ECLI:CZ:NSS:2015:9.AZS.145.2015:48
sp. zn. 9 Azs 145/2015 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: O. J.,
zast. JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Veleslavínova 55/12, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 22. 8. 2014, č. j. OAM-52/LE-BE03-K07-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2015, č. j. 32 Az 34/2014 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, JUDr. Anně Doležalové, MBA, advokátce se sídlem
Veleslavínova 55/12, Plzeň, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši
3 400 Kč. Tato částka jí bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mu mezinárodní ochrana podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném v posuzované době
(dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
[2] Stěžovatel podal dne 26. 3. 2014 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V rámci
správního řízení uvedl, že Ukrajinu opustil v prosinci 1998, jel se podívat do České republiky jako
turista, líbilo se mu zde, a proto zde zůstal. Chtěl si najít práci a vydělat si peníze. Důvodem jeho
žádosti o mezinárodní ochranu je v první řadě politická situace na Ukrajině, kam se nechce
vracet. Dalším důvodem je to, že je v České republice již hodně dlouho, zvykl si tady
a na Ukrajině nic nemá. Kdyby se tam musel vrátit, byl by z něj bezdomovec.
[3] Krajský soud k podané žalobě uvedl, že žalovaný se případem řádně zabýval, posuzoval
celý azylový příběh na základě výpovědí stěžovatele učiněných v řízení o mezinárodní ochraně
a na základě získaných informací o zemi původu. Dle názoru soudu je nepochybné, že stěžovatel
si podanou žádostí o mezinárodní ochranu chtěl zajistit legalizaci svého pobytu pro svůj další
život, což ostatně i potvrdil. Krajský soud dospěl k závěru, že posuzovanou situaci není možné
podřadit pod žádný azylově relevantní důvod a nejsou dány ani důvody pro udělení doplňkové
ochrany.
[4] Soud se zabýval i aktuální situací na Ukrajině a případnou hrozbou vážné újmy,
která by mohla hrozit stěžovateli ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. Konstatoval,
že na Ukrajině v době rozhodování o žádosti neprobíhal takový ozbrojený konflikt,
jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu ke stěžovateli za vážnou újmu.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu brojil stěžovatel blanketní kasační stížností, jejíž důvody
podřadil pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Ustanovená zástupkyně pak kasační
stížnost doplnila o důvody, jež podřadila pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[6] Má za to, že žalovaný správní orgán i soud nesprávně vyhodnotily tvrzenou
bezvýchodnou situaci v případě návratu do země původu, kde již nemá žádné zázemí, naopak
v České republice pobývá již 17 let. To představuje důvod pro udělení humanitárního azylu.
Žalovaný se však omezil pouze na paušalizované konstatování, že se zabýval zejména rodinnou,
sociální a ekonomickou situací stěžovatele, přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu a neshledal
žádné důvody zvláštního zřetele. Konkrétní okolnosti případu nezkoumal. Stěžovatel nesouhlasí
s názorem, že skutečnost, že na Ukrajině nemá žádné zázemí a v případě návratu by z něj byl
bezdomovec, je z hlediska úpravy zákona o azylu irelevantní, neboť nedobrá hospodářská situace
postihuje všechny obyvatele bez rozdílu. Postavení stěžovatele s ohledem na zpřetrhání vazeb
na domovský stát, navíc za situace, kdy v části Ukrajiny probíhá ozbrojený konflikt, je výrazně
horší než postavení běžného obyvatele. K argumentaci soudu, že žádost o udělení mezinárodní
ochrany byla podána účelově, odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 5. 2011, č. j. 5 Azs 6/2011 – 49.
[7] K bezpečnostní situaci na Ukrajině uvedl, že ačkoliv k eskalaci konfliktu došlo pouze
v některých jejích oblastech, politická situace je napjatá v celé zemi. K argumentu, že pochází
ze západní Ukrajiny, pak poukazuje na události posledních dní, kdy ozbrojenci z Pravého sektoru
za použití střelných zbraní a granátů udeřili v Mukačevu na západě Ukrajiny, a o několik dní
později následoval bombový útok ve Lvově. Stěžovateli tak hrozí nebezpečí vážné újmy i v jiných
oblastech Ukrajiny, místo jeho bydliště nevyjímaje.
[8] Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil
krajskému soudu k novému projednání.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém názoru vyjádřeném v žalobou
napadeném rozhodnutí a ztotožnil se i se závěry krajského soudu. K současné situaci na Ukrajině
uvedl, že ani poslední události na Ukrajině nejsou důvodem pro změnu jeho rozhodnutí. Události
v uváděných městech nesly znaky kriminální činnosti, proti nimž zakročily v zájmu nastolení
pořádku státní orgány. Nejde o události, na něž dopadá ochrana udělovaná podle zákona o azylu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §104a
s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
zdejší soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“.
[12] Nejvyšší správní soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů
stěžovatele, a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením prvního senátu kasačního
soudu.
[13] Stěžovatel v prvé řadě namítal nesprávnost nepřiznání humanitárního azylu. Domáhal
se ho z důvodu, že v České republice žije již 17 let a v zemi původu nemá žádné zázemí.
V případě návratu by z něho byl bezdomovec. Tuto námitku je třeba odmítnout s poukazem
na setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu. K otázce udělování humanitárního azylu
se soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, v němž uvedl,
že mezi obvyklé důvody udělování humanitárního azylu „lze příkladmo zařadit například udělování
humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím
z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory […]“, tedy mnohem závažnější důvody, než uvedl stěžovatel.
[14] Pokud jde o otázku přezkoumávání rozhodnutí týkajících se humanitárního azylu, vyslovil
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, že „[a]zyl
z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok
a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. (…) Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním
postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné
závěry.“ Obdobně v již citovaném rozsudku ve věci sp. zn. 2 Azs 8/2004 nebo v rozsudku ze dne
15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38.
[15] Udělení azylu z humanitárních důvodů na základě správního uvážení žalovaného
dle §14 zákona o azylu řeší předcházející judikatura Nejvyššího správního soudu v řadě
rozhodnutí, např. ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 – 72 (publ. pod č. 375/2004 Sb. NSS),
ze dne 24. 11. 2005, č. j. 6 Azs 304/2004 – 43, ze dne 17. 2. 2006, č. j. 4 Azs 161/2005 – 83,
či ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 Azs 355/2005 – 59. Otázkou se zabýval též Ústavní soud v usnesení
ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02.
[16] Stěžovatel neuvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani v dalším průběhu
správního řízení žádné mimořádné okolnosti, které by mohly být důvodem
pro udělení humanitárního azylu. Délka pobytu na území České republiky není důvodem
zvláštního zřetele hodným a ani nedostatek zázemí v zemi původu nemůže udělení
humanitárního azylu odůvodnit. Ze správního spisu vyplynulo, že sám stěžovatel uvedl,
že do domovského státu vycestuje dobrovolně a uvedl i adresu pro doručování do domovského
státu. Jeho tvrzení ohledně nedostatku zázemí na Ukrajině tím dostává trhlinu a je zřejmé,
že jeho situace není natolik tíživá, aby bylo možno hovořit o tom, že by nepřiznání
humanitárního azylu bylo způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného.
[17] Nejvyšší správní soud se dále ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že žádost o udělení
mezinárodní ochrany byla v posuzovaném případě podána účelově, ve snaze legalizovat pobyt
stěžovatele. Krajský soud správně odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž plyne,
že snaha o legalizaci pobytu nemůže být azylově relevantním důvodem (viz například rozsudky
ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69, ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 – 44
či krajským soudem citovaný rozsudek ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 - 94).
Dále je třeba připomenout, že pokud stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu až po 17 letech
nelegálního pobytu v České republice, taková žádost je zjevně účelová (k tomu například
rozsudky ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, nebo ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 – 54). V kasační stížnosti zmíněný rozsudek ve věci sp. zn. 5 Azs 6/2011
nebyl postupem žalovaného ani soudu porušen. Stěžovatel uvedl i další důvody, pro něž žádá
o udělení mezinárodní ochrany, žalovaný správní orgán i soud je pečlivě přezkoumaly, přičemž
dospěly k závěru, že tyto důvody nejsou pro udělení mezinárodní ochrany dostačující.
[18] Poslední námitka se týkala bezpečnostní situace na Ukrajině v souvislosti s ozbrojeným
konfliktem, který eskaluje na východě a jihu země. K otázce aktuálního stavu ozbrojeného
konfliktu na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjadřoval již několikrát. Lze odkázat například
na rozsudky ze dne 18. 3. 2015, č. j. 3 Azs 237/2014 – 25, či ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 – 28. V rozsudku ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, pak uvedl:
„[n]a Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající
ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny
byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní
části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Uvedené platí i nadále.
[19] K tomu kasační soud dodává, že místem pobytu stěžovatele na území Ukrajiny byla obec
Strij ve Lvovské oblasti, která se nachází v západní části země, a tedy není ozbrojeným konfliktem
dotčena. Západní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi nijak významněji zasažena, a nelze
tudíž dovozovat, že by zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu zákona o azylu.
Nejvyššímu správnímu soudu nejsou známy ani žádné relevantní informace, na jejichž základě
by vyvstaly pochybnosti, že by neudělením mezinárodní ochrany došlo k porušení zásady
non-refoulement.
[20] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že institut azylu není a nikdy nebyl nástrojem
k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené
na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi,
kde se pokusí začít nový život odpovídající jeho představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí
nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní
zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné,
zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 - 60).
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení v postupu krajského soudu,
které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle ustanovení §104a s. ř. s.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[23] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2015, č. j. 9 Azs 145/2015 - 26,
byla stěžovateli ustanovena advokátka JUDr. Anna Doležalová, MBA. V takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovené zástupkyni náleží, v souladu
s jí podaným vyčíslením, mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby (tj. doplnění kasační
stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Soud jí proto přiznal v souladu se sazbou mimosmluvní
odměny 3 100 Kč za jeden úkon právní služby [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5. advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhradu výdajů s těmito úkony spojenými
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy zástupkyni náleží 3 400 Kč. Zástupkyně není
plátcem daně z přidané hodnoty.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu