ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.250.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 250/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. března 2010 o dovolání obviněného S. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009, č. j. 4 To 389/2009-1775, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 162/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 6. 2009, č. j. 2 T 162/2008-1660, byl obviněný S. Š. v bodech 1) – 18), 23) výroku rozsudku uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., v bodech 12), 19) – 22) výroku rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., v bodech 6), 10) – 12), 18), 23) výroku rozsudku trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., v bodech 1), 4), 11) – 15), 16) a 23) výroku rozsudku trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2, §249b tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 3 T 75/2008, mu byl podle §250 odst. 3, §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to finanční částky 500,- Kč a 30,- EUR. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 3 T 75/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř., podle §229 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Naproti tomu byl obviněný S. Š. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky, v nichž bylo obžalobou Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. ZT 352/2008, v bodě 10) spatřováno spáchání dílčích skutků pokračujících trestných činů podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b), §257 odst. 1 tr. zák. a §249b tr. zák. a v bodě 17) obžaloby podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a §257 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obžalovaný. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.Tímto rozsudkem byli odsouzeni také obvinění M. S. a P.K.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 10. 2009, č. j. 4 To 389/2009-1775, k odvolání poškozené akciové společnosti Československé obchodní banky a. s., Praha 5, Radlická 333/150, podle §259 odst. 2 tr. napadený rozsudek doplnil tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 242.577,54 Kč. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných S. Š. a P. K. zamítl.
V dovolání obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. s tím, že „dovolání podává zejména z dovolacího důvodu specifikovaného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že odvolací soud (včetně soudu prvního stupně) na skutkový stav nesprávně aplikoval příslušná ustanovení trestního zákona a nesprávně je vyložil“. Domnívá se, že napadená rozhodnutí obsahují vady právní, neboť soudy nepřihlédly ke všem skutečnostem pro případ podstatným. Má za to, že nebylo beze všech pochybností prokázáno, že se měl trestné činnosti dopustit právě on. U jednotlivých skutků poukazuje na důkazy, u nichž existují pochybnosti o jejich věrohodnosti, navrhuje provedení dalších důkazů a důkazy provedené hodnotí jinak než soud. Domnívá se, že soud zcela pochybil v aplikaci norem týkajících se dokazování, přičemž navrhované důkazy měly být provedeny a v případě pochybností mělo být rozhodnuto podle zásady in dubio pro reo ve prospěch obviněného. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 389/2009, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 2 T 162/2008, zrušil a zároveň jej obžaloby zprostil, event. aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 389/2009, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 2 T 162/2008, a přikázal Krajskému soudu v Brně nebo Okresnímu soudu v Břeclavi věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Byť obviněný v dovolání uvedl, že dovolání spatřuje v dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., je nezbytné uvést, že pouze k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl argumentaci, jíž se mohl Nejvyšší soud zabývat. Pokud jde o ostatní dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., v tomto ohledu pokládá Nejvyšší soud za důležité konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a podrobovat předcházející rozhodnutí přezkumu, u něhož není stanoven žádný rámec, neboť obviněný přímo neuvedl, na jakých námitkách dovolací důvody uplatněné podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. /s výjimkou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ zakládá. Z tohoto hlediska trpí takto uplatněné dovolací důvody nepřezkoumatelností a Nejvyššímu soudu nepřísluší v tomto směru jakkoli dovolací námitky dovozovat a nahrazovat svými úvahami (srov. sp. zn. I. ÚS 452/07). Jinými slovy řečeno, citované dovolací důvody nebyly kvalifikovaným způsobem odůvodněny a byly uplatněny pouze formálně. V souvislosti s formálním odkazem na tyto dovolací důvody, a z tohoto důvodu nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. /kromě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ Nejvyšší soud tudíž nemohl přihlížet a vzal v úvahu, že obviněný jako jediný odůvodnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Avšak i ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že uplatněné námitky nejsou způsobilé tento dovolací důvod naplnit. Obviněný především nesouhlasí s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily, případně poukazuje na důkazy neprovedené. Zakládá tedy důvod dovolání na tom, že skutkový stav nebyl správně zjištěn. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Z kontextu podaného dovolání vyplývá, že obviněný v dovolání uplatnil námitky, které mají ryze skutkovou povahu. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K tomu lze uvést následující:
Dovolací námitky obviněného po věcné stránce dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Podstatou dovolání obviněného je, že se trestné činnosti nedopustil. Tvrdí, že se nepodařilo objasnit, zda to byl právě on, kdo měl trestnou činnost spáchat. Dále je třeba poukázat na to, že obviněný na jedné straně důvod dovolání spatřuje v „nesprávné aplikaci příslušných ustanovení trestního zákona“ (kterých přímo už ale neuvádí), na druhé straně výslovně uvádí, že soud pochybil v aplikaci norem týkajících se dokazování. Na podporu tohoto svého tvrzení uvádí řadu důkazů, které soudy měly provést. Na jiných místech dovolání zase poukazuje na nevěrohodnost výpovědi některých svědků, případně provádí přehodnocování důkazů ve věci provedených. K tomu je však třeba dodat, že tyto námitky nespadají do kategorie námitek hmotněprávních, nýbrž skutkových, na nichž však opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze založit. Jednotlivé důkazy, jakož i důvody, které vedly soud k závěru o vině obviněného jsou pečlivě rozebrány v rozsudku soudu prvního stupně na str. 20 – 38. Nelze také přisvědčit obviněnému, že by se soud se stejnou pečlivostí nevěnoval důkazům svědčícím v jeho prospěch, protože právě v bodě 10) obžaloby Okresního státního zastupitelství v Břeclavi neshledal soud dostatek důkazů pro usvědčení obviněného a podle §226 písm. c) tr. ř. jej v tomto bodě obžaloby zprostil. Ohledně těchto námitek lze říci to, co již bylo uvedeno, totiž že tyto námitky nastolují stav, kdy by se Nejvyšší soud měl zabývat veškerými důkazy od počátku, přehodnocovat výpovědi svědků, zabývat se jejich věrohodností a hodnotit důkazy. Jde o proces, v němž orgán činný v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založený na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Je tudíž zřejmé, že volné hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze tedy shrnout, že obviněný v podaném dovolání neuvedl nic, co by mohlo výrok o vině zpochybnit. Pokud má obviněný za to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, je třeba uvést, že výrok o trestu není možné napadat z toho důvodu, že trest není přiměřený hlediskům stanoveným v §31 odst. 1 tr. zák. nebo účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák., neboť v rámci dovolání se Nejvyšší soud nemůže zabývat hodnotícími kritérii při ukládání trestu. Tato otázka je výlučnou doménou nalézacího soudu, do níž nepřísluší Nejvyššímu soudu zasahovat a už vůbec ne v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Určitými otázkami souvisejícími s výrokem o trestu se lze zabývat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak pouze do té míry, pokud by obviněný namítal, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. I z toho pohledu obviněný vybočil z rámce daným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř.
Lze tedy shrnout, že uplatněné námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění, neboť nikterak s právním posouzením skutku nebo s jiným hmotně právním posouzením nesouvisejí. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soud prvního stupně věnoval obhajobě obviněného náležitou pozornost. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného S. Š. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann