ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1088.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1088/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. září 2006 o dovolání obviněného ing. I. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, č. j. 12 To 34/2006-1568, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 8/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, č. j. 12 To 34/2006-1568, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného ing. I. D. (a spoluobviněného F. P.) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 29. 11. 2005, č. j. 18 T 8/2005-1472. Tímto rozsudkem byl obviněný ing. I. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., z části jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. a podle §250 odst. 4 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování živnosti a soukromého podnikání s předmětem činnosti vymáhání pohledávek na šest let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému B. P., škodu ve výši 460.000,- Kč, když se zbytkem svého nároku byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze obviněný napadl dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Domnívá se, že jeho jednání nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Konstatuje, že znakem subjektivní stránky trestného činu podvodu je zavinění. Je toho názoru, že subjektivní stránka trestného činu nebyla prokázána. Tvrdí, že to byli poškození, kteří porušili mandátní smlouvu v čl. IV., souhlasili s odměnou obviněného, která mu za jeho činnost v dohodnuté výši z celkové výše pohledávek náleží, jakož i se smluvní pokutou. Všichni poškození měli smlouvy před podpisem několik dní k dispozici, konzultovali je se svými právníky, event. společníky a nemůže podle obviněného obstát závěr soudu o tom, že obviněný záměrně a cíleně jednal v rozporu se zákonem a v případě poškozené Š., že měl zneužít její nepozornosti o obsahu, zejména v odstavci o penále a o uznání pohledávky co do výše a důvodu. Podle znění ustanovení mandátní smlouvy nebyl obviněný srozuměn s tím, že došlo či dojde k porušení mandátní smlouvy a že částka smluvní pokuty a odměny mu započtením nebo vymáháním nenáleží a nemůže je tedy jako své pohledávky započítat. Pokud si tedy poškození řádně nepřečetli mandátní smlouvu, event. čestné prohlášení, případně dodatky, jimiž byl pro řešení sporů určen rozhodce, pak tuto skutečnost nelze dávat za vinu obviněnému. Namítl dále, že pro poškozenou Š. vykonával činnost na základě ústního pověření. Kdyby neměl přislíbeno podepsání smlouvy o nároku na odměnu, službu by nikdy pro poškozenou nevykonával. Trvá na tom, že nemohl nikoho uvést v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet podstatné skutečnosti. I znalecký posudek znalce z oboru kriminalistiky a písmoznalectví RNDr. M. M. vyvrací pozměnění, doplnění a jakýkoliv dodatečný zásah do předmětné listiny. Vzhledem k tomu, že poškození obchodovali s velkými společnostmi, museli rozumět rozhodčí doložce, je zřejmé, že jim obsah smlouvy byl jasný a pokud jde o smluvní pokutu, toto ustanovení podcenili. Z těchto důvodů podle obviněného nelze v žádném případě dospět k závěru, že by si ve vztahu k jednotlivým poškozeným počínal vědomě s přímým úmyslem obohatit se na jejich úkor, že by je přesvědčoval o podpisu mandátních smluv s vysvětlením jiného obsahu těchto smluv než ve skutečnosti měly a to s cílem využít tohoto omylu poškozených ke svému obohacení. Nadto uvedl, že skutky pod body A/1, A/2, A/3, A/4 výroku o vině zahrnují pouze stadium trestného činu, které má charakter pokusu, protože „ze strany obviněného šlo o vyvolání závazku a k vymáhání nároků formou exekuce, případně k získání plnění vůbec nedošlo“. Touto skutečností se však soudy nezabývaly. Podle názoru obviněného měly soudy posoudit, zda jednání obviněného nezůstalo toliko ve stadiu přípravy, tedy ve stadiu, jímž pachatel svým jednáním úmyslně teprve vytváří podmínky pro spáchání trestného činu. Na základě shora uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, č. j. 12 To 34/2006-1568, zrušil a zrušil i předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 29. 11. 2005, č. j. 18 T 8/2005-1472. Zároveň obviněný Nejvyšší soud požádal, aby podle §265o tr. ř. předseda senátu výkon napadeného rozhodnutí na potřebnou dobu odložil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V posuzované věci všichni poškození shodně vypověděli, že k podpisu rozhodčí doložky došlo následně po podpisu mandátní smlouvy v době krátce před vypovězením mandátní smlouvy mandatářem, přičemž z výkladu obviněného ing. I. D. byli přesvědčeni, že jde o urychlení a zjednodušení vymáhání jejich pohledávek, které svěřili do jeho péče. Obviněný však takový cíl nesledoval. Smluvní sankce za nedodržení povinnosti mandanta byla stanovena v plné výši vymáhané pohledávky, což ve svém důsledku znamenalo, že pro mandatáře bylo podstatně výhodnější najít jakoukoli záminku pro vypovězení smlouvy a domáhat se zaplacení sankce mandantem, než vykonávat aktivní činnost k vymožení svěřené pohledávky na dlužníkovi a získat pouze smluvenou provizi. Odvolací soud tak správně poznamenal, že při solidním přístupu měl mandatář mandanta prokazatelným způsobem (písemně) vyzvat k doplnění dokladů, což se nestalo. Právě na základě těchto skutkových zjištění učinil soud závěr o tom, že obviněný byl od počátku veden podvodným úmyslem, když vůči mandantům postupoval promyšleně tak, aby získal bez jakéhokoli vymáhání jimi svěřených pohledávek finanční plnění z jejich strany, přičemž jim za tímto účelem (s podvodným úmyslem) poskytoval zavádějící informace, popř. jejich mylnou interpretaci ze strany mandantů nijak nekorigoval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným Nejvyšší soud poznamenává, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Spatřuje-li obviněný naplnění dovolacího důvodu v porušení zásady vyjádřené v §2 odst. 5 tr. ř. v tom, že nebyly zjišťovány stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch jako v neprospěch, je zjevné, že napadá učiněná skutková zjištění, a nikoliv nesprávné právní posouzení skutku. Pokud smyslem dovolání obviněného bylo znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené, je třeba zdůraznit, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. Jestliže obviněný zakládá své námitky na tom, že smluvní strany měly možnost se s obsahem mandátní smlouvy seznámit, že nebyl srozuměn s tím, že došlo či dojde k porušení mandátní smlouvy, že poškození souhlasili s odměnou obviněného v dohodnuté výši, jakož i se smluvní pokutou, je zjevné, že konstruuje skutkový stav na jiném základě, než byl zjištěn. Obviněný se tím snaží docílit změny ve skutkovém zjištění a teprve na tomto základě dosáhnout jiné právní kvalifikace. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nezbytné upozornit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). Pokud by obviněný neuplatnil námitky jiné – právně kvalifikované, Nejvyšší soud by musel dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný se v podaném dovolání odvolává na znění mandátní smlouvy, dále na to, že poškození souhlasili s jejím textem a že měli možnost si smlouvy přečíst. Nejvyšší soud (byť by mohl polemizovat nad tímto tvrzením) má za to, že tyto skutečnosti sami o sobě nejsou rozhodné, alespoň ne natolik, aby bylo obviněného trestní odpovědnosti zprostit. V této části Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Pro posouzení, jestli v souvislosti s podnikáním došlo ke spáchání trestného činu či nikoliv, není samo o sobě rozhodné, zda posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., popřípadě jiného trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (což platí právě u trestného činu podvodu). Není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 24, ročník 2003, pod č. T 574). Jde o projev zásady trestního práva, která se uplatňuje právě tam, kde nástroje ostatních právních odvětví selhávají. K ochraně zájmů společnosti, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob nastupuje trestně právní ochrana. Často se hovoří o zásadě pomocné úlohy trestní represe.
Je zjevné, že obviněný prostřednictvím mandátních smluv vytvářel podmínky pro své následné jednání, tedy pro to, aby mohl na poškozených vymáhat plnění z titulu porušení mandátní smlouvy. Jinými slovy řečeno, mandátní smlouvy se staly prostředkem k tomu, aby mohl ze svého pohledu jakoby legálně se dostat k finančním prostředkům poškozených, když záměrně vyhledával a účelově vytvářel podmínky nevýhodné pro jeho klienty s tím, že věděl, že obsah mandátní smlouvy mu umožní vymáhat na nich plnění. Z jeho jednání je patrné, že vlastně „čekal“ na závadné jednání poškozených, k jehož vzniku uměle přispíval. Mandátní smlouva pak byla v jeho rukou nástrojem k vymáhání jistých finančních obnosů na poškozených. Z tohoto důvodu nelze posuzovat porušení mandátní smlouvy bez dalšího. Je zjevné, že obviněný zcela vědomě vytvářel podmínky pro to, aby mohl nesplnění podmínek následně sankcionovat. Lze se v tomto směru ztotožnit s názorem Vrchního soudu v Praze, totiž že pro obviněného bylo podstatně výhodnější najít jakoukoliv záminku pro vypovězení mandátní smlouvy a domáhat se zaplacení sankce mandantem, než vyvíjet aktivní činnost k vymožení svěřené pohledávky na dlužnících a získat pouze smluvenou provizi. Není pochyb, že obviněný jednal v podvodném úmyslu. Nejednal v zájmu svých klientů, právě naopak. Jak z výpovědi svědků J. F. a P. M. vyplývá, obviněný nezastíral radost nad tím, že jeho klienti se dopustili určitého pochybení, protože s odkazem na ustanovení mandátní smlouvy může své klienty napadnout s tím, že porušili smluvené podmínky mandátní smlouvy a žádat o nich kompenzaci za újmu. Obviněný již při kontaktování údajných dlužníků, od nichž měl pohledávky vymáhat v podstatě hledal veškeré možnosti, jakým způsobem uplatnit sankční ujednání vůči svým klientům. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškození by sami o sobě mandátní smlouvu neporušili. Měli zájem na tom, aby jejich pohledávka byla vymožena, a proto se snažili obviněnému předkládat veškeré dokumenty, které s vymáháním pohledávek souvisí. Obviněný to však nevyžadoval. V této souvislosti lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 36. Obviněný sám poškozené utvrzoval v tom, že pakliže bude pro vymáhání pohledávek požadovat další doklady, ozve se jim. Je zjevné, že takové pochybení nelze přičítat poškozeným. Obviněný jednal zcela promyšleně. S dlužníky poškozených se domlouval na postupu proti poškozeným, před nimi poukazoval na nedostatky v uplatnění pohledávek. Záměrně zjišťoval a tedy jednoznačně ve svůj prospěch vytvářel okolnosti, které by mu umožnily vymáhat na svých klientech z titulu porušení mandátní smlouvy smluvní pokuty. Zcela jednoznačný závěr lze učinit také ohledně rozhodčí doložky. Obviněný mylně informoval J. J., B. P. a V. N. o významu tzv. rozhodčí doložky. Poškozeným vysvětlil, že slouží k urychlení vyřízení vymáhání pohledávky a nahrazuje soudní řízení a že v brzké době lze očekávat vymožení finanční částky. Lstivě se obviněný zachoval taktéž ve vztahu k poškozené J. Š., když v rozporu s tím, co bylo ujednáno, čestné prohlášení zahrnovalo závazek, podle něhož je obviněná povinna obviněnému vyplatit 35 miliónů korun jako penále a tuto pohledávku co do výše a důvodu uznává. Nejvyšší soud je toho názoru, že v tomto jednání obviněného lze bez jakýchkoliv pochybností po subjektivní stránce spatřovat přímý úmysl ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
Pokud jde o jednání popsané v bodech v bodech ad A/1, A/2, A/3, je Nejvyšší soud toho názoru, že jednání obviněného dospělo do stadia pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. Pokusem trestného činu je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Z útoků popsaných pod body A/1, A/2, A/3 jednoznačně plyne, že jednání obviněného již bezprostředně ohrožovalo předmět útoku. Objektem trestného činu podle §250 tr. zák. je ochrana majetkových práv. Příprava k trestnému činu ještě nevykazuje povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu, jen vytváří úmyslně podmínky pro jeho spáchání, zatímco u pokusu trestného činu pachatelovo jednání pokročilo a již bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu. V dané věci obviněný vystavením faktur začal uskutečňovat takové jednání, které bylo v nejužší časové souvislosti s následkem, tj. s dokonáním trestného činu - obohacením se. V případě bodu B/5 výroku rozsudku lze vývojové stadium pokusu vnímat ještě intenzivněji, neboť jednání obviněného se úzce přiblížilo dokonání trestného činu, když v důsledku nařízení exekuce byl majetek poškozeného V. N. zajištěn. Lze tedy uzavřít, že všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. obviněný svým jednáním naplnil. Trestný čin byl dokonán toliko v případě jednání uvedeného pod bodem A/4 výroku rozsudku, a to vzhledem k tomu, že na vystavenou penalizační fakturu poškozený B. P. částku ve výši 460.000,- Kč obviněnému zaplatil.
V té části dovolání, v níž se dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný domáhá právně relevantním způsobem, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Podle §265h odst. 3 tr. ř. dospěje-li předseda senátu na podkladě dovolání a obsahu spisů k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí, předloží bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na takový postup Nejvyššímu soudu. V dané věci žádal obviněný o odložení výkonu trestu odnětí svobody až v podaném dovolání. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal podmínky pro postup ve smyslu §265o tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265r odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann