ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.260.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 260/2018-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné K. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 61 To 122/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 114/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 svým (v pořadí prvým) rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 1 T 114/2015, uznal obviněnou K. K. (dále jen „obviněná“) vinnou, že
dne 1. 7. 2015 kolem 18:30 hod. v P., v ulici N. M., nedaleko budovy, napadla nstržm. Filipa Dleska, příslušníka Policie České republiky služebně zařazeného v Oddělení hlídkové služby Obvodního ředitelství policie Praha 1, který byl oblečen do služebního stejnokroje příslušníka Policie České republiky a který zde prováděl spolu se svým kolegou, příslušníkem PČR ppr. Martinem Kloubkem, v rámci bezpečnostního opatření „Islám“ služební zákrok proti T. S., který spolu s několika dalšími osobami neuposlechl opakované výzvy policistů učiněné jménem zákona a směřující k dobrovolnému opuštění daného prostoru, jímž vedla plánovaná trasa průvodu názorově odlišných osob, přičemž nejprve nstržm. Filipa Dleska a jeho kolegu vulgárními výrazy nabádala, aby od zákroku upustili, aby poté se zezadu přiblížila k nstržm. Filipu Dleskovi, tomuto skočila na záda a pravou ruku držíc na jeho zádech, plnou vahou svého těla nalehla na jeho levé rameno , a způsobila mu tak pohmoždění levého ramenního kloubu, kteréžto poranění si vyžádalo následnou pracovní neschopnost jmenovaného v době od 2. 7. 2015 do 9. 7. 2015, tedy lehké poranění přechodného charakteru.
2. Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil jí podle §325 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí dále uložil povinnost nahradit poškozené Policii ČR, Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy, Praha 4, Kongresová 2, škodu ve výši 1 979 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 61 To 143/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. obviněnou zprostil obžaloby, kterou jí bylo kladeno za vinu, že
dne 1. 7. 2015 kolem 18:30 hod. v P., v ulici N. M., nedaleko budovy, napadla nstržm. Filipa Dleska, příslušníka Policie České republiky, služebně zařazeného v oddělení hlídkové služby Obvodního ředitelství Policie Praha I, který byl oblečen do služebního stejnokroje příslušníka Policie České republiky a který zde prováděl v rámci bezpečnostního opatření „Islám“ služební zákrok proti T. S., který spolu s několika dalšími osobami neuposlechl opakované výzvy policistů učiněné jménem zákona a směřující k dobrovolnému opuštění daného prostoru, jímž vedla plánovaná trasa průvodu konkurenčního shromáždění, přičemž nejprve nstržm. Filipa Dleska vulgárními výrazy nabádala, aby od zákroku upustil, aby mu poté skočila na záda a udeřila jej pěstí pravé ruky do levé strany zad v oblasti levé lopatky a následně plnou vahou svého těla nalehla na jeho levé rameno ,
čímž měla spáchat přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. odvolací soud odkázal poškozenou Policii ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 4, Kongresová 2, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1250/2016, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 61 To 143/2016, a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 61 To 143/2016 (tedy svým v pořadí druhým rozhodnutím), podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 1 T 114/2015, a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc dále až soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Dospěl totiž k závěru, že byl nedostatečně objasněn průběh jednání obviněné s ohledem na způsobení zranění poškozeného, přičemž vyslovil názor, že pro učinění spolehlivého závěru v tomto směru nemůže postupovat tak, že by pozměnil skutkové závěry nalézacího soudu vztahující se k újmě na zdraví poškozeného, aniž by k tomu sám provedl jakékoliv důkazy.
7. Obvodní soud pro Prahu 1 poté, co v hlavním líčení provedl důkaz promítnutím zpomaleného a rozfázovaného kamerového záznamu pro snazší rozeznání detailů skutkového děje, svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 1 T 114/2015, uznal obviněnou opětovně vinnou, a to skutkem poněkud pozměněným (při zachování totožnosti skutku), který popsal tak, že obviněná
dne 1. 7. 2015 kolem 18:30 hod. v P., v ulici N. M., nedaleko budovy, napadla nstržm. Filipa Dleska, příslušníka Policie České republiky služebně zařazeného v Oddělení hlídkové služby Obvodního ředitelství policie Praha 1, který byl oblečen do služebního stejnokroje příslušníka Policie České republiky a který zde prováděl spolu se svým kolegou, příslušníkem PČR ppr. Martinem Kloubkem, v rámci bezpečnostního opatření „Islám“ služební zákrok proti T. S., který spolu s několika dalšími osobami neuposlechl opakované výzvy policistů učiněné jménem zákona a směřující k dobrovolnému opuštění daného prostoru, jímž vedla plánovaná trasa průvodu názorově odlišných osob, přičemž nejprve nstržm. Filipa Dleska a jeho kolegu vulgárními výrazy nabádala, aby od zákroku upustili, aby se poté, zezadu přiblížila k nstržm. Filipu Dleskovi, kterého pravou rukou uchopila za jeho levé rameno, na které působila, jednak prudkým tahem zepředu dozadu a to konkrétně na levý ramenní kloub a poté nalehla plnou vahou těla na zadní oblast jeho levého ramenního kloubu a části zádového svalstva, přičemž toto násilí působilo na jeho svalovou a kloubní strukturu a způsobila mu tak pohmoždění levého ramenního kloubu, kteréžto poranění si vyžádalo následnou pracovní neschopnost jmenovaného v době od 2. 7. 2015 do 9. 7. 2015, tedy lehké poranění přechodného charakteru.
8. Takto podrobněji popsané jednání obviněné (s upřesněným způsobem napadení poškozeného) soud opět právně kvalifikoval jako přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil jí podle §325 odst. 1 tr. zákoníku znovu trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí dále uložil povinnost nahradit poškozené Policii ČR, Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy, Praha 4, Kongresová 2, škodu ve výši 1 979 Kč.
9. Také proti druhému odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 61 To 122/2017 (tedy svým v pořadí již třetím rozhodnutím), tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a trestní věc obviněné postoupil Úřadu městské části Praha 1, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
10. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil ani s uvedeným usnesením Městského soudu v Praze a podal proti němu v neprospěch obviněné dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
11. Nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) v podrobnostech poukázal na to, že bylo nad veškerou pochybnost prokázáno, že obviněná užila násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby (jak ani ona sama nepopírala), přičemž pro posouzení jejího jednání není podstatné, zda jím způsobila poškozenému zranění, a tudíž bezesporu naplnila všechny znaky skutkové podstaty daného přečinu. Nicméně vznik zranění, jak bylo v této věci všemi soudy opakovaně konstatováno, však může mít význam pro posouzení společenské škodlivosti skutku. Namítl, že zatímco soud prvního stupně se v daném ohledu s provedenými důkazy a se všemi okolnostmi významnými pro správné rozhodnutí vypořádal velice podrobně a přiléhavě, odvolací soud jejich obsah deformoval. Vytkl odvolacímu soudu, pokud uvedl, že znalecký posudek vypracovaný znalcem doc. MUDr. Petrem Korbelářem, CSc. hovořil o možnosti vzniku zranění policisty při tahu jeho ramene dozadu, ne tedy při nárazu do policisty, resp. při nalehnutí na jeho záda, jak je obviněné kladeno za vinu skutkovým dějem v obžalobě, potažmo v rozsudku, a z toho dovodil, že dané zranění nemohlo vzniknout následkem jednání obviněné. V takovém hodnocení provedených důkazů a vyvozených právních závěrech shledal extrémní rozpor, neboť nejsou v souladu s kamerovým záznamem a závěry znaleckého posudku výše jmenovaného znalce, a označil je za účelové a neodpovídající zjištěním znalce. Zdůraznil, že kamerový záznam, který byl pro snazší rozeznání detailů skutkového děje zpracován ve zpomalené verzi, totiž jasně prokázal, že obviněná během nalehnutí na záda nstržm. Filipa Dleska uchopila pravou rukou jeho levé rameno, prudce zatáhla dozadu a poté nalehla plnou vahou na zadní oblast levého ramenního kloubu a část jeho zad; kamerovým záznamem byl prokázán právě takový skutkový děj, a nikoli že levého ramene policisty se dotkla pouze ruka jiného policisty, jak tvrdí odvolací soud, a tento skutkový děj, navíc zjevně souladný s obhajobou obviněné, je také popsán ve skutkové větě druhého odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu jako příčina vzniku zranění, které utrpěl poškozený policista.
12. Dovolatel se neztotožnil ani s konstatováním odvolacího soudu, že pokud ve věci existují rozporné znalecké posudky, je třeba rozpory vyhodnotit vždy ve prospěch obviněné ve smyslu zásady in dubio pro reo. Poukázal na to, že znalecký posudek podléhá zásadě volného hodnocení důkazů stejně jako každý jiný důkaz, a pokud ve věci existují dva posudky s různými závěry, je možné přiklonit se k jednomu z nich nikoli nutně na základě shora citované zásady, ale s přihlédnutím k tomu, který ze znalců si svoje závěry věrohodně obhájí. V dané věci se shodli oba znalci na tom, že napadený policista utrpěl zhmoždění ramene, neshodli se však v tom, zda mu zranění způsobila či mohla způsobit obviněná. Nalézací soud se přiklonil k závěrům znalce doc. MUDr. Petra Korbeláře, CSc., neboť ten si při hlavním líčení svoje závěry přesvědčivě obhájil a na promítaném videozáznamu poukázal na mechanismus, při kterém ke zranění mohlo dojít, zatímco znalec MUDr. Tomáš Adámek pouze obecně tvrdil, že zranění policisty nemohlo vzniknout konáním obviněné, aniž by policistu osobně vyšetřil a zejména aniž by popsal, co vlastně na zhlédnutém videozáznamu viděl, zda vůbec zaznamenal, že obviněná před dolehnutím na záda poškozeného policisty uchopila svou pravou rukou za jeho levé rameno a zapáčila směrem k sobě. V této souvislosti doplnil, že kdyby měla při hodnocení rozporných závěrů znaleckých posudků vždy nutně platit zásada in dubio pro reo, nemusel by existovat §109 tr. ř. o tom, že jsou-li pochybnosti o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutné požádat znalce o vysvětlení, a kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Jestliže pak podle odvolacího soudu odpovídá i z laického pohledu videozáznam závěrům znaleckého posudku znalce MUDr. Tomáše Adámka, je takové jeho tvrzení zavádějící, jelikož tento znalecký posudek pracoval s nepřesnou verzí skutkového děje popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání a vůbec se nezabýval verzí skutkového děje, ke které dospěl nalézací soud ve svém druhém odsuzujícím rozsudku po zhlédnutí videozáznamu ve zpomalené verzi, ve spojení s vysvětlením znalce doc. MUDr. Petra Korbeláře, CSc., jenž se vyjádřil také k tomu, proč mohl znalec MUDr. Tomáš Adámek dospět k jinému závěru, když tento nebral zejména v úvahu dynamiku a rozsah pohybu. Zdůraznil, že znalec doc. MUDr. Petr Korbelář, CSc. se vypořádal i s otázkou hmotnosti obviněné (oproti napadenému policistovi subtilní osoby), když konstatoval, že její hmotnost nehraje v daném případě žádnou podstatnou roli, jelikož došlo k trhu na osobě, která toto nečekala, takže její svalové skupiny nebyly připravené na předpokládané násilí a nemohly zareagovat – poškozený policista se soustředil na jiný druh pohybu, v podřepu byl skloněný k osobě ležící na zemi, které přikládal pouta, a přitom zapínal jiné svalové skupiny; kdyby očekával, že mu někdo skočí na záda, dokázal by svaly zapnout tak, aby ke zranění nedošlo.
13. Nejvyšší státní zástupce nepřisvědčil odvolacímu soudu též v jeho závěrech učiněných s odkazem na vyjádření znalce doc. MUDr. Petra Korbeláře, CSc. s tím, že ani tento znalec neuvedl, že zranění poškozeného způsobila obviněná, a to pokud konstatoval, že obvodní soud nepřesvědčivě dospěl k závěru, že zranění poškozenému policistovi způsobila právě obviněná. Vytkl soudu druhého stupně, že přehlédl vzájemnou souvislost dokazováním zjištěných skutečností, že účelově hodnotil důkazy jednotlivě a vytržené z kontextu, případně jejich obsah deformoval nebo ho interpretoval zavádějícím způsobem. Vyslovil názor, že z provedeného dokazování, při objektivním hodnocení zjištěných skutečností ve všech jejich souvislostech vyplývá opačný závěr, než ke kterému dospěl odvolací soud. Pokud totiž poškozený policista uvedl, že pocítil křupnutí v rameni a posléze začal pociťovat bolest, kvůli čemuž vyhledal lékaře, který diagnostikoval předmětné zranění, přičemž zároveň poškozený policista uvedl, že před inkriminovaným zákrokem žádnými zdravotními obtížemi netrpěl a že do jiného kontaktu takového charakteru jako s obviněnou se během zákroku nedostal, přičemž neexistuje žádná skutečnost, která by jeho tvrzení zpochybnila, dále pokud je z videozáznamu patrné, že žádnému jinému násilnému ataku než od obviněné nebyl poškozený policista v dané době na daném místě v průběhu služebního zákroku, ale ani před ním a po něm vystaven, a znalec uvedl, že v důsledku konání obviněné mohlo být poškozenému policistovi způsobeno diagnostikované zranění a bolestivost se mohla projevit až s odstupem času, není žádný rozumný důvod pochybovat o tom, že předmětné zranění způsobila poškozenému policistovi právě obviněná. Rovněž označil za naprosto logické, jestliže znalec doc. MUDr. Petr Korbelář, CSc. netvrdil najisto, že předmětné zranění způsobila poškozenému policistovi právě obviněná, protože učinění takového závěru je otázka dokazování viny v trestním řízení, nikoli otázka pro znalce. Doplnil, že navíc podle ustálené judikatury nemůže odvolací soud korigovat skutkové a právní závěry nalézacího soudu jen proto, že sám na základě svého přesvědčení zhodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Shrnul, že zatímco tedy soud prvního stupně provedl podrobné dokazování a dovodil logické skutkové závěry, které následně i správně hmotněprávně kvalifikoval, odvolací soud provedl toliko stručné a formální zopakování dvou důkazů, přičemž současně ve vztahu k nim nijak významněji nezohlednil výpovědi obviněné a poškozeného policisty. Z nich je přitom zřejmé, že obviněná cílila své jednání k tomu, aby fyzicky zabránila poškozenému v zákroku směřujícímu vůči T. S., a poškozený policista utrpěl zranění v důsledku útoku obviněné; došlo tedy k útoku obviněné, sice subtilní, nicméně vážící více než 50 kg, na osobu na takový postoj nepřipravenou, a to nikoli zanedbatelným, obvykle nezraňujícím způsobem, ale pokusem o fyzické zabránění poškozenému v dalších úkonech, které, aby bylo účinné, muselo mít jistou razanci. Dodal, že obviněnou přitom následně museli od poškozeného odtahovat dva další policisté, a odmítl její tvrzení, že svůj útok realizovala pro protiprávní jednání poškozeného, jenž „brutálně týral T. S.“, neboť k žádnému týrání nedošlo, a navíc to byl právě T. S., který jednal v rozporu se svými povinnostmi, nerespektoval pokyny policistů, a dal tak podnět k jejich oprávněnému zákroku.
14. Vzhledem k výše popsaným skutečnostem dovolatel dospěl k závěru, že obviněná naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně dovodil soud prvního stupně, a to v zásadě zcela standardním jednáním, jaké je pod toto ustanovení podřazováno, resp. s ohledem na způsobení zranění je nutné je považovat za spíše závažnější. K otázce hodnocení společenské škodlivosti poukázal na sjednocující stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., s tím, že v případě méně závažných trestných činů dochází ke korekci použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jestliže obviněná svým jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, tedy zřejmým brachiálním násilím působila na tělesnou integritu poškozeného, aby zásadně ovlivnila výkon jeho pravomoci (aby nevykonal služební zákrok), pak posuzovaný případ z hlediska spodní hranice trestnosti spíše vybočuje zejména intenzitou násilí působícího na tělesnou integritu zakročujícího policisty a způsobením zranění, a není proto důvod takové jednání posoudit jako méně společensky škodlivé. Vyslovil názor, že za takové situace pak nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly konání obviněné posunout do roviny pod spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty s odkazem na nepatrnou škodlivost. Vyjádřil proto přesvědčení, že nelze ustoupit od požadavku na vyvození trestní odpovědnosti obviněné za spáchaný skutek, resp. trestný čin s tím, že určité výjimečné okolnosti lze řešit v rámci trestní sazby, což v dané trestní věci nalézací soud reflektoval v míře až nadstandardní, když obviněné uložil pouze symbolický trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem na minimální zkušební dobu.
15. Ze shora uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 61 To 122/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
16. K dovolání podanému nejvyšším státním zástupcem se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. velmi podrobně vyjádřil obhájce obviněné Pavel Uhl, který předně zrekapituloval, že dovolání je vystavěno na dvou argumentačních bodech, kdy dovolatel nejprve zpochybňuje skutkové závěry napadeného rozhodnutí a současně procesní postup, který k nim vedl, a dále uplatňuje hmotněprávní polemiku se závěrem o nedostatku společenské škodlivosti a trestněprávní dematerializaci skutku s odklonem do přestupkového řízení.
17. K námitkám vůči skutkovému stavu a procesnímu postupu obhájce obviněné poukázal na zdrženlivost dovolacího řízení stran přezkoumávání skutkových závěrů a současně na to, že průlom do tohoto principu, ovšem pouze ve prospěch obviněných, vyvolala judikatura Ústavního soudu. Jestliže se však v dané věci nejvyšší státní zástupce dovolává uplatnění tohoto průlomu ve prospěch veřejné žaloby, zásadně s tím nesouhlasil a vyslovil názor, že v takovém případě se jedná o nesprávný výklad práva. Zdůraznil, že podstatou současné ústavnosti je, že člověku dává svobody a práva a stát omezuje, a v obecné rovině platí, že jakýkoliv postup státu či jeho trestajícího orgánu proti jednotlivci je možný pouze striktně v mezích zákona. V návaznosti na to pak namítl, že pokud ústavodárce garantoval občanům (lidem), a tedy i obžalovaným, větší rozsah práv než zákonodárce veřejné žalobě, a jestliže Ústavní soud nad rámec zákona s oporou v ústavnosti vyjadřuje přípustnost dovolacího důvodu ve prospěch ochrany práv a svobod, nelze bez dalšího takovou extenzi aplikovat i ve prospěch veřejné žaloby, a tudíž dovolací námitka polemizující se skutkovými závěry, stejně jako s procesním postupem je nepřípustným dovolacím důvodem. V této souvislosti zmínil rovněž svou povědomost o tom, že Nejvyšší soud v některých svých rozhodnutích prolamuje výše uvedený princip analogicky i ve prospěch veřejné žaloby, a vyjádřil přesvědčení, že je dán procesní prostor, aby Nejvyšší soud odklidil tento právní názor ze své judikatury. Pokud by však dovolací soud přistoupil k věcnému testu tohoto dovolacího důvodu, uvedl, že námitky jsou nedůvodné, neboť odvolací soud jasně provedl všechny důkazy a řádně je zhodnotil. V tomto směru zejména považoval za zcela zavádějící konstatování dovolatele, že se oba znalci shodli na tom, že poškozený policista utrpěl zhmoždění ramene s tím, že v celém spise pro to neexistuje podklad, a způsob, jakým dovolatel předestírá oba znalecké posudky, označil za hranicí argumentační skutkové demagogie (nedůstojný v případě vrcholného prvku veřejné žaloby); zdůraznil, že znalec MUDr. Tomáš Adámek vznik zranění v příčinné souvislosti se skutkem vyvrátil, a znalec doc. MUDr. Petr Korbelář, CSc. jej připustil, ale nepotvrdil (při výslechu uvedl 50% pravděpodobnost), přičemž znalcem odborně bližším otázce vzniku zranění je znalec pevně jmenovaný, a tudíž na závěru odvolacího soudu není nic nesprávného a závěry o extrémním rozporu jsou nemístné.
18. V dalším textu svého vyjádření obhájce obviněné vyslovil názor, že co se týče námitek dovolatele k právnímu hodnocení skutku existují důvody, které přezkumu této otázky fakticky brání. Předně zdůraznil, že tímto typem námitky se dovolací soud již zabýval, přičemž rozhodl tak, že úplné zproštění nepřichází v úvahu, ale posouzení v rámci přestupkové odpovědnosti je namístě. Odvolací soud se následně v hmotněprávním posouzení zcela podřídil pokynu dovolacího soudu, a napadené rozhodnutí tedy kopíruje závazný pokyn dovolacího soudu. V opakovaném dovolacím řízení pak platí obecný princip právního státu, že soud je vázán svým rozhodnutím, které je závazné inter partes, a proto otázku, kterou dovolací soud již jednou řešil, není možné rozsoudit opakovaně jinak; jakýkoliv jiný postup by znamenal porušení principu právní jistoty. V posuzovaném případě navíc není namístě ani postoupení věci velkému senátu Nejvyššího soudu, neboť ten řeší situace, ve kterých se rozhodující senát odchýlí od právního názoru vyjádřeného v jiné věci. Uzavřel proto, že dovolací soud by měl setrvat na svém předchozím názoru, se kterým je napadené rozhodnutí zcela v souladu.
19. Pro případ, že by se však dovolací soud zabýval otázkou právního posouzení skutku věcně, obhájce obviněné nejprve uvedl, že celým řízením se vine spor, jak by měly orgány státu reagovat jako celek na konflikt mezi ozbrojenou mocí státu, která prosazuje svou představu o řešení konfliktní situace, a odporem vůči této moci, který je motivován představou, že státní moc překračuje hranice únosného násilí. Jedním možným řešením, z něhož vychází i argumentace dovolatele, je důraz na ochranu státu i pro případ, že veřejná moc postupuje v omylu, popřípadě úmyslně překračuje pravomoc, či se v rámci nepochybné pravomoci chová nepřiměřeně s tím, že v právní rovině trestá jakékoliv protivení se státní autoritě velmi přísně, a tedy jakékoliv úvahy o subsidiaritě trestní represe nejsou namístě. Druhá, opačná teze pak vychází z předpokladu, že každý výkon veřejné moci je třeba testovat kriticky, a proto důsledkem excesu veřejné moci, včetně překročení nezbytné přiměřenosti, je zánik zvýšené právní ochrany toho, kdo se chová excesivně. V této souvislosti zdůraznil, že pojem společenská škodlivost je neurčitý metaprávní pojem se silným hodnotovým a sociologickým obsahem, přičemž v daném případě je otázka její míry závislá na tom, jak nahlížíme na vzájemný vztah mezi ozbrojenou mocí na straně jedné a občany na straně druhé. Poznamenal navíc, že i v případě nejsilnějších argumentů maximální ochrany úřední moci platí, že v případě nutné obrany nebo krajní nouze je možné se dopustit jednání, které naplňuje formální znaky útoku proti úřední osobě, aniž by za splnění určitých podmínek bylo trestné. V návaznosti na uvedené skutečnosti konstatoval, že doposud se všechny soudy vyhýbaly otázce obecnějšího hodnocení modalit zásahu, který vyvolal reakci obviněné, za niž byla stíhána, přičemž (bez argumentů a bez dalšího) předpokládaly, že zásah jako celek byl zákonný, z čehož odvozovaly ochranu úředních osob. V posuzovaném případě však dva policisté zasahovali způsobem, který obviněná mohla vnímat minimálně jako nepřiměřený, neboť na osobu, která nekladla aktivní odpor, ale pouze nespolupracovala, zaklekli a poutali jí ruce za zády, a jeden z policistů při tom označil tohoto muže jako „hajzla“, a jeden mu zaklekl na krk, ačkoliv tento způsob zákroku ani policejní metodiky obvykle v případě pasivního odporu nepřipouštějí (obvykle se připouští pouze zakleknutí na záda), a v důsledku přiražení hlavy obličejem na dlažbu mu zlomili zub. Je zjevné (a potvrzuje to i verbální nadávka jednoho z policistů), že zásah byl tvrdší, než bylo nezbytně nutné, a ve srovnání s ostatními zákroky, jak je patrno na záznamech, kdy policisté jiné osoby odnesli nebo odvlekli, se jednalo o zásah nepřiměřený, jenž zasáhl do důstojnosti T. S., jehož tímto nepřiměřeným a navíc bolestivým zásahem zbytečně ponižovali. Obhájce obviněné podotkl, že v takovém vnímání předmětného zásahu ze strany obviněné byl nepochybně určitý prvek subjektivity, avšak okolnosti, které k takovému vnímání vedly, tedy nepřiměřený a zbytečně násilný zásah, byly objektivní. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a se zdůrazněním toho, že obrana důstojnosti vlastní nebo milované osoby nemůže být trestná, uzavřel, že obviněná nebránila zásahu jako takovému, ale jeho nepřiměřené podobě, a tudíž se nedopustila trestného činu.
20. Z výše uvedených důvodů obhájce obviněné navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Pro případ, že by se rozhodl otázku hmotněprávní kvalifikace (opakovaně) otevírat věcně, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, popřípadě napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že obviněnou zprostí obžaloby.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.; podrobněji srov. též odst. 29. až 31. odůvodnění tohoto usnesení], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
23. Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
24. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolatel namítl, že napadeným usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, neboť daný skutek byl tímto soudem nesprávně právně posouzen, a tudíž je dán současně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
26. V rámci citovaného dovolacího důvodu nejvyšší státní zástupce namítl, že soud druhého stupně daný skutek nesprávně právně posoudil, neboť mezi hodnocením provedených důkazů a vyvozenými právními závěry tímto soudem existuje extrémní nesoulad s tím, že jím účelově učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s kamerovým záznamem a závěry znalce doc. MUDr. Petra Korbeláře, CSc., přičemž vyslovil názor, že není žádný rozumný důvod pochybovat o tom, že předmětné zranění poškozenému policistovi způsobila obviněná. Současně vytkl odvolacímu soudu i to, jakým způsobem – poté, co shledal, že jednání obviněné po subjektivní i objektivní stránce naplnilo znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu – hodnotil otázku jeho společenské škodlivosti, a vyjádřil přesvědčení, že z hlediska spodní hranice trestnosti posuzovaný případ zejména intenzitou násilí působícího na tělesnou integritu policisty a způsobením zranění spíše vybočuje, a proto není důvod takové jednání posoudit jako méně společensky škodlivé, jež by bylo třeba posunout pod spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty.
27. Takovou argumentaci dovolatele založenou jak na námitce extrémního nesouladu mezi hodnocením důkazů, učiněnými skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu druhého stupně, tak na výhradě proti jeho hodnocení daného skutku jako nikoli natolik závažného, aby již šlo o trestný čin, lze považovat za relevantně uplatněnou, neboť jejím prostřednictvím vytkl rozhodnutí tohoto soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené výhrady nejvyššího státního zástupce jsou zjevně neopodstatněné.
28. Nejvyšší soud považuje především za potřebné poukázat na to, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
29. V této souvislosti a v reakci na vyjádření obhájce obviněné (jenž námitku extrémního nesouladu ze strany nejvyššího státního zástupce označil poněkud nepřesně jako nepřípustný dovolací důvod) je vhodné rovněž doplnit, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je třeba námitku extrémního nesouladu považovat za výhradu, která naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i tehdy, vznese-li ji nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného. V praxi totiž není možné vyloučit i takové rozhodnutí soudu (zpravidla prvního, ale případně i druhého stupně), jež trpí natolik závažnými vadami skutkové povahy ve prospěch obviněného dosahujícími již extrémní intenzity, které jej činí chybným, nezákonným a nespravedlivým, avšak při nepřipuštění možnosti takové námitky ze strany nejvyššího státního zástupce by nebylo možné procesními prostředky upravenými trestním řádem takové vadné rozhodnutí napravit (obviněný by totiž jistě proti takovému rozhodnutí dovolání nepodal).
30. Na podporu této argumentace lze připomenout například trestní věc obviněného M. F., v níž Nejvyšší soud rozhodoval na základě dovolání podaných tehdejší nejvyšší státní zástupkyní proti pravomocným zprošťujícím rozsudkům soudů nižších instancí dokonce opakovaně (viz jeho první usnesení ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007, i jeho druhé usnesení ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009) a pokaždé napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně se závazným právním názorem (druhým z těchto usnesení dokonce nařídil, aby soud prvního stupně učinil nové rozhodnutí v jiném složení senátu ) . Tato rozhodnutí Nejvyššího soudu nikterak nezpochybnil ani Ústavní soud v usnesení ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, jímž zamítl jako nedůvodnou ústavní stížnost obviněného směřující proti dalšímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 445/2011, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 6 To 86/2010, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 2 T 3/2007 (v tomto případě se již jednalo o rozsudek obviněného odsuzující).
31. Obdobným způsobem přistoupily k řešení této problematiky i některé jiné senáty Nejvyššího soudu (srov. například usnesení senátu 6 ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1381/2017, ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1417/2017, nebo usnesení senátu 7 ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1337/2017). Pokud senát 5 Nejvyššího soudu vyslovil k této problematice jiný právní názor (srov. například jeho usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1122/2017), takže se nabízelo postoupení věci velkému senátu Nejvyššího soudu podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění dalších předpisů, je třeba dodat, že pro takové řešení nenalezl senát v této věci rozhodující bezezbytku splněné zákonné podmínky obsažené v odst. 2 naposledy citovaného ustanovení.
32. Pochybení podřaditelná v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné též připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím).
33. Na tomto místě je zapotřebí rovněž zmínit, že Nejvyšší soud se danou trestní věcí zabývá již podruhé, a proto v tomto rozhodnutí není třeba opakovat všechny skutkové okolnosti, za nichž se předmětný skutek stal. Pozornost proto bude zaměřena na stadium řízení po zrušení a vrácení věci Městskému soudu v Praze jako soudu druhého stupně, zejména pak na tu jeho část, v níž tento soud rozhodoval poté, co obviněná byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 1 T 114/2015 [jemuž předtím usnesením ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 61 To 143/2016, věc podle §259 odst. 1 tr. ř. dále vrátil poté, co podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 1 T 114/2015] opětovně uznána vinnou přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl jí znovu uložen podle §325 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a současně jí byla uložena povinnost nahradit poškozené Policii ČR, Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy, Praha 4, Kongresová 2, škodu ve výši 1 979 Kč, a poté, co obviněná podala proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně odvolání.
34. Nejvyšší soud předně shledal, že odvolací soud respektoval jeho pokyny ze zrušujícího rozhodnutí a za účelem zjištění způsobu vzniku zranění poškozeného policisty a újmy na jeho zdraví vyslechl ve veřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2017 oba ve věci se vyjadřující znalce, tedy MUDr. Tomáše Adámka a doc. MUDr. Petra Korbeláře, CSc. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že za situace, kdy prvně jmenovaný znalec „setrval kategoricky na tom, že zranění nemohlo být způsobeno obviněnou“ a druhý znalec „tuto možnost připustil, ale pouze v rovině pravděpodobnosti padesát ku padesáti procentům … odvolací soud uzavřel, že poranění poškozenému prokazatelně nezpůsobila obviněná …“, na rozdíl od nepřesvědčivého závěru soudu prvního stupně (srov. strany 5 a 6 jeho usnesení). Odvolací soud současně konstatoval, že z videozáznamu je patrné, že „obviněná se zezadu vrhá na poškozeného, aby pomohla svému známému, nepochybně nikoli proto, aby poranila policistu. Obviněná policistu v podstatě objala na jeho zádech, na videozáznamu není patrný žádný úder apod. Obviněná je okamžitě od poškozeného odtažena jeho kolegy, jediným kontaktem s levým ramenem je zaznamenaný kontakt ruky jiného policisty odtahujícího obviněnou. Druhý znalecký posudek právě hovoří o možnosti vzniku zranění poškozeného při tahu jeho ramene dozadu, ne tedy při nárazu do policisty, resp. při nalehnutí na jeho záda, jak je obviněné kladeno za vinu skutkovým dějem v obžalobě, potažmo v rozsudku – tedy udávané zranění mohlo vzniknout nikoliv následkem jednání obviněné … ať už poškozenému zranění vzniklo nebo nikoli, a čí vinou, šlo o zranění minimálně závažné, v podstatě diagnostikované jen na základě jeho subjektivních stesků … ani znalec Korbelář ale neuvedl, že zranění policisty způsobila obviněná …“ (srov. strany 4 a 5 jeho usnesení).
35. Po doplnění dokazování a v návaznosti na uvedené skutečnosti pak odvolací soud opětovně posuzoval, zda se jednalo o případ natolik společensky škodlivý, aby bylo nutné vůči obviněné uplatnit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. Dospěl přitom k závěru, že její jednání nelze posoudit jako natolik závažné, aby šlo již o trestný čin, avšak současně by neuposlechnutí výzvy policisty, fyzický kontakt s policistou, nestandardní chování obviněné spočívající v záboru části V. náměstí nestandardním sezením na veřejném prostranství a maření zájmu policie předejít střetu dvou názorově protichůdných demonstrujících skupin bylo možno případně posoudit jako přestupek v pravomoci správního orgánu, a proto danou trestní věc tomuto postoupil Úřadu městské části Praha 1 (srov. výrok a stranu 6 jeho usnesení). Návrh na takové rozhodnutí ostatně učinil i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze intervenující při veřejném zasedání u soudu druhého stupně (srov. č. l. 588 spisu).
36. S těmito hodnotícími úvahami a právními závěry se v zásadě ztotožnil i Nejvyšší soud. S ohledem na výše rozvedená skutková zjištění a zákonnou úpravu dopadající na posuzovaný skutek včetně té, jež se týká zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio (kterou zde není třeba opětovně citovat, neboť v tomto směru postačí odkázat na příslušné pasáže dřívějšího zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu) Nejvyšší soud přisvědčil závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě je namístě aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Jednání obviněné, třebaže spočívalo v aktivním fyzickém konání a působení jisté síly v úmyslu zabránit policistovi jako úřední osoby ve výkonu jeho pravomoci, nelze s ohledem jak na jeho nízkou intenzitu (a vzhledem k tomu, že ani zranění poškozeného policisty nebylo nepochybně způsobené v jeho důsledku), tak dobu trvání a koneckonců i se zřetelem k jeho motivaci posoudit jako natolik společensky škodlivé, že by již zasluhovalo uplatnění trestní odpovědnosti obviněné. Odvolací soud rovněž nepochybil, pokud následně konstatoval, že takové její jednání by však bylo způsobilé k vyvození odpovědnosti za příslušný přestupek, a trestní věc postoupil správnímu orgánu (Úřadu městské části Praha 1).
37. Nejvyšší soud se tak z výše uvedených důvodů nemohl ztotožnit ani s námitkou dovolatele, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí (s ohledem na nesprávné právní posouzení skutku) ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
38. Vzhledem k tomu, že v daném případě byly předmětem hodnocení a úvah rovněž otázky týkající se ústavní ochrany práv a svobod jednotlivce, rozsahu výkonu veřejné moci, (ne)přiměřenosti policejního zásahu a též teoretických témat souvisejících s rozdělením moci ve státě, prostředky jejího výkonu a možnostech odporu proti ní, Nejvyšší soud považuje za vhodné vyjádřit se i k některým dalším okolnostem s věcí souvisejícími.
39. Předně je třeba zopakovat, co již Nejvyšší soud uvedl ve svém zrušujícím rozhodnutí, a to že daný zásah Policie České republiky nebyl nezákonný. Jestliže obviněná vnímala konkrétní zákrok poškozeného policisty vůči svému tehdejšímu příteli T. S. z hlediska jeho způsobu a intenzity a neuctivého slovního komentáře dalšího policisty jako nepřiměřený a zasahující do jeho důstojnosti, je zapotřebí poukázat na to, že z videozáznamu je jednak zřejmé, že rovněž obviněná doprovodila svoje jednání vulgárním slovním projevem, a dále, že ani policista, který na T. S. zaklekl, tak neučinil brutálně. Jakkoli je nepochybné, že v daném místě se tehdy jednalo o vypjatou situaci, v níž pak obviněná mohla předmětný zákrok vůči svému příteli vnímat jako natolik ponižující a ohrožující, že ji to vedlo jednání, jehož se dopustila, nelze přijmout její tvrzení, že za daných okolností byla oprávněna takto jednat s odůvodněním, že šlo o krajní nouzi nebo nutnou obranu, ba co víc, že tak mohla učinit proto, že tím projevovala odpor vůči ozbrojené moci státu, která překračovala hranice únosného násilí, tj. v zájmu demokracie a proti zvůli státní moci. Takové hodnocení, jež obviněnou vede až k jakési hrdosti na sebe sama za to, jak se v dané situaci zachovala, již přesahuje posuzovaný skutek, jak byl zjištěn a právně posouzen, jak bylo uvedeno shora.
40. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu