ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.313.2016:30
sp. zn. 7 As 313/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: R. B., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 12. 10. 2016, č. j. 61 A 2/2016 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Pardubic (dále jen „správní orgánu I. stupně“) ze dne
2. 9. 2015, č. j. OSA/P-781/15-D/30, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále též „zákon o provozu na pozemních komunikacích“),
kterého se měl dopustit tím, že dne 26. 4. 2015 v 17:21 hod., na silnici I/37 řídil osobní vozidlo
tov. zn. BMW, přičemž překročil nejvyšší dovolenou rychlost 90 km/h o 31 km/h (po odečtu
možné odchylky měření). Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 3.000 Kč
a paušální náhrada nákladů řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které zamítl
žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 11. 2015, č. j. KrÚ 74057/2015/ODSH/14 (dále též „napadené
rozhodnutí“).
II.
[3] Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou zamítl krajský
soud shora označeným rozsudkem. Krajský soud nepřisvědčil námitce poukazující na nesprávné
měření. Podle krajského soudu bylo měřeno kalibrovaným měřidlem RAMER 7CCD, přičemž
měření prováděl řádně proškolený policista nstržm. J. B. Jestliže měl žalobce pochybnosti o
kalibraci použitého měřícího zařízení, mohl v průběhu správního řízení rozporovat jeho
přesnost podle §11a zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, což
však neučinil. K námitce poukazující na nesprávně měření z důvodu změny pneumatik a tzv.
reflexe od svodidel krajský soud poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky
ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 As 101/2016 - 77, ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35 a ze dne
26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 71) a návod k obsluze k předmětnému měřícímu zařízení a
dovodil jejich nedůvodnost. Důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí nebylo ani
nesdělení jména oprávněné úřední osoby, která bude o odvolání rozhodovat, ani skutečnost, že
předmětný přestupek nebyl projednáván ve společném řízení s jiným přestupkem, který spáchal
stěžovatel. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
III.
[4] Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost. Poukazoval na nepřezkoumatelnost a neprávnost závěrů krajského soudu. Zejména
polemizoval s argumentací krajského soudu ve vztahu ke správnosti provedeného měření
rychlosti. Krajským soudem aplikované rozsudky ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 As 101/2016 - 77
a ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35, jsou podle stěžovatele nesprávné. Poukazoval
na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Dále namítal, že správní orgány dostatečně
nevypořádaly jeho důkazní návrh na provedení svědecké výpovědi policistů, kteří rychloměr
obsluhovali. Správní orgán mu měl rovněž sdělit informaci o tom, jaká úřední osoba bude
o odvolání rozhodovat. Pokud tak neučinil, mělo být rozhodnutí o odvolání zrušeno. Dalším
důvodem pro zrušení rozhodnutí o odvolání bylo to, že nyní projednávaný přestupek nebyl
projednán ve společném řízení s deliktem spáchaným stěžovatelem dne 6. 7. 2015. S ohledem
na tyto důvody stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu
řízení.
IV.
[5] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnil s rozsudkem
krajského soudu. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval i na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu. Nejvyšší správní soud se proto zabýval nejprve tímto stížním důvodem.
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS
84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle
níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle §54 odst. 2
s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 1 1. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí
soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění
a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok
na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není
zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě
a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např.
v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek
je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývají
důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním
a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As
11/2010 - 163 atd.). Nutno dodat, že povinností krajského soudu není vypořádat každé dílčí
tvrzení, pokud proti souhrnné argumentaci v žalobě postaví právní názor, v jehož konkurenci
žalobní námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud
v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže
obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže
proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43). Právě takový postup zvolil i krajský soud
(mj. ve vztahu k námitkám poukazujícím na nesprávné měření rychlosti, podrobněji viz dále).
[11] Stěžovatel dále poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Podle názoru
vysloveného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 5 As 126/2011 - 68, publikovaném pod č. 3014/2014 Sb. NSS. „v řízení o přestupku postupuje
správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném
pro rozhodnutí o přestupku.“ Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru
pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. V nyní posuzované věci
správní orgány dostály tomuto požadavku. Shromážděné důkazy vytvořily jasnou představu
o průběhu celého skutkového děje a bez důvodné pochybnosti z nich vyplýval přesvědčivý závěr
o tom, že se přestupek stal a že se jej dopustil právě stěžovatel (podpůrně srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56, ze dne 2. 5. 2013,
č. j. 3 As 9/2013 - 35 atp.). Ve správním spisu je založeno oznámení o přestupku sepsané
na místě při silniční kontrole, fotografie z měřícího zařízení a kopie ověřovacího listu
předmětného měřícího zařízení vystaveného Autorizovaným metrologickým střediskem. Nutno
v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 24. 10. 2013,
č. j. 5 As 110/2012 - 26, jakož i rozsudek ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011 - 54) dodat,
že by bylo přepjatým formalismem, aby pro účely každého jednotlivého správního řízení,
v němž je probírán výsledek kontrolní činnosti měřícího zařízení Policie České republiky,
byl ve spisovém materiálu obsažen vždy originál ověřovacího listu toho kterého měřícího
zařízení. Pro tyto účely zcela postačí, tak jak tomu bylo i v této věci, pokud je ve spise založena
prostá, či digitalizovaná kopie tohoto osvědčení. Ve vztahu ke správnému měření lze poukázat
i na to, že ve správním spisu se nachází osvědčení o tom, že nstržm. J. B. úspěšně absolvoval
proškolení pro užívání předmětného rychloměru (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze
dne 24. 10. 2013, č. j. 5 As 110/2012 - 26, ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011 - 54, ze dne 19. 6.
2015, č. j. 2 As 202/2014 - 50). Nelze přehlédnout ani to, že stěžovatel bezprostředně po
zastavení hlídkou Policie ČR nezpochybňoval ani překročení maximální dovolené rychlosti, ani
správnost provedeného měření.
[12] Stěžovatel dále brojil proti argumentaci krajského soudu stran měření rychlosti. Krajský
soud v rozsudku mj. uvedl, že „Rychlost vozidla žalobce byla řádně zjištěna provedeným měřením,
když měřeno bylo platně kalibrovaným měřidlem RAMER 7CCD, přičemž měření prováděl řádně proškolený
policista nstržm. J. B. Žalobce přitom nesporoval, že byl změřen, sporoval použitelnost výsledku měření jako
důkazního prostředku, a to poukazem na „rozkalibrování“ v důsledku údajné změny pneumatik,
o níž se domníval, že k ní došlo. Jestliže měl žalobce pochybnosti o kalibraci použitého měřícího zařízení, mohl
v průběhu správního řízení rozporovat jeho přesnost podle §11a zák. č. 505/1990 Sb., o metrologii.
To však žalobce neučinil. K otázce případného „rozkalibrování“ v důsledku výměny pneumatik, která v tomto
konkrétním případě ani nebyla prokázána, NSS v rozsudku ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 As 101/2016 - 77,
kdy stěžovatel namítal možné „rozkalibrování“ měřidla rovněž v důsledku výměny pneumatiky u měřícího
zařízení PolCalm PC2006 (…) vyslovil tento právní názor (bod 26): „K samotnému přezkumu návodu
k obsluze měřícího zařízení PolCam PC2006 zdejší soud nepřistoupil. Měřící zařízení bylo ověřeno
metrologickým ústavem v souladu se zákonem o metrologii. Proto platí, že měřící zařízení bylo schopné správně
změřit rychlost vozidla. Ověřovací list je přitom veřejnou listinou, u níž se presumuje správnost (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35). Nadto lze uvést, že by bylo proti
smyslu a účelu úpravy, kdyby metrologický ústav vydával ověření s platností na 1 rok i přesto, že na služebních
vozech Policie ČR jsou pneumatiky pravidelně měněny v závislosti na ročním období. Jak již bylo uvedeno výše
(rozsudky ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 As 39/2007 - 66, ze dne 21. 9. 2015, č. j. 1 As 79/2015 - 56),
je k prokázání viny z přestupku potřeba především ověřovací list vydaný metrologickým ústavem, osvědčení
zasahujících policistů pro užívání systému PolCam PC2 006 a záznam průběhu měření na datovém nosiči.
Vzhledem k tomu, že správní spis všechny tyto dokumenty obsahuje, nebylo nutné provádět další dokazování.“
Obdobný závěr ohledně kalibrace ve vztahu k výměně pneumatik byl vysloven v rozhodnutí NSS ze dne
2. 5. 2013, č. j. 3As 9/2013 - 35: „stěžovatel upozorňuje na nutnost shodných provozních podmínek (stejné
pneumatiky) v době kalibrace měřícího zařízení a v době samotného měření. Ani tyto námitky nepovažuje
Nejvyšší správní soud za důvodné. Městský soud správně dovodil, že právě pro případy, kdy by mohlo být
podobnými vlivy měření zkresleno, počítá se s odchylkou měřícího zařízení 3 %, která je na výsledek měření
aplikována.“ (Obdobný závěr je vyjádřen v rozsudku NSS ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 71).
Krajský soud ve shodě s uvedenými právními názory NSS činí ten dílčí závěr, že v důsledku případné změny
pneumatik služebního vozidla, v němž byl rychloměr zabudován, nemohlo dojít k chybnému výsledku měření,
neboť případný vliv změny pneumatik je kryt přípustnou odchylkou ± 3 km/h. Tedy uvedená žalobní námitka
o nepoužitelnosti výsledku měření v důsledku pravděpodobné změny pneumatik není důvodná. Obdobně pokud
žalobce tvrdil, že mohlo dojít ke zkreslení výsledku měření v důsledku reflexe způsobené svodidlem v pozadí,
má krajský soud jednak za to, že s ohledem na centrální umístění vozidla na fotografii z měření k takové reflexi
nedošlo, neboť vysílaný svazek paprsků byl soustředěn právě na vozidlo jako na největší předmět, a jednak,
i pokud by k nějakému zkreslení mělo dojít, pak se s ohledem na provedený důkaz při jednání soudu částí návodu
k obsluze použitého měřícího zařízení RAMER 7CCD jednalo o přípustnou odchylku do ± 3 km/h,
neboť v opačném případě by, jak prokázáno návodem k obsluze (bod 2.3 návodu: Řídící jednotka), došlo
k anulaci výsledku měření. Námitku žalobce o nepoužitelnosti výstupu z měření pro dopsaný text pod fotografií
považuje soud za nepřípadnou, neboť dopisován byl text upřesňující okolnosti měření (zjevně ručně dopsáno
označení osoby, která měření prováděla), avšak změřená rychlost je automaticky zobrazena v poli samotného
snímku. Nebyl proto žádný důvod provádět důkaz porovnáním s výstupy z měření v jiných věcech, přičemž právní
zástupce žalobce ani při jednání soudu na takovém důkazním návrhu netrval. Z uvedených důvodů vyhodnotil
krajský soud námitky žalobce vznesené do průkaznosti výsledku měření jako nedůvodné, naopak pořízený
výsledek měření považuje za důkaz dostatečně prokazující rychlost změřeného vozidla žalobce v místě spáchání
přestupku, tedy případné provádění výslechu zasahujících policistů v dané věci, čehož se v žalobě domáhal žalobce,
hodnotí jako nadbytečné. Ve vztahu ke zjištění hodnoty dosažené rychlosti vozidla lze uzavřít, že pokud správní
orgány v dané věci vycházely z výstupu měřícího zařízení, pak takto zjištěný skutkový stav věci je dostatečný
v souladu s ustanovením §3 správního řádu.“
[13] Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry krajského soudu plně ztotožňuje,
neboť mají plnou oporu v právní úpravě a v judikatuře zdejšího soudu, od které neshledal zdejší
soud důvod se odchýlit. Nad rámec krajským soudem citované judikatury lze ve vztahu k měření
po „změně pneumatik“ poukázat na rozsudek ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 As 210/2016 - 41,
k tzv. reflexi např. na rozsudek ze dne 24. 2. 2016, č. j. 6 As 50/2015 - 38. Nejvyšší správní soud
nepřehlédl ani aktuální rozsudek zdejšího soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 9 As 102/2016 - 50,
a jemu předcházející judikaturu. V nyní projednávaném případě se však jak rozhodnutí správních
orgánů, tak i rozsudek krajského soudu důkladně věnují správnosti provedeného měření
a námitky stěžovatele vypořádávají mj. s poukazem na konkrétní ustanovení návodu k obsluze
měřícího zařízení. Žalovaný převzal a rozvedl velmi podrobnou argumentaci správního orgánu
I. stupně, který se důkladně zabýval jak měřením rychlosti v dané věci, tak i důsledky
příp. chybného měření. Správně poukázal i na to, že stěžovatel zpochybňoval správnost měření
poukazem na návod k jinému zařízení, než bylo použito v dané věci. I krajský soud se podrobně
zabýval měřením rychlosti v dané věci. V rámci nařízeného jednání provedl důkaz mj. návodem
k předmětnému měřícímu zařízení, v rozsudku pak vypořádal všechny vznesené námitky, přičemž
je vypořádal s odkazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu.
[14] S ohledem na výše uvedené nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že bylo nutno
provést výslech zasahujících policistů. Správní spis poskytuje jednoznačnou oporu pro závěr,
že stěžovatel překročil maximálně dovolenou rychlost, přičemž správní orgán I. stupně řádně
odůvodnil, z jakého důvodu nebylo nutno provést výslech policistů. Jeho postup plně odpovídal
judikatuře Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 2. 2012, č. j. 2 As 102/2011 - 121, ze dne 28. 8. 2015, č. j. 2 As
43/2015 - 51, ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 - 108, ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Azs 26/2009
- 100, ze dne 2. 9. 2009, č. j. 2 Azs 26/2009 - 123 ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 84/2010 - 72,
či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 570/03, a ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 418/03, ze dne 23. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 359/05, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 714/13 atp.). Nutno dodat,
že ani v rámci odvolání stěžovatel nenamítal, že správní orgán pochybil, pokud nevyslechl
zasahující policisty, tyto námitky začal uplatňovat až v řízení před správními soudy. Pro nyní
projednávanou věc je zcela irelevantní (navíc nijak nedoložené) tvrzení stěžovatele,
že v Rakousku jsou rychloměry schvalovány s větší odchylkou měření. To stejné platí i pro další
obecné námitky stěžovatele, které nemají přímou relevanci k podstatě dané věci.
[15] K námitce stěžovatele, že mu nebyla sdělena informace o tom, jaká úřední osoba bude
o odvolání rozhodovat, odkazuje zdejší soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 10. 2016 č. j. 2 As 161/2016 - 52, v němž se mj. uvádí, že „Nejvyšší správní soud nepřistoupil
ani na stěžovatelovu argumentaci, že mu bylo znemožněno účinně se bránit tím, že mu nebyla sdělena oprávněná
úřední osoba. Stěžovatel podal blanketní odvolání, v němž zároveň požádal o toto sdělení. Správní orgán
mu však následně zaslal výzvu k odstranění vad odvolání ve lhůtě 5 dnů s tím, že jej poučil, že za situace,
nedoplní-li odvolání, bude toto postoupeno odvolacímu orgánu i bez doplněných náležitostí. Stěžovatel tak nemohl
zůstat překvapen rozhodnutím žalovaného, nedoplnil-li sám odvolání, k čemuž byl řádně vyzván. Skutečnost,
že mu správní orgán nesdělil oprávněnou úřední osobu, je sice pochybením, nemohlo však v stěžovateli vyvolat
očekávání, že o odvolání nebude rozhodnuto. Tvrzení, že by případně podjatá úřední osoba mohla zneužít
skutečnosti uvedené v doplnění odvolání, je nepodložená a neopodstatněná. Stěžovatel neuvádí, jakým způsobem
by tato osoba mohla jeho tvrzení zneužít, a jeho tvrzení tak zůstává v poloze pouhé spekulace. Nejvyšší správní
soud tak uzavírá, že rozhodnutí žalovaného nebylo překvapivé, a tato námitka proto není důvodná. Nejvyšší
správní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že nesdělení oprávněné úřední osoby k jeho žádosti představuje
pochybení takové intenzity, pro které by bylo nutné považovat rozhodnutí žalovaného za nezákonné.“ Judikatura
Nejvyššího správního soudu se tedy obdobnou situací již zabývala a zdejší soud neshledal důvod
se od ní odchýlit. To platí tím spíše v dané věci, kdy stěžovatel v kasační stížnosti ani netvrdil,
že by úřední osoba, která rozhodovala o odvolání, měla být z nějakého konkrétního důvodu
podjatá.
[16] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i v tom, že důvodem pro zrušení
žalobou napadeného rozhodnutí není ani to, že předmětný přestupek (spáchaný dne 26. 4. 2015)
nebyl projednán ve společném řízení s deliktem spáchaným dne 6. 7. 2015. Předně je třeba uvést,
že §57 odst. 1 zákona o přestupcích umožňuje vést společné řízení v případě, že se fyzická osoba
dopustila více přestupků. Z údajů uvedených stěžovatelem a z úřední evidence zdejšího soudu
vyplývá, že vůči stěžovateli bylo vedeno řízení ve smyslu §10 odst. 3 zákona o silničním provozu.
To bylo zahájeno z důvodu, že stěžovatelem označený řidič (cizí státní příslušník), se správními
orgány nekomunikoval a řízení vůči němu bylo podle záznamu ze dne 30. 10. 2015 (tj. v době,
kdy již správní orgán I. stupně vydal v nyní projednávané věci rozhodnutí) odloženo dle §66
odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Teprve následně činil správní orgán kroky vůči stěžovateli
jako provozovateli vozidla a až dne 18. 1. 2016 (tj. již v době, kdy bylo vydáno i odvolací
rozhodnutí v nyní projednávané věci) vydal rozhodnutí ve věci předmětného deliktu. Podpůrně
lze k tomu poukázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 - 40.
Dále je třeba uvést, že stěžovatel uvedenou námitku o nutnosti vést společné řízení uplatnil
až v rámci soudního řízení. V rámci správního řízení nenamítal, že by mělo být vedeno společné
řízení. Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu zastává v obdobných věcech názor,
že je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti sankčnímu rozhodnutí
správního orgánu na pozdější dobu, ale uplatnil je již v rámci správního řízení, nejpozději
pak v rámci odvolacího řízení. V opačném případě lze pochybovat i o neúčelovosti takových
tvrzení (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43,
ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115 atp.),
což plně platí i pro tuto věc. Jak vyplývá i z další judikatury Nejvyššího správního soudu
(srov. např. rozsudky ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As
215/2014 - 43, ze dne 25. 1. 2012, č. j. 1 As 148/2011 - 52, ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 Afs 103/2009
- 232, ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009 - 91 atp.), v každém případě je nutno nalézat
rozumnou rovnováhu, zohledňující jednak zásadu plné jurisdikce rozhodování správního soudu
na straně jedné, a zamezující zjevným obstrukcím ze strany daňového subjektu na straně druhé,
který si jejich existence v konkrétním případě mohl být dobře vědom, nicméně rozhodne
se je uplatnit až v žalobním řízení z důvodu jakési procesní taktiky. Jakkoliv je správní soudnictví
podrobeno principu plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem,
neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci.
V takovém případě by byla totiž popřena samotná koncepce správního soudnictví založená
na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. Základním smyslem
a účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany
v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly
před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily.
VI.
[17] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože podle obsahu
spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu