této části odůvodnění absentuje to, že tato věc byla ukončena rozhodnutím státního zástupce o zamítnutí stížnosti poškozeného vzhledem k tomu, že se ve věci nejedná o podezření ze spáchání trestného činu. Toto rozhodnutí je třeba považovat za důkaz ve prospěch obviněného. Způsobem provedení těchto důkazů došlo k porušení práva na obhajobu, neboť ta se po celou dobu trestního řízení zaměřovala na skutek popsaný v obžalobě a skutky, jichž se měly výpovědi těchto osob týkat, v obžalobě absentují.
9. Obviněný nesouhlasil s tím, že poškozená měla k úhradě svých závazků pouze dva dny, neboť nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že půjčka jí byla poskytnuta v roce 2008, a ke splnění závazku tak měla celkem pět let. Soud podle jeho přesvědčení hodnotil důkazy selektivně, upřednostňoval důkazy v jeho neprospěch a bagatelizoval důkazy v jeho prospěch. I v tomto směru jsou skutková zjištění nalézacího soudu v novém složení senátu v extrémním nesouladu se skutečným obsahem provedených důkazů. Nalézací soud nevzal v úvahu obsah svědecké výpovědi P., který vysvětlil okolnosti související s daty smlouvy o půjčce a založení bankovního účtu. U smlouvy o tichém společenství ze dne 5. 6. 2008, na níž nejsou podpisy ověřeny, zdůraznil, že žádný právní předpis nevyžadoval ověřený podpis smluvních stran. Pokud nalézací soud uvedl, že obviněný neřešil schopnost poškozené V. půjčku splatit, namítl obviněný, že tuto povinnost nelze přenášet z dlužníka na věřitele. Navíc obviněný tuto skutečnost řešil směnou a následně měl možnost uspokojit svoji pohledávku prodejem nemovitosti poškozené. Výše finanční částky uvedené na směnce byla podložena hodnotou nemovitosti. Existence výše půjčky v hodnotě 5.500.000,- Kč nebyla dokazováním vyvrácena. Svědek F. měl v inkriminované době dostatek prostředků, z nichž byla poskytnuta půjčka poškozené. V neposlední řadě obviněný zdůraznil, že nalézací soud byl ovlivněn zejména výpověďmi svědků M. D. a P. T. Tito však při sjednávání smlouvy o půjčce nebyli přítomni.
10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 6 To 28/2019, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 43 T 4/2017, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále učinil podnět, aby mu předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody a rozhodl, že se nebere do vazby.
11. K podanému dovolání zaslal vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitky obviněného pod jím vytýkané (ani žádné jiné) dovolací důvody nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení. V podaném dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by skutková zjištění nenaplňovala znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Obsahem jeho dovolání jsou totiž výlučně jen výhrady skutkové a procesní povahy. Námitky, jejichž prostřednictvím obviněný spáchání činu popírá a domáhá se toho, aby Nejvyšší soud znovu důkazy přehodnotil a dospěl ke skutkovým závěrům, které by byly pro něj příznivější, a jež by vedly ke zproštění obžaloby, však pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze.
12. Uplatnil-li obviněný též námitku extrémního rozporu provedených důkazů a skutkových zjištění, pak státní zástupce po přezkoumání spisového materiálu zastává názor, že Městský soud v Praze realizoval pečlivé a obsáhlé dokazování odpovídající požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. ř. Vědom si diametrálně odlišných tvrzení obviněného a poškozené se soud neopomenul zabývat i hodnocením jejich věrohodnosti, potažmo věrohodnosti svědků vypovídající ve prospěch dovolatele. Právě z tohoto důvodu se pečlivě zabýval rovněž ostatními předchozími a aktuálními kauzami souvisejícími s prověřováním těch trestních oznámení, jejichž podstatou bylo podobné jednání dovolatele či např. svědka F., v jehož důsledku byly jiné osoby připraveny o majetek různě vysoké hodnoty. Státní zástupce přitom nesdílel přesvědčení dovolatele, že sama skutečnost, že orgány činné v trestním řízení v řadě těchto kauz nezahájily trestní stíhání, ale naopak rozhodly o odložení věci, by měla svědčit v jeho prospěch. Samotné usnesení o odložení věci nemá povahu meritorního rozhodnutí, přičemž nalézací soud neměl ani žádné ambice označit tato jednání za trestné činy či vytýkat orgánům činným v trestním řízení jejich postup v těchto kauzách. Zcela bezpředmětnou je podle státního zástupce námitka dovolatele, že obhajoba se po celou dobu trestního řízení zaměřovala na stíhaný skutek týkající se poškozených manželů V. a nikoli na skutky, ohledně kterých shora naznačení svědci vypovídali a které nebyly zahrnuty do obžaloby. Nemohlo se jednat o důkazy pro obviněného překvapivé, pokud k jejich provedení vedle dalších důkazů přistoupil Městský soud v Praze toliko za účelem objasnění věrohodnosti dovolatele a svědků vypovídajících v jeho prospěch poté, co takové doplnění nařídil odvolací soud ve svém prvotním usnesení. Do obžaloby pak tyto skutky logicky zahrnuty být nemohly, neboť v nyní rozhodované věci pro ně nebylo zahájeno trestní stíhání a vedeno trestní řízení. Nalézací soud současně důvodně přihlédl k výpovědím svědků M. D. a P. T., kteří velmi přesně popsali bezprostřední reakci a šok poškozené v návaznosti na to, kdy se dozvěděla o proběhnuvší nedobrovolné dražbě. Uzavřel-li nalézací soud, že pravdivým je konstantní popis událostí podaný poškozenou a nikoli účelová a nelogická obhajoba obviněného, jde o závěr logický. Vrchní soud odvolání obviněného řádně přezkoumal a vyjádřil se jak k výhradám obviněného, tak k některým dílčím nedostatkům rozhodnutí nalézacího soudu. Jednání obviněného soudy přiléhavě kvalifikovaly jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který obviněný uplatnil v jeho druhé variantě.
13. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí. Žádost obviněného o přerušení výkonu trestu považoval za nedůvodnou.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 6 To 28/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
20. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, procesní, neboť obviněný jimi soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (namítá existenci tzv. „extrémního nesouladu“), přičemž předkládá podrobně vlastní hodnotící úvahy k jednotlivým provedeným důkazům. Mění tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Právě a pouze z uvedených skutkových, resp. procesních výhrad, vyvozuje závěr o naplnění jím uplatněných dovolacích důvodů.
22. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností (neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
23. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad) . O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
24. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
25. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozené jako přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného také dalšími důkazy (k tomu viz odůvodnění jejich rozhodnutí), nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
26. Nad rámec výše uvedeného považoval Nejvyšší soud za vhodné se k některým výhradám obviněného stručně vyjádřit.
27. Obviněný mimo jiné uvedl, že ve spise se nachází listina obsahující ručně psané generálie včetně čísla občanského průkazu poškozené V. platného v roce 2008, přičemž je nereálné, že by si mohl opatřit takový údaj v roce 2013, kdy již byl tento osobní doklad vyřazen. Podle jeho tvrzení jde o jeden ze zásadních důkazů svědčících v jeho prospěch.
28. Z provedeného dokazování však vyplývají skutečnosti, pro něž nelze uvedené námitce přiznat tu relevanci, jíž ji obviněný přisuzuje. Poškozená J. V. v hlavním líčení konaném dne 30. 8. 2018 vypověděla (viz č. l. 2299 a násl. spisu), že „jedenáctého“ jeli k notáři, kde již byl připraven notářský zápis, notář zjistil, že poškozená má „propadlou občanku“ a řekl, že „to je bezpředmětné“, a aby přijeli, „až bude mít občanku“. Na dotaz předsedkyně senátu, proč, když odcházeli od notáře, poškozená nepožádala, aby jí dal kopii, odpověděla, že ji to vůbec nenapadlo, že měla strach, neboť s neplatným občanským průkazem chodila několik let, a co by mohla mít za další problémy. V témže hlavním líčení poškozená také vypověděla (viz č. l. 2294), že 14. 1. si nechala udělat novou občanku, která „trvala měsíc“. Dále navázala, že 16. 1. 2013 šli k notáři podruhé a tam už sepsali notářský zápis. Skutečnost, že poškozená neměla při první návštěvě notáře platný občanský průkaz, potvrdil i sám obviněný.
29. Z výše uvedeného plyne, že obviněnému není možno přisvědčit. Je zřejmé, že v roce 2013 měla poškozená u sebe již neplatný občanský průkaz a prokazovala se jím, když sama uvedla, že několik let chodila s „propadlou občankou“ a že na výše popisovaném jednání u notáře se prokázala právě již neplatným občanským průkazem a posléze si nechala vyhotovit krátkodobý občanský průkaz s dobou platnosti 1 měsíc. Proto mohlo být na listině s ručně psanými generálii uvedeno číslo již neplatného občanského průkazu.
30. Dále obviněný vytýkal soudu prvního stupně, že ve věci byli slyšeni svědci z jiných jeho trestních kauz, které byly orgány činnými v trestním řízení odloženy, neboť bylo zjištěno, že nejde o podezření z trestného činu, a že výpovědi těchto osob byly užity jako důkaz proti němu, tj. že soud vycházel (i) ze svědeckých výpovědí, jejichž obsah náleží do jiných trestních věcí, které nemají hmotně a procesně nic společného s touto trestní věcí.
31. Na prvém místě je vhodné připomenout, že podle §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání.
32. S odkazem na vyjádření státního zástupce lze připomenout, že soud prvého stupně si byl vědom rozporu výpovědí obviněného a poškozené J. V. Z daného důvodu se zabýval otázkou jejich věrohodnosti, k čemuž přispělo taktéž vyslechnutí svědků z případů trestních oznámení, jejichž podstatou mělo být podobné jednání obviněného či svědka F., v jehož důsledku různé osoby pozbyly svůj majetek. Pokud obviněný uvedl, že orgány činné v trestním řízení v jednotlivých kauzách rozhodly o jejich odložení, poté tuto okolnost nelze přeceňovat, neboť usnesení o odložení věci nemá povahu meritorního rozhodnutí. Nalézací soud ostatně neoznačil tato jednání za trestné činy, toliko v mantinelech §89 odst. 2 tr. ř. získal od vyslechnutých osob poznatky vztahující se k dovolateli a věrohodnosti či nevěrohodnosti jeho osoby a svědků vypovídajících v jeho prospěch a k jejich vztazích a provázanosti. Rozhodně se přitom nemohlo jednat o důkazy pro obviněného překvapivé, neboť nalézací soud postupoval v tomto směru při doplnění dokazování po zrušení jeho předchozího rozhodnutí podle pokynů soudu druhého stupně obsažených v usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 To 13/2018 (viz zejména 17. odstavec uvedeného usnesení č. l. 2197 a násl. spisu).
33. V daných souvislostech tak je namístě opětovně konstatovat, že dovolací soud existenci tzv. extrémního nesouladu neshledal.
34. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
35. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
36. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněného míjely s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nemohly být podřazeny ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
37. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
38. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu