ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.51.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 51/2018-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2018 o dovoláních, která podali obvinění A. J. a P. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 9 To 94/2016-4498, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013, takto:
Podle §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněných A. J. a P. Š. p o s t u p u j e velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 56 T 7/2013-4342 , byli uznáni vinnými
obviněný A. J. a obviněný P. Š. pod body I a II
zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, všechny ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku;
obviněný K. N. pod body I a II
zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku;
obviněná Z. A. pod bodem I a obviněný V. R. pod bodem II
zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění městského soudu dopustili tím, že
I. v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, po vzájemné dohodě s obžalovanými A. J. a P. Š., kteří celé níže popsané jednání naplánovali a řídili,
obžalovaný K. N. zajistil schůzku obžalované Z. A. s pracovnicí společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., IČO 60192852, se sídlem Bělehradská 222/128, Praha 2, kterou dne 29. 6. 2010 společně navštívili na pobočce v Praze v Jindřišské ulici, kde obžalovaná Z. A. za pomoci obžalovaného K. N. zažádala o překlenovací úvěr ve výši 3.784.000 Kč, ač si byla vědoma toho, že předkládá stavební spořitelně padělané potvrzení o výši příjmů, údajně vystavené společností Craft AT, s. r. o., u níž nikdy nebyla zaměstnána, které jí opatřil obžalovaný K. N., a věděla, že nebude schopna takto vysoký úvěr splácet, neboť je nemajetná a v té době nezaměstnaná, byť jí obžalovaný K. N. slíbil, že za ni splátky překlenovacího úvěru budou hradit jiné, blíže nespecifikované osoby, kdy účelem překlenovacího úvěru bylo zakoupení bytové jednotky v ulici P. v P. – H. o výměře 84,6 m 2 , vč. podílu na společných částech domu a na pozemku parc. č. st. ve výši 846/11739, vše zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro hl. m. P. pro obec P., kat. území H., ve vlastnictví společnosti Mat Sport s. r. o., IČO 27093786, se sídlem Na Příkopě 958, Praha 1, v celkové hodnotě 4.333.419 Kč, avšak za kupní cenu ve výši 4.600.000 Kč, obžalovaný K. N. poté, opět po dohodě s obžalovaným A. J. a obžalovaným P. Š., předložil dne 31. 8. 2010 v P. v kavárně v pasáži J. G. obžalované Z. A. kupní smlouvu mezi prodávající společností Mat Sport s. r. o., na straně jedné a kupující Z. A. na straně druhé, která však byla opatřena padělkem kulatého notářského razítka JUDr. Aleny Procházkové a padělkem ověřeného podpisu B. V., trvale bytem B., P., jednatele společnosti Mat Sport s. r. o., čímž uvedl obžalovanou Z. A. v omyl, neboť ta očekávala oprávněný prodej nemovitosti, a v důsledku toho došlo k převodu vlastnických práv k uvedeným nemovitostem na obžalovanou Z. A. bez vědomí jejich vlastníka, kdy na základě podepsané kupní smlouvy obžalovaný K. N. zajistil další schůzku obžalované Z. A. s pracovnicí společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., kterou společně navštívili, kde obžalovaná Z. A. za pomoci obžalovaného K. N. nechala z poskytnutého hypotečního úvěru převést částku ve výši 109.119,49 Kč na účet patřící společnosti Stavby, investice, reality, s. r. o., IČO 27437663, jejímž jednatelem byl obžalovaný P. Š., jakožto provizi za zprostředkování koupě předmětných nemovitostí, a částku 3.654.000 Kč nechala dne 14. 9. 2010 převést na účet patřící společnosti Arastea s. r. o., IČO 28172825, kdy prostřednictvím internetového bankovnictví obžalovaný P. Š. a obžalovaný A. J. z výše uvedeného jimi ovládaného účtu společnosti Arastea uvedenou částku několikrát a v různých částkách převáděli přes účty patřící jimi řízeným obchodním společnostem, a to společnosti Bel-Gan s. r. o., IČO 25134019, oficiálně zastoupené V. M., zesnulým dne 25. 7. 2010, společnosti Wilton a. s., IČO 27385639, oficiálně zastoupené P. D., , trvale bytem V., K., společnosti Big Extra Auto, a. s., IČO 27116158, společnosti Kanrin Maru, a. s., IČO 28938267, a společnosti Basiliscus, a. s., IČO 28881907, oficiálně zastoupených A. Š., trvale bytem V., J., kdy tyto finanční prostředky jednak nechali dne 15. a 16. 9. 2010 v Komerční bance v částce 1.646.000 Kč vybrat A. Š. v hotovosti, kterou od něj následně převzali, jednak je převedli na účty svých či jimi řízených obchodních společností, jako byly Česká investiční CZ, a. s. v likvidaci, IČO 26112485, společnost Best Credit Group a. s., IČO 27944077, společnost Stavby, investice, reality s. r. o., IČO 27437663, a na další účty, kde je použili pro vlastní potřebu a o zisk se obžalovaní A. J., P. Š. a K. N. dosud nezjištěným způsobem podělili, čímž poškozené společnosti Mat Sport s. r. o., způsobili škodu ve výši 4.333.419 Kč a poškozené společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., škodu ve výši 3.763.119,49 Kč;
II. v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, po vzájemné dohodě s obžalovanými A. J. a P. Š., kteří celé popsané jednání naplánovali a řídili,
obžalovaný K. N. zajistil schůzku obžalovaného V. R. s pracovnicí společnosti Modrá Pyramida stavební spořitelna, a. s., IČO 60192852, se sídlem Bělehradská 222/128, Praha 2, kterou dne 30. 9. 2010 společně navštívili na pobočce v Praze v Jindřišské ulici, kde obžalovaný V. R. za pomoci obžalovaného K. N. zažádal o překlenovací úvěr ve výši 4.500.000 Kč, ač si byl vědom toho, že předkládá stavební spořitelně padělané potvrzení o výši příjmů, údajně vystavené společností J.I.A. Company, s. r. o., u níž nikdy nebyl zaměstnán, které mu opatřil obžalovaný K. N., a věděl, že nebude schopen takto vysoký úvěr splácet, neboť je nemajetný a v té době nezaměstnaný, byť mu obžalovaný K. N. slíbil, že za něho splátky překlenovacího úvěru budou hradit jiné, blíže nespecifikované osoby, kdy účelem překlenovacího úvěru bylo zakoupení bytové jednotky v ulici P. v P. – H., vč. podílu na společných částech domu a na pozemku ve výši 1556/13579, vše zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro hl. m. P. pro obec P., kat. území H., ve vlastnictví společnosti Byty Poupětova s. r. o., IČO 27860728, Na Balkáně 812, Praha 3, v celkové hodnotě 8.230.340,90 Kč, avšak za kupní cenu ve výši 6.800.000 Kč, obžalovaný K. N. poté, opět po dohodě s obžalovanými A. J. a P. Š., předložil dne 8. 11. 2010 v P. obžalovanému V. R. kupní smlouvu, mezi prodávající společností Byty Poupětova s. r. o., na straně jedné a kupujícím V. R. na straně druhé, která však byla opatřena padělkem kulatého notářského razítka JUDr. Aleny Procházkové a padělkem ověřeného podpisu B. V., trvale bytem B. P., jednatele společnosti Byty Poupětova s. r. o., čímž uvedl obžalovaného V. R. v omyl, neboť ten očekával oprávněný prodej nemovitostí a v důsledku toho došlo k převodu vlastnických práv k uvedeným nemovitostem na obžalovaného V. R. bez vědomí jejich vlastníka, kdy na základě podepsané kupní smlouvy obžalovaný K. N. zajistil další schůzku obžalovaného V. R. s pracovnicí společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., kterou společně navštívili, kde obžalovaný V. R. za pomoci obžalovaného K. N. nechal z poskytnutého hypotečního úvěru převést částku ve výši 115.642,50 Kč na účet patřící společnosti Stavby, investice, reality, s. r. o., IČO 27437663, jejímž jednatelem byl obžalovaný P. Š., jakožto provizi za zprostředkování koupě předmětných nemovitostí, a částku 4.364.000 Kč nechal dne 18. 11. 2010 převést na účet patřící společnosti Marcia s. r. o., IČO 27657965, kdy prostřednictvím internetového bankovnictví obžalovaný P. Š. a obžalovaný A. J. z výše uvedeného jimi ovládaného účtu společnosti Marcia uvedenou částku několikrát a v různých částkách převáděli přes účty patřící jimi řízeným obchodním společnostem, a to společnosti Onyx s. r. o., IČO 60914807, společnosti Wilton a. s., IČO 27385639, oficiálně zastoupené P. D., trvale bytem V., K., společnosti Big Extra Auto, a. s., IČO 27116158, společnosti Kanrin Maru, a. s., IČO 28938267, a společnosti Basiliscus, a s., IČO 28881907, oficiálně zastoupených A. Š., trvale bytem V., J., kdy tyto finanční prostředky převedli na účty svých a jimi řízených obchodních společností, jako byly společnost Česká investiční CZ, a. s. v likvidaci, IČO 26112485, společnost Best Credit Group, a. s., IČO 27944077, společnost Stavby, investice, reality s. r. o., IČO 27437663, a další účty, kde je použili pro vlastní potřebu a o zisk se obžalovaní A. J., P. Š. a K. N. dosud nezjištěným způsobem podělili, čímž poškozené společnosti Byty Poupětova, s. r. o., způsobili škodu ve výši 8.230.340,90 Kč a poškozené společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., škodu ve výši 4.479.642,50 Kč.
2. O právním následku takto zjištěné trestní odpovědnosti obviněných rozhodl nalézací soud následujícím způsobem.
Obviněného A. J.
odsoudil za tyto zločiny a dále za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, a pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to na dobu deseti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestech z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, a z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněného P. Š.
odsoudil za tyto zločiny a dále za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, a pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákona) k §148 odst. 1, 2, 3 písm. a), c) tr. zákona z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 zařadil do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to 2 disket (zn. Verbatim a Fujifilm), flash disku zn. SanDisk backup 8 GB, plastového průhledného převaděče, stolního počítače bílé barvy vč. napájecího kabelu, 3 ks flash disku, 2 ks platebních karet MasterCard a 4 ks různých písemností k platebním kartám. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to na dobu pěti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestech z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, a z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněného K. N.
odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Podle §102 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to motorových vozidel tov. zn. Hummer, Subaru Impreza, Hummer H3 a Mercedes S.
U obviněné Z. A.
soud podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 2. 2011, sp. zn. 2 T 17/2011, dále ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 1 T 17/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 9 To 459/2011, dále ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 2 T 38/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 9 To 571/2011, ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 17 T 87/2011, a dále ve vztahu k rozsudku Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 4. 5. 2012, sp. zn. 1 T 16/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 9 To 341/2012.
U obviněného V. R.
soud podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 4 T 316/2010, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 4 T 326/2010.
Soud dále rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným A. J., P. Š., K. N. a Z. A. povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., se sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, majetkovou škodu ve výši 5.546.855,83 Kč a
obviněným A. J., P. Š., K. N. a V. R. povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., se sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, majetkovou škodu ve výši 6.313.888,28 Kč.
3. O odvolání obviněných A. J., P. Š., Z. A., V. R. a zúčastněných osob Herington Leasing s. r. o., Best Transport Prague s. r. o. a Centavia s. r. o. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 9 To 94/2016-4498 , jímž z podnětu odvolání obviněných A. J., P. Š., Z. A., V. R. a zúčastněných osob napadený rozsudek částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř., a to u obviněných A. J. a P. Š. ve výrocích o trestech, u obviněných A. J., P. Š., Z. A. a V. R. ve výroku o náhradě škody a ve výroku o zabrání náhradní hodnoty a z důvodu uvedeného v §261 tr. ř. také ohledně obviněného K. N. ve výroku o náhradě škody a výroku o zabrání náhradní hodnoty. Odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, vše ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku u obviněných A. J. a P. Š. a dále zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku u obviněných Z. A. a V. R. odsoudil
obviněného A. J.
podle §209 odst. 5, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to na dobu deseti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
obviněného P. Š.
podle §209 odst. 5, §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 zařadl do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to na dobu pěti let. Podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to 2 disket (zn. Verbatim a Fujifilm), flash disku zn. SanDisk backup 8 GB, plastového průhledného převaděče, stolního počítače bílé barvy vč. napájecího kabelu, 3 ks flash disku, 2 ks platebních karet MasterCard a 4 ks různých písemností k platebním kartám.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným A. J., P. Š., K. N. a Z. A. povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., se sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, majetkovou škodu ve výši 3.784.000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % počínaje 15. 4. 2015 do zaplacení a obviněným A. J., P. Š., K. N. a V. R. povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., se sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, majetkovou škodu ve výši 4.500.000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % počínaje 15. 4. 2015 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., se sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali obvinění A. J., P. Š., Z. A. a V. R. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
5. Obviněný A. J. v dovolání zpracovaném svým obhájcem JUDr. Vojtěchem Veverkou uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Soudy podle něj neučinily taková skutková zjištění, aby jej mohly uznat vinným účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Předchozí dohoda uvedená v závětích skutkových vět rozhodnutí je ve skutečnosti závěrem právním a nikoli skutkovým. Řízení či naplánování je přímo znakem objektivní stránky účastenství, tímto znakem proto nemůže být popsán skutek. Jednání, kterým měl trestnou činnost řídit, nebylo v rozhodnutí uvedeno a nijak detailně konkretizováno. Soudy obou stupňů se nezabývaly subjektivní stránkou účastenství ve vztahu k jednotlivým trestným činům. V rovině úvah ohledně objektivní a subjektivní stránky účastenství soud nedostatečně rozlišuje mezi spácháním trestného činu pachatelem a účasti na něm ze strany organizátora. Pokud jde o kvalifikaci zločinu podvodu, zůstalo nevysloveno, koho měli pachatelé uvést v omyl, jakým jednáním a zda je dána příčinná souvislost mezi omylem a způsobenou škodou. Těžko mohla vzniknout škoda tím, že byli uvedeni v omyl obvinění R. a A. Zmiňuje-li soud omyl poškozeného, pak není jasné, jak jej mohli pachatelé uvést v omyl, když mezi nimi nedošlo k žádnému jednání. Obviněný dále shledává v napadeném rozhodnutí nedostatečné zjištění skutkového stavu a ústavní deficity. Má za to, že řízení nemělo rysy spravedlivého procesu, kdy vady spočívaly zejména v tzv. opomenutých důkazech a přehlížení obhajoby obviněného. Odvolací soud se následně odmítl zabývat alibi, kterého se obviněný dovolával.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě, aby zrušil i rozsudek prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu. Ke svému dovolání připojil také žádost o odklad výkonu trestu podle §265o tr. ř.
7. Obviněný P. Š. podal prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lucie Kotyzové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Namítá, že rozsudky nebyly dostatečně odůvodněny, neboť v těchto není uvedeno, kterými konkrétními důkazy je jeho vina prokázána. Nebylo dokázáno, že věděl o tom, že podpisy prodávajících na kupních smlouvách byly zfalšované. V této souvislosti zpochybňuje hodnocení důkazů nalézacím soudem. Je dále toho názoru, že v jeho věci mělo být zohledněno spoluzavinění poškozené Modré pyramidy. Vůči výroku o trestu uplatňuje výhradu, že mu měl být místo trestu samostatného uložen trest souhrnný. Samotný trest pokládá za nepřiměřeně vysoký, zvláště s ohledem na dobu spáchání jeho trestné činnosti, rodinnou situaci, spoluzavinění poškozené a skutečnost, že zásadním způsobem přispěl k zadržení hlavního pachatele. Svojí poslední námitkou obviněný brojí proti výroku o náhradě škody, kterým byl podle jeho mínění porušen zákaz reformationis in peius , neboť dlužná částka z odvolacího rozsudku se při úroku 8,05 % bude rovnat nejpozději po pěti letech, tedy v roce 2020, částce z rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že obviněný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce čtyř let, výstup jeho trestu bude v roce 2021. Je tedy zjevné, že výrok odvolacího soudu je méně příznivý, než byl výrok soudu prvního stupně. V této souvislosti dodává, že nebylo zohledněno spoluzavinění poškozené, která zanedbala svoji povinnost přecházet škodám.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně).
10. Pokud jde o námitku obviněného A. J. týkající se jeho role jako organizátora v dané trestné činnosti, poukazuje státní zástupkyně na popis jeho jednání obsažený ve výroku o vině s tím, že v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 22-23 (zatímco dovolatelem A. J. poukazovaná část odůvodnění na č. l. 24 se vztahuje pouze ke shrnutí podstatných skutkových okolností výroku o vině v celém jeho rozsahu). Z popisu skutku podle ní vyplývá, že dovolatelé A. J. a P. Š. zosnovali a řídili trestné činy spáchané jinými osobami. Přitom ve vztahu ke dvojnásobnému zločinu úvěrového podvodu ve smyslu §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku není pochyb o tom, že subjektivní stránka jednání A. J. a P. Š. pokrývá v prvé řadě otázku nepravdivosti údajů hlavních pachatelů při sjednávání úvěrových smluv a v pořadí druhém i způsobený škodlivý následek, kdy v tomto případě postačuje podle §17 písm. a) tr. zákoníku jejich zavinění z nedbalosti.
11. K další námitce dovolatele ohledně naplnění znaku uvedení v omyl státní zástupkyně uvádí, že z obsahu popisu skutku je zcela zřejmé, že obviněná Z. A. a obviněný V. R. byli uvedeni v omyl obviněným K. N., neboť očekávali oprávněný prodej nemovitosti. V tomto mylném přesvědčení pak vystupovali na straně kupujících, aby předmětné byty do svého vlastnictví nabyli. Uveden v omyl byl také příslušný katastrální úřad, který na základě předložených podkladů provedl zápis o změně vlastníka předmětných nemovitostí. Došlo tak k obohacení obviněné Z. A. a obviněného V. R. Doplnila, že na podvodu mohou být zainteresovány až 4 osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Způsob naplnění skutkové podstaty obou zvlášť závažných zločinů podvodu ve smyslu výše uvedené právní kvalifikace a tím i postavení (nejen) dovolatele A. J. jako účastníka při jejich spáchání tedy považuje za zřejmý z přisouzených skutkových okolností výroku o vině, a to i přesto, že z příslušné části odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně je zřejmá jistá nepřesnost, kdy se na č. l. 25 druhý odstavec jeho rozsudku podává, že poškozené společnosti (vlastníků obou bytových jednotek) byly uvedeny v omyl, aniž by bylo současně uvedeno, jakým způsobem se tak mělo stát, jestliže vůči nim žádné klamavé jednání adresné povahy uskutečněno nebylo.
12. Pokud obviněný ve vztahu ke zločinu úvěrového podvodu, resp. účasti na něm, namítá nedostatečná skutková zjištění, založená na vadě tzv. opomenutých důkazů, poukazuje státní zástupkyně s odkazem na judikaturu Ústavního soudu na to, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejednalo, byť se poukazovanými důkazními návrhy a jejich možnou vypovídací hodnotou zabýval z podnětu podaného odvolání obviněného A. J. až soud druhého stupně, jak je patrno z tomu odpovídající pasáže jeho rozsudku (str. 8). V uvedeném směru dospěl ke zcela správnému závěru, že se finanční prostředky, vylákané na úvěrovém věřiteli, dostaly zcela mimo rámec kupních smluv, pokud byly namísto takového účelového určení převedeny na bankovní účty dalších obchodních společností, aniž by tyto společnosti vystupovaly v postavení řádných zprostředkovatelů obchodování s byty a aniž by tak disponovaly odpovídajícím právním titulem k inkasu příslušné části obdržených úvěrových peněz.
13. K části dovolací argumentace obviněného P. Š. týkající se jeho vědomosti o nepravosti podpisů na kupních smlouvách a závěru o jeho vině na základě toho, že převody částek byly prováděny z IP adresy společnosti Stavby, investice, reality s. r. o. uvádí, že je ryze skutkové povahy a odporuje účelovému zaměření uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve smyslu léty ustálené judikatury nezakládá kvalifikovaný důvod výjimečného přezkoumání skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání, jestliže je existence extrémního rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a přijatými skutkovými závěry obou soudů, tvořícími skutkový podklad výroku o jeho vině, tvrzena toliko na podkladě zpochybnění kvality hodnotícího postupu soudů. Tuto část dovolací argumentace tak nepovažuje za způsobilou k věcnému projednání, a proto pouze nad rámec podaného vyjádření poukazuje na správnost hodnotících úvah nalézacího soudu v kontextu s důkazním podkladem, kterým se po stránce skutkové řídil, a na tomto podkladě vzal za prokázaný způsob, jakým byla veškerá přisouzená trestná činnost ze strany spoluobviněných A. J. a P. Š. zosnována a řízena (viz zejm. str. 22–23 shora jeho rozsudku).
14. Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit námitce o spoluzavinění poškozené Modré pyramidy, stavební spořitelny, a. s. z důvodu, že její kontrolní mechanismy nefungovaly tak jak měly. Vytýká-li dovolatel soudům, že nezohlednily toto zjištění ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 ze dne 14. 3. 2013 (podle kterého „trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv“) , pak je naopak namístě vzhledem ke způsobu spáchání trestného činu úvěrového podvodu přiměřeně odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 a dále i pod sp. zn. 3 Tdo 1086/2013 a pod sp. zn. 6 Tdo 728/2013, podle kterých „ o podvodné jednání ve smyslu §250 trestního zák. jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý “.
15. K námitce dovolatele stran porušení pravidel pro ukládání souhrnného trestu státní zástupkyně uvedla, že napadený výrok o trestu podle jejího aktuálního zjištění právně neexistuje, neboť z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017 sp. zn. 6 To 48/2017, vydaného v dovolatelem poukazované trestní věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 11/2015, vyplynulo, že byl zrušen v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu odnětí svobody, vyměřeného dovolateli P. Š. za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku podle §240 odst. 3 tr. zákoníku v trvání osmi let se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Stalo se tak při zohlednění sbíhající se trestné činnosti, přisouzené (mj. i) v předmětné trestní věci Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 7/2013, když bylo prve označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci konkrétně rozhodnuto mj. tak, že se „ podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku současně zrušuje výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 56 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017 sp. zn. 9 To 94/2016“.
16. Za důvodnou pokládá státní zástupkyně námitku dovolatele o porušení zákazu reformationis in peius odvolacím soudem při rozhodnutí o náhradě škody přisouzené poškozené společnosti Modrá pyramida, stavební spořitelna, a. s. Nové rozhodnutí o solidární povinnosti všech obviněných vůči tomuto poškozenému subjektu je sice v rozsahu 40% snížení původně přisouzené výše náhrady škody, nicméně s 8,5% úrokem z prodlení ve smyslu uplatněného nároku poškozené, počínaje od 15. 4. 2015, podle ní při perspektivě navýšení jistiny přisouzené pohledávky poškozeného o 51 % na úrocích z prodlení se tak (zvažováno k 15. 4. 2021, tedy do přepokládaného vykonání trestu obviněným) pohybuje nad rámcem jejího 40% snížení na odvolací úrovni. Je tedy zřejmé, že v daném případě při absentujícím odvolání státního zástupce, jakož i poškozeného subjektu Modrá pyramida, stavební spořitelna, a. s., došlo ke zhoršení postavení obviněného, ačkoliv tomu bránil zákaz, uvedený v §259 odst. 4 tr. ř., který patří mezi nepominutelné náležitosti spravedlivého procesu.
17. Důvodnost takto uplatněné námitky se pak podle závěru státní zástupkyně s ohledem na zásadu beneficium cohaesionis vztahuje i na všechny ty zbývající spoluobviněné, kteří byli uvedenou změnou adhezních výroků dotčeni vyslovením takto upravené výše jejich solidární platební povinnosti a jejichž objektivní platební možnosti.
18. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016, částečně zrušil z podnětu dovolání obviněného P. Š. ve všech jeho výrocích o náhradě škody poškozené Modrá pyramida, stavební spořitelna, a. s., a aby tak postupoval s přihlédnutím k §261 tr. ř. i ohledně obviněných A. J., Z. A., V. R. a K. N., a dále postupoval podle §265m odst. 2 tr. ř. ve spojení s §265 tr. ř. a sám ve věci rozhodl tak, že uloží podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným A. J., P. Š., K. N. a Z. A. povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Modrá pyramida, stavební spořitelna, a. s., se sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, majetkovou škodu ve výši 5.546.855,83 Kč, a obviněným A. J., P. Š., K. N. a V. R. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené Modrá pyramida, stavební spořitelna, a. s., se sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, majetkovou škodu ve výši 6.313.888,28 Kč. Státní zástupkyně současně vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí.
19. Obviněný P. Š. v replice na vyjádření státní zástupkyně uvedl, že se s tímto neztotožňuje jak v části, v níž s jeho dovoláním nesouhlasí, tak v části jejího návrhu týkajícího se výroku o náhradě škody. Protože podle něj do roku 2020 nebude jednoznačně zřejmé, které z rozhodnutí (soudu prvního či druhého stupně) je pro něj výhodnější, za jediné přípustné rozhodnutí pokládá to, jímž dovolací soud poškozenému přizná nárok na náhradu škody pouze ve výši jistiny, tedy v částce 3.784.000,- Kč a 4.500.000,-Kč, případně jímž poškozeného odkáže s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
21. Protože o dovoláních obviněných Z. A. a V. R. rozhodl dovolací soud již svým usnesením vydaným pod původní sp. zn. 6 Tdo 1614/2017 v neveřejném zasedání konaném dne 11. l. 2017, neobsahuje toto rozhodnutí uvedení obsahu mimořádných opravných prostředků podaných označenými obviněnými ani vyjádření státní zástupkyně k nim.
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.
28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
29. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
vlastní posouzení dovolání
A) K dovolání obviněného P. Š.
30. Jak již zmíněno výše (bod 7.), obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel (část I.) o tři dovolací důvody, aniž by však následně explicitně vymezil, jaké skutečnosti mají naplnit ten který z deklarovaných důvodů dovolání. I když se v obecnosti (část I.) dovolává extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ve vlastní dovolací argumentaci nikterak nerozvádí, v čem konkrétně má takový rozpor spočívat. Nadále vyjadřuje nesouhlas s hodnotícími postupy soudů nižších stupňů, přičemž tak činí způsobem, který věc neposouvá do roviny práva ústavního (v tom smyslu, že by jeho odsouzením došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces). Jeho námitky je nezbytné vnímat jako pouhou pokračující polemiku se skutkovými závěry soudů nalézacího a odvolacího, neboť obviněný nikterak důvodně nedokládá existenci tzv. extrémního nesouladu, který je charakterizován tím, že rozhodnutí trpící touto vadou obsahuje taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. O takový případ se však ve věci dovolatele nejedná.
31. Pokud obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že „[r]ozsudky nejsou dostatečně odůvodněny“ , pak touto výhradou směřuje vůči té části rozhodnutí, jež dovoláním napadat nelze (§265a odst. 4 tr. ř.). Ve vztahu k výroku o vině tak ve skutečnosti neuplatňuje žádnou relevantní námitku, jež by mohla alespoň z hlediska formálního odůvodnit existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť z pohledu řešené trestní odpovědnosti dovolatele je zcela nerozhodné, namítá-li, že v otázce spoluzavinění poškozené společnosti se náhled odvolacího soudu rozešel s tím, jak věc posoudil soud nalézací. Je totiž třeba vyzdvihnout to, co obviněný pomíjí, tj. že ani při jím citovaném hodnocení této dílčí skutkové otázky soudem prvního stupně nedospěl uvedený soud k závěru, že by tato okolnost měla vylučovat závěr o jeho trestní odpovědnosti, resp. též trestní odpovědnosti dalších obviněných, kteří na činu způsobem v rozsudku popsaným participovali. Lze proto uzavřít, že ve vztahu k výroku o vině a stejně tak i ve vztahu k výroku o náhradě škody (viz níže) nevznesl dovolatel jedinou námitku, pro kterou by bylo možno učinit závěr, že jí alespoň formálním způsobem naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Opak je nezbytné konstatovat, pokud jde o námitku dovolatele vůči výroku o trestu. Tvrzením, že mu měl být místo trestu samostatného uložen trest souhrnný, formálně označený dovolací důvod naplnil, neboť nesprávnost tohoto druhu tento dovolací důvod zakládá. Na straně druhé již z vlastní námitky obviněného ( „... byl odsouzen k trestu zatím nepravomocným rozsudkem…“ ) je zřejmé, že vytýkanou vadou dovoláním napadený výrok o trestu netrpí. I pokud by se prokázalo, že trest, na který obviněný poukazuje, mu byl uložen na trestný čin sbíhající se s trestnými činy, ohledně nichž bylo vedeno jeho trestní stíhání ve věci posuzované, nevyvstala pro odvolací soud povinnost ukládat trest souhrnný, neboť ten může být uložen jen ve vztahu k trestu již pravomocně uloženému. Existenci takového trestu ovšem netvrdí ani samotný dovolatel. Navíc je možno konstatovat, že dovolací soud zjistil, že ve skutečnosti nastala situace, kterou zmínila ve svém vyjádření (bod 17.) státní zástupkyně, což jen potvrzuje, že odvolací soud se dovolatelem vytýkané vady nedopustil.
33. Z uvedeného konstatování plyne závěr, že ve vztahu k výroku o trestu uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněně. Tento závěr vyjadřuje stanovisko dovolacího soudu ve vztahu k námitce dovolatele, na niž výše uvedené konstatování reaguje, nikoli k vlastnímu posouzení trestu, který mu byl odvolacím soudem uložen. U něj nelze pominout to, že nevyjadřuje plně podstatu vlastního trestního postihu obviněného za zjištěný souběh trestných činů. Jak plyne z výrokové části rozsudku, a konec konců i jeho odůvodnění, odvolací soud nevyjádřil to, že obviněnému uložil trest úhrnný podle zásad upravených v §43 odst. 1 tr. zákoníku, jenž mu měl být správně uložen. Uvedený nedostatek by zakládal důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podobě jiného nesprávného hmotně právního posouzení, avšak tento poznatek nemohl být promítnut ve způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného, neboť tuto vadu rozsudku obviněný nevytkl a nezaložil tak přezkum napadeného rozsudku dovolacím soudem ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř.
34. Pokud jde o námitku stran vlastního dopadu trestu ( „… považuje výrok o trestu také za nepřiměřeně vysoký.“ ), ta je výrazem nesouhlasu obviněného v otázce jeho přiměřenosti. Jako taková nespadá ani pod výše označený, ani pod dále uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V daném směru dovolací soud ve stručnosti odkazuje na svá dosavadní rozhodnutí, včetně rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., jež jasně vyjádřilo, že „[n]ámitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným“.
35. Výrok o náhradě škody napadá obviněný námitkou procesního charakteru (tvrzené porušení zákazu reformationis in peius ), jež nezakládá (jak již zmíněno výše) důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc její opodstatněnosti nemůže dovolací soud přisvědčit (viz níže). Dovolává-li se obviněný ustanovení §441 zák. č. 40/1964 Sb., pak nebere v potaz, že k aplikaci jím citovaného ustanovení ( Byla-li škoda způsobena též zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. ) nenastává důvod, neboť odvolací soud, vůči jehož výroku dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem brojí, žádné zavinění poškozeného neshledal. S ohledem na toto zjištění tak má v této části námitka obviněného primárně skutkový základ.
36. K otázce důvodnosti tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se vůbec nelze vyjádřit, neboť ten nikterak nevymezil, jaký výrok podle něj v jím napadeném rozsudku absentuje (závěr, jež učinila státní zástupkyně, že tento dovolací důvod obviněný uplatňuje z důvodu namítaného neuložení souhrnného trestu, z jeho opravného prostředku explicitně neplyne), resp. který z existujících výroků považuje za neúplný. Rozsudek odvolacího soudu však zjevně vadou označený dovolací důvod naplňující netrpí, neboť při potvrzení výroku o vině (v této části zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn) obsahuje jak výrok o trestu (jakožto právního následku zjištěné trestní odpovědnosti), tak výrok o náhradě škody (řešící odpovědnost za způsobení majetkové škody). Žádný z těchto výroků přitom vadou projevující se zjevnými defekty (ve smyslu jejich neúplnosti) zatížen není.
B) K dovolání obviněného A. J.
37. Námitky vznesené tímto obviněným byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako naplňující jím uplatněný dovolací důvod a současně jako námitky neumožňující rozhodnout o podaném dovolání způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Dovolací soud proto na jejich podkladě přezkoumal postupem podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a shledal, že tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
38. Obviněným tvrzená nedostatečnost skutkových zjištění soudů pro jimi užitou právní kvalifikaci skutku se projevuje zejména v případě jeho posouzení jako účastenství ve formě organizátorství ve vztahu k zločinu podvodu [§24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku]. Je tomu tak nejen proto, že výroková část rozsudku vyjadřuje naplnění zákonných znaků této formy účastenství velmi stroze ( „… níže popsaní jednání naplánovali a řídili“ ), když existenci znaku zosnování vyjadřuje pouze výrazem „naplánoval“ a existenci znaku řízení pojmem zcela totožným ( „řídil“ ), ale zejména proto, že vlastní podvodné jednání tzv. hlavního pachatele (podle zjištění soudu v bodech I. i II. výroku K. N.) je ve výroku odsuzujícího rozsudku (viz tzv. skutková věta) vymezeno toliko tak, že
a) skutek popsaný v bodě I.
„... obžalovaný K. N. poté, opět po dohodě s obžalovaným A. J. a obžalovaným P. Š., předložil dne 31. 8. 2010 v P. v kavárně v pasáži J. G. obžalované Z. A. kupní smlouvu mezi prodávající společností Mat Sport s. r. o., na straně jedné a kupující Z. A. na straně druhé, která však byla opatřena padělkem kulatého notářského razítka JUDr. Aleny Procházkové a padělkem ověřeného podpisu B. V., trvale bytem B., P., jednatele společnosti Mat Sport s. r. o., čímž uvedl obžalovanou Z. A. v omyl, neboť ta očekávala oprávněný prodej nemovitosti, a v důsledku toho došlo k převodu vlastnických práv k uvedeným nemovitostem na obžalovanou Z. A. bez vědomí jejich vlastníka, …, čímž poškozené společnosti Mat Sport s.r.o., způsobili škodu ve výši 5.333.419 Kč…“
b) skutek popsaný v bodě II.
„….obžalovanný K. N. poté, opět po dohodě s obžalovanými A. J. a P. Š., předložil dne 8. 11. 2010 v P. obžalovanému V. R. kupní smlouvu, mezi prodávající společností Byty Poupětova s. r. o., na straně jedné a kupujícím V. R. na straně druhé, která však byla opatřena padělkem kulatého notářského razítka JUDr. Aleny Procházkové a padělkem ověřeného podpisu B. V., trvale bytem B., P., jednatele společnosti Byty Poupětova s. r. o., čímž uvedl obžalovaného V. R. v omyl, neboť ten očekával oprávněný prodej nemovitostí a v důsledku toho došlo k převodu vlastnických práv k uvedeným nemovitostem na obžalovaného V. R. bez vědomí jejich vlastníka,…, čímž poškozené společnosti Byty Poupětova, s.r.o., způsobili škodu ve výši 8.230.350,90 Kč…“.
39. Dovolací soud musí přisvědčit námitkám dovolatele, že toto vyjádření zdaleka nevystihuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, resp. jeho vývojového stadia dokonání, neboť nezbytné souvislosti znaků objektivní stránky, tj. jednání pachatele, příčinné souvislosti a následku (účinku) jednáním vyvolaného tento popis nevyjadřuje. Tvrzení, že již (a pouze) v důsledku podpisu padělané kupní smlouvy obviněnými Z. A. (bod I.) či V. R. (bod II.) „došlo k převodu vlastnických práv k uvedeným nemovitostem“ na označené obviněné je zcela nesprávné, neboť nebere na zřetel právní úpravu stran nabývání vlastnictví. Nesprávné je proto rovněž zjištění, že v důsledku již tohoto jednání (resp. za trestné součinnosti ostatních obviněných – mj. dovolatele) obvinění původním vlastníkům nemovitostí, tj. společnosti „Mat Sport s.r.o., způsobili škodu ve výši 5.333.419 Kč“ a společnosti „Byty Poupětova, s.r.o., způsobili škodu ve výši 8.230.350,90 Kč.“ K vzniku takového následku došlo až v důsledku dalších navazujících jednání, která ve výrokové části rozsudku popsána nejsou. Ta jsou jen okrajově, bez příslušné časové konkretizace zmíněna pouze v odůvodnění rozsudku, a to způsobem, který nezakládá komplexnost skutkových zjištění soudu nezbytných pro to, aby bylo lze hovořit o zjištění a popsání skutkového stavu věci v rozsahu umožňujícím závěr o oprávněnosti jeho hmotně právní subsumpce pod znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
40. Vyjádřeno konkrétně, nalézací soud sice na str. 18 rozsudku zmiňuje (ve vztahu k bodu I.) „výpis z Katastru nemovitosti prokazující stav k datu 20. 1. 2011, ze kterého je zřejmé, že vlastníkem předmětné bytové jednotky je obžalovaná A.“ , jakož i (ve vztahu k bodu II.) „výpis z Katastru nemovitosti prokazující stav k datu 20. 1. 2011, ze kterého je zřejmé, že vlastníkem předmětné bytové jednotky je obžalovaný R.“ , avšak nečiní žádný konkrétní poznatek stran data, k němuž byl vklad do katastru nemovitosti (bod I.) „ze dne 1. 9. 2010, rovněž podepsaný obžalovanou A.“ , resp. (bod II.) „ze dne 8. 11. 2010, opět podepsaný obžalovaným R.“ , povolen. Rozsudek tak nečiní žádné konkrétní zjištění stran otázky, k jakému datu označení obvinění vlastnické právo k nemovitostem na základě těchto navazujících kroků nabyli, a tudíž k jakému datu došlo ke vzniku škody na majetku poškozeného subjektu.
41. Pro rozhodování dovolacího soudu je rovněž podstatné to, že soud nalézací (avšak následně ani soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku) tyto další poznatky (stran jednání obviněných vůči katastrálnímu úřadu), nečiní součástí svých skutkových zjištění prokazujících zákonem vyžadovanou příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a trestně právním následkem jeho činu (jenž se v projednávané věci projevil účinkem spočívajícím v tom, že poškození pozbyli vlastnické právo k označeným nemovitostem, resp. ve vzniku škody rovnající se hodnotě těchto nemovitostí podle zpracovaných posudků), resp. mezi majetkovou dispozicí provedenou v omylu jednající osobou. Žádný z těchto soudů totiž ve svém rozhodnutí neuzavřel věc tak, že by jednáním obviněných byl veden v omyl katastrální úřad, resp. pracovník za něj jednající. Pokud v daném směru argumentovala na podporu správnosti výroku o vině státní zástupkyně, není její argumentace opřena o žádné zjištění či závěr soudů nižších stupňů.
42. Založil-li soud prvního stupně svůj právní závěr o existenci omylu na tom, že v omylu jednali obvinění A. a R., pak tento – i pokud by měl věcné opodstatnění [závěr soudu, že tito obvinění byli uvedeni „ v omyl, neboť … očekával(i) oprávněný prodej nemovitostí“ je spíše výrazem nekritického převzetí konstrukce obžaloby, než vyjádřením reálného stavu s ohledem na přístup a motivaci obviněných] – by nemohl odůvodnit závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť toto jejich jednání (podpis smlouvy) bez dalšího ke vzniku následku nevedlo. Samotným podpisem smlouvy, resp. v posuzovaném případě dohotovením jeho padělku, ještě ke změně vlastnických poměrů nedošlo.
43. Obdobně je zcela irelevantní tvrzení, že poškozené společnosti byly uvedeny v omyl tím, že nevěděly o převodu jejich majetku. Taková nevědomost omyl v usuzovaném smyslu nezakládá, neboť ten musí nastat a musí se projevit (její jednání negativně ovlivnit) u osoby činící majetkovou dispozici, a to logicky před vznikem následku.
44. Omyl, jako obligatorní znak objektivní stránky trestného činu podvodu, se totiž musí projevit v podobě neshody vědomí jednající osoby se skutečným stavem věcí, a to neshody, která je pachatelem vyvolána nebo jím využita proto, aby pod jejím vlivem provedla majetkovou dispozicí, jež se projeví ve vzniku škody (poškození jí samotné, nebo jiného subjektu). Tento omyl v důsledku tohoto požadavku musí být součástí kauzálního nexu mezi jednáním pachatele a jím přivozeným následkem. Není proto možno tvrdit, že došlo – způsobem popsaným v odsuzujících rozhodnutích – k uvedení v omyl samotných poškozených organizací, s nimiž (resp. je zastupujícími osobami) nepřišli obvinění vůbec do styku (kupní smlouva byla padělaná včetně podpisů jednatelů společností).
45. Jelikož skutková zjištění soudů nižších stupňů obsažená v rozsudcích soudů nižších stupňů nevyjádřila veškeré znaky nezbytné pro subsumpci skutku pod zákonné znaky trestného činu podvodu, je z hlediska vytýkaných vad Nejvyšším soudem shledáván dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku již v této části.
46. Zjištění, že popis skutku nevyjadřuje vývojové stadium dokonání zločinu podvodu, neboť závěr, že již podpisem smlouvy obviněnými došlo k poškození uvedených společností vznikem škody ve vymezeném rozsahu, je nesprávný, má za následek nutnost konstatování, že k další nesprávnosti došlo při právním posouzení jednání dovolatele coby účastníka ve formě organizátora podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
47. Z již výše uvedeného plyne, že čin, jehož spáchání je kladeno obviněným za vinu, mohl být dokonán až v okamžiku změny osoby vlastníka nemovitosti provedené na příslušném listu vlastnictví (srov. §133 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Samotný vznik smlouvy, která byla použita při jednání o povolení vkladu, není možno pokládat ani za jednání, které by bezprostředně (ve smyslu zákonného znaku pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku) k dokonání trestného činu směřovalo. Popis skutku v důsledku právě uvedeného tak vyjadřuje ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku toliko vývojové stadium přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Důsledkem konstatovaného stavu je to, že v případě dovolatele nelze hovořit o tom, že by se mu vytýkaného jednání dopustil jako účastník – organizátor podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Účastenství podle §24 tr. zákoníku je ovládáno zásadou akcesority, kterou vyjadřuje zákonné znění, že [ú]častníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo …“. V případě, že jednání tzv. hlavního pachatele nepřekročí vývojové stadium přípravy, může být jednání další na činu participující osoby, které by ve vztahu k pokusu či dokonanému trestnému činu vykazovalo znaky organizátorství, posouzeno toliko jako příprava takového činu spočívající v jeho organizování , a to za splnění dalších podmínek (zvlášť závažný zločin atd.).
49. Při zjištěné vadnosti právního posouzení skutku v dosud uvedené části zaměřil Nejvyšší soud pozornost na posouzení správnosti na sbíhajících se právních kvalifikací. I ve vztahu k nim se ostatně (námitka nedostatečnosti popisu organizátorství ve výrokové části rozsudku, subjektivní stránka) upínala dovolací argumentace obviněného.
50. Dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že soud by při popisu skutku zásadně neměl užívat termínů, jimiž jsou vymezovány zákonné znaky, které je nezbytné užít v tzv. větě právní. Zcela markantní nedostatek v tomto směru se projevuje zejména při vymezení znaku, že dovolatel svým jednáním spáchání trestných činů řídil (viz výše bod 43). Nápravu tohoto nedostatku měl zjednat již soud odvolací, který – pokud se ztotožnil se skutkovými zjištěními obsaženými v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu konkretizujícími jednání dovolatele – mohl tato zjištění přenést do výrokové části svého rozsudku při novém vyslovení jeho viny.
51. Podstatnější nedostatek činnosti odvolacího soudu spočívá v tom, že se ztotožnil s právním posouzením skutku nejen při existenci vad, na něž již bylo poukázáno výše, avšak též při existenci vady v podobě závěru o pokračování v účastenském jednání (organizátorství) dovolatele (ve vztahu ke dvěma odlišným hlavním pachatelům). Skutková zjištění nalézacího soudu (a jim odpovídající závěry právní) jsou totiž taková, že za pachatele zločinů úvěrového podvodu označují Z. A. (bod I.) a V. R. (bod II.). Obviněný K. N., který na spáchání obou zločinů rovněž participoval, je totiž soudem označen za „pouhého“ pomocníka podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Implicitní závěr nalézacího soudu o pokračování organizátorství dovolatele je nepochybný s ohledem na jím užitou právní kvalifikaci, která se vztahuje k trestnému činu v podobě kvalifikované skutkové podstaty vyjadřující to, že při něm došlo ke způsobení škody velkého rozsahu , jíž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Škodu v tomto rozsahu přitom podle zjištění soudu nezpůsobili poškozené společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna a.s., ani obviněná Z. A. (jednáním popsaným v bodě I.), ani obviněný V. R.) jednáním popsaným v bodě II. Užitá právní kvalifikace skutku svědčí o tom, že soudem prvního stupně došlo k součtu těchto částek, což jinak umožňuje aplikace §116 tr. zákoníku, k níž však ve vztahu k dovolateli nenastaly zákonné podmínky.
52. Užitou právní kvalifikací se soud prvního stupně dostal do rozporu s názorem, který byl vyjádřen v rozhodnutí č. 61/1994 Sb. rozh. tr., jehož platnost se projevuje i při aplikaci trestního zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1032/2017). Aktuálnost právního názoru, že „[z]e zásady akcesority účastenství vyplývá, že účastenství podle §24 odst. 1 na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v §116 (srov. R 61/1994 a PR 10/1995, s. 422). ” sdílí jak trestní komentář (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 340-365), tak i jiná odborná literatura [srov. např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 184: „Podle R 61/1994, jakož I R 49/2009-II a R 52/2010-II je nepřípustné posuzovat účastenství v užším smyslu (§10 tr. zák., §24 TrZ) na trestných činech různých hlavních pachatelů jako jeden pokračující trestný čin účastenství, např. ve formě pomoci, byť by byly jinak splněny podmínky uvedené v §89 odst. 3 tr. zák., resp. dnes v §116 TrZ. Takové posuzování bylo důsledkem zásady akcesority účastenství ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák. resp. je důsledkem téže zásady i de lege lata (§24 odst. 1 TrZ), z níž pro tyto případy plyne, že díky zmíněné různosti pachatelů hlavních trestných činů nemůže jít o tytéž dílčí útoky účastníka na nich, kvalifikované podle téhož ustanovení zákona jako pokračování.“ ]. Od tohoto názoru se nalézací soud odchýlil, aniž by svůj přístup přesvědčivě zdůvodnil. Odvolací soud potvrzením právní kvalifikace na tento nedostatek, resp. vadu právního posouzení, navázal.
53. Celkově lze konstatovat, že výše zmiňovaná pochybení soudů zřejmě souvisí s tím, že při formulaci výrokové části rozsudku, zejm. při vymezení trestní odpovědnosti obviněných v tzv. skutkové větě, se nalézací soud patrně příliš inspiroval žalobním návrhem, ač při zachování totožnosti skutků, pro které byla obžaloba podána, mohl svá skutková zjištění vyjádřit transparentnějším způsobem. Stávající vyjádření (a i odůvodnění výroku o vině) totiž nedává jasnou odpověď např. na otázku, zda (a případně proč) považoval soud zjišťovanou konkurenci trestných činů, jimiž obviněné uznal vinnými, za souběh jednočinný (konkurenci ideální) či souběh vícečinný (konkurenci reálnou). Dodat lze snad to, že k jistému zamlžení právních závěrů pak přispívá i vyjádření obsažené na str. 12 rozsudku odvolacího soudu, kde označený soud uvedl, že dovolatel „představoval v hierarchii spolupachatelů nadřízenou osobu vůči obžalovanému Š. … přičemž oba byli současně organizátory trestné činnosti ve vztahu k dalším třem spoluobžalovaným N., A. a R.“ , které by bylo lze interpretovat ( „současně“ ) tak, že vyjma účastenství v užším smyslu [§24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] je u dovolatele (a spoluobviněného Š.) shledávána i forma účastenství lato sensu v podobě spolupachatelství podle §22 tr. zákoníku, ač k takovému závěru soud nalézací nedospěl a jeho právní závěr potvrzením výroku o vině odvolací soud akceptoval.
C) Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
54. Protože dovolání obviněného P. Š. svou argumentací částečně formálně vyhovělo jednomu z jím uplatněných důvodů dovolání [konkrétně dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k výroku o trestu], avšak bylo v této části shledáno zjevně neopodstatněným, bylo by na místě o něm rozhodnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. K tomuto řešení však dovolací soud nepřistoupil proto, že shledal potřebným, aby o něm bylo rozhodnuto současně s dovoláním A. J., resp. v souvislosti s vyřešením otázky, která odůvodňuje předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (viz níže bod 58 a násl.).
55. Dovolání obviněného A. J. bylo z důvodů vyložených v části IV/B shledáno důvodným. Na jeho podkladě dospěl Nejvyšší soud k názoru, že je nezbytné přistoupit podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v části týkající se tohoto dovolatele, a současně i ke zrušení i všech dalších rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu.
56. Protože napadeným rozhodnutím nebyla řešena pouze otázka viny tohoto obviněného, nýbrž i dalších osob, které se podle zjištění soudů měly trestné činnosti dopustit v koordinaci s ním, bylo třeba řešit otázku, zda není odůvodněno zrušení napadeného rozsudku i stran dalších obviněných, a to v důsledku uplatňujícího se přiměřeného užití §261 tr. ř., jehož se výslovně dovolává §265k odst. 2 věta poslední tr. ř. Dovolací soud usoudil, že užití tzv. beneficia cohaesionis je nezbytné u obviněného P. Š., jehož jednání bylo kvalifikováno zcela shodně jako v případě obviněného A. J. Z toho plyne, že i právní posouzení skutku ve vztahu k tomuto obviněnému je zatíženo zcela identickými vadami, jež Nejvyšší soud zjistil u obviněného A. J.
57. Dovolací soud proto shledal potřebu za přiměřeného užití §261 tr. ř. - neboť důvod, pro který má za to, že je třeba zrušit odsuzující rozhodnutí učiněné ve vztahu k obviněnému A. J., prospívá též spoluobviněnému P. Š. - zrušit rozsudek odvolacího soudu (jakož i na něj obsahově navazující rozhodnutí) v části týkající se rovněž označeného obviněného.
58. V uvedené souvislosti vyvstala otázka, jak přistoupit k interpretaci a aplikaci §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. s ohledem na zjištění dovolacího soudu, že výrok o trestu uložený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu (což je případ obviněného P. Š.) již de iure neexistuje, neboť byl nahrazen dvěma posléze uloženými tresty souhrnnými.
59. Podle názoru senátu č. 6 je nutno mezi obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením rozsudku nebo jeho části pozbyla podkladu, zařadit i rozhodnutí týkající se tohoto obviněného vydaná jinými soudy v období následujícím po vynesení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, pokud v nich obsažený výrok má bezprostřední souvislost s některým z výroků zrušeného rozhodnutí, tj. i ta, jimiž mu byl ukládán souhrnný trest jako právní následek trestní odpovědnosti též za jednání, jímž byl shledán vinným rozhodnutím zrušeným.
60. Takovými rozhodnutími jsou v jeho případě jednak a) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, jakož i b) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017, vydaný na podkladě řádných opravných prostředků podaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015, jimž byly obviněnému uloženy souhrnné tresty i za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [ad a)] a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [ad b)].
61. Senát č. 6 usuzuje, že v posuzované věci se nelze omezit pouze na zrušení všech obsahově navazujících rozhodnutí (jež zrušením dovoláním napadeného rozsudku, resp. jeho specifikované části, pozbyla podkladu) vydaných ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013, tedy příslušných rozhodnutí vydaných v tzv. vykonávacím řízení, nýbrž že je nezbytné zrušit i taková navazující rozhodnutí vydaná v jiných řízeních vedených proti témuž obviněnému, ohledně něhož ke kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu došlo, pokud jejich výroková část (případně některá její složka) vychází z výroku zrušeného.
62. Výrok o trestu souhrnném je jedním z případů, kterého se bezprostřední návaznost v uvažovaném smyslu týká. Tato forma trestu představuje právní následek trestní odpovědnosti pachatele za veškeré sbíhající se trestné činy, tj. nejen za trestný čin, příp. trestné činy, jejichž spácháním byl tento shledán vinným v jiném (pozdějším), samostatně vedeném trestním řízení, nýbrž i za trestný čin, příp. trestné činy, jimiž byl pravomocně uznán vinným předchozím (v případě posuzovaném dovoláním napadeným) rozhodnutím. Pokud je toto předchozí rozhodnutí ve výroku o vině zrušeno, logicky dochází u souhrnného trestu k přetržení nezbytné vazby dané existencí trestného činu a k němu se upínajícímu trestu, jakožto právního následku trestní odpovědnosti jeho pachatele. Pouze ve vztahu k veškerým sbíhajícím se trestným činům totiž byla zvažována otázka jeho přiměřenosti. Konkrétní výměra trestu souhrnného byla soudem zvolena i při zohlednění původního výroku o vině, vůči němuž bylo obviněným podáno dovolání, tj. při zvážení společenské závažnosti nejen sbíhajícího se trestného činu později souzeného, nýbrž i trestného činu obsaženého v dřívějším odsuzujícím rozsudku.
63. Souhrnný trest, jakožto právní následek původně (byť nesprávně) zjištěné celkové trestní odpovědnosti pachatele, při zrušení části výroku o vině, k níž se vztahoval, nadále nemůže obstát, neboť v tomto směru se přiměřeně uplatňuje zásada nulla poena sine crimine. Na právních důsledcích založených souhrnným trestem nadále nelze trvat, tyto musí být bezodkladně zrušeny, neboť nelze vyloučit, že dalším výkonem trestu (např. nepodmíněného trestu odnětí svobody) by mohlo nastat nevratné poškození obviněného, např. v podobě výkonu trestu v délce, která převyšuje výměru trestní sankce stanovené za sbíhající se trestný čin, jenž zůstal kasačním rozhodnutím nedotčen (tj. za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným v jiném trestním řízení).
64. Normy trestního práva, resp. jejich aplikace projevující se v povinnosti obviněného podrobit se mu uložené trestní sankci (trestu či ochrannému opatření) zpravidla přinášejí zásah do základních práv jedince garantovaných na ústavní úrovni (např. práva osobní svobody podle čl. 8 Listiny, práva vlastnit majetek čl. 11 Listiny apod.), a proto již z tohoto zorného úhlu je třeba dbát toho, aby zásah orgánů státu do nich byl plně opodstatněný a nezbytný. V případě jakékoli kolize, která v tomto směru může nastat – a tu zakládá i výše uvedený rozpor s označenou základní zásadou trestního práva hmotného – je nezbytné postupovat takovým způsobem, aby negativní důsledky byly okamžitě odstraněny a nebezpečí jejich vzniku bylo eliminováno v co nejkratší době.
65. Ostatně, usuzováno v tomto duchu, k interpretaci a aplikaci podústavních norem musejí obecné soudy přistupovat tak, aby jejich řešení bylo konzistentní s požadavky vyplývajícími z norem vyšší právní síly. Právě reálně hrozící porušení základních práv obviněného, které je třeba spojovat se lpěním na výkonu trestu, jehož odůvodněnost a zákonnost je zpochybněna v případě kasace části výroku o vině, k níž se tento trest (souhrnný) vztahuje, vyžaduje, aby k interpretaci a následné aplikaci §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. bylo přistupováno tak, aby vzniku takového porušení bylo zamezeno.
66. Dané řešení umožňuje extenzivní výklad zákonné dikce [s]oučasně zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující…“ , podle něhož za toto další rozhodnutí bude považováno i rozhodnutí, jímž byl obviněnému uložen souhrnný trest, a to výlučně v tomto výroku.
67. Právě z těchto důvodů je třeba postupem podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušit i výroky o souhrnných trestech obsažené v navazujících odsuzujících rozsudcích, neboť je nezbytné jednak zamezit výkonu trestu, o jehož zákonnosti nadále nelze uvažovat, jednak co nejrychleji, cestou v úvahu přicházejících procesních postupů, stanovit právní následek trestní odpovědnosti obviněného odpovídající závažnosti souběžného (nadále de iure existujícího) trestného činu.
68. Toliko na okraj lze zmínit, že podobná situace může nastat v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 tr. zákoníku, pouze s tím rozdílem, že zvažované zrušení navazujícího rozsudku by se netýkalo toliko výroku o trestu, ale z povahy věci i výroku o vině, neboť jeho součástí by byly ty dílčí útoky pokračování v trestném činu, stran nichž by bylo kasačním rozhodnutím rozhodnuto.
69. Jak senát č. 6 zjistil, prezentovaný názor o nutnosti zrušení i navazujícího výroku o souhrnném trestu se již projevil v dalším rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně lze např. odkázat na usnesení ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 214/2017, v němž senát č. 7 již ve výrokové části explicitně vyjádřil, že vyjma dovoláním napadeného rozhodnutí „podle §265k odst. 2 tr. ř. ve věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015 zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 11 To 387/2016 ve výroku o uložení trestu“. V odůvodnění svého rozhodnutí pak poukázal na to, že „ [v]zhledem ke zrušení výroku o vině bylo nutno podle §265k odst. 2 tr. ř. rozhodnout také o zrušení navazujícího výroku o trestu, a to o trestu souhrnném, který byl obviněnému uložen ve věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015 rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 11 To 387/2016. Výrok o uložení souhrnného trestu, byť v jiné věci, má totiž podklad i v nyní zrušovaném výroku o vině (obdobně srovnej rozhodnutí č. 31/1989 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 4 Tz 30/2013). Tento zrušovací výrok se však netýká pravomocného výroku o vině obviněného v uvedené věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015 (kde byla i otázka viny přezkoumána odvolacím soudem). Nedochází ke zrušení celého rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 11 To 387/2016, nýbrž jen výroku o uložení trestu (včetně zrušovacího výroku učiněného podle §43 odst. 2 tr. zákoníku v rámci ukládání souhrnného trestu).“
70. Z uvedené citace je zřejmé, že i senát č. 7 zastává názor, že navazujícími rozhodnutími ve smyslu zákonného znaku §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. nejsou míněna pouze rozhodnutí vydaná v řízení vedeném pod stejnou sp. zn., pod nímž bylo vydáno kasací rušené rozhodnutí.
71. Stejný poznatek lze učinit i stran jím odkazovaného rozhodnutí vydaného senátem č. 4 pod sp. zn. 4 Tz 30/2013. V rozsudku ze dne 30. 7. 2013 vydaném na podkladě stížnosti pro porušení zákona vyjádřil Nejvyšší soud názor, podle něhož „jestliže soud povolí obnovu řízení ve výroku o vině, musí vždy zrušit současně s výrokem o vině i výrok o trestu. Jde-li tu o trest, který byl jako souhrnný uložen v jiné trestní věci, týká se povinnost zrušit výrok o trestu tohoto trestu souhrnného (srov. rozh. č. 31/1989 Sb. rozh. tr.)“
72 . Senát č. 4 se ve svém rozsudku plně přidržel právního názoru vysloveného rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 10. 1988, sp. zn. 4 Tz 35/88, publikovaného pod č. 31/1989 Sb. rozh. tr., podle jehož právní věty: „Jestliže soud povolí obnovu řízení a zruší výrok o vině, musí vždy podle §284 odst. 1 tr. ř. zrušit i výrok o trestu, který má ve výroku o vině svůj podklad, a to i tehdy, jde-li o trest, který byl jako souhrnný uložen v jiné trestní věci. Není přitom rozhodné, kterým soudem byl souhrnný trest uložen“,
73. Senát č. 6 musí však konstatovat, že přístup k výkladu a aplikaci ustanovení §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. není v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jednotný.
74. Dokladem tohoto tvrzení je usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 Tdo 682/2017, v níž senát č. 5 ve věci obviněného L. T., jež je z pohledu řešené problematiky typově shodná s věcí rozhodnutou senátem č. 7 (bod 68. a 69.), rozhodl způsobem odlišným. Přestože v době jeho rozhodování o dovolání obviněného již trest tomuto uložený rozhodnutími, která byla jeho mimořádným opravným prostředkem napadena (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 9 To 386/2016, jako rozsudek soudu odvolacího navazující na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 6. 2016), neexistoval de iure, neboť byl zrušen v důsledku uložení souhrnného trestu za sbíhající se trestný čin rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2016, sp. zn. 2 T 46/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 8 To 43/2017, senát č. 5 se ve svém kasačním usnesení omezil pouze na zrušení navazujících rozhodnutí vydaných v jím posuzované věci, tj. aniž by přistoupil rovněž ke zrušení výroku o trestu souhrnném.
75. Tento závěr plyne nejen z výrokové části jeho usnesení, nýbrž i z jeho odůvodnění, v němž je uvedeno (bod 35.): „Nejvyšší soud tedy uznal v důvodné části výhrady uvedené v dovolání obviněného L. T. a pod bodem I. výroku tohoto usnesení zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu příslušné výroky rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 9 To 386/2016, kterými byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 3 T 85/2013, ve výroku o vině pod bodem II), jakož i další obsahově navazující části rozsudku soudu druhého stupně, tedy především výrok o úhrnném trestu uložený obviněnému L. T. za sbíhající se trestnou činnost. Dále Nejvyšší soud ohledně tohoto obviněného zrušil i výrok o vině pod bodem II) z rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným zločinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 tr. zákoníku, a celý výrok o trestu. Podle §265k odst. 2 tr. řádu dovolací soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl , tedy pouze proti obviněnému L. T. v té části, která byla dosud popsaná pod bodem II) výroku rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku o trestu“.
76. Odlišnost náhledu senátu č. 5 na řešenou problematiku je potvrzována i rozhodnutím, které bylo v souvislosti s projednáváním dalšího dovolání téhož obviněného vydáno dne 24. 8. 2017 pod sp. zn. 5 Tdo 1039/2017, v němž je názor o nutnosti vztažení §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. pouze k rozhodnutím vydaným v téže trestní věci zcela jednoznačně a nepochybně vyjádřen. Dokladem tohoto tvrzení je následující citace příslušné části odůvodnění rozhodnutí: „Jak bylo navíc zjištěno ze spisového materiálu, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 Tdo 682/2017, byly podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušeny příslušné výroky v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 9 To 386/2016, kterými tento soud rozhodl jako soud odvolací o odvoláních proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 3 T 85/2013. Právě ve vztahu k těmto odsuzujícím rozhodnutím však byl obviněnému L. T. uložen podle §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest v nyní projednávané trestní věci, přičemž momentálně vykonává takto uložený trest odnětí svobody v trvání 3 a 1/2 roku. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výrok o uložení souhrnného trestu v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 2 T 46/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 8 To 43/2017, nelze považovat za rozhodnutí obsahově navazující na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 3 T 85/2013, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 9 To 386/2016, které byly důvodem ukládání souhrnného trestu v nyní posuzované trestní věci a k jejichž zrušení došlo právě usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 Tdo 682/2017. Rozhodnutími obsahově navazujícími na zrušené rozhodnutí ve smyslu §265k odst. 2 tr. řádu jsou totiž jen ta rozhodnutí, která byla učiněna v téže trestní věci a časově následují po zrušeném (základním, resp. podkladovém) rozhodnutí nebo jeho části, bez nichž nemohou samostatně obstát, přičemž není rozhodné, zda v době zrušení bylo takové obsahově navazující rozhodnutí vykonáno či nikoli (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3263). Nejvyšší soud tedy není v rámci řízení o dovolání oprávněn rušit rozhodnutí učiněná v jiné trestní věci, která nejsou předmětem jeho přezkumu na podkladě podaného dovolání.“
77. Vědomost existence citovaných rozhodnutí senátu č. 5 brání tomu, aby senát č. 6, jemuž podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu přísluší o dovolání obviněných A. J. a P. Š. rozhodnout, ve věci vydal rozhodnutí, které by odráželo jím zastávaný právní názor stran interpretace a aplikace §265k odst. 2 věta druhá tr. ř., tedy aby ve věci obviněného P. Š. rozhodl způsobem obdobným tomu, jak rozhodl ve věci obviněného pod sp. zn. 7 Tdo 214/2017 senát č. 7.
78. Podle shodného názoru členů senátu č. 6 se zjištěná nejednotnost výkladu a aplikace výše citovaného procesního ustanovení týká okolnosti tak podstatné, že zakládá zákonnou podmínku pro předložení věci k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia. Senát rozhodující ve věci se totiž jednomyslně shodl na tom, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam ve smyslu dikce §20 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
79. Z důvodů, které jsou vyloženy zejména v bodech 57. až 74, proto senát č. 6, poté, co sám pod původní sp. zn. 6 Tdo 1641/2017 rozhodl usnesením ze dne 11. 1. 2018 o dovoláních spoluobviněných Z. A. a V. R., usnesením vydaným pod sp. zn. 6 Tdo 51/2008 rozhodl podle §20 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci obviněných A. J. a P. Š. velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
80. Senát č. 6 tímto způsobem rozhodl o dovoláních obviněných A. J. a P. Š. v neveřejném zasedání, neboť jím přijaté řešení neodůvodnilo nutnost toho, aby o věci rozhodl ve veřejném zasedání.
D) K další související procesní otázce
81. V souvislosti s rozhodováním velkého senátu o podstatě předložené sporné otázky se jeví vhodným, aby ten, pokud se ztotožní s vlastními důvody pro předložení věci a právním názorem zastávaným senátem č. 6, zaujal stanovisko i k navazující otázce o přípustnosti či nepřípustnosti aplikace §265 l odst. 4 tr. ř., jejíž řešení ostatně (pokud nenastane změna stran výkonu trestu odnětí svobody obviněným P. Š.) přichází v souvislosti s jeho rozhodováním v úvahu. Jen pro úplnost se dodává, že ve výše označené věci (sp. zn. 7 Tdo 214/2017) dále nastíněná problematika řešena nebyla, neboť důvod k takovému postupu v důsledku trestu obviněnému uloženému (trest odnětí svobody nespojený s jeho bezprostředním výkonem) nevyvstal. Vyložením rovněž této otázky lze předejít případné následné názorové nejednotě stran jejího řešení. Nelze totiž vyloučit, že při jejím řešení by se mohly vyskytnout odlišné názory na to, jak ohledně ní postupovat.
82. Na straně jedné si lze představit, že se – při zdůraznění jazykové (gramaticko-sémantické) metody výkladu – uplatní názor, že ze stejného důvodu, tedy opět v zájmu ochrany základních práv obviněného, je třeba při aplikaci §265 l odst. 4 tr. ř. postupovat zcela opačně než při interpretaci a aplikaci §265k odst. 2 věta druhá tř. ř., tj. že v tomto případě je naopak třeba upřednostnit výklad doslovný, příp. zužující (interpretaci restriktivní).
83. Interpretace citované ustanovení stanovícího, že [v]vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě , za užití jazykového výkladu (doslovného, příp. zužujícího) týkajícího se znaku „původním rozsudkem“ povede k závěru, že obligatorní postup spočívající v povinnosti dovolacího soudu rozhodovat o vazbě obviněného se vztahuje jen a pouze na případy, kdy svým rozhodnutím zruší rozsudek, jehož trest obviněný v době jeho rozhodování vykonává (trest samostatný nebo trest úhrnný).
84. Protože v případě, který se předkládá k posouzení, o takovou situaci nejde, neboť trest uložený obviněnému původním rozsudkem [trest uložený pouze za zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, všechny ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] de iure neexistuje a obviněný ho v době rozhodování dovolacího soudu nevykonává, mohl by tento způsob výkladu §265 l odst. 4 tr. ř. vést k závěru, že dovolací soud k aplikaci citovaného ustanovení vůbec nemůže přistoupit.
85. Výsledkem této interpretace může být závěr, že navzdory skutečnosti, že souhrnný trest je vnímán jako právní následek celkové trestní odpovědnosti obviněného ve výše vyloženém smyslu, ustanovení §265 l odst. 4 tr. ř. na tuto situaci nedopadá. Případné rozhodování o vazbě obviněného by tak podle tohoto úsudku bylo logicky možné opřít pouze o jeho analogickou aplikaci, která by však musela být prohlášena za zapovězenou analogii malam partem (v neprospěch obviněného). To proto, že důsledkem by bylo vedení řízení směřující k objasňování otázek omezení osobní svobody obviněného, jež by nemělo podklad v zákonné úpravě. Bylo-li by pak o vazbě obviněného pozitivně rozhodnuto, došlo by k omezení jeho osobní svobody nikoli zákonným postupem.
86. Konečným závěrem plynoucím z těchto úvah by bylo zjištění, že na tomto základě realizovaná aplikace §265 l odst. 4 tr. ř. by zakládala porušení základního práva obviněného s tím, že východisko z této procesní situace (stran možnosti rozhodování dovolacího soudu o vazbě obviněného v takových případech) by bylo shledáváno v podobě legislativní aktivity tuto situaci nově řešící.
87. Na straně druhé si lze představit i výsledek zcela opačný, k němuž lze dospět na podkladě výkladu teleologického , podpořeného i poukazem na nutnost realizace principu rovnosti.
88. Při akcentování potřeby vyjít při interpretaci §265 l odst. 4 tr. ř. z postižení smyslu , resp. cíle právní úpravy je totiž možno dojít k závěru, že citované ustanovení lze vztáhnout i na situaci diskutovanou. Obsah zmiňovaného ustanovení nepochybně v širším záběru směřuje též k naplnění ochranné funkce trestního práva, neboť její cíl, tj. ochrana společnosti před pácháním trestných činů se promítá již ve formulaci vazebních důvodů [zde jmenovitě §67 písm. c) tr. ř.], jejichž existence má být předmětem obligatorního přezkoumání v případě citovaným ustanovením upraveným. Zákonná úprava v označeném ustanovení obsažená nepochybně směřuje i k tomu, aby byly vytvořeny procesní podmínky pro další (v souladu se zásadou rychlosti vedené) řízení vůči obviněnému před orgánem činným v trestním řízení, jemuž je věc vracena k novému projednání a rozhodnutí. Zajištění tohoto cíle může být mařeno přístupem obviněného, čemuž lze zabránit aplikací dalšího vazebního důvodu, který je primárně určen k zabezpečení účasti obviněného na procesních úkonech trestního řízení [§67 písm. a) tr. ř.]. I prosazení tohoto cíle může odůvodňovat závěr o jeho aplikovatelnosti v nastíněné situaci.
89. Již z hlediska těchto dvou aspektů se proto může jevit potřebným přistoupit k interpretaci §265 l odst. 4 tr. ř. na podkladě teleologického výkladu.
90. Navíc lze argumentovat i tím, že důsledky plynoucí z jazykového výkladu (body 81. až 85.) jsou způsobilé založit neodůvodněnou nerovnost mezi obviněnými. Tato by se projevila např. u obviněného, který byl pravomocně odsouzen pro reálný souběh trestných činů (z nichž by byl na podkladě dovolání Nejvyšším soudem zrušen jen jeden, či několik z nich) ve společném řízení k úhrnnému trestu, vůči obviněnému, k němuž by se (při uložení trestu souhrnného) ke stejným výsledkům dospělo na základě samostatně vedených řízení. Zatímco v případě prvého z nich by obligatorně nastupovalo rozhodování dovolacího soudu o jeho vazbě, v případě druhého (odsouzeného k trestu souhrnnému, který by v době rozhodování dovolacího soudu vykonával) by k takovému postupu nemohlo dojít. Obdobně by se taková nerovnost projevovala mezi obviněným, ohledně něhož by v důsledku kasačního rozhodnutí byl zrušen celý existující výrok o trestu (trest samostatný či úhrnný), a obviněným odsouzeným trestu souhrnnému. Navíc je zřetelný rozdíl i v tom, že o vazbě by byl dovolací soud povinen rozhodovat u obviněného, u něhož by (v závislosti na jeho rozhodnutí) mohlo dojít ke zpochybnění nutnosti reakce státu v podobě ukládání trestní sankce v celém rozsahu (v důsledku zrušení celého výroku o vině), oproti obviněnému, u něhož k takovému zpochybnění došlo jen částečně (nedotčen zůstává výrok o vině obsažený v rozsudku, jímž byl ukládán trest souhrnný), tedy takového, u kterého by se vlastní důvody omezení jeho osobní svobody vazbou mohly projevovat výraznější měrou [např. reálně existující obava, že uprchne, aby se vyhnul hrozícímu trestu, jež je nepochybně výraznější u pachatele, o jehož vině již bylo pravomocně rozhodnuto (nezrušená část obsažená v rozsudku, jímž byl uložen souhrnný trest), než u obviněného, o jehož vině se teprve rozhoduje].
91. V úvahu proto přichází i užití dalších metod výkladu. Za využití metody logického výkladu (resp. argumentu obsahujícího axiologické elementy) lze dozajista argumentovat i tak, že je-li odůvodněno (a zákonem uloženo) rozhodovat o vazbě obviněného ve vztahu k jednomu řízení (vedenému následně u orgánu, jemuž věc byla Nejvyšším soudem přikázána), tím spíše ( argumentum a fortiori , v jeho podobě a minori ad maius ) je tomu tak i v případě, kdy důsledkem kasačního rozhodnutí je „znovuotevření“ několika řízení (tj. řízení u orgánu, jemuž je věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, a řízení u dalšího orgánu, jež je věcně vymezeno potřebou stanovení právního následku trestní odpovědnosti za nezrušenou část viny).
92. Úkolem senátu č. 6 není, aby ve vztahu k jeho podnětu (bod 80.) detailněji řešil nastíněnou problematiku, neboť účelem obsahu výše zmíněných pasáží (body 81. až 89.) bylo toliko vyložit, proč uvedený podnět vznesl.
E) K podnětu obviněného A. J.
93. Jak již zmíněno výše (bod 6.), obviněný A. J. učinil součástí svého dovolání (v podání ze dne 17. 2. 2017) podnět, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání rozhodl podle §265o tr. ř. o odložení výkonu trestu „dle napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011…“ a ač v rámci odůvodnění svého podnětu zmínil i další rozhodnutí, která soudy stran jeho osoby vydaly, setrval (bod 9. podnětu) na výše uvedené žádosti, tj. „aby předseda senátu dovolacího soudu výkon trestu dle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011 odložil“ .
94. Jak bylo dovolacím soudem zjištěno z vyžádaných zpráv, obviněný v současné době žádný trest odnětí svobody nevykonává, neboť z výkonu takového druhu trestu byl podmíněně propuštěn dne 24. 8. 2017.
95. Podle §265o odst. 1 tr. ř. „ [p]řed rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání“.
96. Přerušení či odklad se může týkat pouze výroků, jež jsou obsaženy v rozhodnutí napadeném dovoláním, a to za podmínky, že v době rozhodování takové rozhodnutí, resp. výroky v něm obsažené nadále existují a je možno je vykonat.
97. Podnět obviněného formálně směřuje vůči jinému rozhodnutí. I za situace, že by se vyšlo z vlastního obsahu podání zpracovaného obhájcem obviněného, konkrétně jeho bodu 5, v němž je zmiňován trest odnětí svobody v trvání šesti roků, tj. ve výměře uložené dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je třeba vzít v úvahu, že z tohoto trestu byl obviněný podmíněně propuštěn, takže reálně nehrozí, že by výkon – jehož odkladu se domáhá – byl nařízen. Proto není důvod rozhodovat o odkladu takového trestu.
98. Je třeba zdůraznit, že obviněný v označeném podání nevznesl podnět k odkladu výkonu rozhodnutí jako celku, tj. v části týkající se dalších výroků. Předseda senátu při uvážení námitek v dovolání obsažených neshledal důvodu k tomu, aby ve vztahu ke zbylé části, tj. výrokům o náhradě škody, postupoval způsobem upraveným v §265o odst. 1 tr. ř. Při posouzení věci sice dovolací soud dospěl k tomu, že otázka viny dovolatele je zpochybněna, avšak toliko v otázce správnosti právní kvalifikace skutku, k němuž se výrok o náhradě škody upíná bez toho, že by došlo k vlastnímu zpochybnění jeho spoluodpovědnosti za vznik škody. Samotná podstata, od níž se odvíjí zjištěná odpovědnost za její vznik a tudíž i soudem vyslovená povinnost obviněného k její úhradě v podobě adhezního výroku zpochybněna není. Není proto důvod k tomu, aby bylo o odkladu výkonu tohoto rozhodnutí rozhodováno. Obdobné platí i ve vztahu k obviněnému P. Š.
99. Pokud jde o výrok o trestu u obviněného P. Š., ten v současnosti nevykonává trest odnětí svobody uložený mu dovoláním napadeným rozsudkem, takže již z toho důvodu nebylo možno rozhodovat o odkladu, resp. v jeho případě přerušen, výkonu tohoto trestu.
100. Zbývá dodat, že z uvedených důvodů předseda senátu podnětu obviněného nevyhověl, a to aniž by o něm negativním způsobem rozhodl zvláštním usnesením. Shledal dostačujícím, aby své stanovisko k němu vyložil v odůvodnění rozhodnutí, jímž senát rozhodl o jeho mimořádném opravném prostředku (k dostatečnosti takového řešení srov. např. usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14, v němž Ústavní soud ve vztahu k naložení s takovým podnětem Nejvyšším soudem uvedl, že se nejedná „o návrh, o němž by byl povinen rozhodnout, … , pročež je zcela dostačující, jsou-li jeho úvahy k této žádosti (podnětu)… zachyceny v odůvodnění jeho usnesení “ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu