ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.522.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 522/2019-581
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 12 To 347/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 55/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 T 55/2018, byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
„v úmyslu se neoprávněně obohatit zneužil momentálního rozpoložení, vysokého věku a tísně R. M., narozené XY, kterou pociťovala v souvislosti s úmrtím bratra F. M., zemřelého dne XY, a tuto nechal dne 18. 11. 2016 na obecním úřadě XY na adrese XY, XY, okres Kolín, podepsat kupní smlouvu č. XY o prodeji jejího spoluvlastnického podílu o velikosti ideální poloviny nemovitostí, a to st. XY o výměře 1234 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba XY čp. XY, rodinný dům, pozemku parcelní číslo XY o výměře 745 m 2 , zahrada; zapsaných v současné době u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví XY pro obec XY katastrální území XY, za částku ve výši 500 000 Kč jeho osobě a dále kupní smlouvu č. XY o prodeji jejího spoluvlastnického podílu o velikosti ideální poloviny nemovitostí, a to parcelní číslo XY o výměře 9400 m 2 , orná půda; parcelní číslo XY o výměře 2619 m 2 , orná půda; parcelní číslo XY o výměře 386 m 2 , vodní plocha, koryto toku umělé; parcelní číslo XY o výměře 8636 m 2 , orná půda; parcelní číslo XY o výměře 1333 m 2 , orná půda; parcelní číslo XY o výměře 746 m 2 , orná půda; parcelní číslo XY o výměře 3463 m2, orná půda; parcelní číslo XY o výměře 1290 m 2 , orná půda; parcelní číslo XY o výměře 9051 m 2 , orná půda; parcelní číslo XY o výměře 23 m 2 , vodní plocha, koryto vodního toku umělé; parcelní číslo XY o výměře 4930 m 2 , orná půda; parcelní číslo XY o výměře 1230 m 2 , orná půda; parcelní číslo XY o výměře 1108 m 2 , orná půda; parcelní číslo XY o výměře 3291 m 2 , orná půda; parcelní číslo XY o výměře 1208 m 2 , orná půda; zapsaných v současné době u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví XY pro obec XY a katastrální území XY, za částku ve výši 500 000 Kč jeho osobě, přičemž v kupních smlouvách bylo v čl. III. nepravdivě uvedeno, že kupující zaplatil prodávající polovinu kupní ceny den před podpisem a druhou polovinu v den podpisu smluv, ale ve skutečnosti neuhradil z kupní ceny ničeho, přičemž od počátku jednal s plným vědomím toho, že si poškozená vzhledem ke své tísni a rozpoložení není vědoma toho, co podepisuje a předmětné nemovitosti v jejím vlastnictví neměla v tu chvíli v úmyslu na jiného převést, kdy na základě výše uvedených kupních smluv a bez jakéhokoliv finančního plnění se dne 2. 1. 2017, s právními účinky ke dni 18. 11. 2016, stal vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné poloviny uvedených nemovitostí, čímž poškozené R. M., narozené XY, způsobil celkovou škodu ve výši 1 250 920 Kč, která odpovídá u předmětných nemovitostí ceně obvyklé v čase a místě.“
2. Za uvedené trestné činy byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu, stanovenou podle §82 odst. 1 tr. zákoníku v trvání třiceti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená R. M. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 12 To 347/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že napadené usnesení ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadá ve výrocích o vině a o trestu a nesměřuje ho do výroku, kterým byla poškozená odkázána se svým nárokem do občanskoprávního řízení.
6. Řízení bylo podle něj zahájeno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. S poškozenou totiž uzavřel listinu podléhající režimu občanského práva, přičemž jejím obsahem bylo mimo jiné ujednání o tom, že kupuje v ní uvedené nemovitosti a zavazuje se za ně uhradit sjednanou kupní cenu. Poškozená svým podpisem potvrdila přijetí kupní ceny. Pokud by dovolatel svému závazku nedostál, mohla se poškozená domáhat například odstoupení od smlouvy podle předpisů občanského práva. Poškozená toto učinila. Trestní oznámení na dovolatele bylo podáno za velmi podivných okolností právním zástupcem poškozené téměř dva měsíce poté, kdy byla na dovolatele podána civilní žaloba. Je proto zřejmě, že na danou věc postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Soudy se však tímto vůbec nezabývaly.
7. Dále namítl existenci simulovaného právního jednání a v důsledku toho užití nesprávné skutkové podstaty. Podle obviněného bylo mimo jiné zjištěno, že poškozená mu chtěla nejprve předmětné nemovitosti darovat, nikoliv prodat. Soudy však s tímto zjištěním nepracovaly a nezabývaly se možností aplikace jiné skutkové podstaty, než §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Pokud mezi obviněným a poškozenou existovala vůle převést vlastnické právo k polovině předmětných nemovitostí na dovolatele, měly se také soudy zabývat také tím, co bylo vlastně zvolením druhu smluv (kupní smlouvy) primárně sledováno. Jinými slovy, co mohlo být úmyslem nejen dovolatele, ale i poškozené. V té souvislosti popsal daňové povinnosti v případě převodu vlastnického práva koupí a v případě převodu darováním, přičemž presentoval, že uzavření kupních smluv tak pro něho znamenalo snížení daňové povinnosti o 150 000 Kč. Pokud bylo v řízení zjištěno, že poškozená chtěla podíl na movitostech dovolateli nejprve darovat a následně uzavřela dvakrát kupní smlouvu, je třeba se zabývat otázkou, co bylo vlastně úmyslem dovolatele a poškozené. Pokud by byly uzavřené smlouvy posouzeny jako darovací, nemohl by se dovolatel dopustit podvodu tím, že by neuhradil poškozené kupní cenu. Tím se však předešlé soudy podrobněji nezabývaly. Chtěl-li by dovolatel poškozené „podstrčit k podpisu“ smlouvy, kterými by chtěl nabýt vlastnické právo, neměl by důvod si celou věc komplikovat kupními smlouvami a mohl dát poškozené k podpisu smlouvy darovací. Pokud by soudy s touto teorií více pracovaly, mohly dojít k závěru, že nešlo o trestný čin podvodu, ale že mohlo jít o jiný trestný čin. Aplikovaná skutková podstata tak postrádá odpovídající skutkový základ.
8. Dále obviněný vyjádřil námitky týkající se subjektivní stránky. Připomněl, že podle závěru soudu prvního stupně se dopustil trestného činu podvodu v přímém úmyslu. Odvolací soud přesto, že jeho odvolání zamítl, konstatoval, že má za to, že se jednalo spíše o úmysl nepřímý. Dovolatel poukázal na rozhodnutí sp. zn. „8 Tz 122/68“, podle kterého při zjišťování subjektivní stránky trestného činu není možné dojít k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku a sp. zn. „5 Tdo 761/2014“, podle kterého existují-li pochybnosti o míře a formě zavinění, je třeba postupovat ve prospěch pachatele. Pokud měl odvolací soud pochybnosti o formě úmyslu, tak měl provést ohledně něj další dokazování či rozsudek soudu prvního stupně zrušit a tomuto soudu uložit, aby se formou úmyslu zabýval. Alternativní vyjádření formy zavinění je v rozporu s hmotným právem, zakládá právní nejistotu dovolatele a je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, přičemž tato otázka je zásadní pro ukládání trestu. Je třeba uvést, že rozdíl mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí je bez dalšího podrobného zkoumání často nerozeznatelný. Dovolatel uvedl, že tak mohl jednat ve vědomé nedbalosti, která je dostačující pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu, avšak poté, když je základní skutková podstata z hlediska zavinění naplněna úmyslně. To však zjišťováno nebylo a je důvodné se domnívat, že nebylo možné §209 tr. zákoníku vůbec aplikovat. V daných souvislostech poznamenal, že jako automechanik vůbec nemusel domyslet, že by úmrtí bratra poškozené mohlo zapříčinit vadu právního jednání poškozené. Jako neprávník mohl tušit, že není v pořádku z morálního a etického hlediska zcela v pořádku žádat převod majetku tři dny po úmrtí blízkého člena rodiny, avšak z hlediska práva nemohl vědět, že může tento stav ovlivnit schopnost poškozené právně jednat a zejména pak vědět, že to vůbec lze. Naopak měl za to, že pokud předloží dospělé osobě (ač v pokročilém věku) listinu k podpisu, který je navíc úředně ověřen, je vše v pořádku. I kdyby však měl právní povědomí o tom, že duševní stav poškozené může její vůli ovlivnit do této míry, že by byla postižena kvalita jejího právního jednání, pak by podle něj byl naplněn pouze §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za této situace by nebyl naplněn z hlediska subjektivní stránky úmysl a nemohlo by se jednat o trestný čin podvodu. Připomněl ještě, že zjišťoval za pomoci znalce cenu poloviny nemovitostí. Je pak z hlediska zavinění otázkou, proč by tak činil, kdyby chtěl poškozenou podvést.
9. V poslední části odůvodnění dovolání z hlediska hodnocení důkazů uvedl, že u předání peněz byl pouze on, poškozená a ve druhém případě jeho syn, který předání peněz potvrdil. S ohledem na zásadu in dubio pro reo má za to, že soud nemohl dovodit, že kupní cenu neuhradil a tím poškozenou podvedl. Pokud poškozená podle znalců trpěla v době podpisu smluv mentální retardací blížící se stupni debility, je pozoruhodné, že oba soudy uvěřily jejímu tvrzení o tom, že žádné peníze nedostala. Pokud tedy postupovaly tak, že byla způsobilá podat svědeckou výpověď, přičemž si celý průběh aktu uzavření smluv pamatovala a současně nebyla schopná pochopit následky uzavření smluv, pak má za to, že postupovaly nesprávně. Pokud byl předání peněz přítomen pouze dovolatel a poškozená, je otázka předání či nepředání peněz pochybností svědčící ve prospěch dovolatele, zvláště za situace, kdy poškozená převzetí peněz potvrdila ověřeným podpisem.
10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 12 To 347/2018 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 T 55/2018 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě dovolatele podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby. Souhlasil s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
11. K datu rozhodnutí neměl dovolací soud k dispozici vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 12 To 347/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
18. V posuzované věci však část námitek uplatněných v podaném dovolání směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný jimi totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy (zejména stran svědecké výpovědi poškozené), přičemž presentuje jiná důkazní a skutková hodnocení, čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a rovněž v návaznosti na to pak dospívá k závěru o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To platí i pro námitku obviněného, že soudy aplikovaly nesprávnou skutkovou podstatu trestného činu, neboť se v jeho případě jednalo o simulované právní jednání. I tato námitka totiž pomíjí skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů a vychází z vlastních skutkových tvrzení obviněného. Navíc jsou jednotlivá tvrzení obviněného uplatněná v průběhu řízení sama o sobě v rozporu. Na jedné straně tvrdil, že poškozené kupní cenu uhradil, že jí předal peníze v hotovosti ve třech částkách, tj. 250 000 Kč v den „před tím, než byli na ověření podpisů v XY“, 250 000 Kč „těsně předtím, než jeli do XY ověřit podpisy“ a 500 000 Kč „druhý den“. Následně ve zjevném rozporu s uvedeným naopak rozvinul argumentaci, že se ve skutečnosti mělo jednat o darování, jehož pojmovým znakem je bezúplatnost.
19. Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v této části ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
20. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
21. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
22. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozené R. M. jako přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného nepřímými důkazy (zejména znaleckým posudkem o duševním stavu poškozené), nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
23. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
24. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
25. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a rovněž z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
26. V návaznosti na to možno obecně konstatovat, že pokud by dovolatel vznesl pouze námitky výše uvedené, muselo by být jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve svém dovolání však presentoval také argumentaci pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
27. Obviněný konkrétně namítl, že soud druhého stupně (na rozdíl od soudu nalézacího) měl za to, že obviněný mohl jednat spíše v úmyslu nepřímém. Podle něj je rozdíl mezi úmyslem nepřímým a nedbalostí vědomou často bez dalšího zkoumání nerozeznatelný a on mohl jednat i ve vědomé nedbalosti.
28. Nejprve je vhodné připomenout, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (§15 odst. 1 tr. zákoníku).
29. Je skutečností, že soud prvního stupně shledal v jednání obviněného úmysl přímý a soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný mohl jednat spíše v úmyslu nepřímém. Nehledě na fakt, že odvolací soud tento závěr neformuloval kategoricky, je třeba zdůraznit, že stejně jako soud prvního stupně neměl žádnou pochybnost o úmyslném zavinění obviněného. Oba soudy se tedy v tomto podstatném závěru shodly, a nejedná se tudíž o situaci, kterou namítá obviněný. Stále se jedná o stejnou formu zavinění, tedy o úmysl podle §15 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud dovolatel se domáhá závěru o zavinění nedbalostním, pomíjí skutková zjištění, která učinily soudy nižších stupňů a která naznačený závěr nepřipouští a naopak vytváří dostatečný základ pro závěr o zavinění úmyslném.
30. Dále se Nejvyšší soud zabýval tvrzením dovolatele, že v jeho případě měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio.
31. Nejprve je na místě připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
32. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. To, že čin, který obviněný spáchal, má základ v civilním vztahu, neznamená, že by tím byla vyloučena aplikace trestního práva a věc by měla být řešena pouze v rovině civilního práva. V posuzovaném případě nebyly zjištěny okolnosti, v důsledku nichž by společenská škodlivost skutku obviněného nedosahovala ani škodlivosti nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících trestných činů podvodu. Zejména je ovšem zapotřebí zdůraznit, že zde šlo o zločin a nikoli o méně závažný trestný čin. Nelze přitom nezmínit vyšší konkrétní škodlivost činu, což bylo podmíněno zjištěnými okolnostmi, za nichž byl spáchán, mj. způsobením škody, která podstatně přesáhla spodní hranici škody značné.
33. Námitka o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio, tedy byla zjevně neopodstatněná.
34. Z těchto ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu