ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.158.2014:14
sp. zn. 8 As 158/2014 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému:
Magistrát města České Budějovice, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 1, 2,
České Budějovice, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2014,
čj. 10 A 107/2014 – 7,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobou ze dne 27. 8. 2014 se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem
Městské policie České Budějovice a navrhl, aby soud určil, že pokyn příslušníků městské policie
vydaný dne 27. 6. 2014 na pobočce pošty 370 03 v Českých Budějovicích, kterým byl žalobce
vyzván k neprodlenému opuštění provozovny pošty, byl nezákonný.
[2] Usnesením ze dne 28. 8. 2014, čj. 10 A 107/2014 – 2, které bylo žalobci doručeno dne
3. 9. 2014, krajský soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za žalobu. Žalobce
následně požádal dne 8. 9. 2014 o osvobození od soudních poplatků z důvodu nemajetnosti,
a své majetkové poměry dokládal vlastním prohlášením z téhož dne.
[3] Krajský soud nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků. Zdůraznil, že účelem
institutu individuálního osvobození od soudních poplatků je ochrana účastníka v tíživé
finanční situaci před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích. Přiznat
účastníkovi takové osvobození lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody
(srov. §36 odst. 3 s. ř. s.).
[4] Krajský soud nezpochybnil majetkové poměry stěžovatele, avšak dospěl k závěru,
že stěžovatel i přes svou nemajetnost nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků,
neboť jeho procesní postup nese rysy svévolného uplatňování práva. Poukázal přitom na stovky
spisů vedených u krajského soudu, v nichž žalobce figuruje jako navrhovatel a které vykazují
zjevnou sériovost a stereotyp vedených sporů i totožnost uplatňovaných argumentů.
Dále upozornil na obsah žalobcova vlastnoručně zpracovaného prohlášení o majetkových
poměrech. Žalobce v něm neopomněl zdůraznit, že „nebude podepisovat žádné formuláře a nebude soudu
sdělovat ryze soukromé údaje, jako např. jaké nosí šaty, v čem bydlí a kolik utrácí.“ Také uvedl, že jeho
způsob bydlení je „nenájemní, nevlastnické, nekolektivní, nebytové obydlí“, výše zdanitelných příjmů
je nulová, výše nezdanitelných příjmů je „přes tři tisíce korun měsíčně“, důvod nevýdělečné činnosti
je plná invalidita, výše peněžitých závazků „desetitisíce“, způsobilost zcizovat „nenarušená“, atd.
[5] Krajský soud vyhodnotil, že jediným cílem takto formulované žádosti je dosáhnout
samostatného rozhodnutí soudu o této žádosti, nikoliv vyhovění žádosti. Pokud by tomu
tak nebylo, jistě by žalobce formuloval žádost jinak (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 9. 2012, čj. 1 As 121/2012 – 22). Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalobce
uplatnil právo požádat o osvobození od soudních poplatků zjevně šikanózním způsobem,
svévolně a účelově. Proto žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků.
II.
[6] Žalobce (dále též stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků kasační stížnost.
III.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Za situace,
kdy předmětem kasačního přezkumu je usnesení, jímž byla zamítnuta žádost o osvobození
od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost,
tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen další řetězení téhož problému
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007 - 77).
[11] Část kasačních námitek směřovala proti důvodům, pro které krajský soud neosvobodil
stěžovatele od soudního poplatku za podanou žalobu. Soudní řád správní v §36 odst. 3 definuje
podmínky, při jejichž splnění může soud k žádosti účastníka částečně nebo plně osvobodit
od soudních poplatků; základní podmínkou je doložení, že účastník nemá dostatečné prostředky.
I přes splnění základní podmínky nedostatku prostředků je soud v některých případech oprávněn
žádost o osvobození od soudních poplatků zamítnout. Ve výjimečných případech lze odůvodnit
neosvobození od soudního poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto
odůvodnění bude dostatečně konkrétní, přesvědčivé a bude reflektovat konkrétní okolnosti každé
věci. Právě z tohoto důvodu krajský soud neosvobodil stěžovatele od povinnosti zaplatit soudní
poplatek za podanou žalobu.
[12] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s argumentací krajského soudu. Jím zvolený procesní
postup považuje za rozumný a hospodárný. Nejvyšší správní soud již opakovaně vyhodnotil
okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového
uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 – 11). Stěžovatel
svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a soudí se pro samotné vedení sporu,
nikoliv snahou o ochranu svých subjektivních veřejných práv (viz např. rozhodnutí ze dne
7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 - 13, ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 - 10, a usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13). Nejvyšší správní soud opakovaně potvrdil
zákonnost rozhodnutí krajských soudů, které zamítly žádost stěžovatele o osvobození
od soudního poplatku s odůvodněním, že stěžovatel zneužívá institutu osvobození od soudních
poplatků a k bezplatnému svévolnému uplatňování práva k neomezenému vedení soudních sporů
(viz např. rozsudek ze dne 25. 2. 2013 čj. 2 As 28/2013 - 11).
[13] V evidenci Nejvyššího správního soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí
již více než 1200 spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele.
Jen od počátku roku 2014 napadlo k tomuto soudu 243 věcí, v nichž stěžovatel vystupoval jako
účastník řízení, přičemž z tohoto počtu jich bylo dosud vyřízeno, resp. rozhodnuto 204 (31 řízení
bylo zastaveno, 42 věcí bylo odmítnuto, 88 zamítnuto, pouze v 12 případech zdejší soud
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly
vyřízeny jiným způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství stěžovatelem
vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008
bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž stěžovatel vystupoval
jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí, v roce 2012 již 312 věcí a v roce 2013 dokonce
399 věcí.
[14] Na vysoký počet sporů iniciovaných stěžovatelem před krajským soudem poukázal
i uvedený soud v napadeném usnesení. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství
sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno.
Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním
obdobných či zcela identických argumentů. Charakteristické pro stěžovatele je i to, že jeho
kasační stížnosti často neobsahují konstruktivní kasační námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.,
ale pouhé výhrady, resp. domněnky a představy o tom, jaký měl být v dané situaci správný postup
příslušného soudu.
[15] Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené konstatuje, že žádost o osvobození
od soudních poplatků za podanou žalobu byla pouze dalším z řady obstrukčních nástrojů, které
stěžovatel využívá k bezúčelnému prodlužování řízení a neodůvodněnému zahlcování soudní
soustavy. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků případně
také o ustanovení advokáta. Po zamítnutí těchto žádostí pak požádá o povolení splátek soudního
poplatku nebo posečkání s jeho platbou, resp. o prodloužení lhůty k předložení plné moci
udělené advokátovi. Správní soudy však tyto žádosti zpravidla zamítnou z důvodu svévolného
uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčního přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení
ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 13, a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 22). Stěžovatel
tak rozehrává písemný „ping pong“ se správními soudy, který prodlužuje soudní řízení o několik
týdnů až měsíců. Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního
poplatku (srov. též výše uvedenou statistiku o počtu zastavených řízení).
[16] K dalším, často nepříliš srozumitelně podaným, námitkám stěžovatele lze souhrnně
konstatovat, že většina z nich není vůbec způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost
napadeného usnesení krajského soudu. Nejvyšší správní soud se jimi proto věcně nezabýval.
[17] Nejvyšší správní soud neshledal napadené usnesení nezákonné, proto kasační stížnost
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. listopadu 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu