ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1634.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1634/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2019 o dovolání obviněného M. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 14 To 72/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 95/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Obviněný M. D. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 25. 8. 2017, sp. zn. 2 T 95/2013, uznán vinným trestným činem zneužitím dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 tr. zák. a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §205b odst. 1 tr. zák. za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci [týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině spoluobviněného J. K. a obviněný D. P. byl obžaloby zproštěn].
2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Písku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 14 To 72/2018 podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že ve věci bylo vedeno společné řízení jeho osoby s dalšími spoluobviněnými, a to ačkoliv pro takový postup podle jeho názoru nebyly splněny zákonné předpoklady, přičemž s ohledem na místo jemu za vinu spáchané trestné činnosti, měl být místně příslušným Obvodní soud pro Prahu 6. V rámci druhého z uplatněných dovolacích důvodů, a sice k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl zejména nevěrohodnost svědkyně Š. a naopak odmítl závěr o nevěrohodnosti výpovědi poškozené K. Z uvedených důvodů proto považoval závěr o jeho vině za nesprávný. V tomto kontextu zdůraznil také nedostatečné respektování zásady in dubio pro reo ze strany soudů nižších stupňů. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 14 To 72/2018 a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, aby věc znovu projednal a “učinil kroky ke zjištění své vlastní příslušnosti”.
4) Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Z uvedené dikce plyne, že tento důvod slouží k nápravě vad týkajících se věcné nepříslušnosti soudu, anebo nesprávného obsazení soudu, a souvisí s otázkou zákonného soudce, která spadá do rámce základního práva na zákonného soudce, k níž Ústavní soud podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení [nález sp. zn. III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423), nález sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71), nález sp. zn. III. ÚS 182/99 ze dne 25. 5. 2000 (N 77/18 SbNU 169)].
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10) K námitkám vztahujícím se k místní příslušnosti soudu prvního stupně, které obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., protože nebyly podle jeho názoru splněny předpoklady pro konání společného řízení podle §20 tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že tímto způsobem uplatněná námitka však na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vůbec nedopadá, protože podle něj lze dovolání podat, pouze za předpokladu, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že relevantní není ani námitka místní nepříslušnosti s argumentací, že ve věci měl rozhodnout jako místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 6, namísto Okresního soudu v Písku. Z uvedené dikce dovolacího důvodu plyne, že důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. slouží výhradně k nápravě vad týkajících se věcné příslušnosti soudů, protože je v něm výslovně uvedeno, že dopadá na věcnou příslušnost soudů. Jestliže zákon uvedený důvod omezil jen na věcnou příslušnost soudů, nelze jej vztahovat na jiné případy nepříslušnosti. Podle něj je možné zkoumat jen nedodržení podmínek plynoucích z pravidel vymezujících věcnou příslušnost soudů v ustanoveních §16 a 17 tr. ř., tedy zejména případy, kdy rozhodoval v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení krajský soud, apod. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 187/2015, nebo ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011). Za uvedený dovolací důvod nelze považovat výhrady směřující proti místní příslušnosti soudu prvního stupně, která je upravena v §18 tr. ř. Z uvedených důvodů tak Nejvyšší soud nebyl oprávněn k tomu, aby se v dovolacím řízení namítanou místní nepříslušností zabýval, protože důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. ani žádný jiný dovolací důvod k přezkoumání místní příslušnosti neslouží. Jen pro úplnost lze však zmínit, že podle §20 odst. 1 tr. ř. se proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. O jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení. Zásada společného řízení vyjádřená v §20 tr. ř. zajišťuje, aby všechny trestní věci, které spolu souvisí, byly projednány společně, pokud tomu nebrání důležité důvody. Její smysl spočívá v trestním řízení provedeném efektivně a soustředěně se zřetelem na všechny rozhodné okolnosti významné, především z hlediska viny obviněného či obviněných a uložení odpovídajícího trestu obviněnému nebo společně stíhaným obviněným. Klade se zde důraz na ekonomičnost a hospodárnost řízení, čímž je respektována i zásada rychlosti a hospodárnosti trestního řízení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 312). V projednávané trestní věci představuje souvislost odůvodňující konání společného řízení ve smyslu §20 tr. ř. zejména osoba poškozené L. K. a fakt, že se její fotografie související s předmětnou trestnou činností obviněného nalezly v počítači druhého spoluobviněného. Pro odůvodnění potřeby konání společného řízení pak vzdor tvrzení obviněného je vedlejší např. skutečnost, jak se uvedené fotografie do počítače dostaly. Věcná souvislost trestné činnosti obviněných je v konkrétní věci více než zjevná a podmínky pro konání společného řízení podle §20 tr. ř. jsou tak splněny.
11) Nejvyšší soud dále uvádí, že rovněž námitky vztahující se k vině obviněného, které byly uplatněny prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba hodnotit jako námitky nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
12) V souvislosti s těmito námitkami je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, jakož i s tím související nesprávný závěrem o jeho vině, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Námitku nerespektování zásady in dubio pro reo rovněž nelze podřadit pod zmíněný dovolací důvod, když uvedená zásada je vázána na otázku zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů v souvislosti se zněním §2 odst. 5, 6 tr. ř. [přiměřeně srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17].
14) Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15) Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
16) K otázce zpochybňování obviněným skutkového stavu věci je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědí svědků, znaleckého posudku, fotografií a dalších listinných a věcných důkazů, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku. Názor obviněného, že existují pochybnosti o předmětném trestném činu, které by měly vést k uplatnění zásady in dubio pro reo, je proto třeba odmítnout, neboť jak již bylo konstatováno, pro soudy nižších stupňů při jejich rozhodování o vině obviněného neexistovaly důvodné pochybnosti o spolehlivě zjištěném skutkovém stavu věci. Argumentuje-li obviněný nevěrohodností výpovědi svědkyně Š. a naopak odmítá závěr soudů nižších stupňů o nevěrohodnosti výpovědi poškozené K., musí Nejvyšší soud konstatovat, že soudy nižších stupňů opakovaně zdůraznily, že věrohodnost svědkyně Š. byla prokázána znaleckým posudkem z odvětví zdravotnictví, oboru psychiatrie, specializace klinická psychologie. Naopak důvěryhodnost poškozené K. byla snížena (vyvrácena) nikoliv jen zřejmou snahou poškozené vyvinit oba spoluobviněné, kdy jeden z nich byl otcem poškozené a druhý blízký rodinný známý, kterého poškozená opakovaně navštěvovala, ale například také faktickými rozpory v její výpovědi stran údajného pořízení fotografií na samospoušť, neboť s ohledem na charakter daných fotografií byla tato alternativa jednoznačně vyloučena (viz bod 18 usnesení soudu druhého stupně). S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že obhajoba obviněného je primárně založená na vyvracení každého jednotlivého důkazu, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace.
17) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu