ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.124.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 124/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2014 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 5 To 286/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 105 T 82/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 105 T 82/2013, byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst.1 tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty v rozsahu konkretizovaném ve výroku rozsudku.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pod bodem 1) výroku o vině rozsudku se obviněný zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dopustil tím, že
v době nejméně od února 2011 do 19. 11. 2012 v H., okres K., a jinde na různých místech prodával a daroval dalším osobám psychotropní látku metamfetamin (pervitin), která je uvedena v seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., a to zejména:
- M. B. prodával po dobu půl roku 1x týdně pervitin za částku po 200,- Kč, kdy takto jí prodal nejméně ve 24 případech pervitin za částku nejméně 4.800,- Kč,
- L. K.od března 2011 prodával pervitin 2x týdně za částky od 600,- do 1.200,- Kč, kdy takto mu prodal nejméně ve 164 případech pervitin za nejméně 100.200,- Kč,
- D. F. prodával od léta 2011 pervitin 2x měsíčně za částky nejméně po 200,- Kč, kdy takto jí prodal nejméně ve 32 případech pervitin za částku nejméně 6.400,- Kč,
- P. H. po dobu půl roku prodával 2x až 4x měsíčně pervitin za částky 200,- až 300,- Kč, kdy takto jí prodal pervitin za částku nejméně 3.800,- Kč,
- R. P. prodal nejméně ve dvou případech pervitin za částky po 200,- Kč, kdy takto jí prodal pervitin za nejméně 400,- Kč,
- J. Z. (přezdívka „I.“) po dobu nejméně půl roku prodával pervitin vždy po jedné dávce, kdy takto mu předal nejméně 10 dávek pervitinu,
- Z. H. prodal nejméně ve 4 případech pervitin za částky 100,- nebo 200,- Kč, kdy takto mu prodal pervitin za částku nejméně 500,- Kč,
kdy jmenovaní si následně drogu aplikovali nebo předávali dalším uživatelům k následné aplikaci, pervitin v množství 77,89 gramů měl připraven k další distribuci, přičemž měl pro svou potřebu 36,88 gramů marihuany, tedy sušené konopí seté, která obsahuje účinnou psychoaktivní látku delta-9-tetrahydrocannabinol, která je koncentrována v pryskyřici, kdy konopí seté a pryskyřice z konopí jsou uvedeny v příloze č. 3 seznamu IV Úmluvy o omamných látkách zákona č. 167/1998 Sb. a delta-9-tetrahydrocannabinol (THC) je uveden v příloze č. 5 psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách zákona č. 167/1998 Sb.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pod bodem 2) výroku o vině rozsudku obviněný spáchal přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku tím, že
od přesně nezjištěné doby do 19. 11. 2012 v H., okres K., na ul. S. v rodinném domku, přestože věděl, že není držitelem zbrojního průkazu a v rozporu se zákonem č. 119/2002 Sb. ukrýval:
- malorážkový revolver ráže .22LR,
- 5 ks nábojů ráže .22 short zn. S&B,
- 59 ks nábojů ráže 7,62x39 maďarské výroby,
- 7 ks nábojů ráže 6,35 mm Br.,
- 4 ks nábojů ráže .22LR,
- 11 ks nábojů ráže 9 mm Luger zn. S&B,
- 1 ks náboje ráže 9 mm Luger zn. S&B s vyvrtaným otvorem, kdy se jedná o zakázané střelivo,
- 1 ks náboje ráže 9 mm zn. Br. K,
- 3 ks nábojů ráže 7,62x25,
- 4 ks krabiček nábojů ráže .22 LR se 187 ks nábojů,
- 3 ks krabiček nábojů ráže .22 short se 139 ks nábojů zn. S&B,
- 3 ks krabiček nábojů ráže 7,65 mm Br. se 75 ks nábojů zn. S&B,
- 29 ks nábojů ráže 16,
- 1 ks vojenského náboje ráže 20x138 mm,
- 2 ks náboje ráže 14,5x114,
- 1 ks podomácku upravené světlice ráže 26,5 mm,
- 1 ks krabičky z nábojů zn. S&B ráže 7x57R se 2 ks příslušných nábojů a 8 ks nábojů ráže 8x57J zn. S&B,
- 20 ks německých vojenských nábojů ráže 7,92 Mauser ve 4 příslušných nábojových páscích,
- 10 ks vojenských nábojů ráže 7,62x54R v příslušném nábojovém pásku,
- 2 ks vojenských nábojů ráže 7,62x45 v nábojovém pásku pro náboje ráže 7,62x54R,
- 1 ks náboje ráže 7x64 zn. S&B,
- 1 ks náboje ráže 5,6x57 zn. S&B,
- 1 ks vojenského náboje ráže 8x50R,
- 4 ks nábojů ráže 9,1x40R zn. PS,
- 1 ks náboje ráže .38 Special zn. S&B,
- 1 ks náboje ráže 9 mm Makarov,
- 16 ks nábojů ráže 9 mm Steyr ve 2 nábojových páscích po 8 nábojích,
- 33 ks nábojů ráže 7,62x25 zn. S&B ve 4 nábojových páscích po 8 ks s jedním volně loženým nábojem,
- 9 ks vojenských nábojů ráže 7,92 mm Mauser v nepůvodním nábojovém pásku pro náboje ráže 7,62x54R,
které zakoupil či obdržel za jiné zboží od nezjištěných osob.
Označený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 5 To 286/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, přičemž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný konstatoval, že absentuje jak subjektivní stránka skutkové podstaty trestných činů, tedy úmysl podílet se na trestné činnosti ve stanoveném rozsahu, tak i objektivní stránka trestných činů, když neexistuje žádný důkaz, který by potvrzoval jeho účast na trestné činnosti v rozsahu vyhodnoceném soudy obou stupňů.
Obviněný měl s ohledem na provedené dokazování za to, že skutek, jak byl soudem prvního stupně zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle jeho názoru nebyly splněny předpoklady pro použití kvalifikované skutkové podstaty.
Dále namítl, že nebylo prokázáno, že by pervitin poskytoval svědku L. K. V důsledku toho, že soud neprovedl obviněným navrhované důkazy, dopustil se nesprávného právního posouzení skutku, neboť množství omamných a psychotropních látek, s nimiž obviněný ve skutečnosti nakládal, bylo mnohem nižší, než je uvedeno v ustanovení §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 (nepřesně uvedeno 27. 3. 2013), sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, z něhož je podle jeho mínění zřejmé, že trestní zákon upravuje „množství větší než malé“, „větší rozsah“, „značný rozsah“ a „velký rozsah“. Množství větší než malé znamená v případě pervitinu více než 2 g (srov. nařízení vlády č. 467/2009 ve znění nařízení vlády č. 4/2012), značný rozsah pak podle kritérií uvedených v citovaném usnesení Nejvyššího soudu značí minimálně 200 g této látky. Jelikož obviněný více jak 200 g pervitinu nedistribuoval, je právní posouzení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty nesprávné.
Pokud jde o přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, věci, jež byly nalezeny při domovní prohlídce, měl obviněný v držení od roku 1988. V roce 1998 mu byly tyto věci při domovní prohlídce zajištěny a v roce 1990 vráceny. Stejná situace se opakovala v roce 1993 a 1995. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž motiv činu významně ovlivňuje jeho společenskou škodlivost; obviněný v této souvislosti poukazoval na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Obviněný uzavřel, že postupem soudů byly porušeny zásady trestního řízení uvedené v ustanovení §2 odst. 1, 2, 5 a 6 tr. ř. I s ohledem na to navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 5 To 286/2013, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 105 T 82/2013, zrušil a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Vzhledem ke shora uvedenému by bylo možné bez dalšího dovodit, že namítá-li obviněný, že neexistuje žádný důkaz potvrzující jeho účast na trestné činnosti v rozsahu zjištěném soudy, brojí-li proti závěru soudů, že poskytoval pervitin svědku L. K., poznamenává-li, že v důsledku neprovedení jím navrhovaných důkazů soud skutek nesprávně právně kvalifikoval, tvrdí-li, že při domovní prohlídce byly nalezeny věci, které má v držení již od roku 1988, protestuje proti úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., čímž uplatňuje námitku skutkovou, která nezakládá žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a ve vztahu k níž tak neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady Nejvyšší soud v posuzované trestní věci neshledal. Co se případného opomenutí důkazů týče, nelze než připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Z obsahu trestního spisu se podává (č. listu 605), že obviněný navrhl odvolacímu soudu vyslechnout svědky I. M., M. B., F. L. a přítelkyni L. K., kteří měli zřejmě potvrdit jím namítanou nevěrohodnost svědka L. K. Odvolací soud návrh obviněného zamítl, neboť shledal, že doplnění dokazování by v tomto směru zjevně neovlivnilo správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to i vzhledem k tomu, že výpověď svědka L. K. měli zpochybnit syn obviněného M. B. a družka obviněného I. M., a rovněž vzhledem k tomu, že svědku L. K. bylo v přípravném řízení v souvislosti s jeho výpovědí opakovaně vyhrožováno, přičemž on na své původní výpovědi navzdory této skutečnosti při výslechu v rámci hlavního líčení setrval (srov. str. 4 napadeného usnesení). Nejvyšší soud s názorem odvolacího soudu souhlasí. Neprovedení výslechu navrhovaných svědků nebylo na újmu zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť soud prvního stupně, resp. odvolací soud, měl k dispozici důkazy usvědčující obviněného z toho, že svědku L. K. drogy distribuoval, jakož i důkazy prokazující množství distribuované drogy. Nadto lze odvolacímu soudu přisvědčit v tom, že výpovědi M. B., syna obviněného, a I. M., družky obviněného, by nejspíše nemohly být hodnoceny jako výpovědi zpochybňující věrohodnost osoby, která k obviněnému v obdobném vztahu nebyla.
V posuzované trestní věci neshledal Nejvyšší soud žádný, natožpak extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Skutkové zjištění soudů o tom, že obviněný poskytoval pervitin mimo jiné i svědku L. K., se opírá jak o výpověď uvedeného svědka (č. listu 176-177, č. listu 572-573), tak především o výpověď samotného obviněného (č. listu 516). Pokud jde o množství drog, které měl obviněný svědku L. K. poskytovat, soudy v tomto směru sice vycházely z množství, které svědek uvedl, na druhou stranu nutno připomenout, že výpověď svědka byla s ohledem na shora poznamenané shledána věrohodnou, nemluvě o tom, že množství pervitinu, jež obviněný za účelem další distribuce přechovával, samo o sobě vzhledem k dále uvedenému odpovídá značnému rozsahu ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Tvrzení obviněného, že při domovní prohlídce byly nalezeny věci, které má v držení již od roku 1988, odporuje obsahu trestního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 T 6/89, jakož i obsahu trestního spisu Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově sp. zn. 12 T 70/96, jež si vyžádal i Nejvyšší soud. Jak již ke stejné námitce správně podotknul odvolací soud, druhy zbraní, které byly v citovaných trestních věcech při domovních prohlídkách nalezeny, neodpovídají zbraním nalezeným při domovní prohlídce v posuzované trestní věci, nadto tehdy nalezené zbraně obviněnému vráceny nebyly, přičemž zkoumané střelivo bylo jako střelbyschopné zničeno.
Co se námitek stran právního posouzení týče, obviněný neuvedl důvody, které ho vedou k závěru, že se soudy dopustily nesprávného právního posouzení skutků z hlediska subjektivní stránky. Konstatoval pouze, že absentuje jeho úmysl podílet se na trestné činnosti ve stanoveném rozsahu, a dále v souvislosti s námitkami pojícími se s trestným činem nedovoleného ozbrojování poznamenal, že motiv činu významně ovlivňuje jeho společenskou škodlivost, přičemž bez dalšího poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Proto je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání významnou pouze otázka, zda obviněný, který neoprávněně prodal a jinak jinému opatřil omamnou a psychotropní látku, čin spáchal ve značném rozsahu.
Trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, a čin spáchá ve značném rozsahu.
Pojem „značný rozsah“ trestní zákoník blíže nevymezuje. V ustanovení §289 odst. 2 však odkazuje na nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., které stanovuje, co se považuje za jedy ve smyslu §283, 284 a 286 tr. zákoníku a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů.
V této souvislosti nutno poznamenat, že nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, respektive dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, bylo ustanovení §289 odst. 2 tr. zákoníku ve slovech „a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů“, jakož i ustanovení §2 a příloha č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., zrušeno. Podle citovaného nálezu se však intertemporální účinky uvedeného nálezu odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž bude nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, tedy ode dne 23. 8. 2013 (srov. ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve spojení s částkou 99 Sbírky zákonů, ročník 2013, rozeslanou dne 23. 8. 2013), tudíž nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro rozhodování soudu o skutcích, k nimž došlo za trvání napadené právní úpravy. Opačný přístup ve vztahu k zahájeným, ale i již ukončeným případům, by totiž nevedl ve vztahu k účastníkům řízení k vyšší míře právní jistoty, a to v rozporu se smyslem tohoto nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2371/11).
Jelikož s ohledem na shora uvedené nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, a s tím související derogace výše zmíněné právní úpravy na posuzovanou trestní věc nedopadá (skutek, jehož se obviněný dopustil, se stal v období od února 2011 do 19. 11. 2012 a trestní řízení bylo před zrušením této právní úpravy již zahájeno), je ve smyslu usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.), pro závěr o naplnění znaků spočívajících ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve velkém rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku východiskem určitý násobek takového množství omamné látky, psychotropní látky nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, které je podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., označeno jako „množství větší než malé“ (viz třetí a pátý sloupec přílohy č. 2 k citovanému nařízení vlády). „Větším rozsahem“ je pak desetinásobek množství většího než malého, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ je desetinásobek takto určeného značného rozsahu.
Základem pro toto určení by měl být násobek množství účinné látky (drogy) vymezeného jako množství větší než malé ve smyslu nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. (pátý sloupec v jeho příloze č. 2). Jen v případě, když nelze zjistit přesné množství účinné látky, např. byla-li omamná nebo psychotropní látka již spotřebovaná jejími konzumenty, lze vycházet z celkového množství drogy, kterou pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd. ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku (třetí sloupec v příloze č. 2 citovaného nařízení vlády), nejsou-li zde pochybnosti o tom, že pachatel vyrobil nebo jinak nakládal s drogou v její obvyklé kvalitě.
Určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ovšem nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a 12/2011 Sb. rozh. tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah.
Obviněný namítá, že podle zmíněné přílohy je v případě pervitinu množstvím větším než malým množství více než 2 g. V tomto směru však opomíjí skutečnost, že množství více než 2 g znamená celkové množství drogy, přičemž z celkového množství drogy, respektive z hodnot uvedených ve třetím sloupci, lze vycházet tehdy, nelze-li zjistit přesné množství účinné látky; nelze-li použít hodnoty podle pátého sloupce. V posuzované trestní věci však taková okolnost (v úplnosti) nenastala, neboť zajištěné vzorky drog byly podrobeny odborné expertíze. Podle odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, větší plastový sáček vydaný obviněným obsahoval 72,78 g bílé krystalické látky, která obsahovala 56,04 g účinné látky ve formě volné báze, což odpovídá 69,70 g hydrochloridu metamfetaminu, a ve 14 plastových sáčcích zajištěných při prohlídce osobního motorového vozidla obviněného se nacházelo 5,11 g bílé krystalické látky, která obsahovala 3,99 g účinné látky ve formě volné báze, což odpovídá 4,96 g hydrochloridu metamfetaminu (srov. č. listu 386 a 387). Prostým součtem popsaných hodnot lze učinit závěr, že obviněný přechovával za účelem další distribuce 60,03 g účinné látky ve formě volné báze, což odpovídá 74,66 g hydrochloridu metamfetaminu. Podle pátého sloupce přílohy č. 2 nařízení vlády je v případě pervitinu větším než malým množstvím účinné látky 0,6 g ve formě volné báze a 0,72 hydrochloridu metamfetaminu. Ve světle uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž ostatně odkazuje i dovolatel, je značným rozsahem stonásobek většího než malého množství, v konkrétním případě je to stonásobek shora uvedených hodnot 0,6 g a 0,72 g, tedy 60 g účinné látky ve formě volné báze a 72 g hydrochloridu metamfetaminu. Pokud obviněný za účelem další distribuce přechovával 60,03 g účinné látky ve formě volné báze, což odpovídá 74,66 g hydrochloridu metamfetaminu, spáchal čin ve značném rozsahu. Samotné přechovávání takového množství látky za účelem další distribuce naplňuje kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, nemluvě o tom, že podle skutkových zjištění soudů prodal obviněný dalším sedmi osobám nejméně 91,7 g pervitinu, u něhož lze důvodně usuzovat na drogu obvyklé kvality (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně, str. 6 usnesení odvolacího soudu). Uváží-li se nadto ještě doba páchání skutku, počet osob a případů, v nichž jim byla droga prodána, jakož i zisk, který prodejem drogy obviněný získal, jsou výhrady obviněného směřující proti správnosti právního posouzení skutku pod bodem 1) výroku o vině jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku liché. V této souvislosti není také relevantní, že soudy neučinily žádné srozumitelné právní závěry ohledně marihuany, jež byla u obviněného rovněž nalezena.
Dovolací soud proto shledal, že soudy nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť v souladu se zákonem i výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu posoudily všechny zjištěné rozhodné skutečnosti.
Jen pro úplnost ve vztahu k námitce týkající se subsidiarity trestní represe u skutku, jenž byl kvalifikován jako přečin nedovoleného ozbrojování, lze uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.).
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (k tomu stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.)
Jelikož se v posuzovaném případě jednání obviněného kvalifikované jako přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, soudy nepochybily, pakliže na ně nahlížely jako na jednání zakládající podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti.
Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková